Profesor Budil: Západ využil naší naivity. Nás už nezlomí, tak útočí na mladé. Hrozí nám zlé věci, bojujme

19.02.2020 4:38

30 LET POTÉ – KROKY K DEMOKRACII Máme vyšší míru demokracie a svobody, než je tomu na Západě. Jen si toho nevšímáme a nevážíme. Naši generaci čtyřicátníků a padesátníků zocelených historickými konsekvencemi ale jen tak někdo nezlomí. Útok proto logicky směřuje do škol na naše nejmladší. Západ s námi sice přestal soupeřit ideologicky, ale o to více s námi začal soupeřit v ekonomické sféře, využívaje naší slabosti a naivity pro rozšiřování nových trhů a získávání levné pracovní síly. Jako jediný postkomunistický stát jsme nezaznamenali pokles obyvatel, oproti například pobaltským zemím, kde je až třetinový úbytek. To uvádí v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz uznávaný filozof, profesor Metropolitní univerzity v Praze Ivo Budil.

Profesor Budil: Západ využil naší naivity. Nás už nezlomí, tak útočí na mladé. Hrozí nám zlé věci, bojujme
Foto: Archiv I. Budila
Popisek: Profesor RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc. působí jako vysokoškolský pedagog a zároveň je předsedou místní organizace hnutí občanů Trikolóra v Praze 4
reklama

Jak se podle vás změnila za posledních několik desetiletí česká společnost? Je více prozápadní, samostatná, inovativní, nebo uzavřená sama do sebe, pesimistická a bojící se každé nové zprávy?

Anketa

Chcete od českých umělců, aby vás vzdělávali a vychovávali?

1%
98%
hlasovalo: 27002 lidí

Myslím si, že česká společnost je zralejší a střízlivější než dříve. Prokazuje v mnoha směrech pozoruhodnou odolnost. Navzdory masivní propagandistické vlně živené mainstreamovými médii, progresivistickými akademickými kruhy, nevládními organizacemi a levicově liberálními politickými stranami, a to za podpory bruselských byrokratických struktur a nadnárodních korporací, se daří udržovat v České republice vyšší míru demokracie a svobody než ve většině západoevropských zemích. Generace, která prožila část života v komunistickém režimu a poté třicet let v polistopadové éře, položila základy stabilního státu a hospodářství, které by za příznivých okolností mohlo zajistit trvale udržitelnou prosperitu. Česká republika je jedinou postkomunistickou zemí, v níž po roce 1990 nepoklesl počet obyvatel. Například z pobaltských či některých balkánských států odešla v posledních letech až třetina populace.

Anketa

Měla by policie zakročit proti těm, kteří by blokovali Stanislavu Křečkovi přístup do kanceláře ombudsmana?

99%
1%
hlasovalo: 15230 lidí
Je příznačné, že právě zmíněná generace je navzdory svému záslužnému úsilí při „budování státu“ obviňována z xenofobie, rasismu, provincionalismu či přímo fašistických sklonů. Existují vlivné síly, které si nepřejí silnou a nezávislou Českou republiku. Snaží se ji vnitřně rozložit šířením negativních emocí, mediálními štvanicemi, podporou udavačství, omezováním osobní svobody a svobody projevu a pořádáním masových pouličních demonstrací proti demokratickým institucím a principu demokratické volby. Nepřátelé svobody již pochopili, že generaci dnešních čtyřicátníků a padesátníků, která je vesměs imunní vůči pokušení totalitarismu, nezlomí. Zaměřili se proto na školy, které se snaží ideologicky indoktrinovat především prostřednictvím působení neziskových organizací. Cílem je zlomit kritického ducha a získat mladé lidi pro progresivistické ideály. Nad českou společností se tak opět vznáší hrozba nové normalizace. Díky našim historickým zkušenostem bychom měli na rozdíl od Švédska, Německa či Francie v této zkoušce obstát. Ústřední půdou tohoto zásadního střetu o budoucnost svobody v naší zemi však bude škola.  

Vyrostli noví „kapitáni průmyslu“, velcí podnikatelé. Někteří podpořili své město, například Příbram nebo Karlovy Vary, jinde, třeba v Plzni, se oddali svým kšeftům, lobbismu v politice a přesouvání majetku na své okolí. Dá se to přirovnat k novodobé historii USA, kdy se z šéfů podsvětí stali za generaci dvě vážení občané, mecenáši?

Anketa

Byl by Dominik Hašek dobrý prezident?

2%
98%
hlasovalo: 25467 lidí

Honoré de Balzac kdysi napsal, že za každým velkým majetkem se skrývá zločin. Na druhé straně bych velké a úspěšné podnikatele nedémonizoval. Šlo o asertivní lidi využívající možností, které jim existující právní systém dovoloval. Byli mezi nimi podvodníci, hochštapleři, potenciální zločinci nebo poctiví lidé a altruisté jako v každé jiné profesi. Po některých zbyly trosky kdysi prosperujících podniků, jiní zpronevěřili miliardy a uchýlili se do zahraničí, řada z nich spolupracuje s podsvětím a ovlivňuje politický život v zemi, ale nalezneme i takové podnikatele, po nichž zde zůstaly skutečné hodnoty. Ti jsou ovšem mediálně méně viditelní.

Fotogalerie: - Osobnosti pro Drahoše

Herečka Dana Morávková přišla podpořit Jiřího Drah...
Herec Tomáš Hanák přišel podpořit Jiřího Drahoše d...
Marek Hilšer s manželkou Monikou Hilšerovou přišli...
Herec Jan Hrušínský přišel podpořit Jiřího Drahoše...
Michaela Hořejší Horáčková přišla podpořit Jiřího ...
Pavel Fischer přišel podpořit Jiřího Drahoše do Ko...

Po roce 1989 jsme se dopustili jednoho závažného omylu. Neuvědomili jsme si, že západní státy sice přestaly být našimi rivaly v ideologické, politické a vojenské oblasti, ale o to více s námi budou soupeřit v ekonomické sféře. A že využijí každé příležitosti, mocenského tlaku, naší slabosti a naivity a důmyslné strategie, aby nás přeměnily v závislou ekonomickou periférii, zdroj levné pracovní síly a odbytiště vlastního zboží.
Potřebujeme proto patriotické podnikatele, kteří vědí, kde leží jejich vlast a jakou odpovědnost k ní mají, a vizionářské technokraty v dobrém slova smyslu. Jestliže se chceme vymanit z ekonomické závislosti na západních zemích a napodobit jiné úspěšné státy, musíme disponovat národní rozvojovou strategií. Ta musí být založena na hlubokém vlastenectví, protože pouze pocit patriotismu jí zajistí dlouhodobou kontinuitu překračující partikulární zájmy jednotlivých demokraticky se střídajících vlád.              

Anketa

Komentátor Mitrofanov tvrdí, že Česko NENÍ chytrá země, když se největší podpoře těší Babiš. Má Mitrofanov pravdu?

6%
94%
hlasovalo: 14678 lidí

Pro někoho je ikonou Václav Havel, pro jiné Václav Klaus starší a jiní odsuzují šmahem oba. Nazrála doba na jejich hodnocení v tehdejším kontextu, nebo je ještě na nějaká velká hodnocení čas?

Nemyslím si, že ve vztahu k oběma osobnostem potřebujeme nějaké obecně sdílené velké hodnocení. Historický odstup je navíc spíše na škodu, protože s ubíhajícím časem a ubývajícími očitými svědky se ztrácí řada epizod, detailů a nuancí, které potřebujeme k plnému pochopení každého člověka. Nakonec nezbude konkrétní osoba, ale soubor legend, které si upravujeme podle vlastní potřeby. Rumunský religionista Mircea Eliade kdysi napsal, že mýtus je poslední fáze ve vývoji hrdiny. Svůj názor na Václava Havla a Václava Klause jsem vícekrát otevřeně sdělil. Nikomu jej nevnucuji, protože pohled na svět vždy odráží velmi individuální, až intimní životní příběh. 

Václav Havel byl – ať již právem, či ne – nejznámějším symbolem odporu proti normalizaci. I z tohoto důvodu na sebe dokázal vázat v listopadu 1989 ohromné množství pozitivní energie. V té chvíli, na vrcholu svých sil a vlivu, se mohl stát skutečně velkým státníkem obrozeného Československa. Záhy se však ukázalo, že není z látky, z níž se rodí významné historické osobnosti. Kdyby si to dokázal připustit a na vrcholu moci odejít, zachránil by si pověst a úctu národa. Nyní se, bohužel, jeho jménem zaštiťují převážně ti, jejichž zášť, agresivita, netolerance a chamtivost představuje absolutní protipól kdysi deklarované pravdy a lásky.   
Václav Klaus vstoupil výrazně na politickou scénu, když bylo zřejmé, že Václav Havel postrádá jasnou politickou a ekonomickou koncepci rozvoje postkomunistické společnosti. Václav Klaus ji předložil a s řadou problémů a nedopatření, daných různými okolnostmi, uskutečnil.

Když hovoříme o naší společnosti, nemůžeme opomenout Evropu. Ta se za minulá desetiletí také razantně změnila a v mnohém nikoliv k lepšímu...

Anketa

Chcete od českých umělců, aby vás vzdělávali a vychovávali?

1%
98%
hlasovalo: 27002 lidí
Evropa a celý západní svět žil v roce 1989 stále ze své velké obnovy a prosperity poválečného údobí. Je pravda, že již od první poloviny sedmdesátých let dvacátého století se v západní Evropě projevovaly ekonomické problémy a že západní akademické a mediální prostředí bylo prostupováno neomarxistickými a progresivistickými ideologiemi, ale v době pádu železné opony málokdo pochyboval o tom, že západní Evropa a Severní Amerika představují žádoucí a vlastně jediný civilizační vzor hodný následování. Americký politolog Francis Fukuyama razil tezi o „konci dějin“, protože západní zastupitelská demokracie a tržní ekonomika postrádala podle jeho názoru jakoukoliv nosnou historickou alternativu. Zdálo se, že bude velmi snadné připojit se ke skupině blahobytných západních zemí a společně s nimi vplynout do „liberálně kapitalistického bezčasí“ nekončící svobody a prosperity.

Byla to velká iluze. Těžiště ekonomické a politické moci se přesouvá mimo evropský kontinent a Dálný východ a jihovýchodní Asie obnovují mocenské postavení, které jim náleželo až do průmyslové revoluce. Západní Evropa je pohroužena do hluboké sociální krize, umocněné přílivem imigrantů z kulturně nekompatibilních civilizačních okruhů, a ekonomicky a technologicky stagnuje. Tento úpadek je zakrýván stále více ideologicky zaměřenou a od reality odtrženou rétorikou, autoritářskými metodami a nedemokratickým potlačováním odlišných názorů.   

Nacházíme se tedy vlastně poprvé v našich dějinách v situaci, kdy pro nás západní Evropa přestává být modelem, který je třeba co nejvěrněji napodobovat. Můžeme nicméně tento stav chápat jako příležitost vytvořit vlastní podobu moderní civilizace, spojující hospodářskou obnovu s obranou demokracie a svobody. Národy, které něco podobného v minulosti dokázaly a které ve zdánlivě bezvýchodné situaci nerezignovaly, ale upřely svoji vůli, inteligenci a tvořivost na nalezení nosného východiska z krize, se zapsaly do dějin jako inspirující vzory. Třeba se jednou budoucí generace dočtou, že v těžké chvíli, kdy se opět nad Evropou vznášely mraky rozkladu, vzešla z jejího středu nová naděje, která inspirovala ostatní a odvrátila úpadek evropské civilizace. Nebo se o nás budou učit jako o těch, kteří heroicky vzdorovali záhubě až do posledního dechu. Rozhodnutí, zda se chopíme této výzvy, máme ve svých rukách pokaždé během parlamentních voleb.     

Zdá se, jako by se politika EU redukovala na zelený ekologický diktát, který může uškodit samotným vedoucím státům EU, zvláště pak Německu. A také do protiruského tažení, které je ovšem, zdá se, trochu farizejské, protože v západní Evropě bydlí řada ruských občanů a oligarchů, kteří zde podnikají nebo si užívají rent a vychovávají tu své děti. Nastává čas jejich odsunu?

Všechny velké autoritářské ideologie moderní doby vzešly z problémů, které společnost pokládala za reálnou hrozbu. Marxismus by nevznikl bez dramatické sociální situace nejširších vrstev v době průmyslové revoluce, o níž se můžeme dočíst v románech Charlese Dickense nebo Victora Huga. Mussoliniho fašismus by nedobyl Itálii, kdyby velká část Italů nebyla frustrována slabostí italského státu a jeho neschopností prosadit veřejný pořádek. V jádru zmíněných ideologií je dobrý úmysl, který zešílel. Něco podobného můžeme pozorovat v případě „ekologické ideologie“, která zneužívá mnohdy oprávněné obavy o stav životního prostředí k ekonomické a energetické sebevraždě Evropské unie. Česká republika by se měla ve vlastním zájmu zařadit mezi státy, které se zmíněnému autoritářskému diktátu vzepřou.

Protiruské tažení již dávno pozbylo svého původního křižáckého zápalu. Francouzský prezident Emmanuel Macron, který touží zakrýt své vnitropolitické problémy hrou na státníka světového formátu, otevřeně zve Rusko zpět do Evropy. Německo se po odstavení svých jaderných a uhelných elektráren stane závislým na ruských energetických zdrojích. A Ukrajina? Jestliže budu parafrázovat německého kancléře Otto von Bismarcka, stojí nám současná Ukrajina za jediného granátníka?

Anketa

Byl by Dominik Hašek dobrý prezident?

2%
98%
hlasovalo: 25467 lidí
Rusko se po divokých devadesátých letech minulého století, kdy zjistilo, že úzká součinnost se Západem znamená ekonomickou kolonizaci jeho nerostných zdrojů, rozhodlo pro vlastní cestu. Navzdory veškerým pesimistickým prognózám se udrželo jako stabilní stát sahající od východní Evropy přes Střední Asii po Dálný východ. Můžeme mít výhrady vůči autoritářskému charakteru jeho politického systému, nicméně ve vztahu k jiným „strategickým partnerům“ Západu obdobnou kritikou šetříme. Evropa dnes čelí teokratické asertivitě islámu a ekonomickým aspiracím Číny. Na Spojené státy americké jakožto globálního hegemona již nelze spoléhat. Pragmatická spolupráce s Ruskem se z tohoto hlediska jeví jako reálné východisko z geopoliticky kritické situace, v níž se Evropa ocitla. Otázka spíše je, zda současné Rusko, silný hráč na diplomatickém poli, bude ještě o podobnou kooperaci s upadajícím Západem stát.

Zdá se, že pokud by v časovém výhledu lidstvo zvítězilo nad koronavirem, nebude už svět stejný. Propojením civilizace, planety, jsme zjistili, jak jsme zranitelní tím, co se odehrává na druhém konci světa. Zdravotní i ekonomickou blokádou se do Evropy přestávají dostávat polotovary i výrobky z Číny, které se už na starém kontinentě řadu let nevyrábějí, přesto je však bytostně potřebujeme. Bude to impulsem k novému vzepětí západní civilizace, nebo si necháme tuto možnost, možná poslední, utéci?

Nerad bych se mýlil, ale nedomnívám se, že epidemie koronaviru představuje velký historický předěl. Šíření infekčních chorob mezi vzdálenými regiony sahá hluboko do minulosti. Badatelé nedávno zjistili, že pravděpodobnou příčinou toho, že Evropu před čtyřmi až pěti tisíci lety ovládly kočovné indoevropské kmeny z východních stepí, jejichž jazykem dnes drtivá většina Evropanů hovoří, byla morová epidemie, která téměř vyhladila místní usedlé zemědělce. Jiná morová rána v šestém století po Kristu uvrhla Evropu do „temného věku“ trvajícího několik století. Ve čtrnáctém století způsobila první euroasijská globalizace v podobě mongolského impéria rozprostírajícího se od Čínského moře po Středomoří šíření „černé smrti“, jež připravila o život až třetinu tehdejší světové populace. Připomeňme si tragický osud amerických indiánů v šestnáctém století. V sedmnáctém století vedly ničivé epidemie ke zřízení systému karantén v Evropě a obchodní izolaci Číny a Japonska. Pandemie španělské chřipky v letech 1918 až 1920 usmrtila celosvětově padesát až sto milionů lidí. Doufejme, že koronavirus nebude mít obdobné destruktivní následky.

Jestliže chce Západ ekonomicky vzdorovat čínské asertivitě, musí obnovit svoji výrobní základnu tak, aby byla konkurenceschopná. Znamená to položit důraz na technické vzdělání, základní a aplikovaný výzkum a materiální kreativitu a vychovat novou generaci technické inteligence. Neproduktivní obory, které nemají nic společného s profesním uplatněním či tradiční všeobecnou vzdělaností a jež pouze ideologicky parazitují na tvořivých silách společnosti, nemohou být financovány z prostředků daňových poplatníků. Čína je pro nás výzva, která by nám obdobně jako v sedmnáctém a osmnáctém století, kdy k ní západní vzdělanci vzhlíželi jako k civilizačnímu vzoru, měla pomoci překonat současnou paralýzu evropského ducha a sladit se s požadavky a nároky jednadvacátého století. Poté Západ opět zaujme důstojné místo v nekončící rivalitě civilizací.


Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Václav Fiala
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zahradil: Brusel k viru? Nové a společné dluhy EU! Zneužijí to proti občanům Česka. Takto. A paní Jourová...

4:44 Zahradil: Brusel k viru? Nové a společné dluhy EU! Zneužijí to proti občanům Česka. Takto. A paní Jourová...

ROZHOVOR „Každý stát logicky kopal především sám za sebe,“ říká europoslanec Jan Zahradil (ODS) k ud…