Opozice křičí, ale moc není slyšet. Jakou vidíte její úlohu v současné době, a nezdá se vám, že Andreji Babišovi „chutná moc“?
Opozice promeškala příležitost vzbudit zdání státotvornosti a zároveň vytěžit z krizové situace politický kapitál. Působila bezradně, chaoticky, nekoncepčně, a – od okamžiku, kdy bylo zřejmé, že vláda nejhorší možný scénář šíření choroby odvrátila – hystericky.
Na druhé straně, chování většiny opozičních představitelů v době pandemie vyvolalo u velké části veřejnosti hluboký pocit ulehčení, jak je dobře, že právě tito lidé nevládnou. Problém českého národa v moderních dějinách nespočíval v nedostatku odhodlání, odvahy či dovedností, ale v neschopnosti zvolit si do svého čela ve vhodnou chvíli skutečné vůdce. Selhání v letech 1938, 1948 a 1968, kdy nám historie doslova nabídla příležitost prokázat před očima celého světa svoji národní velikost, jsou toho dokladem. Pouze slabost několika jedinců, kteří se nešťastnou shodou okolností ocitli v nesprávnou chvíli ve vysoké pozici, na niž nestačili, způsobila, že jsme se nestali pro jiné národy v těžkých chvílích vzorem. Jen opravdu málo chybělo k tomu, aby se s respektem říkalo: „Jednejte heroicky jako Češi v roce 1938!“
Tentokrát to ale bylo jiné. Česká republika zvládla pandemii lépe než většina západoevropských zemí. Kdy se naposledy něco podobného stalo? Konečně máme k dispozici příběh, od kterého můžeme odvozovat pozitivní národní legendu a vysoké aspirace.
Pochopitelně, že Andreji Babišovi „chutná moc“. Každý veřejný činitel touží po moci, bez toho by se pro politickou dráhu nerozhodl. Kdo by to popíral, trpí sebeklamem, nebo nemluví pravdu. Neobávám se nicméně, že by mimořádné pravomoci, které vláda během pandemie získala, ohrožovaly osobní svobody, jak prohlašují někteří komentátoři. Ve Velké Británii nebo ve Spojených státech amerických byla během první a druhé světové války zavedena prakticky diktatura. Bez toho by nebylo možné krátkodobě soustředit národní energii potřebnou pro zvládnutí velmi náročného úkolu. Údobí, která v obou zemích bezprostředně po vítězství následovala, přitom patří k nejsvobodnějším v jejich dějinách.
Neupřednostňují se ekonomické zájmy před zdravím obyvatel? Je lepší zdravý, ale chudý národ, nebo ekonomický rozvoj za každou cenu?
Dilema „životy a zdraví – nebo ekonomika“ je falešné a v zásadě hluboce nemorální. V okamžiku, kdy máme důvodné obavy, že zdraví nebo životy některých našich spoluobčanů jsou v nebezpečí, musíme přece udělat vše pro to, abychom hrozbu odvrátili. Je to nejen naše občanská povinnost, ale v zásadě základní instinkt ochrany života.
Pravěké společnosti eliminovaly životy novorozených dětí, které kvůli fyzickým nedostatkům nepokládaly za přínos pro komunitu. Staří a nemocní lidé byli často ponecháváni svému osudu. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se ozývaly hlasy po zavedení eugenických zákonů, jež by zabránily v reprodukci postiženým osobám, které údajně ekonomicky zatěžují společnost a poškozují její biologickou či rasovou zdatnost. Logickým vyústěním eugenického hnutí byl nacismus. Naše moderní svobodná západní společnost je založena na zásadním odmítnutí podobných snah, s nimiž bychom si opravdu neměli zahrávat.
Ve skutečnosti neexistuje země, která by upřednostněním hospodářských zájmů před obranou proti koronaviru odvrátila ekonomický pokles. Často zmiňované Švédsko, v němž zemřelo v souvislosti s epidemií desetkrát více lidí než v České republice, očekává přibližně stejné hospodářské ztráty jako jiné evropské země, jež zavedly mnohem přísnější restriktivní pravidla. Pokud se obáváme, že by dva nebo tři měsíce karantény nenávratně ochromily naši prosperitu, znamená to, že ekonomický systém není dobře nastaven a že nejsme schopni plnohodnotně a v maximální míře využít naše produktivní síly. Je to nedostatek sebedůvěry.
Jestliže jsme dokázali vynaložit značnou kolektivní energii kvůli ochraně našich bližních – co nám teď brání, abychom stejnou vůli vyvinuli při obnově a rozvoji národního hospodářství na zdravějších a racionálnějších základech?
Bavorsko-české pohraničí je silně „promořeno“. Není potenciálním rizikem v Bavorsku také početné množství uprchlíků a turecká menšina, kteří žijí zcela odlišným životem v semknutých velkých rodinách a podnikatelských svazcích, v nichž se nemoc rozšíří poměrně snadno?
Je pochopitelné, že multikulturní prostředí, které je založeno na koexistenci hodnotově nesourodých systémů, má problémy při prosazení restriktivních opatření nebo při mobilizaci obyvatelstva pro dosažení veřejně prospěšných cílů. Etnicky homogenní národní společenství mají proto při podobných hrozbách výhodu. Nicméně, globální svět nekončí a interakce mezi různými světovými regiony bude pokračovat se všemi výhodami a riziky, které s sebou přináší. Jak ukázal americký historik William McNeill v knize Plagues and Peoples, dějiny světa jsou dějinami epidemií. Koronavirus tak představuje probuzení do reality, kterou naši předkové pokládali za samozřejmou součást svých životů.
Žít ve světě, který ze své povahy není a nebude nikdy bezpečným, samozřejmě vyžaduje tradiční konzervativní ctnosti jako smysl pro občanskou disciplínu, kázeň a sebezapření. Bylo příznačné, kolik osob, které se slovně hlásí k pravicovým hodnotám, se nedokáže v případě nutnosti uskrovnit a svoji osobní nezodpovědnost a sebestřednost zakrývá frázemi o obraně svobody.
Psali jsme:
Zajímáte se o severské státy, a především o Švédsko, které je v mnohém naším vzorem. Co se tam ale nyní děje s „promořováním“, ve kterém jsou tak odlišní od ostatní Evropy?
Nemyslím si, že Švédsko by mělo být stále naším vzorem, nicméně je třeba si uvědomit, že zmíněná severská země má dlouhou autoritářskou tradici, která sahá hluboko do minulosti až k vládě Gustava I. Vasy. Francouzský demograf Emmanuel Todd ji odvozuje od autoritářského typu rodové rodiny, která ve Švédsku převládala. V raném novověku se Švédsku přezdívalo „luteránské Španělsko“. Když ve Švédsku v letech 1720 až 1772 vládl „stavovský parlamentarismus“, bylo to pokládáno spíše za historickou anomálii, která byla vystřídána obnovením absolutismu za krále Gustava III. Silný švédský sociální stát v zásadě organicky navázal na odkaz silné švédské monarchie. Švédský spisovatel Vilhelm Moberg prohlásil v šedesátých letech dvacátého století, že ve Švédsku není demokracie, ale „demokratura“, to znamená formální demokratické procedury bez demokratického obsahu.
V letech 1906 až 1975 existovalo ve Švédsku eugenické zákonodárství, v jehož rámci byly především před rokem 1941 nedobrovolně sterilizovány v zájmu udržení „rasové čistoty“ tisíce lidí. Herman Bernhard Lundborg, ředitel Státního institutu rasové biologie v Uppsale, inspiroval před druhou světovou válkou nacistické rasové teoretiky. Ve Švédsku tak docházelo k experimentům s lidskou populací, ať již šlo o rasovou eugeniku nebo nyní o multikulturalismus a „promořování“.
Neustupuje Západ od svého étosu humanismu a solidarity? Odpojování těžce nemocných, „přestárlých“ pacientů na úkor mladších, neutěšené situace v domovech důchodců, to vše v Itálii, Španělsku a Anglii. Není to vlastně legalizace eutanazie?
Uvědomme si, že étos humanismu a solidarity se často nacházel pouze na povrchu evropského společenského života a že Evropané se jej zbavovali se znepokojivou lehkostí. Co by si o evropském „étosu humanismu a solidarity“ myslelo například v devadesátých letech devatenáctého století deset miliónů obětí genocidy v Kongu, za kterou nesl odpovědnost „osvícený“ belgický panovník Leopold II.?
Výše zmíněné eugenické hnutí, které pokládalo za oprávněné v zájmu „společenského zdraví“ zbavovat plodnosti či přímo života milióny lidí, se těšilo podpoře elitních evropských vzdělanců. Anglický liberální spisovatel Herbert George Wells, obdivovatel T. G. Masaryka, ospravedlňoval případné vyhlazování „méněcenných“ ras v zámoří výrokem, že „svět není zaopatřovací ústav“.
Nezapomeňme, že nacismus, fašismus a komunismus jsou produkty evropského myšlení. Pol Pot, strůjce obludné genocidy v Kambodži, studoval v Paříži a četl spisy Jeana Paula Sartra. Démoni v Evropě nezmizeli v roce 1945, ale neustále přebývají rozptýleně mezi místním obyvatelstvem a při vhodné příležitosti se jim vrátí jejich ničivá síla.
Která TV teď přináší nejlepší zpravodajství? (Ptáme se od 12.5.2020)Anketa
Bude podle vás „post-koronavirová“ doba zelenější a deglobalizovaná?
Skutečně zásadní změny se projeví až v dlouhodobějším historickém měřítku. Francouzský historik Fernand Braudel tomu říkal „longue durée“. Zdá se, a to by byl optimistický výhled, že Evropská unie, přežije-li, nebude mít prostředky na financování utopického „zeleného údělu“, který by evropské hospodářství výrazně poškodil.
Mezinárodní korporace a jejich intelektuální nadstavba v mediálním, politickém a akademickém světě se budou za každou cenu snažit udržet status quo spočívající v realizaci výroby a zisků v oblastech s nízkými pracovními náklady a v postupné proletarizaci a sociální degradaci obyvatelstva bývalých rozvinutých zemí. Jestliže současně dojde v důsledku koronavirové krize na národní úrovni k likvidaci drobných a středních podnikatelů, stanou se mezinárodní korporace definitivně pánem „skvělého nového světa“.
Za dané situace představují jedinou překážku k ustavení této dystopie rehabilitované národní státy nikoliv jako parazitující byrokratické molochy, ale jako flexibilní politické jednotky spravované patriotickými vládami a hájící sociální důstojnost svých obyvatel.
Mnohými tak vzhlížený Západ se rozpadá, nejsou zdravotní pomůcky, zdravotnictví je podhodnocené a zastaralé, málokdo si v USA platí drahé zdravotní pojištění, které je jen pro nejbohatší ...
Západní Evropa a Spojené státy americké žily už delší dobu z podstaty a kupní síla širokých vrstev stagnovala či se snižovala. Není tajemstvím, proč tomu tak je, například v českém překladu vyšla před několika lety kniha ekonomky Dambisy Moyové Kterak Západ zbloudil: 50 let ekonomického bláznovství – a neúprosná rozhodnutí, která nás čekají.
Západ opravdu zchudl a tato skutečnost se projevila na infrastruktuře, sociálním systému, veřejném sektoru a investicích. Pandemie koronaviru tento fakt pouze zviditelnila. V poválečných dějinách je to také poprvé, kdy svět v případě mezinárodní krize nevzhlíží ke Spojeným státům americkým jako k potenciálnímu vůdci a spasiteli. Zmíněná degradace Spojených států, které svým vnitřním zmatkem začínají připomínat rozvinutější Brazílii, bude mít celosvětové psychologické dopady.
Situace však není beznadějná. Anglický historik Arnold Toynbee v obsáhlém díle Studium dějin ukázal, že civilizace jsou životaschopné tehdy, jestliže dokážou adaptivně reagovat na nečekané historické výzvy. Vždy je čas na obrat. Jacques Bergier a Louis Pauwels sugestivně líčili, jak měli v červnu 1940 v Paříži při příchodu nacistických jednotek depresivní pocit konce civilizace. Za několik let poté zde byla obrozená Francie, která následně prožila „třicet zázračných let“.
Boj s koronavirem demonstroval význam a sílu vědy. Západní společnost nahlédla do propasti, která se před ní rozevírá. Ukázala se důležitost hospodářské a potravinové soběstačnosti a občanské sebekázně, solidarity a disciplinovanosti. To vše jsou dílčí pozitivní momenty, které přinášejí naději. Západ nicméně potřebuje nové politické vůdce, kteří budou mít odvahu a schopnosti tuto zkušenost náležitě zhodnotit a prosadit žádoucí změny.
Psali jsme:
A o Unii ani vidu, ani slechu...
Chceme-li obstát před dravou asertivitou Číny a dalších nastupujících asijských ekonomických mocností, musíme se opřít o rozmanitost jako o zdroj evropské síly a originality. V raném novověku to byla politicky roztříštěná Evropa, neustávající rivalita Španělska, Portugalska, Francie, Nizozemí či Anglie, která dokázala vyvinout intelektuální sílu, podnikavost a tvořivost překonávající výkony rozlehlé Osmanské říše, Persie, Mughalské říše nebo Číny dynastie Ming a Čching.
Potřebujeme Evropu jako společenství svrchovaných národních států založené na zdravém rozumu, svobodném myšlení a volném obchodu a pohybu obyvatel žijících „evropský sen“ – nikoliv jako zkostnatělou byrokratickou strukturu řízenou politiky druhého řádu a prosazující progresivistickou ideologickou agendu a korumpující systém dotací. Skuteční evropští patrioti, kteří obdivují italskou architekturu, francouzské umění, anglický venkov, německou pořádkumilovnost či skandinávskou přírodu, by měli mít zájem o co nejrychlejší a důstojné ukončení projektu Evropské unie.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
koronavirus
Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.
Zcela jiné informace o COVID-19 poskytuje například Přehled mýtů o COVID-19 zpracovaný týmem Iniciativy 21, nebo přehled Covid z druhé strany zpacovaný studentskou iniciativou Změna Matrixu, nebo výstupy Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků.
autor: Václav Fiala
