Často se nyní hovoří o „předkoronavirové“ a „pokoronavirové“ době. Má to opodstatnění? Bude tato pomyslná hranice podle vašeho názoru dělit svět i globální trh?
Historické mezníky mají různý smysl. Některé jsou voleny, protože jsou spojovány s konkrétní významnou událostí, například vypuknutím Francouzské revoluce nebo první světové války. Jiné proto, že došlo k určitému historickému prozření. Lidé si náhle uvědomili důsledky historického procesu, které nebyly dlouho většině z nich zřejmými. Koronavirus spadá do druhé kategorie. Průběh epidemie a přijatá restriktivní opatření zviditelnila globální trendy probíhající přinejmenším od skončení studené války a spočívající v novém přerozdělení světové politické a ekonomické moci. V údobí 1750 až 1830, které historik John Darwin nazval eurasijskou revolucí, se Západ v důsledku průmyslové revoluce a vojenské nadřazenosti stal světovým hegemonem na úkor Číny, Indie, Persie a Osmanské říše. Nyní se těžiště globální moci vrací opět do východní a jižní Asie. Všechny dílčí politické, kulturní a sociální události, často velmi dramatické, vyplývají z tohoto širšího historického rámce.
Existuje rčení „lépe už bylo“. Obávám se, že je však pesimistické a frustrující již z podstaty. Když si ale vezmeme, jaké výzvy jsou před námi, nemoci, studená válka, sucho, máme se bát nebo alespoň obávat, či být „jen ostražití“?
Podle anglického historika Arnolda Toynbeeho představují právě výzvy zdroj síly civilizací. Úspěšná civilizace disponuje tvořivou a energickou menšinou, která je schopna pružně reagovat a adaptovat se na různé náročné historické výzvy. Jestliže civilizace není schopna takovou menšinu vychovat, začne stagnovat a upadat. Historické výzvy tak pravidelně prověřují vitalitu různých civilizací a umožňují vzestup silných společností a marginalizují či odstraňují slabé. Arnold Toynbee v tomto smyslu poznamenal, že civilizace nejsou zavražděny, ale páchají sebevraždu, když rezignují na překonávání historických zkoušek.
Psali jsme:
Německý historik Oswald Spengler tvrdil, že každá civilizace má podobně jako organismus vyměřený životní cyklus, z něhož se nelze vymanit, přičemž právě prožíváme podzim Západu. Arnold Toynbee s ním nesouhlasil. Vždy podle něj existuje možnost překonat úpadek a zabránit zániku. Je třeba zbavit se ideologických směrů a životních způsobů, které ochromují západní myšlení a racionální a pragmatické jednání, a oddat se, řečeno s Fridrichem Nietzschem, „radosti z osudu“ tak, jak to dokázali naši předkové, když ve zdánlivě bezvýchodných situacích vzdorovali arabské, mongolské nebo osmanské invazi nebo smrtícím epidemiím a hladomorům a vybudovali civilizaci, která přinesla člověku největší míru svobody, důstojnosti a materiálního blahobytu v dějinách. Pak může být Západ zachráněn.
Po sametové revoluci naše společnost do značné míry obdivovala Václava Havla. To se vytrácí. Pravda a láska se jeví jako otřepané klišé, na které málokdo slyší. Je porevoluční nadšení a entuziasmus ztracen, nebo je pouze zakryt mediálními štvanicemi a pesimistickými zprávami?
Jsem přesvědčen, že obyvatelstvo českých zemí stále disponuje potenciálem potřebným k tomu, aby uskutečnilo zásadní hospodářskou a morální proměnu České republiky, a že historická chvíle je k tomu příhodná. Česká republika by se měla zařadit v dohledné době do stejné kategorie zemí, jako jsou Dánsko, Finsko, Rakousko nebo Nizozemí. Jakýkoliv jiný výsledek lze pokládat za historické selhání a plýtvání našimi silami, nadáním a prací.
Osudovou chybou v ekonomické oblasti po roce 1989 bylo podcenění povahy globálního kapitalismu, který je hierarchický a sociálně darwinistický. Namísto toho, abychom prostřednictvím promyšlené a dlouhodobé strategie zaujali a udrželi postavení v jádru světového hospodářského systému, stali jsme se součástí využívané periférie.
Výsledkem je přetrvávající odstup za nejbohatšími zeměmi světa, který by byl v případě normálního ekonomického vývoje již překonán, jak ukazují příklady Finska, Irska nebo států jihovýchodní Asie. Tento stav je bohužel podporován výraznou částí současného politického, mediálního a akademického establishmentu, který je nastaven tak, aby nás udržel v periferní pozici a v zárodku zabránil formování nové národní elity. Zdá se nicméně, že zmíněná mocenská struktura začíná ochabovat. Její zahraniční patroni už nejsou tak silní jako dříve nebo jsou zaměstnáni na jiných frontách. Mediální a politická rétorika ztrácí sebejistotu a přechází do hysterie svědčící o předtuše konce. Koronavirová epidemie zabránila v pokračování pouličního politického nátlaku.
Další vývoj může připomínat dekolonizaci, kdy mocenský zvrat vyústí do dlouhodobé stagnace či do studené až horké občanské války, nebo naopak do nalezení národního konsenzu a následovného všestranného vzestupu. Precedenty z minulosti, z roku 1938, 1968 nebo 1989, kdy byli občané dnešní České republiky schopni v pozitivním smyslu alespoň na několik dní sdílet vysoce emotivní pocit kolektivní sounáležitosti, nám dodávají naději a optimismus.
Pravda a láska jsou krásná slova, ale bohužel takzvané pravdoláskařství se stalo pejorativním označením pro ideologii či soubor postojů a chování, který je symbolem tragického rozdělení obyvatel České republiky na dva zcela hodnotově se rozcházející tábory. Takzvané pravdoláskařství postupně splynulo s aktivistickými progresivistickými směry přicházejícími ze zahraničí, což má devastující účinky na zdravý rozum, svobodu slova, toleranci a pragmatismus v českém veřejném prostoru.
Jak často v našich hovorech varujete, jihovýchodní Asie, „asijští tygři“, udělují západní civilizaci políček za políčkem, a to nejen v oblasti ekonomiky. Jako kdyby se západní Evropa a EU zakonzervovaly...
Dynamicky se rozvíjející státy jihovýchodní Asie pouze využívají svého potenciálu tak, jak to v uplynulých staletích činily evropské země. Pokud jde o Západ, výše zmínění historikové Arnold Toynbee nebo Oswald Spengler se ve svých historických analýzách shodli, že civilizace se ve stavu stagnace může nacházet celá staletí, nebo dokonce tisíciletí. Gabriel García Márquez sugestivně nastínil obraz takové komunity zakleté v bezčasí v románu Sto roků samoty. Západní společnost může upadnout na dlouhou dobu do obdobné strnulosti a konzervativnosti, která byla dříve spojována s Orientem. Nebezpečí spočívá v tom, že paralyzované společnosti neschopné vzepětí a účinné obrany se zpravidla stávají obětí svých asertivních sousedů. V případě Evropy dobře víme, kdo by nás v takovém případě nahradil.
Oswald Spengler v době první světové války konstatoval, že evropská civilizace je v oblasti duchovního a kulturního života vyčerpána a neproduktivní, nicméně věda a technologie stále představují doménu, která poskytuje prostor pro západní originalitu, invenci, vynalézavost a tvořivost. V nedávno vydané knize Dekadentní společnost konstatoval americký autor Ross Douthat, že i v této sféře se vývoj navzdory obrovským intelektuálním a finančním investicím znepokojivě zpomalil.
Dnešní radikálové a aktivisté, kteří byli kdysi postrachem západního politického řádu, působí ve srovnání se svými předchůdci ochable, vyčerpaně a nudně. Vůle vyhodit svět do povětří vymizela z imaginace západního extremismu. Dostojevský by nyní neměl v románě Běsi o kom psát. Progresivisté sice stále dokážou znepříjemnit život svým spoluobčanům, ale i oni hlásají spíše jakýsi zombie radikalismus než ambiciózní utopické projekty totální rekonstrukce světa, které stály ve dvacátém století miliony lidských životů. Z obávaných revolucionářů se stali obyčejní potížisté. Neznamená to, že by se progresivisté umírnili, nýbrž že jednoduše ztratili vitalitu. Současný progresivismus se navíc spojil s mezinárodními korporacemi, které financují jeho průnik do mediálního a akademického prostředí. V této alianci je progresivismus tím slabším partnerem. Chamtivost je vždy silnější než utopie. V okamžiku, kdy korporacím nebude již intelektuální nabídka progresivismu vyhovovat, nebude jim zatěžko jej nahradit. Západ tak zažívá stagnaci prakticky ve všech oblastech svého života a je velmi obtížné odhadnout, jaký vnější impulz nebo výzva by ho dokázaly probudit.
Psali jsme:
... ale co se týká středoevropského regionu, jste velkým optimistou. Přesto se zdá, že ani Visegrád není tak sourodý, jak by se na první pohled zdálo. Polsko tíhne k USA a je ochotno umístit na svém území americké jaderné zbraně a Maďarsko má problém nejen s Benešovými dekrety, ale také s trianonskou smlouvou, jejíž výročí si zanedlouho budeme připomínat...
Historie střední Evropy je historií vzájemných konfliktů obdobně jako dějiny Skandinávie, západní Evropy nebo jiných regionů, které se vyznačují značnou kulturní homogenitou. Je pochopitelné a přirozené, že Česká republika, Slovensko, Polsko a Maďarsko mají specifické národní zájmy, které se ne vždy shodují. Polsko má dlouhodobou historickou zkušenost nárazníku mezi mocenskými aspiracemi Německa a Ruska. Jeho vazba na Spojené státy americké navíc souvisí s existencí početné a vlivné komunity občanů polského původu žijících ve zmíněné zemi. Jejich hlasy ovlivnily zvolení současného amerického prezidenta a bezpochyby sehrají nepřehlédnutelnou úlohu i v nadcházejících prezidentských volbách, což si Donald Trump dobře uvědomuje.
Řada Maďarů se dlouhodobě nedokáže vyrovnat se ztrátou dvou třetin historického území uherského království ve prospěch sousedních států na základě Trianonské dohody. Pokud by vítězné mocnosti v roce 1945 z nějakého důvodu posvětily platnost mnichovské dohody, byli bychom dnes s novými hranicemi zcela smířeni?
V mezinárodních vztazích neexistuje spravedlnost. To, co je důležité, je využít synergie současných zájmů, které nás spojují. A ty jsou jednoznačné. Střední Evropa musí přestat být tím, co francouzský demograf Emmanuel Todd nazval „vnitřní Čínou“, zdrojem levné pracovní síly a subdodavatelem s nízkou přidanou hodnotou pro německý průmysl. Je třeba ve střední Evropě investovat do technického vzdělání, budovat infrastrukturu, rozvíjet nejnáročnější technologii a vědecké disciplíny a stát se v Evropě rozkládané sociálním inženýrstvím, parazitující byrokracií, ekonomickou stagnací a destruktivními demografickými změnami ostrovem stability, zdravého rozumu, svobody a prosperity. Střední Evropa musí být připravena na očekávaný rozklad Evropské unie. A tento okamžik se blíží.
Je nám tedy blíže Rakousko, což je vzhledem k bývalé monarchii více než logické, a třeba také Slovinsko. Ale co východní partnerství, Bělorusko, Gruzie, Arménie, které mají křesťanský základ?
Myslím, že Rakousko se k Visegrádské čtyřce připojí tehdy, až pro něho budeme zajímavějším partnerem než Německo, a v tomto ohledu musíme na sobě ještě hodně pracovat. Není to ale nemožné. Připomínám, že mezi světovými válkami náleželo Rakousko až do poloviny třicátých let do zájmové sféry Itálie. Tak, jak se v Evropě podařilo po staletích konfliktů stabilizovat románsko-germánské soužití, mohla by se přimknutím Rakouska k České republice, Slovensku a Polsku konečně vyřešit napjatá koexistence slovansko-germánská.
Pokud jde o partnerství s Běloruskem, Gruzií a Arménií, jsem vysoce skeptický. Křesťanský základ, který je velmi kulturně rozmanitý, má v dnešním sekulárním světě nízkou vypovídací hodnotu. Důležitý křesťanský fundament existuje i v Etiopii a křesťanství hrálo v minulosti významnou úlohu rovněž v Sýrii, Libanonu nebo severním Iráku, přesto necítíme se zmíněnými zeměmi žádnou hlubší spřízněnost. Arnold Toynbee vymezil civilizaci jako „srozumitelnou oblast historického zkoumání“. To znamená, že pro každou civilizaci je charakteristická platnost zákonitostí, které nelze použít na jiný civilizační okruh. Zákon, kterému se podřizovali Stuartovci v Anglii, Bourboni ve Francii a Habsburkové ve střední Evropě, neplatil pro Osmany v Turecku, Tímúrovce v Hindustánu, Mandžuy v Číně nebo šóguny v Japonsku. Když v Čechách řekneme pojmy jako feudalismus, renesance, reformace nebo zámořské výpravy, dávají jasný smysl ve francouzské, anglické, italské, německé, maďarské nebo polské historické zkušenosti. Nikoliv ale v historické zkušenosti gruzínské nebo arménské.
Nejsme spokojeni s vládou, na Hradě by někteří viděli rádi „dominátora“ brankáře Haška, jiní třeba zubaře Šmuclera, fenomenálního fotbalistu Nedvěda a další celebrity. Při vší úctě k nim, jsou to vhodné osobnosti? Neměl by tam být třeba uznávaný profesor, filozof nebo bývalý podnikatel-donátor?
Nejsou, a už vůbec ne „uznávaný profesor, filozof nebo bývalý podnikatel-donátor“. V moderních českých dějinách se na osobu prezidenta často upínalo mnohem větší očekávání, než která dokázal fyzicky a morálně snést. Proto jsou naše dějiny historií hlav státu, které „selhaly“. To by mělo být naše první kritérium. Nepotřebujeme celebritu či „uznávaného profesora“, ale osobu, která se v případě krajní zkoušky nepoloží a jež dokáže díky své mentální odolnosti a zdravému rozumu vést národ v těch „nejtemnějších hodinách“. Připravujme se vždy na dějiny, které nebudou lehké, a nebudeme nikdy zklamáni. Co když bude kandidát na prezidenta kontroverzní, mediálně neoblíbený a terčem masových demonstrací typu „Milion chvilek pro demokracii“? Tím lépe, určitý typ nepřátel je vždy známkou osobnostní kvality. Neměl by to být muž či žena, kteří prožili život v „polostínu“, při zdi, mimo konfrontaci s politicky konformním světem, jenž by si je neomylně vyhlédl jako „chybu v systému“, kterou je třeba odstranit. Budoucí český prezident by měl být pravým opakem postav, které vytváří současné mainstreamové mediální, akademické a bruselské prostředí. Najděme někoho takového a máme vyhráno.
Dalším extrémním strašákem je Velký bratr. Nyní to je v podobě chytré karantény. EU chce do automobilů v příštích letech montovat snímače a hlásiče, kolik třeba jede lidí ve voze, překročí-li spotřebu či rychlost, tak se nezávisle na řidiči zastaví. Hovoří se o čipech, nejdříve psů a ideálně lidí. To je přece Orwell non plus ultra...
V současné době se ozývá volání po skloubení národního státu, konzervatismu a socialismu jako východisku z krize Západu, a to na úkor co nejširší individuální svobody jako anachronického pozůstatku diskreditovaného neoliberalismu. Jde o určitou rehabilitaci autoritářských pravomocí státu, které by měly sloužit pro prosazení sociální spravedlnosti a ochranu jedince před nadnárodními korporacemi. Mám pro podobné hlasy pochopení, jakkoliv si uvědomuji, že připomínají koncept pruského socialismu, který formuloval ve dvacátých letech dvacátého století Oswald Spengler. Adolf Hitler, jenž se s Oswaldem Spenglerem osobně setkal, pruský socialismus odmítl, i když jeho dílčí prvky byly bezpochyby do národního socialismu integrovány.
Domnívám se nicméně, že je to návrh zbytečně defenzivní. Západ se stal vedoucí silou světa díky prostoru, který poskytl individuální svobodě, tvořivosti a vynalézavosti. Silný, spravedlivý a sociálně citlivý stát se nevylučuje s širokým prostorem pro osobní iniciativu, podnikavost a vynalézavost. Takové bylo Nizozemí v sedmnáctém století, Anglie v osmnáctém století, Francie za vlády Ludvíka Filipa Orleánského nebo západní Evropa v letech 1945 až 1973, kdy zaznamenala největší hospodářský růst. Evropan jako objevitel, vynálezce a podnikatel představuje nejhodnotnější antropologický typ, který daroval náš kontinent světu. Nevzdejme se ho kvůli pocitu, že nám v dané chvíli nejsou dějiny příliš nakloněny.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
koronavirus
Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.
Zcela jiné informace o COVID-19 poskytuje například Přehled mýtů o COVID-19 zpracovaný týmem Iniciativy 21, nebo přehled Covid z druhé strany zpacovaný studentskou iniciativou Změna Matrixu, nebo výstupy Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků.
autor: Václav Fiala
