Profesor Šesták po vyznamenání od Zemana musel skončit v Akademii věd. Teď nám pověděl nepěkné věci o poměrech ve vědě i o Německu, které tak obdivujeme...

18.11.2018 0:16

ROZHOVOR Často skloňovaný neomarxismus, jakési hledání přeměny reálných poměrů ve společnosti, je v podání hledačů degradováno a redukováno na jakousi touhu po životě spíše bez pravidel a povinností, jen s osobnostními právy. A to láká všechny mladé a sociálně nevyhraněné občany, proto volí hnutí právě na znamení svého protestu. Tak komentuje profesor Šesták situaci ve společnosti, v níž selhaly konvenční strany. Při zamyšlení nad významným říjnovým i listopadovým výročím se zamýšlí i nad tím, proč fotka Putina pobuřuje, zatímco foto Merkelové nás uspokojuje, proč kšeftovat s Německem je košer, ale s Ruskem je to nepřijatelné.

Profesor Šesták po vyznamenání od Zemana musel skončit v Akademii věd. Teď nám pověděl nepěkné věci o poměrech ve vědě i o Německu, které tak obdivujeme...
Foto: Archiv JŠ
Popisek: Prof. Ing. Jaroslav Šesták, DrSc, dr.h.c., fyzikální chemik, emeritní vědec Akademie věd ČR

Anketa

Co soudíte o Miroslavu Kalouskovi?

hlasovalo: 33922 lidí

Nedávno jsme oslavili sté výročí vzniku Československa. K jakým úvahám inspirovalo toto jubileum vás?

Po sto letech se rozloha republiky scvrkla na polovinu a žije v ní o tři miliony lidí méně. V roce 1921 se osm milionů občanů hlásilo k římskokatolické církvi a půl milionu k husitské odnoži, kterou po válce založili reformní katolíci. V roce 2011 poklesl počet římských katolíků na pouhý milion a husité jen na několik desítek tisíc. Co se stalo, ztratili lidé víru, pocit pospolitosti nebo demokratičnosti? Vraťme se však až k odkazu Rakouska-Uherska, kdy tzv. Prosincová ústava z roku 1867 je stále považována za jednu z nejliberálnějších ústav své doby. Císař Karel, který se v roce 1916 ujal vlády po už stařičkém mocnáři Františku Josefovi, dokonce vyvolal velké naděje českých příznivců monarchie. V podstatě měl ještě možnost obnovit českou státnost a nechat se korunovat českým králem, naneštěstí zklamal, když se tehdy pod pohrůžkou Německa vzdal možnosti nastolení míru. Staré Rakousko byl stát, který přežíval z českých daní, byly zde dvě třetiny tehdejšího průmyslu, a tak vytvářené hodnoty se většinou investovaly jinde, třeba na velkorysou přestavbu Vídně.

Bohužel, národy Rakouska-Uherska necítily společnou identitu, takže by ani společně nebojovaly, a tak si monarchie tak trochu nevěděla rady sama se sebou. T. G. Masaryk chtěl celkem přirozeně pokračovat v téměř tisícileté tradici našeho království, ale když se nepodařilo najít vhodného pretendenta na český trůn, když se v Rusku vytvořila silná armáda legionářů, která ale neměla svoji vlastní státnost, tak začal uvažovat o republikánském zřízení. Své následné zvolení prezidentem přijal spíše jako nouzové řešení a čestnou službu, i když se později nezdráhal mluvit do práce i členům vlády. Republika dokonce vznikla spontánně srocením lidu, který se dozvěděl o porážce monarchie. První předseda vlády Karel Kramář měl dokonce vizi monarchie vedené ruským velkoknížetem.

Následně vzniklo mnoho forem vlád, odplynulo období fašismu a komunismu, kdy se volila například Národní fronta a kdy se vládlo a nevládlo, ale kdy lidé postupně ztráceli víru. Vzplanutí nadšení odeznělo i v roce 1968 a 1989, ale přineslo spíše bezradnost z důsledků nejprve invaze tanků a pak z rozpaků ukončení bolševické nadvlády bez potrestání viníků.

Jak vypadá vašima očima stát, který tu máme dnes?

Dnes se nikdo nemůže tvářit, že nastolená demokracie je perfektní, nebo že musí být schopná všechno obstarat, ale dříve si lidé uchovávali určité vyznání, pocit společného přesvědčení, které dnešku asi chybí. Jak už bylo mnohokrát řečeno, demokracie je špatná forma vlády, vždy si ponechala formu totality většiny vůči jednotlivcům, ale bohužel zatím neexistuje nic lepšího.

Problémem naší současnosti není to, že by demokracie fungovala hůře než v první republice či že by dokonce selhávala. Problémem je nepochopení jejího fungování, a to jak u politiků, tak u veřejnosti a zejména u médií. Politici nechápou, že demokracie jim nedává neomezenou moc, a že svěřit někomu neomezenou moc není účelem demokratických voleb, a ani udělení privilegia si jen tak zalenošit v parlamentu.

Během sta let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu Sovětského svazu. Nyní jsme už patnáctým rokem členskou zemí Evropské unie. Je to pro nás garance budoucnosti? A co si myslíte o hlasech volajících po našem vystoupení z EU?

V roce 1920, v době bolševického tažení na západ, které mělo za cíl ovládnutí středoevropského prostoru, se vznikajícímu polskému státu podařilo pochod Rudé armády na předpolí Varšavy zastavit a dosáhnout nezávislosti. Lhostejný přístup západních mocností se už tehdy stal určitým předobrazem zrady v mnichovských a jaltských dohodách, které byly pro Československo katastrofické. Zažili jsme dvě zhoubné války, kdy si vítězové často neuvědomovali, že výsledkem války není vítězství, ale mír. Prodělali jsme dvě okupace, od německé jsme došli až k sovětské, kdy jsme se stali členem nechvalné Rady vzájemné hospodářské pomoci dirigované Sovětským svazem vojensky, hospodářsky i peněžně, ale šťastně jsme se toho zbavili.

Dnes jsme členem vojenského paktu NATO a vstoupili jsme do evropského společenství EU. Jeho existence je ale pod skrytou direktivou velkých států Francie a Německa, které se nechvalně zúčastnily Mnichovské dohody. Stejně jako před lety věříme, že za nás v případě nouze bude někdo bojovat, ale v případě vystoupení z EU nebo z NATO ztratíme i ten pomíjivý pocit bezpečí.

Představují pro nás nynější Rusko nebo Německo hrozbu, jak tomu bylo v minulosti?

Přibližně před třiceti lety skončila tzv. studená válka rozpadem Sovětského svazu, zatímco skutečná válka skončila porážkou Německa před více než sedmdesáti lety. Podle Postupimské dohody jsou stále v Německu americké jednotky. NATO dnes tlačí na Německo, aby na zbrojení dávalo více než celé Rusko a přeskočilo tak Francii. Nezdá se to rozporuplné, když chceme, aby se kdysi poražené Německo stalo vůdčí silou Evropy jak v ekonomice, tak ve vojenství, i když ve vzduchu stále visí vidina eventuálních reparací, po nichž volají Polsko a Řecko? Ano připouštíme, že v Německu proběhla dlouhodobá demokratizace.

Zároveň se však bojíme Ruska, které zažilo německou agresi, stalo se vítěznou mocností, ale přitom říkáme, že se – po pádu bolševismu a stažení vojsk z Československa – dostatečně nedemokratizovalo. Fotka Putina pobuřuje, zatímco foto Merkelové nás uspokojuje. Kšeftovat s Německem je „košer“, ale s Ruskem nepřijatelné. Právě zde by měla být úloha našeho státu územně spojujícího dvě odvěké kontradikce. Už se bojím, co zase dostanu nadávek, jenže jsem se narodil na hranici Sudet právě před válkou a ledacos z té doby si pamatuji... Stačil jeden dokončený atentát na Hitlera a následný separátní mír by potvrdil Mnichovské dohody a dnešní svět by byl pro nás úplně jiný! Politici by se konečně měli zamyslet nad tím, že lidstvo má za sebou dva světové masakry a nepoučeno, dnes znovu a znovu vydává obrovské částky na zbrojení!

Ing. Miloš Zeman

  • BPP
  • První přímo zvolený prezident ČR
  • prezident České republiky

Máme tu výročí 17. listopadu. Od toho posledního jsme byli svědky nárůstu protestních hnuti, které se snaží odvolávat k jeho étosu, k Václavu Havlovi, ať už je to Milion chvilek pro demokracii či jiné skupiny, které protestovaly proti Zdeňku Ondráčkovi, Andreji Babišovi, Miloši Zemanovi a chystaly akce na ten 17. listopad. Jak tyto protesty hodnotit, je to obdivuhodný nárůst občanské aktivity zejména mladých lidí?

Nástup politických hnutí místo tradičních stran je jakousi sociální „bublinou“ vytvořenou z odporu proti tradiční konzumní společnosti, tj. o nalezení rovnováhy mezi shromažďováním peněz a kultivováním své osobnosti. To si mnohdy účastníci ani neuvědomují či uvědomovat nechtějí. A právě zde můžeme hledat často skloňovaný „neomarxismus“, jakési hledání přeměny reálných poměrů ve společnosti, což je v podání hledačů degradováno a redukováno na jakousi touhu po životě spíše bez pravidel a povinností, jen s osobnostními právy. A to láká všechny mladé a sociálně nevyhraněné občany, proto volí ta hnutí právě na znamení svého protestu. Koho si k ocenění vyberou, je čistě projevem subjektivního, ale i hodnověrného pohledu na současnou politiku, kde konvenční strany s prvorepublikovou tradicí zklamaly. Protesty „Babiše do koše“, nebo „lež nezvítězí“, jsou normální projevy nedůvěry.

Pochybovačnost se ale hlavně musí projevit ve volbách, hnutí musí předložit věcnější programy a nejen všeobecná provolání. Může tak dosáhnout vítězství a opravdu poslat Babiše do koše, protože v demokracii to prostě jinak nejde. V opačném případě to zůstanou jen prázdné výkřiky, zejména když z koše nevytáhnou nějakou lepší náhradu právě za Babiše. Organizátoři protestů se inspirují i řadou revolučních akcí po celém světě, který je neklidný, arabský svět, protesty mladých Španělů proti nezaměstnanosti, za nezávislost Katalánska, demonstrace v Sasku, antibrexity v Londýně, protitrumpovské akce v Americe, tisíce lidí v ulicích Venezuely, a tak můžeme pokračovat... Ale taky se můžeme podívat i do historie a zeptat se na znalosti těch mladých, co na demonstracích apelují na dodržování ústavních zvyklostí a pro které je jednoduší vyvěsit vlajku Tibetu než se zamýšlet nad nějakými fakty a diskusemi.

Nechme taky 17. listopad jako Den studentů, jeho přejmenování na Den boje za svobodu by mohlo našim následovníkům přidělat starosti, mohli by se v budoucnu začít ptát, jaké svobody? Stejně tak z něj nedělejme ani den rozhořčení, ani den boje proti Babišovi, na to máme zbylých 364 dní! Nejsem přívržencem zbohatlíků, ale zdá se mi ubohé, když někdo vyhodí kytici věnovanou padlým do koše. Opravdu jsme klesli tak hluboko, že obviňujeme i květiny?

Předpokládalo se, že připomenutí 17. listopadu bude znovu v konfrontačním duchu... Ostatně tak probíhá víc událostí včetně nedávného udělení Puškinovy medaile pro písničkáře Jaromíra Nohavicu z rukou ruského prezidenta Putina. Proč toto vyznamenání nebo i ocenění od prezidenta Miloše Zemana vzbuzují tak obrovskou diskusi?

Nohavica měl už za bolševika odvahu překládat a zpívat písně zakázaných ruských zpěváků jako Vysockij nebo Okudžava. S tím související soudobé strašení vším, co je proruské, zejména v případech, které s politikou nesouvisí, se zdá paradoxní. Pokud Nohavica přijal vyznamenání z rukou ruského prezidenta, je to především jeho osobní rozhodnutí a medaile se jménem Puškina jistě není na indexu, protože ji od stejného prezidenta převzala řada různých osobnosti včetně bývalého českého prezidenta Václava Klause. Nohavica je dost dospělý na to, aby věděl a chápal, co to bude pro něj, v českém prostředí závisti a netolerance, znamenat a kritický důsledek se ihned dostavil. Srovnejme si například zpěváka Karla Kryla, který si vybral život v souladu se svým přesvědčením a zaplatil za něj emigrantskou izolací. Po návratu sice zazářil, ale zároveň zahořkl z pohledu na tragickou politickou scénu, do které se navrátil.

Nohavica se rozhodl zůstat a pracovat v systému, který měl svá ohraničení, a tudíž musel v něm nějak přežít, když toužit veřejně prosadit svůj talent – zpívat. Takových přeživších lidí byla většina, nějak komunismus protrpěli či ochotně využili, a dnes sedí ve významných funkcích, aniž by je kdokoliv kádroval. Nechme lidem osobní svobodu se rozhodovat sami za sebe, nebojovali jsme o ni?! Překvapivě neobjektivní se ukazuje i veřejnoprávní televize, která by měla brát ohled na výsledky voleb, třeba vítězný prezident by měl získat 51 procent vysílacího času a poražený zbytek, ale tak to není.

Vítěz je vlastně brán jako poražený a snáší se na něj kdeco, a vysmívá se mu kdekdo. Jak ale k tomu přijde řadový koncesionář, který musí pravidelně platit poplatky, čelit dokonce jejich navýšení, a který za to chce objektivní a paritně nezúžený přístup televizních redaktorů? Kritikům bych rád vzkázal, ať si příště najdou kandidáta, kterého většina volebně oprávněných občanů zvolí, nebo v nadsázce, ať iniciují změnu volebního zákona, kde budou hlavní práva přiznána menšině, tedy volebně poraženému kandidátovi.

Ostatně vy jste v loňském roce vyznamenání z rukou prezidenta Miloše Zemana také převzal. Po roce jste se udílení státních ocenění znovu zúčastnil, jak se vám líbil letošní výběr a co říkáte tvrdé kritice kvůli některým vyznamenaným?

Výběr a udělování státních vyznamenání má svoje pravidla a tradici, vychází zejména ze sněmovních a senátních návrhů a finální kandidáti vybraní prezidentem podléhají  kontrasignaci předsedy vlády. Postup se časem moc nezměnil, jen se trochu přizpůsobuje přízni udělovatelů, jak to konečně dělali a budou dělat všichni prezidenti. Za bolševika se uděloval národní umělec nebo ve vědě cena „sekerníka“ Gottwalda, ale oceněný musel něco umět, nedostal to jen za poklonkování nebo politiku.

Jistě to platí i dnes a kritizovaná devalvace hodnoty je opět jen a jen výraz osobního pohledu posuzovatelů. Stojí ale za pozornost, že současná diskuse kolem udělených vyznamenání se zaměřuje na pátrání po kdejaké špíně, a nikoliv na hledání opravdového přínosu, kterým nositel přispěl rozvoji daného odvětví. Pro média je nejpřitažlivější, když někdo odmítne přijmout vyznamenání, ale když je někdo za jeho přijetí šikanován, jako třeba případ mé osobní perzekuce, tak to zůstane bez povšimnutí. Aféry se ukazují jako zástupná témata pro zásluhy a jsou poplatná dnešní době hledání popularity a hlavně skandálů, jak konečně ukazuje i soudobý hon na naše nejvyšší představitele. Ve výběru vyznamenaných nacházím řadu jmen, u kterých si připadám hrdý na to, že jsem s nimi toto ocenění dostal. Jiní mi připadají méně přitažliví, ale to je věc osobního výběru, který máme každý naštěstí jiný, stejně jako kdysi Havel a následně i Klaus.