Nedávno jsme oslavili sté výročí vzniku Československa. K jakým úvahám inspirovalo toto jubileum vás?

Po sto letech se rozloha republiky scvrkla na polovinu a žije v ní o tři miliony lidí méně. V roce 1921 se osm milionů občanů hlásilo k římskokatolické církvi a půl milionu k husitské odnoži, kterou po válce založili reformní katolíci. V roce 2011 poklesl počet římských katolíků na pouhý milion a husité jen na několik desítek tisíc. Co se stalo, ztratili lidé víru, pocit pospolitosti nebo demokratičnosti? Vraťme se však až k odkazu Rakouska-Uherska, kdy tzv. Prosincová ústava z roku 1867 je stále považována za jednu z nejliberálnějších ústav své doby. Císař Karel, který se v roce 1916 ujal vlády po už stařičkém mocnáři Františku Josefovi, dokonce vyvolal velké naděje českých příznivců monarchie. V podstatě měl ještě možnost obnovit českou státnost a nechat se korunovat českým králem, naneštěstí zklamal, když se tehdy pod pohrůžkou Německa vzdal možnosti nastolení míru. Staré Rakousko byl stát, který přežíval z českých daní, byly zde dvě třetiny tehdejšího průmyslu, a tak vytvářené hodnoty se většinou investovaly jinde, třeba na velkorysou přestavbu Vídně.

Bohužel, národy Rakouska-Uherska necítily společnou identitu, takže by ani společně nebojovaly, a tak si monarchie tak trochu nevěděla rady sama se sebou. T. G. Masaryk chtěl celkem přirozeně pokračovat v téměř tisícileté tradici našeho království, ale když se nepodařilo najít vhodného pretendenta na český trůn, když se v Rusku vytvořila silná armáda legionářů, která ale neměla svoji vlastní státnost, tak začal uvažovat o republikánském zřízení. Své následné zvolení prezidentem přijal spíše jako nouzové řešení a čestnou službu, i když se později nezdráhal mluvit do práce i členům vlády. Republika dokonce vznikla spontánně srocením lidu, který se dozvěděl o porážce monarchie. První předseda vlády Karel Kramář měl dokonce vizi monarchie vedené ruským velkoknížetem.