Kterou z událostí na české politické či společenské scéně považujete letos za nejvýznamnější? A která světová událost právě končícího roku 2016 nejvíce ovlivní v příštím roce náš život, podle vašeho názoru?
Pro českou politickou scénu jsou to krajské a senátní volby. Není prostor to příliš komentovat, ale je důležité, že pokračoval odliv voličů sociální demokracie a nárůst preferencí pro ANO. A to i přes mediální tlak. A to prosím bez mé osobní preference těchto stran! Totéž se týká zvolení Trumpa prezidentem USA. Nejvýraznějším jevem v obou případech je vzpoura voličů proti mínění médií. Nebudu zakrývat, že tento jev mne velmi potěšil.
Globalizace a v jejím rámci transfery výrobních procesů především do Asie často berou lidem dobře placená pracovní místa a ta nová nemá kdo vytvořit. A zatímco ti majetnější mají stále víc, část veřejnosti chudne, o čemž se samozřejmě raději nemluví. Do jaké míry lidé přestávají věřit finančnímu systému kapitalismu? A není právě toto důvodem vzestupu populistických stran či různých podobných lídrů ve většině vyspělých zemí?
Spolu se sociologem (a nyní i europoslancem) Janem Kellerem konstatuji, že to bohatství, které údajně kapitalismus produkuje na rozdíl od jiných systémů, nějak nechce překapávat mezi většinu populace. Jestli to lidé takto systémově chápou, o tom bych trochu pochyboval. V běžném životě lidé vidí konkrétní místa a vlastníky a jejich chování, viz OKD a Bakala, příliš to zřejmě nezobecňují. A díky médiím tu máme ten jev zvaný TINA – že údajně na vyšší úrovni debaty neexistuje k současnému systému žádná alternativa. Aby se to přelilo do vlivné politické akce, k tomu bude asi potřeba ještě drsnějších ekonomických dopadů. Ale podle většiny prognóz je to jen otázka poměrně krátkého času.
Je pro vás letošní triumf Donalda Trumpa a jeho usídlení v Bílém domě velkým překvapením, anebo se to dalo v rámci současného vývoje světové politiky celkem očekávat? Je to tedy pokračováním brexitu a úspěchů i dalších populistických politiků v Evropě? Jedná se o masivní nástup nového politického směru, kterému frustrovaní voliči dali přednost před tím tradičním, protože chtějí zásadní společenskou změnu?
Očekávat se to určitě nedalo. Nemáme tak úzký vztah k americké realitě, abychom dovedli odhadnout náladu společnosti, a tak se řídíme přece jen obrazem v médiích. A to, jak je dnes známo, byl obraz zcela falešný. Včetně toho, co nám předkládala naše média, což je ovšem už karambol: máme tam zpravodaje proto, aby nám zprostředkovali obraz reality, a ne aby jen opisovali z tamních médií – to se dá dnes na webu i z Kavčích hor bez těch finančních nákladů na zpravodaje. Asi se budu jen opakovat, že to je jasně trend. Není to asi v tomto okamžiku touha po zásadní společenské změně – viz předcházející odstavec – ale ne zcela artikulovaný výkřik nesouhlasu s chováním současných vládnoucích kruhů v zemích Západu.
Vadí vám, že o Vánocích budou zavřené supermarkety a velké prodejny?Anketa
U nás v České republice se stále debatuje o údajném otáčení na Východ – má tahle debata vůbec nějaký smysl, když jsme jednoznačnou součástí Severoatlantické aliance a Evropské unie? Anebo se domníváte, že je u nás v poslední době opravdu „cítit“ velký vliv ruské propagandy, a proto je namístě o těchto záležitostech hovořit?
Ta diskuse je účelově namířena jako obvykle proti panu prezidentovi. Kdyby navrhnul obrátku na užší vztah k Západu, určitě by to jisté kruhy z toho důvodu blokovaly a kritizovaly. Je přece jasné, že máme čtyři světové strany a geograficky jsme tak na půl cesty – což mělo vždy své historické důsledky a vedení státu se s tím muselo a musí vyrovnat. A ekonomický důvod je přece po krizi z roku 2008, recesi v ekonomice EU s odhadem dalšího propadu v příštím období. Pak je přece povinností hledat další perspektivní možnosti. Jsme přece vývozní ekonomika. A diskuse o proruské propagandě už je fakt legrační – jakýkoliv jiný než mainstreamový názor je takto označen, čímž dostává prostá pravda téměř v jakýchkoliv médiích na frak.
Psali jsme:
Během 17. listopadu Petr Pithart tvrdil, že česká společnost je uměle rozdělována, že neexistuje rozdíl mezi „pražskou kavárnou“ a „venkovskou hospodou“, tedy mezi názory na směřování společnosti od dobře zajištěných intelektuálů z velkých měst a „venkovem“. Že tyto rozpory prý uměle vyvolává Miloš Zeman. Naopak známý publicista a dramatik Karel Hvížďala říká, že mezi takzvanou společenskou elitou a obyčejnými lidmi panují zásadní neshody na životní priority všude na světě, že to je celkem běžné. Komu tedy dát za pravdu?
Doporučil bych panu Pithartovi, aby navštívil hospody v našem kraji, prioritně v Ostravě, nejlépe počátkem příštího roku, až začne OKD propouštět horníky. A radil bych mu ovšem vzít si s sebou také dobré bodyguardy znalé místního jazyka. Aby nedošel k úhoně. Pánové v Praze – nezobecňuji! – mají zjevně zcela objektivně jiné zájmy než většina populace. Dá se vyjít od statistiky zaměstnanosti a průměrného platu v Praze a jiných regionech republiky.
I česká umělecká scéna se v posledních letech poněkud radikalizuje. Například Vojtěch Dyk, který se chopil praporu coby jeden z lídrů uměleckého hnutí proti prezidentu Zemanovi, řekl, že umělci byli vždy ti, kdo nastavovali společnosti zrcadlo. Že Češi přestali respektovat hodnoty, které tu byly po roce 89 vydobyty a umělci musí společnost různými demonstrativními akcemi začít stmelovat. A že politici a skupiny, které potlačují svobodu, lidi straší uprchlíky, Američany a vytvářejí atmosféru strachu. Má pan Dyk pravdu? Je úlohou umělce „dohlížet“ na společnost? A kdo se více bojí? Příznivci Zemana a levice, anebo jejich odpůrci?
Připadá mi vůbec úsměvné, že právě ten pan kolega nám chce kázat o morálce… Je smutným faktem, že umělce a umění tato společnost příliš nepreferuje a to, že někdo je vidět v TV častěji než jiný, není přece mandát k udílení rad demokraticky voleným politikům – ať už si o nich myslíme, co chceme. Říkat, že demokracie je ohrožena v době krajských a senátních voleb, je přece protimluv. Demokracie je podle mne ohrožena, když někdo žádá omezení internetu ve jménu svých názorů, které se nota bene ve volbách nepotvrzují. Ještě bych dodal, že demokracie je pro tyto kruhy ohrožena vždy, když nevyhraje jejich kandidát. Svět holt přináší problémy, na které společnost reaguje a musí reagovat a nemůžeme se tvářit, že neexistují.
Řada politiků a také některé celebrity z české společenské scény kritizují Českou televizi i rozhlas za mnohdy neobjektivní zpravodajství, které prý podléhá „sluníčkářským“ vlivům určitých osobností. Skupina poslanců v čele s Martinem Komárkem (ANO) nyní navrhla nový zákon o veřejnoprávních médiích, protože jim především vadí, že radu ČT volí poslanci Parlamentu ČR. Tedy ji chtějí odpolitizovat. Jenže nyní se objevují jiné kritické hlasy, že se do Rady namísto politiků dostanou zástupci společenských organizací, které mají s ČT už svoje zištné podnikatelské plány. Měli by tedy podle vašeho názoru kontrolovat vysílání veřejnoprávních médií i politikové, či nikoli? Jak dosáhnout toho, aby veřejnoprávní média neupřednostňovala určitou společenskou skupinu a podávala objektivní zpravodajství?
Jak dosáhnout té kýžené objektivity, to doposud nikdo nevyřešil a podle mne nepomůže ani jiný způsob volby mediálních rad. Ta diskuse se vede už léta, u některých jsem byl. Jednu dobu jsme vzhlíželi k širokým radám v Německu, kde politici byli sice obsaženi, ale rozředěni reprezentanty jiných společenských skupin. A podívejme se dnes – kritika německých médií vzhledem k potlačování informací o imigrantské krizi dokazuje, že ani tyto rady nedokážou zajistit objektivitu. Jedna diskuse směřovala k jakési trojnožce volby, kde jednou z opor měl být prezident. Jen do okamžiku, než na Hradě místo Havla zasedl Klaus… Tím chci říci, že bychom při řešení toho problému neměli podléhat momentálním politickým závanům. Ale že Česká televize vykazuje znaky vyhraněných politických názorů a snahu místo pouhých informací ovlivňovat politické dění v určitém směru, to je celkem viditelné každý den. Podle mne je to o lidech – redaktor, který by byl sympatizantem prezidenta, by tam na kopci nevydržel ani 24 hodin. Byl by společensky vyvržen s osobními důsledky nejen pracovními, ale i v soukromí. Příklady už máme.
Jak nyní vypadá naše nynější politická scéna, a jak by mohla vypadat v příštím roce? Andrej Babiš se nepouští do kritiky Miloše Zemana a rostou mu preference, ČSSD zaostává a pravicový politik Pavel Telička naznačil, že si s šéfem ANO již není tak blízký. Můžeme skutečně na české politické scéně očekávat tandem Zeman–Babiš? A jak je to na přelomu roku vůbec pravděpodobné, že se oni dva usadí na postech premiéra a prezidenta? Navíc Zeman Babiše u příležitosti projednání státního rozpočtu vychválil, podle některých mu tak prý „políbil prsten“. Co vy na to?
To je otázka pro odborníky politology, a to nejsem. Nicméně z trendů a statistik lze soudit, že je velká pravděpodobnost tohoto výsledku. Pokud bude ČSSD pokračovat v linii, kterou doposud prosazoval premiér vzhledem k „velkoměstským voličům“ (což je v podstatě klon klasické „kavárny“) a nechá na holičkách své voličské jádro, které tyto „elitní“ starosti nesdílí, tak to má Babiš jisté. Totéž se týká bohužel i lidovců.
O čem by během svátečního času měli přemýšlet lidé a zvláště pak čeští politikové, aby se společenské poměry u nás v příštím roce zlepšily?
Měli by přemýšlet o tom, jakou chybu dělají, že voliči mají touhu za každou cenu protestovat proti establishmentu. I za cenu podpory extremistických hnutí. A lidé obecně? O křesťanských svátcích si třeba číst v Bibli Desatero.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Štěpán
