V jednom ze svých nejnovějších blogů se věnujete boji s fake news neboli správně česky fejkňús. Píšete v něm: „Co tehdejší bolševici nechtěli, aby zaznělo, prostě nezaznělo. Informace, knihy, časopisy se musely pašovat, přepisovat, kopírovat. To vše pod hrozbou, když ne vězení, tak na konci 80. let s rizikem velkých problémů v zaměstnání nebo ve škole...“  Nyní jsme sice v jiné době, ale nevrací se trochu situace z těch mírnějších osmdesátých let minulého století, kdy za názory mohou mít lidé potíže v zaměstnání, musejí vysvětlovat, jakému serveru poskytli rozhovor, koho volili za prezidenta, či že si dovolili převzít od něj vyznamenání? Více ZDE.

Hrozně nerad bych současnou dobu přirovnával k období totality. Pořád ještě máme možnost ovlivňovat složení volených institucí. Takže ta situace je zatím podobná jen tím, jaké argumenty a odsudky zaznívají, řekněme, zájmových skupin, a ne z oficiálních míst, typu policie nebo soudů. Ale ten trend tu je. V 80. letech byla situace podobná, a přesto úplně jiná. Tehdy „všichni“ věděli, že to, co se říká oficiálně, není tak úplně pravda, ale je „lepší“, když s tím budeme na oko souhlasit, aby nepřišla nějaká restrikce. V pozdních 80. letech už snad ani nešlo o restrikce oficiální. Režim už neměl tu sílu z 50. let nebo počátku normalizace poté, co přišel Gorbačov s glasností (komunistickou verzí svobody slova).

A tak se restrikce omezovaly na nižší stupně. Takové ty uliční výbory a závodní organizace KSČ. Tu se nepovolil výjezd do Jugoslávie, ondy se nedalo doporučení pro dítě pro studium, nebo se místo vás do lepší pozice v zaměstnání dostal někdo, kdo tzv. držel hubu. Takže dnes naštěstí nehrozí zákaz cestování, dítě nepotřebuje doporučení ke studiu a v normálních firmách jsou stále ještě parametry pro povýšení odborné a osobnostní. Ale jakmile jste závislí na přízni veřejného myšlení, pak už problém nastat může. Zde vidím jasné směrování jak mnohých vašich novinářských kolegů, tak lidí, kteří jsou pro mnohé autoritami, k podobnému myšlení jako měli ona pověstná domovní důvěrnice nebo kádrovák v práci.

V podstatě dnes nelze podpořit Zemana nebo Babiše, říct, že se vám nelíbí třeba nedávná Prague Pride, o kritice migrační politiky ani nemluvě. To je z vás, podobně jako z chartistů tehdy, onen pověstný ztroskotanec a samozvanec. Doporučuji si ten neslavný článek z Rudého práva vyhledat a přečíst. Mnohdy jako kdybych ten zápach 80. let opět cítil. Ale jak říkám na začátku, dnešní doba a období normalizace se nedají vůbec srovnávat. Máme šanci s tím něco dělat a oficiální orgány fungují také úplně jinak. Neříkám, že bezchybně, ale rozhodně ne angažovaně jako tehdy.

Jde nyní spíše o podobu mentální, jsou lidé, kterým prostě opozice vadí, a útočí tedy proti jakékoliv kritice velmi podobně, jako když hřímal Husák od pultíku na sjezdech. S podobnou demagogií a nenávistí.