Protibabišovský politik setřel „chvilkaře“: Vyzvou ke komunikaci s voliči Zemana a Babiše a vzápětí je označí za nevzdělané blby?!

15. 8. 2019 22:15

ROZHOVOR „V podstatě dnes nelze podpořit Zemana nebo Babiše, říct, že se vám nelíbí třeba nedávná Prague Pride, o kritice migrační politiky ani nemluvě. To je z vás, podobně jako tehdy z chartistů, onen pověstný ztroskotanec a samozvanec. Doporučuji si ten neslavný článek z Rudého práva vyhledat a přečíst. Mnohdy jako kdybych ten zápach 80. let opět cítil,“ konstatuje v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz liberecký krajský předseda Svobodných David Forbelský, ovšem s tím, že se dnešní doba nedá s obdobím normalizace vůbec srovnávat. Sám pořádal v Liberci první protibabišovskou demonstraci, ale k těm dalším má výhrady.

Protibabišovský politik setřel „chvilkaře“: Vyzvou ke komunikaci s voliči Zemana a Babiše a vzápětí je označí za nevzdělané blby?!
Foto: liberec.svobodni.cz
Popisek: Předseda Strany svobodných občanů v Libereckém kraji David Forbelský

V jednom ze svých nejnovějších blogů se věnujete boji s fake news neboli správně česky fejkňús. Píšete v něm: „Co tehdejší bolševici nechtěli, aby zaznělo, prostě nezaznělo. Informace, knihy, časopisy se musely pašovat, přepisovat, kopírovat. To vše pod hrozbou, když ne vězení, tak na konci 80. let s rizikem velkých problémů v zaměstnání nebo ve škole...“  Nyní jsme sice v jiné době, ale nevrací se trochu situace z těch mírnějších osmdesátých let minulého století, kdy za názory mohou mít lidé potíže v zaměstnání, musejí vysvětlovat, jakému serveru poskytli rozhovor, koho volili za prezidenta, či že si dovolili převzít od něj vyznamenání? Více ZDE.

Hrozně nerad bych současnou dobu přirovnával k období totality. Pořád ještě máme možnost ovlivňovat složení volených institucí. Takže ta situace je zatím podobná jen tím, jaké argumenty a odsudky zaznívají, řekněme, zájmových skupin, a ne z oficiálních míst, typu policie nebo soudů. Ale ten trend tu je. V 80. letech byla situace podobná, a přesto úplně jiná. Tehdy „všichni“ věděli, že to, co se říká oficiálně, není tak úplně pravda, ale je „lepší“, když s tím budeme na oko souhlasit, aby nepřišla nějaká restrikce. V pozdních 80. letech už snad ani nešlo o restrikce oficiální. Režim už neměl tu sílu z 50. let nebo počátku normalizace poté, co přišel Gorbačov s glasností (komunistickou verzí svobody slova).

A tak se restrikce omezovaly na nižší stupně. Takové ty uliční výbory a závodní organizace KSČ. Tu se nepovolil výjezd do Jugoslávie, ondy se nedalo doporučení pro dítě pro studium, nebo se místo vás do lepší pozice v zaměstnání dostal někdo, kdo tzv. držel hubu. Takže dnes naštěstí nehrozí zákaz cestování, dítě nepotřebuje doporučení ke studiu a v normálních firmách jsou stále ještě parametry pro povýšení odborné a osobnostní. Ale jakmile jste závislí na přízni veřejného myšlení, pak už problém nastat může. Zde vidím jasné směrování jak mnohých vašich novinářských kolegů, tak lidí, kteří jsou pro mnohé autoritami, k podobnému myšlení jako měli ona pověstná domovní důvěrnice nebo kádrovák v práci.

V podstatě dnes nelze podpořit Zemana nebo Babiše, říct, že se vám nelíbí třeba nedávná Prague Pride, o kritice migrační politiky ani nemluvě. To je z vás, podobně jako z chartistů tehdy, onen pověstný ztroskotanec a samozvanec. Doporučuji si ten neslavný článek z Rudého práva vyhledat a přečíst. Mnohdy jako kdybych ten zápach 80. let opět cítil. Ale jak říkám na začátku, dnešní doba a období normalizace se nedají vůbec srovnávat. Máme šanci s tím něco dělat a oficiální orgány fungují také úplně jinak. Neříkám, že bezchybně, ale rozhodně ne angažovaně jako tehdy.

Jde nyní spíše o podobu mentální, jsou lidé, kterým prostě opozice vadí, a útočí tedy proti jakékoliv kritice velmi podobně, jako když hřímal Husák od pultíku na sjezdech. S podobnou demagogií a nenávistí.  

Jste libereckým krajským předsedou strany, která má svobodu v názvu. Jak to s ní je? Nebudeme si dělat iluze o svobodě na východ od nás, ale neděláme si iluze o svobodě na západ od nás (aniž to chci porovnávat)? V uvedeném blogu také píšete: „Jinou pohádkou je, jak (komunističtí agitátoři) po převratu chytili nový vítr a jedna z nejvyšších komunistických agitátorek to dotáhla na kancléřku sjednoceného Německa, kde v podobném duchu pokračuje, aby opět nezaznívalo, co zaznívat nemá...“ K tomu připomenu facebookovou kauzu kolem jména, které se nesmí vyslovovat a zní podobně jako jeden trosečník ve slavném románu... Nepřipomíná to dobu, kdy, jak zmiňujete, v osmdesátých letech v našem tisku bylo, že do finále Wimbledonu postoupily tři hráčky, i když každý, aniž je matematický génius, ví, že tam musejí být čtyři (tou čtvrtou byla emigrantka Martina Navrátilová)?

Nejprve k situaci ve Straně svobodných. Jsme strana, která, ač stát uznává jako instituci, která má v některých oblastech jistě velmi důležitou roli, zároveň říká, že těch oblastí není zase tolik a v těch naopak nemá mít roli téměř žádnou. A to hlavně v těch oblastech, kde jde o osobní přesvědčení, morálku, soukromý život nebo nakládání se svým majetkem. V oblasti morálky prostě stát roli mít nemá. Žádný zákon morálku nevynutí, ani naopak neomezí nemorálnost. Stát umí pracovat jen se zákazy, nebo naopak nařízeními, jež umí i násilím vymoci. A tak se třeba z dobrovolné pomoci stal nárok. A jakmile máte na něco nárok, nemusíte se starat, jak se k tomu, kdo vás podporuje, chováte. Což by se u různých církevních, spolkových nebo vzájemných charit nedělo. Podobně je to s podporou, nebo zákazem církví, homosexuálních sňatků nebo drog.

A tak tedy, když řekneme, že stát nemá podporovat migraci, řešit homosexuální svatby a jiné věci, stane se, že na to uslyší lidé, kteří jsou třeba proti migraci a priori, vstoupí do strany, a začnou ji vydávat za něco, co nikdy nebyla.

A jelikož na téma migrace slyší dnes mnoho lidí, začnou prosazovat, že je třeba na tuto strunu více hrát. Pak se bohužel ze strany ozývají výroky o vyslání dělových člunů na lodě s migranty nebo o atomovce na Mekku, což přiláká další, kterým se taková řešení zamlouvají. Pak z jejich strany přijde rozčarování, když zjistí, že většinový názor ve straně je úplně jiný. Že opravdu chceme jen to, aby každý pomáhal jen tomu, komu chce, a naopak nemusel pomáhat tomu, komu nechce. Takoví lidé pak stranu opouštějí a často s hlasitým bouchnutím dveří a za silných prohlášení o ukradení strany levičáky. Co pamatuji, takové vlny byly asi tři a zatím se vždy prosadil právě směr požadující osobní svobodu. V září je sněm naší strany a tam se rozhodne co a jak dál. Osobně myslím, a i proto jsem stále členem, že strana tohoto typu zde místo má, a i když momentálně není poptávka po osobní svobodě natolik velká, abychom hráli významnější roli na politické mapě, stále tu jsou lidé, kteří by měli mít možnost nás podpořit, i kdyby jen hlasem ve volbách, aby jejich názor někdo formuloval a zastával.

Ke druhé části, kde se mluví o Tommy Robinsonovi (schválně, vydrží to tam?) a zamlčování některých faktů. Ano, děje se to. Ale jak jsem psal v předchozí odpovědi. Neděje se tak s pomocí institucí, i když i díky minulosti některých politiků se ta snaha objevuje. Tuto autocenzuru provozují „jen“ sociální sítě, a to asi ne všechny a neustále. Takže na Facebooku se Tommyho jméno neohřeje. Ale ne proto, že by to nařizoval nějaký zákon. Proti tomuto jménu se spojily ony „domovní důvěrnice“, dnes si říkají elfové, a hromadně jakoukoliv zmínku o něm nahlašují. A Facebook má prostě takové pravidlo, že když určitá část uživatelů označí něco za urážlivé, tak to smaže. Je to smutné, je to hloupé, ale je to tak. Facebook, i když je asi největší, není jediným médiem, kde prezentovat názory. Založit si osobní stránku je otázkou asi tří minut, a můžete si psát v podstatě cokoliv. Stejně tak vás nikdo nezavře, pokud se rozhodnete vytisknout noviny s vaším pohledem na kauzu pana Robinsona a začnete je kolportovat. To by byla cenzura. Takhle je to jen onen závan 80. let, kdy jsme sice věděli, jak to je, ale nahlas jsme to nesměli říkat. Teď to „jen“ nemůžeme psát do největšího systému. Jinak pořád pevně věřím, že by mě za článek o této kauze nikdo nepotrestal.

V roce třicátého výročí listopadové revoluce je u nás situace poněkud neklidná. Vy jste se v Liberci proslavil tím, že jste tu uspořádal první protibabišovskou demonstraci ještě před tím, než ji dali dohromady lidé z Milionu chvilek. Dá se tedy říci, že s tím jejich hlavním cílem – odchodem Andreje Babiše z premiérského – postu souhlasíte? 

Nevím, jestli jsem se proslavil, ale rozhodně je to jedna z věcí, na které jsem hrdý. Ale bez většího zázemí se takové akce pořádat nedají. To prostě není v silách jednotlivce. S Milionem chvilek v zádech je o těch demonstracích jistě slyšet víc, než kdybych v tom pokračoval sám. A s odchodem Andreje Babiše pochopitelně souhlasím a nadále tento požadavek podporuji. O důvodech, počínaje StB, „akvizicí“ Agrofertu, střetu zájmů, se již popsaly tuny papíru a megabajty diskového prostoru. Sám Babiš na počátku své politické kariéry prohlásil, že je z byznysu zvyklý na to, že zalhat může jen jednou, poprvé a naposledy a pak by končil. Lhal nám už tolikrát, že jen to by mělo stačit na jeho konec v premiérském křesle. Když pomineme všechny ony trestní, ale i „jen“ morální důvody toho, proč by tam být neměl.

Na těch demonstracích však zaznívají projevy a výroky různé. Někdy až pejorativní vůči těm, kteří to vidí jinak. Není to poněkud kontraproduktivní, že se ta druhá strana spíše zatvrdí?

Ano, to je smutná část těchto demonstrací a dost to souvisí i s předchozími otázkami a mými odpověďmi.
Neumíme ani jen vyslechnout jiný názor. V okamžiku, kdy se objeví první sporný bod, okamžitě nálepkujeme, protože to je snadnější než si vyslechnout argumenty, pokusit se je zpracovat a podle styčných bodů spolu třeba spolupracovat. Neumíme se ani, byť jen v klidu, dohodnout, že se prostě dohodnout nemůžeme. Okamžitě musíme zaujmout jasné stanovisko. Prostě buď černá, nebo bílá – nic mezi tím. Mezi mou tehdejší demonstrací a tou další jsme se s organizátory sešli a zazněla tam krásná věta: Měli bychom být jako opozice za bolševika. Ta také spojovala lidi velmi odlišných názorů. Takový trockista Uhl se jistě úplně neshodl s libertariánem Bendou (starším), nebo Paynem, a přesto spolu do pádu komunistické vlády dokázali spolupracovat. Je to někdy až směšné, když z pódia zazní výzva ke komunikaci s voliči Zemana a Babiše, aby se jim otevřely oči, a vzápětí jsou označeni za nevzdělané blby, kterým je třeba odebrat volební právo.

Pochopitelně že se ti lidé zatvrdí a půjdou tedy spíše za tím, kdo jim řekne, že jsou důležití a že ho jejich názor zajímá. To skvěle Babiš zvládá, a i proto je v současné době téměř neporazitelný. Dalším problémem je, že ty demonstrace nenabízejí opravdové řešení. Odchod Babiše, ač bych ho uvítal, je podobný požadavek, jako kdybychom se v roce 1989 spokojili s odchodem Jakeše a Husáka a nezměnili jinak nic. Systém, který umožnil jednomu, byť bohatému člověku získat takovou moc, je prostě systém špatný a měli bychom se bavit, zda by stát neměl být přece jen méně silný. Protože když se řekne, že to či ono „musí“ zajistit stát, tak v podstatě říkáme, že to má zajistit Babiš. Nelze spoléhat na to, že se o politickou moc budou ucházet jen čestní lidé. Nebudou! I proto je třeba moc a vliv politiků výrazně omezit. Čím méně budou mít našich peněz, čím méně budou smět rozhodovat o našich osobních věcech a majetku, tím méně mohou škodit.

Zrovna vás rozhodně nepodezírám z náklonnosti k současnému ruskému režimu, nicméně v dalším svém blogu jste napsal s ohledem na nedávné události v Moskvě, že obušek kastilského policisty pro zastánce svobodných katalánských voleb není o nic méně tvrdý než ten pro zastánce svobodných voleb v Rusku... Více ZDE. S tím souvisí text na iDNES, kde se lze dočíst, že Češi ztrácejí důvěru k Západu, naopak stoupla náklonnost k Rusku. Není to právě kvůli tomu pokryteckému dvojímu metru?

Rozdíl mezi Ruskem a Španělskem vidím v tom, že v Rusku nedovolí kandidovat někomu ve volbách a v Katalánsku nedovolí o něčem hlasovat. Obojí je špatné, a ještě horší je silové řešení obou vlád. Je pokrytecké jeden zásah téměř tajit a druhý naopak démonizovat. Jakmile se policistům nařídí zabránit demonstraci, oni nemají jinou možnost než použít násilí a tam je opravdu jedno, jakou řečí onen policista mluví nebo jakou vlajku má na rukávu.

Potom se nelze divit oblibě různých dezinformačních webů, protože lidi nejsou hloupí a vidí, že se něco zamlčuje a bagatelizuje, podobně jako v již několikrát zmíněných 80. letech. Pak tyto někdy i pofidérní zdroje opravdu mohou velmi ovlivňovat veřejné mínění. Jakmile se skutečně „o něčem nemluví“, pak se můžete vsadit, že se o tom mluvit začne. A je velké riziko, že se o tom začnou říkat nesmysly. Zde vidím velký deficit na straně novinářů, a to hlavně těch „veřejnoprávních“. Opravdu svobodná a silná společnost nemusí mít strach mluvit ani o nepříjemných dopadech demokratického rozhodnutí, o chybách, nebo nedostatcích. Jakmile se začnou zamlčovat, je pro „šeptandu“ a spekulace připravena opravdu úrodná půda.

A co se týče toho příklonu k Rusku, asi bych zatím z jednoho průzkumu paniku nedělal. Ale jak říkám, kde se lidé nedozvědí celou pravdu, jsou náchylní věřit komukoliv, jehož pravda je jim bližší. A na některé struny české duše hrají asi Rusové lépe než „Západ“, třeba v otázce rodiny, ženské a mužské role nebo ochrany tzv. tradičních hodnot, a tak někteří asi opravdu mohou v Rusku vidět naději. Bohužel jsme se z historie nepoučili. Snad si ji tedy nebudeme muset zopakovat. 

Velkým tématem současnosti je boj za klima. Ten nejvíce prožívají v Německu, kde už politici na dovolenou nelétají letadlem, Němci začínají uvažovat, že si místo šťavnatých steaků dají zeleninovou placku, a když auto, tak jedině elektromobil... Co na tento trend říkáte?

Tady bych se jako laik nerad pouštěl do disputace o tom, jestli ke změně klimatu dochází, či zda ji způsobil člověk.

Klima se mění na Zemi mnoho milionů let a my ho sledujeme dejme tomu tisíc let. Rozhodně nejsem odpůrce ekologicky šetrnějších procesů. V čem jsem však skeptický, je to, zda to může zařídit stát. Neekologické parní stroje také nenahradilo žádné vládní nařízení, ale potřeba výkonnějších a levnějších zdrojů. Dále se zlepšující se ekonomickou silou obyvatelstva se objevily i požadavky na kvalitu prostředí. Ani ti nejchudší nechtěli žít v hnusných, špinavých a zakouřených čtvrtích okolo továren, a tak nezbývalo než se starat o to, jaký odpad ty továrny produkují. Proto spíše věřím v přirozený vývoj směrem k šetrnějšímu životu než v direktivní „hurá akce“.

Vzpomeňme na problémy, které způsobilo přimíchávání biosložky do paliv nebo podpora obnovitelných zdrojů. A to myslím celosvětově. Byť je řepka nepříjemná a má mnoho negativních dopadů, mimo jiné třeba současného premiéra, proti vypáleným pralesům kvůli palmovému oleji to je jen drobná lapálie. Proto nemám rád akce typu poručíme větru dešti, a hlavně zde také postrádám věcnou debatu. I v tomto případě je jakákoliv oponentura opět zašlapána do země s nálepkou pomalu nepřítele lidstva. Už to by měl být velmi varovný signál, že s tou snahou nemusí být vše v pořádku.  

Jak je to s Evropskou unií. Přináší nám do života více svobody, nebo mají částečně pravdu i její odpůrci? A jak se díváte na situaci po posledních evropských volbách, kdy klíčové posty v Komisi obsadili výhradně Západoevropané? A možná i tomu, jak se vlastně vybírají?

Už teď jsou mé odpovědi strašlivě dlouhé. Pokusím se tedy toto téma, které je tak na deset knih, nějak zestručnit.

Velmi stručná by byla:

Ano, EU nám některé svobody přináší, ale za cenu ztráty suverenity, takže mají pravdu její odpůrci, a ne jen částečnou.

Ale pokusím se to rozvést.
Jak jsem výše psal, nedá se odpovědět stylem – černá/bílá. Projekt EU některé svobody přinesl a na druhou stranu je to vyváženo ne snad ztrátou přímo svobody, ale nepochybně suverenity. To nemohou zpochybnit ani ti nejfanatičtější zastánci EU. Otázka tedy je, ostatně jako téměř v každém aspektu života, zda ona částečná ztráta suverenity je vykoupena onou větší svobodou třeba pohybu po Evropě, což vlastně s EU nemá až tolik společného jako se Schengenem. A i v tom je často jádro sporů, velmi často se zaměňují slova jako Evropa a EU, euro a blahobyt a podobně. Opět se zamlčují negativa, která jsou spojena s každým jevem a nekriticky vyzdvihovány a chybně připisovány i neexistující úspěchy v EU. Ale tak to bude s jakýmkoliv projektem, který přináší klady a zápory.

EU jistě mnoho kladů má a nikdy by mě nenapadlo je zamlčovat, ale má i mnoho záporů. Za největší já osobně považuji právě onu přílišnou centralizaci a tlak na unifikaci.

Ne proto, že se mi současné směřování EU nelíbí, to se vždycky někomu líbit nebude, ať už bude jakékoliv. Ale pokud vytvoříme opravdu velký jednotný systém, může se stát, že jedno špatné rozhodnutí bude mít drtivý dopad na mnoho lidí ve velké části Evropy, tedy na celou EU. Pokud by byla v podobě samostatných spolupracujících států, mohlo by se sice stát, že v mnoha z nich vyhrají zastánci nějakého nesmyslu, který si zavedou. Ale pořád by tu byly státy, které nebudou nuceny toto aplikovat, a tak by se po čase mohlo porovnat, zda ono nařízení byl opravdu nesmysl, anebo to těm státům opravdu něco přineslo. A buď by to ty jednotlivé státy na základě porovnání zavedly také, nebo naopak nová garnitura v těch původních to zrušila jako krok špatným směrem. Takto jsme vystaveni riziku chybného kroku všichni. A to je asi to největší nebezpečí, které ve stále užším sjednocování EU vidím.

Co se týče řídicích orgánů EU, nikdy jsem nebyl žádný fanda ani jedné z komisí a předsednictev, ve kterých se to socialisty a komunisty jen hemžilo. Takže ani tato nová mě nikterak nepřekvapila. Co mě překvapilo, je to, jak snadno se odhodil závoj demokratické volby a rozhodovaní voličů, když se potopil systém špičkových kandidátů, protože se nedohodli dva lidé v čele dvou, byť velikých států. Ale i to jsem několikrát kritizoval. Takže mě spíš překvapil ten klid, s jakým to voliči vzali a nechali si pokálet hlavy a hlasy.

A to, že posty obsadili jen Západoevropané, mi opravdu nevadí. Představa, že někdo jako Babiš nebo Faltýnek řídí tak velký kolos právě s rizikem dopadů na tolik lidí, jak jsem psal, by mi na klidu nepřidala o nic víc než v okamžiku, kdy tam byl maoista Barosso nebo členové různých komunistických stran. Mimochodem je zajímavé, jak se hrozíme našich komunistů, a že zahraniční politiku EU řídila donedávna komunistka italská, nechávalo tzv. eurooptimisty v klidu.
    
Na závěr se zeptám, v jakém stavu jsou dnes podle vás národní povědomí a úcta k českým zvykům a tradicím? Přežijí tyto hodnoty i v budoucnu s mladou generací? 

Tak to se přiznám, to opravdu nevím. Být to podle mne, tak nepřežijí. Já jsem Moranu nevynášel nikdy, na pomlázce jsem byl asi třikrát a májku jsem nestavěl také nikdy. Takže se absolutně necítím být povolán jakkoliv hodnotit jak zvyky, tak zkoušet předvídat jejich přežití. Ostatně myslím, že i v tomto je jistý přirozený vývoj. Třeba v románu Babička je tolik českých zvyků a svátků, že už před mnoha lety si člověk musel brát slovník, aby vůbec pochopil, co to byly třeba letnice. Nebo kolik dětí při pomlázce ví, co je to ona provoda, o které se ve slavné koledě mluví… Takže na tuhle otázku asi jen stručně, některé asi přežijí, jiné ne. 


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Oldřich Szaban

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

EU je ekonomická supervelomoc, vykládal před lidmi Niedermayer. Jen je škoda, že nemá společnou zahraniční politiku

20:34 EU je ekonomická supervelomoc, vykládal před lidmi Niedermayer. Jen je škoda, že nemá společnou zahraniční politiku

REPORTÁŽ Europoslanec versus český podnikatel. Chvála prezidenta za jeho aktivity v Číně. To pro mno…