Pane doktore, navážu na náš poslední rozhovor. Proč naše země podle vás nevzkvétá? Co považujete za největší průšvih současné české společnosti?

Otázku bych rozdělil na dvě části, zaprvé, proč si to myslím, za druhé, čím je to způsobeno.

V České republice roste průměrná životní úroveň nepatrně. Nízká nezaměstnanost je iluzorní, protože počítá jen uchazeče o zaměstnání, kteří nebyli vyškrtnuti ze systému. Mimo evidenci úřadů práce, a tedy i mimo statistiky o nezaměstnanosti, jsou desítky tisíc lidí, kteří jsou na jiných sociálních dávkách. V případě některých měst jako Ústí nad Labem jde o celé čtvrti v tzv. vyloučených lokalitách.

Dokladem ne úplně přesného zobrazování reality statistikami ČSÚ je více než 800 000 lidí v exekuci. Desítky tisíc z nich s více než deseti exekucemi najednou. Obrázkem bídy, o níž nevypovídají ani statistiky o hrubém domácím produktu, ani o zaměstnanosti, jsou desítky tisíc bezdomovců. Ty už neeviduje ani úřad práce ani Česká správa sociálního zabezpečení. Přesto jich můžeme potkat každý den několik. I v Praze, která má podle statistik nejvyšší životní úroveň. Počet bezdomovců lze jen odhadovat podle toho, kolik lidí má trvalé bydliště nahlášeno na obecním úřadu.

Katastrofální je též situace desetitisíců samoživitelek, které živoří těsně nad hranicí bídy. Nejstrašnější na tom všem je, že ve stavu závislosti na sociálních dávkách jsou i samoživitelky z profesí jako učitelka, policistka nebo zdravotní sestra. Z platu ze zaměstnání u těchto vysoce kvalifikovaných profesí není člověk schopen zaplatit nájem, jídlo a oblečení pro dítě. Policistka, učitelka nebo zdravotní sestra, která si musí chodit pro dávky státní sociální podpory, jsou zprávou o státu, který se neumí postarat ani o své zaměstnance.