O problému Řecka se diskutuje zejména z pohledu ekonomického a politického, ale jak by případný odchod Řecka z eurozóny a jeho bankrot ovlivnily bezpečnost Evropské unie? Nebylo by pak Řecko bezpečnostním rizikem pro EU a Severoatlantickou alianci, protože by mohlo přijmout finanční injekci z Ruska, Číny či další země, za nějakých pro nás nepříliš přijatelných podmínek? Nestalo by se pak v Evropě jakýmsi trojským koněm?
Podle mne je debata o tom, jestli má nebo nemá Řecko zůstat v eurozóně ex post, protože Řecko nikdy nemělo do eurozóny vstoupit. Tím se vytvořil problém, který dnes řešíme. Osobně si myslím, že by Řecko mělo z eurozóny odejít, mělo by se postavit na vlastní nohy, aby přestaly debaty, kdo komu ubližuje, kdo je na kom závislý, debaty o tom, zda Řekové odpustili Němcům dluh v rámci válečných reparací, takže si dnešní pomoc jakoby předplatili apod. Za druhé: Řecko může být lákavým cílem pro Rusko na základě pravoslavné církve, ale je otázka, do jaké míry má Rusko finanční prostředky k tomu, aby skutečně mohlo pomoci Řecku z problémů, v kterých dnes je. Jsem přesvědčen, že Rusko není schopno pomoci ani Doněcku a Luhansku, neboť má plánovaný rozpočet na 104 dolarů za barel ropy, dnes se ale cena pohybuje někde mezi 50 a 58 dolary a očekává se, že poté, co Írán bude moci prodávat ropu, půjde její cena ještě dolů. Takže Rusko bude mít svých problémů poměrně dost na to, aby mohlo ještě někomu masivně pomáhat. I Rusko bude podle mne hledat cestu, jak přestat s tím ukazováním zubů a svalů, protože se neuzbrojí k míru. Jsem přesvědčen, že Rusové nemají zájem konflikt příliš dlouho prodlužovat, na druhou stranu si neumím představit, že by vrátili Krym. Čína je na tom samozřejmě lépe, i když se ukazuje, že její ekonomika už také nedýchá tak dynamicky, jak dýchala. Ale nemyslím, že by to vedlo k vystoupení Řecka z NATO, protože přece jen Řecko vnímá v zásadě roli aliance, i když nebyla vždycky schopná zajistit, aby to mezi Řeckem a Tureckem nejiskřilo, pozitivně. Navíc Řecko má z našeho pohledu velkou armádu, má velkou bojovou pohotovost, kterou drží kvůli Turecku, byť je to také členská země NATO. Proto nevidím Řecko jako příliš eminentní problém, pokud jde o nějaké bezpečnostní hrozby, ale považuji ho za problém politický, protože svědčí o tom, že lídři Evropské unie nejsou schopni zásadní problém vyřešit stejně zásadním způsobem, z principiálních věcí dělají bramboračku. Nejsou schopni rozhodnout, jestli je rozumné, aby Řecko nadále zůstávalo v eurozóně, přestože nemá na to, aby se svých dluhů zbavilo. A Německo není ochotno, aspoň v tuto chvíli kvůli vlastním voličům, dluhy odpouštět.
Jak bude dle vás vypadat v roce 2050 naše země?Anketa
Současná evropská politická reprezentace asi nechce riskovat, že se pak voliči přikloní na stranu extrémistických a nacionalistických stran…
Zcela nepochybně. Problém evropské demokratické politiky tkví v tom, že v řadách evropských politiků se velmi těžko hledá nějaký státník. Politici zvažují svá politická rozhodnutí hlavně prizmatem čtyřletého volebního období. Jejich největším zájmem je být znovu zvolen čili nebudou riskovat žádná zásadní rozhodnutí, i když jsou potřebná, protože to by jejich šance na znovuzvolení výrazně ohrožovalo. Takže jsme svědky toho, že letos dostaly integrační procesy Evropské unie tři velké zářezy: krize na Ukrajině, problém s Řeckem a řešení azylové a migrační politiky. A politici v Evropě nejsou schopni se shodnout tak, aby přijali adekvátní kroky, které potřebujeme.
Není to pádným důkazem, že v zahraniční politice se navzdory proklamacím členské státy Evropské unie stále neshodnou?
To ukazuje, že proklamované zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky jsou dokumenty, které hezky vypadají na papíře, ale v praxi, až na výjimky, téměř nefungují. Bohužel to je realita Evropské unie.
Je ale vůbec reálné, aby společné zahraniční a bezpečnostní politiky fungovaly, když jednotlivé členské státy mají odlišné historické vazby, rozdílné geopolitické zájmy, jak například dokazuje odlišný přístup Francie k Palestině a arabským státům apod.?
Myslím, že trvalé zájmy jednotlivých zemí poměrně zásadně ovlivňují přátelské vztahy mezi těmi zeměmi, a je pravda, že se ukazuje, že ty přátelské vztahy nejsou až tak přátelské. A je evidentní, že Evropská unie nevyhovuje ve všech otázkách všem svým členským zemím, dokonce se prosazují řešení na úkor druhých, což je velmi špatné. Já nevidím, že by tu byla skutečná vůle, síla a schopnost tenhle proces zastavit a uvědomit si, že pokud má být Evropa skutečně jednotná, musí mít nějaký sjednocující záměr. Ten se v tuto chvíli obtížně hledá, to bylo vidět na vztahu k Ukrajině, na vztahu k řeckému dluhu i na vztahu k migraci. To byly tři věci, které Evropskou unii velmi štěpily, a já si vůbec nejsem jist, že všechny tyto krize jsou z pohledu Evropské unie vyřešeny tak, jak by si zasloužily. Není k tomu ani síla, ani vůle, ani nejmenší společný jmenovatel toho zájmu. Já to vidím jako velký problém.
Co se podle vás stane, jestli Evropská unie skutečně nenajde společnou řeč alespoň v těch zásadních věcech, které ji ohrožují, jako jsou ty tři základní problémy, o nichž jste hovořil: Ukrajina, Řecko a migrace?
Pokud se skutečně nenajde řešení, které by zahrnovalo všechny státy, které by se na tom měly podílet, i jejich sousedy, kteří nejsou členy Evropské unie, tak se problém migrace nevyřeší. Nějaké ploty, zdi, potápění nebo bombardování lodí pašeráků není prostě řešením. Ale ta shoda v Evropě není; a čím déle neshoda bude trvat, tím více budou jednotlivé státy upřednostňovat vlastní řešení, která budou prováděna v duchu „vlastní košile bližší než kabát“, takže jedni nebudou uprchlíky evidovat, jako Řekové příliš neevidují migranty a vesele je posílají dál, Italové se také příliš nevyznamenávají při kontrole schengenského prostoru, Maďaři budou stavět ploty apod., ale to není v duchu nějaké jednotné azylové a migrační politiky. Ukazuje se, že řešením nejsou ani nápady stavět azylová centra už na území některých severoafrických států, protože tyto státy je odmítají. Ani ony nechtějí totiž být destinací, kde se migranti budou hromadit. Je to prostě velmi složitý problém, zatím není na obzoru komplexní přístup k problému migrace. A je otázka, jestli je takový komplexní přístup možný, protože k nám chodí lidé ze zemí, v nichž jsou válečné konflikty, nebo ve kterých není buď žádná vláda, nebo jich je několik, ale stejně nemají velký vliv. Navíc v tomto řešení musí být zahrnuty i země, které jsou příčinou exodu, byť jsou stabilizované. Ani já žádné komplexní řešení nevidím, ale pokud se nenajde a pokud nebude vyhovovat aspoň většinově všem zúčastněným, pak dál povede k jednostranným krokům členských zemí Evropské unie, které jsou migrací nejvíce zasaženy, a to bude dál ukazovat, jak se Evropa není schopna shodnout.
Není migrace skutečně velkou hrozbou rovněž vzhledem k tomu, že, jak odborníci upozorňují, v souvislosti s vysycháním některých oblastí severní Afriky a Blízkého a Středního východu se mohou v budoucnu dát do pohybu ne desítky tisíc uprchlíků jako dnes, ale statisíce a miliony lidí? Nepřeválcují Evropu, pokud nenajdeme nějaký nástroj proti tak masové invazi?
Jsem rád, že jste to zmínila. Kromě řady přídomků, které by Evropská unie mohla mít, přidal bych další přídomek, že je konstantně překvapená. Ale už v mé době, a to jsem ještě nebyl ani šéfem rozvědky, řídil jsem zpravodajskou spolupráci a zahraniční přidělence, jsme psali našim představitelům, že tohle, o čem mluvíte, je reálná hrozba, která prostě přijde. A to bylo už před nějakými patnácti lety. Takže se dnes tvářit překvapeně, že jde o fenomén, který se tu najednou objevil, je pokrytecké. Tohle není objevení Ameriky, o tomto problému se dávno ví, politici o něm byli v minulosti poměrně obsažně a podrobně informováni. Pokud by opravdu došlo k tomuto katastrofickému scénáři, umím si představit, že to může velmi zásadně otřást celým mezinárodním a bezpečnostním uspořádáním minimálně velké části světa, možná s nedozírnými následky. Protože to už by bylo něco jiného, pokud jdou lidé za lepší prací, za vyšší životní úrovní, není to tak, jako když jsou hnáni tím, že nemají vodu a základní prostředky k obživě. Je zcela nepochybné, že to už z nich činí úplně někoho jiného než ekonomické migranty. Nechci nikoho strašit následky, které by tento stav mohl vyvolat.
Není nepochopitelné, že za této situace strkají politici hlavu do písku?
Potíž je v tom, že politici, a teď mluvím o České republice, se vždycky zajímali víc o to, jak je bezpečnost ohrožena z hlediska vnitropolitického, to znamená, že podstatně víc naslouchali zprávám od kontrarozvědek a informace od rozvědek příliš nevnímali. Buď nevěděli, jak s těmito informacemi naložit, a to někdy umím chápat, ale na druhou stranu některé zahraničně-politické bezpečnostní negativní trendy se mohou v konečném důsledku projevit ve vnitropolitické bezpečnosti, takže to asi bylo trochu neprozíravé.
To ostatně vidíme na té vlně migrace, která začíná ohrožovat i bezpečnost zemí Evropské unie včetně České republiky.
Ano. Na druhou stranu česká zahraniční politika, jak ji pamatuji, nikdy nebyla příliš konzistentní. Nemáme dostatečně silné nástroje, jak ji prosazovat. Neshodne-li se politické spektrum, jakou by chtělo zahraniční politiku, pak nemůžeme čekat, že se shodne na tom, jakými nástroji ji bude prosazovat. V minulosti tu byla tři centra zahraniční politiky, pak těžko můžeme čekat, že se ta tři centra budou adekvátně reagovat na informace zpravodajských služeb, které hodnotí trendy a hrozby, jež přicházejí ze zahraničí. To je logické. Nemůžeme se shodnout, jak to budeme řešit, když nejsme schopni se dohodnout, co v zahraniční politice vůbec chceme. A to není otázka nějaké vzdálené minulosti. A to vidím jako velký problém.
Psali jsme:
Mluvíte o české politické reprezentaci, ale na té bezradnosti v postoji k migraci je vidět, že ostatní evropské země na tom nejsou o mnoho lépe. Jak si vysvětlujete, že i evropští politici podceňovali tyto hrozby, o nichž je nepochybně také informovaly jejich rozvědky?
Máte naprostou pravdu. Já dávám často za příklad rakouského ministra zahraničních věcí, o kterém se po volbách hovořilo jako o velké politické hvězdě (lidovec Sebastian Kurz, který v době svého vstupu do vlády ještě nedokončil vysokou školu – pozn. red.). Osmadvacetiletý kluk, a to kluk říkám záměrně, pak prohlásil, že byli zaskočeni situací na Ukrajině. Copak oni, proboha, nemají zpravodajské služby, nemají analytické orgány, které by tu věc sledovaly? Oni neviděli, co se tam děje? Já nejsem proti mládí, naopak. Ale do tak vysokých funkcí by měli lidé dozrát. A to, že je někdo bystrý, inteligentní a vzdělaný ještě neznamená, že bude dobře rozhodovat, protože mu chybějí životní zkušenosti. A to je problém, který se ukazoval často i v Česku. Měli jsme pětatřicetiletého předsedu vlády. V tomto věku člověk vychovává děti, chodí s nimi do školky nebo školy, stará se o manželku, ale nemůže řídit stát. Podle čeho mohou tak mladí lidé poměřovat svá rozhodnutí? Jakými životními zkušenostmi? Myslím, že by už v Česku měl skončit přístup, že musí přijít mládí, protože ti staří jsou nějací odpadlíci z bolševismu, že jsou to staří zaprodanci. To jsou naprosté nesmysly, které by neměly mít prioritu, měli bychom si uvědomit, že řídit stát je věc důležitá a že na rozhodujících pozicích musí být lidé s životními zkušenostmi. Protože zkušenostem se nedá naučit, ty nejsou přenositelné ani sdělitelné, ty si musí každý na vlastní kůži prožít.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Libuše Frantová
