Premiér Andrej Babiš a ministryně financí Alena Schillerová oznámili, že pro příští rok navrhne vláda rozpočet se schodkem 40 miliard korun. Jde vzhledem k 1,5bilionovému rozpočtu o zanedbatelné drobné, nebo o nelichotivé vysvědčení státu, že ani v době konjunktury není schopen hospodařit přebytkově? Jen připomenu, že když se loni plánoval stejný schodek pro letošní rok, bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer označil teze, že v době růstu by neměl být žádný schodek, za nesmyslné, protože důležitější je, že se zadlužování země v poměru k jejímu rozměru a s navrženým rozpočtem dál sníží.
Veřejný dluh dané země je součtem předešlých schodků jejích státních rozpočtů a rozpočtů dalších veřejných organizací za předešlé roky. Jinak řečeno: pokud sestavujeme neustále schodkové rozpočty, z definice musí růst veřejný dluh.
To, že „zázračně“ se jednou „podařilo“ mít schodkový rozpočet a současně snížit dluh, bylo dáno tím, že se – teď velmi zjednodušeně řečeno – rozpustily rezervy. Neboli to se dá udělat jednou dvakrát, pak už není kam sahat pro další kamufláž. Jinými slovy: Náš veřejný dluh je tímto odsouzen k růstu.
Aby tento permanentní růst veřejného dluhu byl únosný, musela by buď extrémně rychle – a také permanentně – růst ekonomika, anebo bychom museli mít dlouhodobě záporné úrokové sazby. Pokud ani jedno z tohoto neplatí, tak se to prostě nedá okecat: Dluh roste. Tečka. Roste i v době, kdy k tomu není důvod, jako by byl třeba v nějaké hluboké recesi a podobně.
Zkusím vám to vysvětlit jinak. Měli jsme řídit stát jako firmu, že? Tak si odpovězte na otázku, jak dlouho může firma žít v režimu, že má vyšší výdaje než příjmy, tudíž si musí na svůj běžný provoz půjčovat v bance. A teď se nebavíme o nějakých daňových účetních čachrech, aby firma platila malé daně, bavíme se prostě o tom, že firma zaplatí – třeba na mzdách – víc, než kolik utrží. Několik let tak jistě fungovat může. Může tak fungovat donekonečna? Nebo na ni přijde exekutor…? Nechť si každý odpoví sám.
Jak se díváte na spoustu nových příjmů pro státní rozpočet od zdanění rezerv pojišťoven přes nový bankovní fond až po digitální daň? Komu se dalo ještě pustit žilou, nebo už vláda vyčerpala téměř všechny možnosti, kde ještě brát?
Tak hypoteticky se dají daně zvyšovat až na 100 procent, míněno tak, že všechno, co vyděláte, vám stát na daních sebere... že to patrně nebude fungovat, protože každý jakékoliv vydělávání v jistém bodě zabalí, je taky každému jasné. Čili otázka nestojí tak, zda ještě je kde brát – to totiž teoreticky je. Otázka stojí tak, zda je to funkční, zda stát skutečně vybere víc, když se bude snažit víc vybrat. A já si nejsem jistá, jestli už náhodou nejsme za bodem, kdy každé další zvýšení daní je úplně jalové, tedy už vůbec nenavýší celkový výběr.
Že by to tak skutečně mohlo být, že bychom mohli být za tímto bodem, naznačuje EET: Je totiž otázka, zda EET vůbec něco do rozpočtu přinesla. Podotýkám, že EET musíme také považovat za formu zdanění, protože podnikatelům navýšila náklady časové, organizační, ale i finanční na technologické vybavení. Ministerstvo financí sice tvrdí, že EET má výsledky, ale existují zpochybnění tohoto tvrzení v tom smyslu, že onen údajný „výsledek EET“ vůbec nemá s EET nic společného, ale je jen důsledkem minulého hospodářského růstu.
Psali jsme:
K dalším institucím, českým i mezinárodním, které dále snižují odhad letošního růstu české ekonomiky, se přidává i OECD s prognózou zpomalení na 2,6 procenta. Některé komentáře to označují ještě za dost optimistický odhad a zdůvodňují to možným negativním vlivem v případě vyhrocení obchodní války mezi USA a Čínou a také brexitu bez dohody, pokud by ministerskou předsedkyni Theresu Mayovou nahradil ve funkci Boris Johnson. Jak domácí ekonomice pro letošek věříte vy?
Já si taky myslím, že je to dost optimistický odhad. Například vůbec nebere v úvahu zhoršení hospodářského prostředí, které doložila čísla kupříkladu z Německa z tohoto týdne jako index Ifo. Z těchto čísel vyplývá, že Německo, které bylo v posledním kvartále loňského roku na hraně recese, se jen maličko v prvním čtvrtletí nadechlo a nyní už zase zpomaluje. My držíme už mnoho měsíců beze změny nižší předpověď pro celý letošek a mezinárodní instituce, které byly loni velmi optimistické, neustále svůj výhled snižují a postupně se k naší prognóze přibližují.
Pokud by se ve volbách do Evropského parlamentu, které se tento týden konaly v členských zemích, potvrdilo předpokládané oslabení tradičních demokratických stran a naopak posílení populistických a protiunijních stran v řadě zemí, co bychom od této změny mohli nejspíš očekávat?
Myslím, že bychom měli velmi opatrně zacházet se slovem „populistický“. Dám vám příklad.
Například loni televize hlásila, že v Paříži koncem roku 2018 protestovala krajní pravice. Pak se ukázalo, že protestovalo 300 tisíc převážně levicově naladěných lidí. Tolik lidí může být „krajní pravice“? I ukázalo se, že některá média říkají automaticky všem nepohodlným křiklounům krajní pravice, i když mají typicky levicové požadavky. A zrovna tak je to se slovem populismus či populista. Každý, kdo dnes není eurooptimista, je označován za populistu. A to i v případě, že jeho názory nejsou v dané zemi mimo mainstream, neboli nejsou zrovna moc „populární“.
Čili řekněme to jinak. Pokud by se posílilo postavení euroskeptických stran, a teď bez ohledu na to, zda skutečně budou, či nebudou populistické v pravém slova smyslu, jistě by to zbrzdilo tempo evropské integrace. Ovšem že by v Evropské unii proběhla nějaká skutečná reforma, jakási „perestrojka“, na to je asi nulová šance. Zase tak drtivě volby určitě nedopadnou. K tomu možná může dojít až při dalších eurovolbách. Mám však podezření, že rozpad EU je mnohem pravděpodobnější než reforma celé Evropské unie.
JUDr. Alena Schillerová, Ph.D.
Dosluhující Evropský parlament schválil směrnici, která zavazuje členské země do tří let umožnit na svém pracovním trhu flexibilní organizaci práce pro rodiče s malými dětmi včetně práce na dálku. Rodičům s dětmi do osmi let by mělo být umožněno vykonávat práci v souladu s rodinným životem. Směrnice zahrnuje také deset dní placené dovolené pro otce, ve výši nejméně na úrovni nemocenské. Podle jejího zpravodaje tím budou mít ženy podporu pro vstup na trh práce a dosažení svého plného potenciálu a otcové budou hrát větší roli při výchově svých dětí. Přispěje tato směrnice k větší rovnosti žen a mužů a lepšímu rozdělení odpovědnosti, jak europoslanci předpokládají, nebo je to jen další zbytečná a zaměstnavatele zatěžující regulace?
Tohle jsou přesně ty věci, které se nedají zákonem nakázat tak, aby skutečně fungovaly ve prospěch všech stran. To by mělo vykrystalizovat samo poté, co naopak uvolníme regulaci na trhu práce. Pokud totiž budeme na jedné straně nutit zaměstnavatele, aby umožňovali práci z domova, ale současně s tím je také nutit, aby sledovali na dálku přesčasy a počet hodin strávených třeba doma u počítače, tak si prostě protiřečíme, to nejde dohromady. Výsledkem akorát bude, že zaměstnavatelé propustí své dosavadní zaměstnankyně a místo nich si pořídí elektronický informační systém… neboli že pracovních pozic plošně ubude.
Kdyby do toho stát zaměstnavatelům nekecal, zaměstnavatelé by neměli problémy s prací z domova, s částečnými pracovními úvazky a tak dál, a maminky na mateřské by bez problémů nějakou tu administrativní práci na pár hodin denně našly.
Jednou z podnikatelských soutěží je i anketa Absurdita roku, jež má za cíl upozornit na zbytečné a často nesmyslné administrativní povinnosti a nařízení, které úřady ukládají podnikatelům. Letos se jí stala povinnost zaměstnavatele poskytnout ze zákona součinnost při exekuci na mzdu pracovníka. Na druhém místě je povinnost zajistit bezpečnost práce při práci z domova, takzvaném home office. Třetí skončil stavební zákon s příliš dlouhou dobou na vyřízení stavebního povolení. Co tomuto výběru byrokratických absurdit říkáte?
Mě „dojímá“ zejména ta povinnost zajistit bezpečnost práce při práci z domova – ostatně na něco podobného jsem narážela i při své odpovědi na vaši předchozí otázku. To jsou věci, které vymýšlejí byrokraté, kteří celý den sedí na židli ve státní kanceláři, ale naprosto jim chybí jakékoliv ponětí o skutečné podnikatelské realitě…
Psali jsme:
Když se noční můra stane skutečností: Vinou zvůle státních institucí je i dnes možné, aby se člověk dostal do institucionální pasti, z níž není úniku. Toto je biografický a investigativní příběh ženy, kterou „rozvinutý stát“ kvůli své aroganci téměř zničil. Víc než rok byla na základě vykonstruovaných obvinění držena proti své vůli v blázinci. A když nakonec byl podvod odhalen a žena musela být propuštěna, zaplatila cenu nejvyšší: zkorumpované úřady jí v době, kdy byla na základě podvodu zavřená v psychiatrické léčebně, odebraly dítě… – OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE. |
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
