Řvete, protestujete, šílíte. Nářez Jiřího Ovčáčka kavárně… A k tomu důležité informace

Ve čtvrtek to byly přesně tři roky od vašeho nástupu na Hrad. Za více než tisíc dní práce pro prezidenta republiky jste zažil mnoho domácích i zahraničních krizí, nespočet antizemanovských protestů, demonstrací, výzev, bojkotů různých akcí a mnoho dalšího. Slovy premiéra Sobotky, necítíte se unaven?

Tříleté výročí jsme si už připomněli s panem prezidentem. Při té příležitosti jsem panu prezidentovi nejen poděkoval za šanci, kterou mi v roce 2013 dal, ale také jsem uvedl, že mne má práce baví čím dál více. Je pro mne velkou ctí pracovat pro skvělého pana prezidenta. O únavě, která postihla ČSSD, tedy nemůže být vůbec řeč.

Najdete jednu věc, jeden okamžik nebo jednu zkušenost, kterou byste za těch 1095 dní ve funkci prezidentského mluvčího zmínil nade vším ostatním?

Byl to Albertov v roce 2014. Byl jsem hrdý na pana prezidenta, že nepodlehl tlaku zuřící pražské kavárny, která řvala a metala různé potraviny, a pronesl svůj projev až do konce. Okamžiky z Albertova mám zapsány v paměti. Jsem rád, že chvíle, kdy říkám panu prezidentovi, že jsem na něj hrdý, byla zachycena na fotografii. Pan prezident je bojovník a nedá se. Bojuje za naši zemi, za všechny občany.

Zvláště ve druhé polovině období, kdy na Hradě působíte, je na vás vyvíjen značný tlak, a to především v letošním roce. Ve které chvíli jste se zamyslel nad tím, zda neodejdete?

Taková chvíle nenastala. Už od počátku jsem věděl, jak se bude situace vyvíjet. Nejprve nastupují mediální pochvaly, vzpomeňte na ně, pane redaktore, pak mediální varování a následně mediální útoky. Dalším bodem jsou pak útoky politiků, kterým se nelíbí, že hájím pana prezidenta. Jde o politiky pravicové i levicové, jak ukázala akce „Staromák“.

Neříkejte, že ani jednou, byť třeba na vteřinu, jste si neřekl: tohle už nedávám…

Jsem voják v první linii. A z bitvy se neutíká. To by byla dezerce a zrada. A ta se mi hnusí.

Novináři a někteří odpůrci často nemají jasno v tom, zda vaše příspěvky na sociálních sítích vyjadřují názory prezidenta, nebo jde pouze o vaše osobní komentáře. Jak to je?

Má úloha je trojjediná. Prezentuji stanoviska pana prezidenta, hájím stanoviska pana prezidenta a hájím pana prezidenta. Novinářům a odpůrcům to velmi vadí, proto se tolik čertí. Touží po tom mne umlčet a připravit tím pana prezidenta právě o toho vojáka v první linii. Takže z jejich strany jde o čistý kalkul.

Takže i v případě hodně ostrého útoku z vaší strany vůči někomu jde o věc, za kterou vám pan prezident nevynadá?

Pan prezident si přečetl mé tweety, které tak nádherně shromáždily Lidové noviny na dvou tiskových stranách. Díky jim za to. A se všemi vyslovil souhlas. Když na Hrad útočí tanky, musíte nasadit odpovídající zbraně, kterými je zastavíte.

Několikrát jste řekl, že s hlavou státu pravidelně debatujete. Bavíte se také o tom, jak odvádíte svoji práci?

Pravidelně pana prezidenta informuji o své činnosti, diskutujeme třeba o tom, zda mám kývnout na nabídku rozhovoru, hodnotíme mé tiskové konference a vyjádření. Je to otevřený dialog, který je pro mou práci mimořádně zásadní.

Vaši kritici upozorňují, že to, jak svoji práci mnohdy děláte, dalece překračuje pravomoci tiskového mluvčího. Co na to říkáte?

O mých pravomocech rozhoduje pan prezident. Každému už musí být jasné, že cílem vámi zmíněného tvrzení je mne umlčet a zabránit tomu, abych aktivně hájil pana prezidenta. Oponentům by se převelice líbilo, kdybych odpapouškoval dvě věty tiskového prohlášení a pak už na nic nereagoval.

Jeden z prezidentových poradců Roman Lipták před časem řekl, že Miloš Zeman je nejnáročnější šéf, jakého v životě zažil. Stoprocentní výkon podle něho považuje prezident za naprostou samozřejmost. Je to tak? A zažil jste, že by na vás někdy prezident kvůli nějaké chybě křičel?

Je tomu tak. A je to dobře. Je to práce pro prezidenta republiky, který je výraznou a skvělou osobností. Na druhou stranu, pan prezident dokáže ocenit, když dojde k přiznání chyby. Tou špatnou cestou je přehazovat vinu na druhé. A pokud jde o mne, pan prezident na mne nikdy nekřičel. Pár chyb jsem už samozřejmě udělal, ale právě proto, že jsem se k nim přiznal a nekroutil jsem se jako had, následovala diskuse, kdy jsme hledali řešení, aby se situace neopakovala. Příkladem budiž, když jsem si nezkontroloval po vytištění monitoring pro pana prezidenta, který pak zjistil, že mu chybí několik stránek. Nu, tak od té doby provádím pečlivou kontrolu.

Média tento týden přinesla zprávu, že jste „zkrotnul“, protože si vás kancléř Vratislav Mynář „podal“ kvůli vašemu výraznému působení na Twitteru. Co je na tom pravdy?

Pan kancléř si mne určitě nepodával, to bylo zbožné přání Bakalova zpravodajského serveru. Samozřejmě se zajímal o mou práci, je to jeho povinnost, ale žádné koberečky nebo vytýkání. Klíčové ostatně je, co mi sdělil pan prezident, můj šéf. A to jsem prozradil v jedné z předchozích odpovědí.

„Mezi prezidentovými muži prý zuří válka“. Tak uvedla TV Nova svoji nedávnou reportáž. Podle ní mezi vámi, kancléřem a šéfem protokolu nepanují „úplně přátelské vztahy“ a svědčí o tom i řada afér z posledních týdnů. Jak to je?

Nemám ve zvyku válčit se svými kolegy. Protože každé válčení by nakonec poškodilo především pana prezidenta. Prostě nežiji v Jiráskově románu „Na dvoře vévodském“.

Kauza, která v souvislosti s prezidentem a následně i vámi trvá nejdéle, je nepochybně ta s neexistujícím či nenalezeným článkem Ferdinanda Peroutky. Hledáte ho stále?

Samozřejmě. A jsem rád, díky mé činnosti se pomalu rozproudila debata o úloze intelektuálů za druhé republiky a protektorátu. Nejde ale jen o tato období. Málo se hovoří i o roli intelektuála při únorovém puči roku 1948 a počátkem 50. let. Je to taková Pandořina skříňka, kterou se nechce nikomu příliš otevírat.

Přestože ve srovnání s jinými záležitostmi, třeba mezinárodního významu, není kauza Peroutka nijak zásadně důležitá, suverénně šlo o téma nejvíce mediálně propírané. Přineslo vám to nějakou, do té doby nepoznanou, zkušenost?

Ukázalo se, že mnozí novináři absolutně postrádají znalosti historické, znalosti dobového kontextu. Z mnoha článků o kauze Peroutka čišela povrchnost a prvoplánovost. Možná ale není divu, i pro média jde o Pandořinu skříňku. Teď nehovořím o Ferdinandu Peroutkovi, ale je faktem, že úloha celé řady novinářů za druhé republiky a protektorátu byla odporná a také byli někteří z nich po válce popraveni.

Prakticky celou dobu svého „hradního úřadování“ bojujete s Českou televizí. Posměšně o ní hovoříte jako o „ČST Praha“. V čem všem vám veřejnoprávní televize připomíná její předchůdkyni z minulého režimu?

Česká televize mi ČST Praha připomíná čím dál více. A v čem? V ideologizaci své práce, která se projevuje prosazováním jednoho názorového schématu. Česká televize se jako zmíněná předchůdkyně snaží diváky vychovávat tím jediným správným světonázorem.

Zbývají v podstatě už jen tři měsíce do okamžiku, kdy Miloš Zeman oznámí rozhodnutí, zda bude či nebude znovu kandidovat. Znáte už jeho rozhodnutí?

Nikdo mi to sice nebude věřit, ale neznám. Ze zásady se na to pana prezidenta neptám.

Pokud by nakonec prezident chtěl mandát obhájit a vyhrál, myslíte, že zůstanete v jeho službách až do roku 2023?

Bude plně záležet na panu prezidentovi, zda by si ve svých službách ponechal Ovčáčka.

Čas od času můžeme číst různé zprávy vznášející pochybnosti nad tím, zda by dalších pět let prezident zvládl. Dokonce v jednom z článků vystoupil anonymně „jeden z jeho blízkých přátel“ a rozváděl tuto otázku. Vy jste s Milošem Zemanem téměř každý den. Zvládne podle vás řídit stát ještě šest let?

Určitě ano. Pan prezident dokáže zvládnout obdivuhodné množství práce. Pravidelně jezdí do krajů, do zahraničí, konají se přijetí na Hradě. A je toho samozřejmě ještě více. Pracuje mnohem intenzivněji než předchozí prezidenti. Řada mladších politiků by při takovém množství práce po několika dnech padla vysílením.

Někteří prezidentovi příznivci říkají, že ani kdyby hypoteticky pan prezident nemohl chodit, není to překážka, protože prezident USA Roosevelt byl upoután na vozík a řídil boje v druhé světové válce. Umíte si takovou variantu představit?

Státník potřebuje ke své činnosti funkční mozek. Funkční nohy potřebuje maratonský běžec. Připomeňme si ostatně, že Rooseveltovým protivníkem byl jistý vegetarián a abstinent.

Můžete závěrem tohoto, řekněme bilančního, rozhovoru něco vzkázat prezidentovým a vašim skalním odpůrcům?

Chtěl bych jim poděkovat. Čím více zuří, útočí a šílí, tím více posilují pana prezidenta.