Senátor ODS Pešák: Většina občanů si myslí to, co říká pan prezident Zeman. Evropa nastoupila cestu k zániku. A tohle je největší tunel…

Někteří označují rok 2015 dokonce za nejsložitější období od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, Sýrie, Turecko a ISIL, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

„Přelomový“ je silné slovo a já chci nakládat se slovy přiléhavě k jejich významu. Navíc nechci podlehnout současnému trendu, kdy pořád jen „překonáváme“ a nepovažujeme za dobré to, co bylo dobré řadu let a osvědčilo se to. Takže jako přelomový rok 2015 neoznačím. Byť se v něm udály věci bezesporu významné a zásadní. Vyjmenoval jste je již v otázce. Ano, všechny jsou důležité, závažné, něčím poznamenají vývoj dějin světa, států a osudy lidí.

Určitě je novým fenoménem masová migrace, která v novodobých dějinách Evropy nebo aspoň za posledních 40–50 let nemá obdobu. A dlužno říci, že na ni Evropa naprosto nebyla připravena. I když na nebezpečí, že k masovému exodu velkých skupin obyvatel z některých zemí v dohledné době dojde, upozorňovali mnozí bezpečnostní analytici, sociologové a vědci už dlouho. Nemluvě o tom, že Evropa i USA k urychlení těchto procesů významně přispěly nadřazeneckým vnucováním našich euroamerických hodnot společenstvím a státům s úplně jinou kulturní a společenskou tradicí.

Tím míníte zahraniční intervence, že?

Mám zde především na mysli podporu, spíše však vyvolávání takzvaného arabského jara či „svatý boj“ proti diktátorům typu Asada či Kaddáfího, které se ukázaly jako naivní a chybné. Neboť to, co se objevilo po jejich pádu či oslabení, je nesrovnatelně horší jak pro lidi, jimž to údajně mělo pomoci, tak pro nás na Západě. Na druhé straně je třeba jednoznačně zdůraznit, že občanské války a ekonomické obtíže v zemích, odkud odcházejí migranti do Evropy, nevznikly jen zásahem Západu, mnohé války jak v Africe, tak na Blízkém východě vznikly z jiných důvodů, jiné, které nevznikly, by se rozhořely, i kdyby Západ takto nezasahoval. Zásadním faktorem je těžký život v těchto zemích, doprovázený chudobou.

K migraci se lidé rozhodnou v případě, že svou životní situaci považují za natolik neúnosnou, že riziko, které musejí podstoupit na cestě za lepším jim stojí za to. A Evropa, nejviditelněji asi ústy Angely Merkelové, jim říkala: „Jen pojďte!“ Navíc Evropa to neříkala jen ústy politiků, ale také svým chováním, kdy prokazovala totální neschopnost prakticky si poradit s přílivem imigrantů přes moře. Slyšeli jsme spoustu silných slov, ale skutek utek. Přitom všichni vědí, že nejefektivnější a také nejlevnější je poskytovat pomoc zejména uprchlíkům před válečnými konflikty již v utečeneckých táborech na hranicích zemí zasažených válkou.

Proč se ekonomicky silné státy Asie nebo třeba Austrálie chovají jinak? O bohatých arabských státech raději nemluvím vůbec... To si opět chceme nadřazenecky namlouvat, že my jsme lepší a ony jsou morálně či mravně pod námi? Migrační vlny mohou možná krátkodobě slábnout, ale proces mezikontinentální migrace velkých skupin obyvatel letos zřejmě doopravdy začal a v dlouhodobém horizontu bude s největší pravděpodobností pokračovat a sílit. Zatím se nechováme tak, jako bychom věděli, že míří na území, kde žijeme.

Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Za největší úspěch považuji dosavadní zvládání humanitárních aspektů imigrační krize. Pro někoho to možná zní překvapivě, ale já to nepovažuji za samozřejmost. Nepovažuji za samozřejmost, že utonulých není více, že (alespoň prozatím) nejsou žádní umrzlí, že útoky proti centrům pro migranty, byť jich přibývá, si dosud nevyžádaly lidské oběti. Považuji to za úspěch a není to úspěch vůbec malý, jakkoli příčiny exodu neřeší a imigraci nesnižuje.

A jedno ze dvou největších selhání jste v otázce pojmenoval. Platí-li, že o statisících imigrantů, kteří se pohybují po Evropě, nic nevíme, neumím si představit větší selhání. EU neumí chránit své vnější hranice, a tím ani lidi, kteří žijí uvnitř těchto hranic. Její politické špičky nejsou schopny říci, co běžní občané bez zkušeností z praktické politiky tuší, a sice že bez ochrany hranic a regulace imigrace EU i jednotlivé státy nebudou schopny udržet současnou životní úroveň, natož funkčnost systémů sociální podpory a pomoci. Tím se evropští politici dál vzdalují od občanů, a prohlubují tak napětí, které v nedaleké budoucnosti může vyústit v projevy, které dnes ani nejsme schopni přesněji nahlédnout. Odvážím se říci, že to nezpůsobí přímo samotní imigranti, ale nespokojenost a strach, který nepřímo vyvolávají. Je-li ten strach reálný či nikoli, není vůbec důležité. Podstatné je, že tu je. A tím, že jej označíme za xenofobii, že jej tedy de facto zakážeme, protože projevovat jej představuje přinejmenším riziko skandalizace, s ním nic reálného neuděláme. A tím druhým nejzásadnějším selháním jsou ta přímá či nepřímá pozvání, nabídky, které vyvolávají poptávku po zprostředkování imigrace, o nichž jsem mluvil v předcházející odpovědi.

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra Sobotky, který ho obvinil ze šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Je tomu opravdu tak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Že by všichni pana prezidenta Zemana nenáviděli, může být vidět leda z médií. Osobně jsem přesvědčen, že velké množství lidí, pravděpodobně většina občanů, si myslí to, co říká pan prezident. To, že v televizi bylo po 17. listopadu vidět něco jiného, vůbec nemusí být pravým obrazem skutečnosti, natož názorů či nálad mezi lidmi. Když mluvím s lidmi v metru, kteří mi jako nevidomému pomohou cestou do Senátu, nebo při jiných neformálních setkáních, slyším rozhodně častěji to, co říká pan prezident, než to, co říkají média. A hovoříme-li o názorovém rozdělování národa, myslím, že pan prezident jej nerozděluje víe než třeba pan ministr Babiš. O tom však média jaksi nemluví. Pikantní ovšem je, že nejen ta, která pan ministr vlastní, ale i ta ostatní, nezávislá. Nemohu nevzpomenout na mládí, kdy jsme zpívali: „Jak jsem šťastný, jak se mám, si někdy s chutí přečtu v novinách. Tak za 50 halířů mám možnost, abych na pravdu si sáh.“ Jediné, co z té písničky už dnes neplatí, je těch „50 halířů“.

Pokud zmiňujete slovní útoky mezi nejvyššími ústavními činiteli, považuji je za projev malosti politických reprezentantů i médií, která je uveřejňují. Kdyby si jich média nevšímala, velmi rychle by skončily, protože by pro ně nebyl důvod. Ale hlavně o malosti mluvím proto, že ve vyspělých demokratických státech se třeba velmi tvrdě dohaduje kdekdo s kdekým; ve sféře zahraniční politiky a ve věcech bytostného zájmu státu však ústavní činitelé, vláda i opozice táhnou za jeden provaz. To u nás moc neděláme. A zdůvodňujeme to tím, že jsme mladou demokracií. Po 26 letech od revoluce – tedy po době, která je o čtvrtinu delší, než byla doba existence Masarykovy 1. republiky...

V této souvislosti musím říci, že velmi státotvorně se zachoval Senát, když projednával petici požadující zahájení stíhání prezidenta Zemana za velezradu. Usnesení, že pan prezident se jednání, které by bylo možné takto označit, nedopustil, přijal všemi hlasy přítomných senátorů. A pak když se měla hlasovat doprovodná usnesení, která jsem osobně považoval za nedůstojná, sociálnědemokratičtí kolegové vytáhli hlasovací karty, čímž hlasování znemožnili. V první chvíli jsem byl trochu naštvaný, protože jsem chtěl ta usnesení svým hlasováním viditelně odmítnout. Ale z odstupu to považuji za důstojný státnický krok.

Polarizace probíhá i v celoevropském kontextu. Jako by se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou?

Víc věřím na reakce než na zdravý či nezdravý vývoj. Zvláště proto, že žádný vývoj neprobíhá ve vzduchoprázdnu a vždy je také reakcí na aktuální dění. Přiznám se, že neznám evropskou politickou scénu tak dobře, abych byl schopen identifikovat, kdo jsou „antiuprchlické síly“. Rozhodně bych je ale neztotožňoval s eurorealistickými či euroskeptickými politickými stranami, které přece jen trochu v povědomí mám. Kdyby tyto strany získaly v EU větší vliv a větší slovo, považoval bych to za užitečné a dobré jak pro samotnou Evropskou unii, tak pro ty země, odkud tyto strany jsou. Jenže k evropským volbám je daleko a Evropský parlament se sám nerozpustí.

Zmiňujete také problematické soužití s menšinami. Na prvním místě chci říci, že soužití se všemi menšinami není a nemusí být vůbec problematické. Jsou menšiny, které se do společnosti začleňují tak řečeno normálně. Nevytvářejí žádné závažné problémy a v podstatě s původním obyvatelstvem splývají. Přijímají a v zásadě dodržují normy platné v hostitelském státě, akceptují hodnoty těchto zemí, ve společnosti fungují tak, že o nich jako o menšinách ani neuvažujeme, byť jimi jsou.

A pak jsou menšiny, které se chovají opačně. Do života společnosti včetně toho ekonomického se nezapojují, jejich hodnoty nejsou kompatibilní s hodnotami v hostitelském státě, ve většinové populaci způsobují obavy a pocit ohrožení. Integraci takových menšin evropské státy včetně České republiky nezvládly a nezvládají. Již dávno si měli Evropa i Evropané uvědomit, že současný multikulturalistický koncept nefunguje. Určitě je užitečné poznávat a chápat odlišnosti a jejich kořeny. K předcházení, natož řešení disharmonií a konfliktů však bývá třeba i něco dalšího. Jen když si uvědomíme, že něco nestačí či přímo nefunguje, můžeme to nahradit něčím lepším. A to lepší je třeba hledat. Možná by prvním krokem mělo být ukončení ostrakizace a skandalizace těch, kteří nezapomněli na hodnoty, jež v evropském prostoru byly tradiční a formovaly jej do současné podoby nebo do podoby před 10–15 lety, kdy byly patrné a čitelné. Mluvím o hodnotách, jako jsou svoboda a tolerance, konkurence a konkurenceschopnost, mravnost a demokratický řád, pomoc a solidarita s trpícími, která neztrácí obrys ruky, jež nejen nabízí, ale také učí žít lépe a zapojit se do společnosti.

Rozhodně chci na tomto místě zdůraznit, že v žádném případě skrytě nemluvím o těch, kdo imigrantům vyhrožují šibenicemi – to jsou extremisti a mají být extremisty nazýváni. Ale jako na extremisty nesmí být nahlíženo na představitele církve nebo politiky, kteří obhajují tradiční hodnoty. Ačkoli se na televizi a zejména zpravodajské kanály a pořady v zájmu zachování svého psychického zdraví nedívám, jednou jsem udělal výjimku a na ČT24 jsem zrovna viděl, jak redaktorka z kardinála Duky dělala div ne náboženského šovinistu. To je pro mě nepřijatelné. Na svou víru a své názory má kardinál Duka, stejně jako další zastánci tradičních hodnot a pro naši zemi tradičních náboženství, přinejmenším totéž právo jako ti, pro něž byl alibistický multikulturalistický koncept vymyšlen.

Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v této souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové, vzestupu Marine Le Penové...

O příklonu levicových voličů k ultrapravici se mluví často a dlouho, nepovažuji to za nic nového. Vzhledem k tomu, že již leccos pamatuji a ještě si to pamatuji, vzpomínám, jak i pan prezident Zeman, tehdy ještě ve funkci předsedy ČSSD, mluvil o českých republikánech jako o zdivočelých sociálních demokratech.

K výsledkům nadcházejících či čerstvě proběhnuvších voleb lze asi říci, že postoj Angely Merkelové, která k imigraci motivovala svými sliby, jež se ukázaly jako naprosto nereálné a nezvládnutelné i pro tak vyspělou a bohatou ekonomiku, jakou je ekonomika Spolkové republiky Německo, určitě nějaký negativní dopad mít bude. Na druhé straně jí možná přinese nějakou významnou evropskou funkci... A že Marine Le Penová ve francouzských regionálních volbách nezvítězila, asi nepřekvapilo také nikoho. Hned, když její strana vyhrála první kolo regionálních voleb, bylo zřejmé, že její soupeři se proti ní spojí, jak to už ve dvoukolovém systému tradičně bývá. Nejsem ale prognostik a více k budoucím volebním výsledkům říci neumím.

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav? Přinese to vyřešení problému Řecka? Zůstane Řecko v eurozóně, a pokud ano, je tomu tak dobře?

Řecko je žel jen viditelným vrcholkem ekonomické neudržitelnosti současného finančního systému. Nejsem ekonom, ale obávám se, že současný finanční systém je vystavěn a udržován více politickými nástroji, než že by se opíral o reálnou produkci a skutečné hodnoty. Takže jej za příliš stabilní a důvěryhodný nepovažuji. Pro Řecko velcí a v EU mocní zvolili jedno z politických řešení a řečeno slovy klasika „jelo se dál, močálem černým kolem bílých skal“.

Za podstatnější považuji otázku, zda je Řecko schopné v režimu, který je tímto rozhodnutím nastaven, ekonomicky fungovat či jestli jsou jakékoli reformy schopné finanční problémy Řecka řešit. Na slyšení, které jsme měli v Senátu k problematice přechodu české ekonomiky na euro, jsem pochopil, že řecké problémy primárně vznikly z nadhodnocení převodního kurzu při zavádění eura, čímž sice nebyly znehodnoceny úspory Řeků, ale za cenu, že ekonomická produkce Řecka je tak drahá, že není schopna uspět v konkurenčním boji s jinými ekonomikami. A jestli se tohle dá vyřešit věřiteli požadovanými reformami, opravdu netuším.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii na radikály z Islámského státu?

Rusko se každopádně chová stále sebevědoměji a je to vidět i na reakcích na sestřelení svého bombardéru. Navíc Rusko není s Tureckem vázáno spojeneckými smlouvami v NATO, takže si může dovolit reagovat přímočařeji a o některých skutečnostech mluvit otevřeně. Ale protože vím, co umí propaganda, jsem opatrný v přijímání toho, co slyším, jako faktu. Přesto se mi zdá, že i ofenzivu proti Islámskému státu v Sýrii začalo Rusko velmi ambiciózně a vzhledem k podpoře Bašára Asada zřejmě také rozumněji. Není rozumné válčit se všemi najednou a je dobré mít nějaké spojence. Zdá se, že Rusko to ví. Potud pozitiva.

Na druhé straně musí být každému zřejmé, že Rusko má své mocenské ambice. Bez nich by se neangažovalo ani v Sýrii. V zahraniční politice se na altruismus nehraje. A ve válce, kde lidé přicházejí o život a jsou v sázce nemalé ekonomické hodnoty, už vůbec ne. Pro mě je z tohoto pohledu nejdůležitější zprávou anexe Krymu v roce 2014.

Proč?

Na ní se totiž opět ukázalo, že mezinárodní smlouvy, nejsou-li podepřeny silou zajišťující jejich vynutitelnost, jsou jen cárem papíru a prázdnými slovy. Těch prázdných slov kolem nás vnímám stále více. A to nejen v prohlášeních politiků, ale i v naší legislativě.

Vrátím-li se však k anexi Krymu, skutečně chci položit důraz na ty mezinárodní smlouvy, neboť o správnosti rozhodnutí, jímž se Krym stal součástí Ukrajiny, je možné dlouho a bez jednoznačného závěru diskutovat. Jenže mezinárodní smlouvy statut Krymu jako součásti Ukrajiny garantovaly, a když jej Rusko připojilo ke svému území, nestalo se nic. Koneckonců stejně jako v letech 1938 a 1939, když se to týkalo Československa. Prostě velcí a silní vždy hrají o ty menší a slabší. Neradi to slyšíme, je to tvrdé, ale žel je to tak. Měli bychom si to uvědomovat, protože my, tedy Česká republika, těmi velkými nejsme a nebudeme.

Proto bychom změnu chování Ruska měli chápat především jako zprávu pro nás a naše spojence. Rusko dělá to, co mu ti druzí, tedy především USA, EU a NATO, dovolí. Anektovat Krym mu dovolily. A protože není právě rozumné hned někam posílat vojáky a riskovat, že se konflikt rozšíří do nepředvídatelných rozměrů, je velmi špatné, že USA a EU to Rusku dovolily ekonomicky. Vypovídá to o jejich síle, a protože jsou to naši spojenci, vypovídá to i o naší síle a závislosti. A to není příliš dobrá zpráva.

Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii Milan Syruček, uvedl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?

Řekl bych k tomu asi tři věci: 1. Že i já letošní imigrační vlnu nechápu jako nějakou živelnou náhodu, 2. že mezi migranty se snadno mohou do Evropy dostat náboženští fanatici nebo potenciální či už vycvičení teroristé, což představuje značné bezpečnostní riziko, 3. že zdaleka ne všichni migranti utíkají před válkou, ale za lepším životem. I to je pochopitelné, snaží se a zkoušejí mít se lépe.

Už v 1. odpovědi jsem uvedl, že tím prvotním impulzem pro migraci je situace, kdy rozdíl mezi současnými životními podmínkami a tím, co migrant může získat v nové destinaci, je tak velký, že se mu vyplatí podstoupit riziko s migrací spojené. Jsem přesvědčen, že Islámský stát migraci neřídí, jak se někdy zkratkovitě říká či chápe. Stejně jsem ale přesvědčen, že je rozhodně v jeho zájmu.

Proč?

Protože Islámský stát či obdobné struktury mají mocenské ambice, bojují proti Západu, chtějí oslabovat jeho sílu, jejich slova o vytváření chalífátu či chalífátů v Evropě jsou myšlena vážně a cokoli, co evropské země jakkoli destabilizuje a oslabí, jim v dosažení jejich cílů jen pomáhá. Proto se na organizaci exodu nemusejí nijak podílet, jejich chování na dobytých územích a strach z něj (navíc za vydatné pomoci nadnárodních struktur organizovaného zločinu) to zvládnou samy a rozhodně efektivněji.

Špatné a pro člověka, který není bezcitný, je těžké řešit rozpor, kdy na jedné straně vidí výše popsané zájmy a na straně druhé lidi, kteří jsou obětí a rukojmími této situace. Proto jsem tolik oceňoval humanitární pomoc a všechny ty, kteří ji poskytují a zajišťují. Současně ale nezapomínám, že lidé, jež naši pomoc potřebovali před imigrační vlnou, jsou tu na našem území pořád a naši pomoc potřebují i nadále. Život před nás zkrátka staví nutnost rozhodování a hledání priorit opakovaně znovu a znovu...

Abychom ekonomická témata pojali šířeji... Probouzejí se ve stínu migrační krize nadějně ekonomika EU a USA, nebo stále směřujeme ke strukturálnímu průšvihu – útěk pracovních míst na východ, další ztráty díky robotizaci a automatizaci, snižování životní úrovně, zadlužení…

Současný hospodářský růst je určitě dobrou zprávou. Ta je však vyvážena špatnou, že dluhy nesplácí žádný ze států včetně toho našeho, což dříve nebo později musí vyústit v kolaps finančního systému v současné podobě. A pokud to nastane, obávám se, že to bude průšvih plně srovnatelný s válkou. Myslím, že současné období růstu je spíše způsobeno střídáním ekonomického cyklu a strukturální průšvih západní ekonomiky se rozhodně nezmenšuje.

Po ekonomické stránce prý předbíhá Spojené státy Čína. Například podle politologa Oskara Krejčího „... je střídání hegemona nejcitlivějším obdobím v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka.“ Jak se ekonomická síla či slabost Spojených států mohou projevit na mezinárodních vztazích?

Ekonomika s bezpečností a stabilitou souvisí víc, než jsme ochotni si připustit. Proto je pochopitelné, že změny v ekonomické oblasti mají dopad do sféry bezpečnosti a válek. Navíc kdybychom tak rádi nezapomínali, připomněli bychom si, že studenou válku Západ vyhrál ekonomickou silou.

Jak moc ovlivní globální vývoj výsledky, ale i průběh a předvolební kampaň prezidentských voleb ve Spojených státech amerických? Vyhraje „normální“ kandidát, nebo třeba Donald Trump či Bernie Sanders?

Už dříve jsem napsal, že volební prognózy neumím. A nejsem určitě odborník na situaci v USA. Ale myslím si, že doba, kdy nestranický kandidát zvítězí v prezidentských volbách v USA, se blíží. Myslím, že to nebude dobrá zpráva, neboť to bude znamenat destabilizaci v tradičním politickém systému, který garantoval demokracii nejen v USA.

Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016? Poradíme si s migrační krizí nebo se nakonec staneme obětí džihádu a evropská civilizace nastoupí cestu k postupnému zániku a spácháme sebevraždu, jak varují někteří analytici?

Cestu k zániku Evropa již nastoupila. Nemyslím si, že by tu byly signály, že se tento kurz příští rok změní k lepšímu, ale také si nemyslím, že by nebezpečí nějakých katastrof bylo skokově větší než letos. Hrozby teroristů i ekonomického pádu jsou zde dlouhodobě, krize hodnot, identity a lidství bude pokračovat. Ale určitě se s tím vyrovnáme a zažijeme radost a příjemné chvíle. Spíše v soukromí než ve veřejném prostoru, ale užijme si toho maximálně, jak to půjde.

Kdo se stal z vašeho pohledu nejvýraznější figurou české politické scény a proč? Do jaké míry splnili očekávání, anebo naopak zklamali prezident Miloš Zeman, Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek?

Ať se nám to líbí či nikoli, nejvýznamnějším politikem v ČR je v současnosti Andrej Babiš. Má podporu voličů, umí své kroky prezentovat tak, že je velké procento lidí chápe jako prospěšné, má svá média, a tím má možnost výhodně získávat i podporu jiných médií. Má ekonomické zázemí ve svých firmách, které v současnosti rozhodně netratí. Hodnota či síla jeho hnutí je jednoznačně v něm, nikoli v hnutí samém. To na politické scéně ČR nemá obdobu.

Kdo na politické scéně příští rok posílí, kdo propadne? Ať už díky krajským volbám nebo případným otřesům ve vládní koalici či vývoji ve světě? Babiš, ČSSD, komunisté a radikální levice, protievropská a protiimigrační pravice (která?), proevropská pravice, někdo jiný…?

Myslím, že oslabí tradiční parlamentní strany a posílí ty nové, nezkorumpované, přinášející rozhodnost, efektivitu, nového ducha, neotřelé pohledy, poctivost atd. Posílí ty strany, které budou schopny nakoupit média, jež budou ráda a objektivně informovat o tom, jak to lídři těchto subjektů myslí vážně, dobře a nezištně a jak to všechno skvěle dělají.

Říkám to ironicky a myslím to vážně. Proto jsem vždy kritizoval koncept nepolitické politiky, protože to, co dnes vidíme a co se mi pranic nelíbí, je právě naplněním tohoto konceptu. Vždyť takto vznikly Věci veřejné, které nás učily poctivosti i v době, kdy už bylo zřejmé, že je to ekonomický projekt. A jejich pokračovatelem je hnutí pana Babiše. Je pravicové, či levicové? Kde končí vliv pana předsedy, když to všechno platí? Určitě by mi bylo odpovězeno, že je to v pořádku a ať se nestarám. Nestarám se a další otázky klást nebudu, protože by to bylo zbytečné.

Nejsem příznivcem nepolitické politiky, ale jsem zastáncem pluralitní demokratické soutěže standardních politických stran. Ale doba takové soutěže je, obávám se, pryč. Ne že by byla bez chyb. Ale ta současná není lepší. Dokonce si myslím, že s odstupem let se ukáže, že je horší.

Někteří politici a publicisté nás straší, že nám, Čechům, hrozí ztráta svobody. Prstem ukazují zejména na Andreje Babiše a Miloše Zemana. Přiblíží se příští rok cosi takového?

Svoboda jednotlivce je v naší zemi postupně omezována už řadu let. Mohou za to nejčastěji nesmyslné zákony, které regulují kdeco kouřením v restauracích počínaje a tím, na co jezdí naše auta, konče. Sám nejsem a nikdy jsem nebyl kuřák, ale o tom, zda bude restaurace kuřácká či nikoli, by si měl rozhodovat ten, kdo v ní podniká. Zákazník si zas vybere, čí podnikatelské rozhodnutí podpoří, když půjde do té a nepůjde do oné restaurace. Nemůžeme se rozhodnout, že si koupíme běžnou žárovku, která sice spotřebuje více energie, ale je levnější. Musíme v rámci plateb za elektřinu podporovat fotovoltaický byznys, což je největší tunel nejen na státní finance, ale i na soukromé peníze jednotlivých plátců za elektřinu, v rámci televizních poplatků musíme podporovat natáčení filmů mnohdy dost pochybné úrovně a tak dále. A hlavně mnohdy nemůžeme na veřejnosti říkat, co si myslíme. V zájmu tu politické korektnosti, tu boje proti diskriminaci, tu abychom... Ale děti musíme naučit, aby se vyhnuly možným ohrožením... A tak to, co považujeme za správné, říkáme jen doma, když to nikdo nepovolaný neslyší – prostě jako za bolševika. A pokud jste podnikateli, což za bolševika legálně nešlo, máte těch omezení tolik, že o mnoha ani nevíte.

Jak to?

Když jsem byl před téměř pěti lety při své poslední služební zahraniční cestě v Bruselu, bydleli jsme v hotelu, který měl tak úzký průchod do recepce, že takový by u nás nikdy nikdo nepovolil. A výtah byl také tak malý, že u nás by to opět neobstálo.

V roce 2016 lze očekávat schválení elektronické evidence tržeb, což způsobí, že mnozí podnikatelé své podnikání zastaví. Do státního rozpočtu to nepřinese nic obdobně jako v Chorvatsku, ale vymýtí to neloajální podnikatele – alespoň tak o tom chorvatský pan ministr financí při svém semináři v létě pořádaném naším panem ministrem Babišem mluvil. Jestliže se už i podnikatelé dělí na loajální a neloajální, jak v takové situaci vůbec mluvit o svobodě? S programem elektronické evidence tržeb přichází pan Babiš. Takže ukazuje-li někdo v souvislosti s omezováním svobody v naší zemi na něj, tak se k němu s nejhlubším přesvědčením přidávám.

Čas od času padne termín „válka“. Ať už světová, nebo lokální. Slýchali jsme, že Rusko může napadnout Pobaltí. Amerika Rusko. Čína Ameriku. Amerika Čínu. Írán Izrael. Izrael Írán… Přiblíží se na základě dějů příštího roku něco z toho? Nebo lze očekávat uklidnění v Sýrii či na Ukrajině?

Naštěstí neumím předpovídat, kdy a kde vypukne či nevypukne válka. A podle mě je lepší to ani nevědět – člověk by se jen zbytečně bál a počítal dny. Navíc myslím, že to ani není příliš důležité. Důležité je, že jsme podlehli iluzi, že nás se téma války netýká, že my a naše děti budeme žít v míru tak, jak se to podařilo naší generaci. Osobně jsem dospěl k přesvědčení, že to tak být nemusí. Mír a svoboda nejsou samozřejmosti. A stát se může leccos, třeba budeme muset naši zemi, náš životní styl, naši svobodu, naše hodnoty bránit. Lidé v bývalé Jugoslávii si, věřím, ba vlastně vím to z několika rozhovorů, taky nemysleli, že se dožijí války. Lidé na východě Ukrajiny si to také nemysleli. A stalo se.

Navíc ono se o nesmyslnosti a nepřijatelnosti války hezky mluví. Ale autem do práce jezdí skoro každý a nehodlá to změnit proto, že benzín bude tak drahý, že na něj nebude mít. Jsme sobci, ale zavíráme oči před svým sobectvím, nechceme si je přiznat a připustit. Ale nechceme si je přiznat i proto, že nevíme, jak s ním, se svým sobectvím naložit. Jsme naučeni, že sobectví je špatné. Je. Ale současně cítíme, že možná není tak jednoznačně zavrženíhodné, jak to na první pohled vypadá. Vždyť kdybychom se nechtěli mít lépe, bydleli bychom stále na stromech. Nejtěžší je prostě najít tu správnou míru. Je to prosté i nejtěžší – zvláště v případě, že si přiznáme, že i za naši ropu, kterou spálilo naše auto, umírali lidé.

Podléháme iluzím a nalháváme si, co není pravda. Myslíme si, že máme právo na zdraví, na šťastný život. Nemáme. A pokud je prožíváme, je to velký dar, velké štěstí. Možná je čas připustit si, že normální průběh života s sebou nenese jen úspěchy. Že každý nebo skoro každý má nějaké trápení, nějakou obtíž, s níž se musí vyrovnávat. Je to tak a ten ideál, který vídáme ve filmech, reklamách a médiích vůbec, není věrným obrazem života. Ani v naší šťastné a vyspělé civilizaci není každý úspěšný, a i když má šance, mnohdy se mu to prostě nepovede. Možná bychom na to neměli zapomínat nejen při konfrontaci s utrpením uprchlíků.