Do jakého filmu byste nejraději zařadili postavu Václava Havla?Anketa
Před týdnem jsme se bavili o summitu lídrů EU, který se nakonec protáhl na téměř pět dnů. Co z té vzniklé dohody, kterou si – zdá se – pochvalují všichni účastníci, považujete za nejdůležitější?
Politická reprezentace prakticky každé země je motivována jediným motivem – svou osobní mocí. Kdyby politik nechtěl osobní moc a pocit prestiže, neměl by motiv být politikem. Jinak řečeno: Politik není motivován žádným veřejným blahem, natož osobním blahem jednotlivců. Ostatně nic jako „veřejné blaho“ ani neexistuje; společnost je pouze a jen souborem mnoha jedinců, z nichž každý má své vlastní, nikoliv veřejné a společné cíle.
Není tedy divu, že političtí účastníci summitu se cítí spokojení, protože se domluvili, že příštím generacím ukradnou velký balík peněz a jejich životní úrovně a použijí ho k tomu, aby nyní posílili svou moc tím, že o tomto velkém balíku peněz budou rozhodovat. Souvislost s tím, zda se jednotlivcům zlepší jejich život, je nulová.
Nebojme se to nazvat pravými jmény: Budoucím lidem byly ukradeny peníze, o kterých dnes ještě nemohou rozhodovat, aby se použily na nesmyslné dnešní projekty. V jistém materiálním ohledu je to snad ještě horší než klasický socialismus před rokem 1989, když neuvažujeme jeho tehdejší násilnou povahu a díváme se jen na ekonomické souvislosti. Tehdejší socialismus dělal z lidí nevolníky tím, že bral plody práce těm, kdo je vyrobili, a dával je těm, kteří je jen spotřebovávali a tvrdili, že mají milion nároků a práv, které ve skutečnosti žádnými právy nebyly: právo na práci, na sociální zabezpečení, na bezplatné zdravotnictví… Dneska jsme se posunuli na vyšší úroveň. Politici budující socialismus už kradou plody práce nejen pouze dnes žijícím lidem, ale prostřednictvím dluhu je kradou i budoucím lidem.
Možná se vám to, co říkám, zdá moc revoluční. Pokud ano, pak je to jen proto, že většina lidí si již zvykla na kolektivistickou mentalitu a nechala se touto rétorikou ochočit.
Objem poskytovaných prostředků tzv. fondu obnovy zůstal v navrhované výši, výrazně však byl snížen podíl grantů z původně zamýšlených 500 miliard eur na 390 miliard. Zbylých 360 miliard pak bude formou půjček. Lze to brát jako úspěch „úsporného křídla“, tedy Nizozemska, Švédska, Dánska a Rakouska, nebo pořád ještě zemí jižního křídla?
„Grant“ či „dar“ znamená, že politici z pozice síly vezmou jedněm, a dají druhým. „Půjčka“ v tomto kontextu znamená, že politici z pozice síly vezmou jedněm v budoucnu a dají druhým dnes. V čem je rozdíl?
Kdybyste se zeptali každého jednotlivého člověka u nás nebo v Německu, jestli si přeje věnovat plody své práce na to, aby Italové mohli platit víc peněz mladým bez práce – kdo z nás by odpověděl „ano“? Hádám, že nikdo. Každý z nás má jiné osobní cíle, než kupříkladu platit mladým Italům bez práce podporu v nezaměstnanosti. Nebo platit cokoliv jiného, na co peníze z fondu budou použity. Pravděpodobně by každý z nás řekl něco takového jako: Chci si z plodů své práce našetřit na důchod, chci si z plodů své práce koupit bydlení, chci z plodů své práce financovat vzdělání svému dítěti.
Jinými slovy, politici nám z pozice své moci ukradli naše penze, které jsme si my vydělali, a dali je na účely, o kterých oni rozhodli, že je chtějí financovat. Rozebírat, jakou formu tahle krádež má, jestli se jmenuje dar či půjčka, je na podobné úrovni, jako když se vás vrah ptá, jakým způsobem si přejete být zavražděn.
Psali jsme:
„Výsledek summitu EU je pro Česko dobrý, mám z toho radost,“ pochvaloval si konečnou dohodu premiér Andrej Babiš. Česko nakonec v příští sedmiletce dostane 35,7 miliard eur, z toho v rámci budoucího rozpočtu 27 miliard a ze záchranného fondu 8,7 miliard. Je to důvod k radosti?
My něco „dostaneme“? A na čí úkor? Není to náhodou tak, že naši lidé jsou olupování o výsledky své práce, tyhle peníze se házejí do společného rozpočtu, a ten se zase rozdává těm, kdo se o tyhle peníze umí přihlásit, ačkoliv morálně na ně nemají žádný nárok?
Ne, já „spokojená“ s takovou děsivou morálkou vážně nejsem. A udivuje mě, že lidé jsou tak neochotní myslet nad samotnou podstatou tohoto fondu a nechávají se uchlácholit představou, že bohatství se dá nějak natisknout, vyrobit ze vzduchu, a pak rozdat.
Popravdě řečeno, i kdyby na tenhle fond nemuseli platit Češi ze svých daní nic a jen by z něj dostávali, stejně nerozumím tomu, kdo by mohl mít radost, že „dostane“ bohatství, které mu nepatří, protože patří podle všech etických zákonů někomu jinému z Evropy, kdo ho vytvořil.
Viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Radek Špicar vznesl dotaz, co nám nyní brání v přijetí společné evropské měny. Přiblížilo tedy schválení fondu Česku přijetí eura?
Ne, míra přerozdělování – nebo krádeží osobního vlastnictví – v Evropě nemá lautr nic společného s tím, zda společná měna je, či není výhodná pro českou ekonomiku. A řeknu vám jedno: Tím, jak je v eurozóně tištěno pořád víc a víc nekrytých peněz, je víc a víc ohrožen celý evropský monetární systém. Já euru důvěřuji čím dál míň, protože nejde o vnitřně pevnou, krytou měnu. Kam se euro hrabe svou důvěryhodností na dolar, a to dolar už také není tím, čím býval.
„EU je po dnešku silnější, soudržnější, solidárnější a ještě více spolupracující. A takovou ji v současném globalizovaném světě plném politiků, kterým překáží demokracie, potřebujeme,“ radoval se po zveřejnění dohody Jan Farský. Lze chápat nadšení předsedy poslaneckého klubu STAN, a je jeho hodnocení závěrů schůzky lídrů skutečně odpovídající?
Promiňte, ale politické plky nebudu komentovat. Politické výroky slouží jedinému účelu – dělat nějaký dojem na cílovou voličskou skupinu. Racionality, logiky či ekonomické vzdělanosti v nich není nikdy ani za mák. Co má být kupříkladu „silnějšího“ na Evropě, která se víc zadlužila? Když si domácnost vezme gigantický úvěr, který navíc nemá sloužit k smysluplnému investování nebo zlepšení života jejích jednotlivých členů, je tím tato domácnost silnější a soudržnější? Je to jen shluk slov. Je ztrátou času to z pozice logiky rozebírat a komentovat.
Před dvěma týdny reagoval Miroslav Kalousek na schválení rekordního schodku státního rozpočtu slovy: „Jsme rukojmím lupičů, kteří vytunelují budoucnost na 20 let dopředu. Pak se se svým lupem uchýlí do ústraní a my se z toho zblázníme.“ Když lídři členských zemí EU schválili fond obnovy, který se bude splácet do poloviny století, jásal: „Mám velkou radost. Dohoda bude mít velký nejen ekonomický, ale i mezinárodněpolitický efekt. Společné dluhopisy znamenají silný integrační prvek. To je také hlavní důvod, proč si je odpůrci EU nepřáli. Já si naopak přeji integrovanou a silnou EU“. Znamená to – podle protichůdných reakcí „nejlepšího“ ministra financí –, že záleží na tom, kdo koho zadluží? Souhlasila byste s tím, že jedno zadlužení je pro Česko tragédií, kdežto druhé takřka triumfem?
Miroslav Kalousek je velmi obratný a chytrý politik, který svá slova vždy volí podle toho, komu jsou určena – nikoliv podle toho, co si skutečně myslí. Když mluvil o tom, že jsme rukojmím lupičů, měl pravdu. Nutno ovšem dodat, že jsme si je dobrovolně zvolili. Tipuji ale, že se pan Kalousek takto nerozvášňoval proto, že to v něm vzbuzuje skutečné emoce, ale spíš proto, že se tím mohl strefovat do svých politických soupeřů. A protože jeho strana je proevropská, v onom druhém případě, když šlo o stejné lupičství, opět cílil na své proevropské voliče. To je celé.
 LUMPOVÉ A BERÁNCI Kniha oceněná cenou čtenářů Magnesia litera. Vizionářský román se skrytým poselstvím z finančního světa, z něhož se již mnohé splnilo a mnohé na splnění ještě čeká.
- OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
