Domníváte se, že skutečně média v honbě za senzací, opomíjejí své hlavní poslání?Anketa
V obsáhlém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz se věnuje také mediálním výpadům proti hlavě státu a „bere si na paškál“ veřejnoprávní médium - Český rozhlas, který se podle něj velmi bulvarizuje. O mediokracii, okouzlení sebou samým a možném konci novinářského řemesla, to vše tu beze zbytku najdete.
Jak se podle vás chovala média v předvolebním komunálním boji?
Rozebírat chování celostátních médií v období před komunálními volbami je tak trochu bezpředmětné. Média s celostátním dopadem řešila skutečně velká města, jako je Praha, Brno, Ostrava, případně menší z velkých měst, pokud se tam vyskytlo dostatečně zajímavé a nosné téma, pokud se před volbami vyskytl menší či větší skandálek nebo rarita týkající se kandidátky. Řešit komunální předvolební kampaň na celostátní úrovni je vlastně nesmyslné, ani to dost dobře nejde.
Zásadní roli v komunálním předvolebním boji sehrávala především regionální média. Přiznám se, že nemám absolutní přehled o tom, jak která fungovala v daném regionu. Stačil jsem však zaregistrovat, že chování některých médií, zejména těch tištěných, by se dalo zhodnotit jako velmi problematické. Vím o případech, kdy v regionálních novinách zcela jednoznačně vycházely PR články některých kandidátů bez příslušného označení PR materiálů, bez toho, aby byly označeny číslem inzerátu. Muselo se fakticky jednat o placenou inzerci nebo placený článek. V podstatě by se dokonce mohlo jednat o placení za články bez toho, že by z nich měl užitek vydavatel, ale mohla to být domluva mezi některým redaktorem a zadavatelem.
Takže taková „přátelská služba“, nebo už něco více?
Nebylo to nic řídkého, tyto věci se prostě objevovaly. Chovaly se tak spíše zavedené tituly než „místní plátky“. Média tedy sehrála částečně negativní roli, protože ve zmíněných případech vydávala a podsouvala čtenáři podjaté texty namísto objektivních informací. Ono to ale vyplývá z celkového zaměření osazenstva redakcí. Redaktoři se při své práci setkávají s lidmi z radnic, s někým si kápnou do noty více, s někým méně. Budují se osobní vazby, vztahy. V řadě případů tyto osobní vztahy přerůstají v přátelství. Obávám se, že ve chvíli, kdy má novinář napsat kritický článek o někom, ke komu má přátelský vztah, nastává přinejmenším problém. Nedělejme si iluze o tom, jak bohatě jsou regionální redakce personálně obsazeny.
V naprosté většině jsou spíše poddimenzované, těžko může šéfredaktor říci: „S tímto zastupitelem rozhovor dělat nebudeš, protože vy jste kamarádi, musíme tam poslat někoho jiného.“ Ne, on je rád, že má ten rozhovor včas na stole, takže ho může včas zařadit podle plánu a je mu úplně jedno, jak dalece je rozhovor nestranný nebo objektivní. Tyto problémy se táhnou už dlouhá léta a myslím, že mají v podstatě obecnou platnost. Do toho vstupuje ještě jeden zásadní prvek, a to ten, že naprostá většina novinářů má tendenci stranit pravicovým politikům. Nevím, proč to tak je. Zřejmě se jedná o reziduum z dob před rokem osmdesát devět, ale ve své podstatě levicová politika je pořád ještě něco, o čem se nepatří ve slušné společnosti hovořit jinak než v negativním slova smyslu, natož tímto směrem vyslovit nějakou sympatii či vstřícnost. Podle toho se chová většina novinářské obce a je to poněkud nepochopitelné. Pětadvacet let po revoluci mít takovouto antipatii vůči čemukoliv, co je z levého politického spektra. Nerozumím tomu, nechápu to, je to absurdní.
Psali jsme:
Proč je situace, zvláště pak regionálních médií, tak tristní?
Ono to souvisí s kvalitou novinářů, hlavně s tím, jak jsou regionální redakce ve většině případů poddimenzované. Samozřejmě, že vydavatelé se snaží všemožně snižovat náklady. Jedním z nejvyšších nákladů jsou mzdové prostředky. Hledají se tedy způsoby, jak je snížit. Nejčastěji se část zaměstnanců propustí a spolupracuje se s nimi na bázi externí spolupráce, ale především se hledají lidé, kteří jsou ochotni pracovat za co nejnižší platy. Co si budeme namlouvat, zavedený novinář s dvacetiletou praxí bude těžko pracovat za něco málo než minimální mzdu.
Na druhou stranu absolvent střední nebo vysoké školy - ono je to vlastně jedno, protože úroveň vysokoškolského vzdělání je až příliš často tristní - tedy absolvent školy bez praxe, který je schopen napsat alespoň zprávu jako základní slohový útvar a jakous takous úroveň v gramatice, nemá obvykle zásadních mzdových požadavků. Takový absolvent je rád, že vůbec najde práci, je rád, že ho v té redakci vůbec přijmou a že dostává pravidelně plat, protože celé řadě jeho vrstevníků se podobné štěstí nepřihodí. To je zásadní problém, který vede k tomu, že kvalita především regionálních redakcí jde stabilně dolů. Je otázkou, jak dlouho budou ještě moci tímto způsobem noviny fungovat. Z redakcí zmizela generace redaktorů, kteří jsou v předdůchodovém věku. To jsou totiž lidé, kteří by měli nějaké mzdové požadavky, tudíž ti jsou první na ráně ve chvíli, kdy se přistupuje k úsporným opatřením. Ti jsou pak nahrazováni nezkušenými a lacinými „novináři“.
A co ta velká, celostátní média či média veřejné služby?
To jde ruku v ruce. Má to obecnou platnost. Obávám se, že jen výjimečně najdete v deníkové redakci novináře ve věku pětapadesát či šedesát roků. Je to proto, že novináři v tomto věku jsou hloupí, neumějí napsat článek, nestačí tempu doby? Nemám nic proti mladým lidem, ale nic se nemá přehánět. Vezměte si, že když někdo hledá nějakou pracovní sílu, tak jako jedna ze základních charakteristik té společnosti bývá obvykle uvedeno: mladý kreativní kolektiv. Co to je za nesmysl? Proč má být právě mladý kolektiv předností? Pracovní kolektiv - a novinářů se to týká především - má mít jakousi věkovou strukturu, má být věkově různorodý. Mají tam být mladí, kteří mají vzdělání, přinášejí nové podněty a vše, co k mládí patří, ale profesi se teprve učí, ale měli by se ji mít od koho učit. Není na co navazovat, mladí novináři se nemají od koho učit. To je problém, který se táhne minimálně od konce devadesátých let, jestli nezačal ještě dříve.
I v celostátních médiích či veřejné službě se projevuje absence vzdělání. Vezměte si, že v České republice, pokud si to pamatuji dobře, se žurnalistika vyučuje na Karlově univerzitě, Masarykově univerzitě v Brně, snad i nadále na Palackého univerzitě v Olomouci. Teď si k tomu připočtěme ještě absolventy fakult dalších vysokých škol zabývajících se výukou nejrůznějších způsobů komunikace (obvykle pod názvem multimediální komunikace), kteří také často studují s ambicemi pracovat v médiích a být novináři. Každý rok tedy na pracovním trhu v České republice přibývá minimálně několik desítek osob - v konečném součtu se může jednat i o stovky - s úzkou specializací novináře. Kde mají ti lidé najít práci? Na úkor koho? Žádná redakce už od poloviny devadesátých let nerozšiřuje personální zastoupení. Všichni celou dobu, celých těch dvacet roků, spíše pracovní místa ruší. Děje se tak v návaznosti na rozvoj techniky, která ale neudělá všechnu práci. To znamená, že určitý počet živých novinářů je v redakci stále zapotřebí, a já se obávám, že řada z nich je personálně poddimenzována, včetně veřejnoprávních médií.
Psali jsme:
Vím, že máte značné připomínky právě k Českému rozhlasu. Proč?
Když se zastavím u médií veřejné služby, konkrétně u Českého rozhlasu, to je poměrně smutný obrázek toho, kam se ČRo vůbec neměl dostat. Nefunguje dnes jako informační médium. Funguje jako klasický příklad infotainmentu, zábavného zpravodajství v tom nejhloupějším slova smyslu. Téměř každé ráno poslouchám Radiožurnál a přiznám se, že mě tam každé ráno udivuje jedna z mladých hlasatelek, která informuje posluchače o počasí tak rozjásaným stylem, jako kdyby se právě vrátila v horkém letním podvečeru z celodenního pobytu na koupališti a čekala ji skvělá párty. Naprosto nesmyslně, hloupě a nepochopitelně. V Českém rozhlase asi není nikdo, kdo by jí řekl: „Dámo, vy hlásíte počasí, čtete zprávu, ta by měla mít nějakou dikci, nějaký charakter.“ O tom by se dalo vůbec povídat samostatně a hodně dlouho. Samozřejmě spousta věcí je tam dobrých, ale spousta věcí je tam naprosto tristních.
Kdo pracuje s internetem, sleduje informační servery a do toho si pustí veřejnoprávní rozhlas - ale nejen ten - tak zjistí, že krátce poté, co si přečtete nějakou novinku na jednom ze zpravodajských serverů, přinese nám posluchačům tuto „novinku“. Ale jeho funkcí přece není, aby redaktoři četli internetové zprávy a zprostředkovávali je posluchačům. Vždyť tahle instituce má spoustu svých redaktorů, má krajská studia, měla by mít tedy zprávy úplně jiného charakteru. Založit úžasnost veřejnoprávní informační stanice na tom, že její šéfredaktor sedí na Václavském náměstí ve stanu a čtyřiadvacet hodin v kuse tam dělá rozhovory… Jaký to má význam? Jakou úroveň může mít takový rozhovor poté, co to dotyčný redaktor dělá dvacátou první hodinu v kuse? Nechápu smysl takové akce. Je to bulvarizace veřejnoprávního zpravodajského prostoru. Rada pro rozhlasové vysílání prostě sedí, hledí, poslouchá a kdoví, zda to vůbec vnímá.
...takže je něco na prezidentově známém odpudivém vztahu k médiím, že? Je důvod?
Nenazval bych to odpudivým vztahem. Prezident Zeman, ačkoliv je pro média z devadesáti procent nepřítel číslo jedna, má v mnohém pravdu. Jeho vztah k novinářům není zcela bezvýhradně negativní. Já třeba vím, že k některým novinářům má vztah, asi ne přátelský, ale řekněme korektní, že řadu novinářů respektuje jako partnery při rozhovoru, tedy při práci. Kdybych měl jmenovat jednoho jediného za všechny, tak to rozhodně platí o Petru Nováčkovi z Českého rozhlasu. Je to člověk v letech a skutečně pan novinář, kterého i prezident respektuje a bere jako rovnocenného partnera. Problém je v tom, že Miloš Zeman je ostřílený politický matador, který má ledacos za sebou, mnohým novinářům má co vracet, a když mu dají příležitost, což mu dají pohříchu mnohdy sami, tak jim své skutečné či domnělé křivdy s velkou chutí vrací.
Svého času jsem byl na tiskové konferenci s prezidentem Zemanem při krajském sjezdu strany SPOZ ve Zlínském kraji. Tehdy nebyl ještě ani v prezidentské funkci, ale byl již prezidentem zvolen a pozornost novinářů, protože to bylo krátce po volbě, byla zaměřena na Miloše Zemana. Ve chvíli, kdy přišel do sálu, přivítal se s novináři, poděkoval jim za účast, byl vlídný, sympatický, příjemný. A kdo chtěl, mohl klidně podlehnout dojmu, že je to v podstatě neškodný medvídek Pú. Asi druhá, nebo třetí otázka, kterou položila jedna z kolegyň, byla, zda prezidentova manželka bude po jeho nástupu do úřadu nadále chodit do zaměstnání. To je jako strčit krokodýlovi ruku do otevřené tlamy nebo si naběhnout na špičku kopí.
Miloš Zeman s gustem a velikým potěšením paní kolegyni odpověděl, že to, jestli paní Zemanová bude po jeho nástupu do prezidentské funkce chodit, či nechodit do stávajícího zaměstnání, je především otázkou pro paní Zemanovou, ať se na ni tedy paní redaktorka s důvěrou obrátí. Co jiného měl říci? Měl říci: „Ne, já jsem to ženě zakázal, ona okamžitě půjde se mnou, bude dělat první dámu, musí si pořídit kostýmky, klobouky?“ To je prostě zásadní problém, že novináři přijdou na tiskovku s tehdy budoucím prezidentem a vůbec na ni nejsou připraveni. Nemají lepší otázku, než se zeptat na takovouto nepodstatnou hloupost.
Psali jsme:
Zdá se tedy, jakoby se někteří lidé z médií snažili záměrně vyprovokovat prezidenta. Nebo jen tak mezi sebou soutěží, kdo jej vydráždí nejvíce?
Všichni vědí, že je Miloš Zeman na novináře vysazený, všichni vědí, že jim to dá s chutí, jak se říká, sežrat. Někteří přesto nemají problém položit mu takto pitomou otázku. Jak už jsem říkal, je většina novinářů z nepochopitelných důvodů pravicového smýšlení - to je ostatně jejich osobní věc. Jenže oni jsou tak neprofesionální, že toto svoje pravicové smýšlení propojují se svojí prací a nejsou schopni objektivního náhledu. Zeman jako levicový politik je pro ně stále nepřítel. Tak vnímají prezidenta všech občanů. To je zastydlost, nesvéprávnost, naprosto neprofesionální počínání. Souvisí to i s tím, jak média fungují. Dneska fakticky není seriózní deník. Tak, jako si tento punc drželo kdysi Právo, tak i to už se k tomu dostalo. Ekonomický tlak je tak velký, že vydavatelům zřejmě nic jiného nezbývá.
Jak ven z tohoto bludného kruhu? Je-li tedy ovšem vůbec šance něco radikálněji změnit…
To je těžká otázka. Fakticky by čtenář, posluchač nebo divák měl být tím, kdo určuje, o čem ty jeho noviny nebo ta jeho televize či rozhlasová stanice bude. Ono se to tam dneska dostává tím zajímavým způsobem, že ten čtenář už nemá moc šancí. Nemá moc prostoru pro to, aby se ozval, protože vydavatelé se chovají takovým způsobem, jakoby jim na čtenářích vůbec nezáleželo. Sledují krátkodobé cíle a ve chvíli, kdy noviny přestanou vynášet peníze, tak je prostě prodají tomu, kdo o ně má zájem. Tak jako to udělali němečtí vydavatelé s vydavatelstvím Mafra - prostě je střelí, už to nenese. Našli kupce, který si ty noviny koupil z důvodů úplně jiných, než že by na nich potřeboval nutně vydělávat peníze. Vydělá na nich jiný kapitál. To samé je s vydavatelstvími Economia, Ringier...
Tak, jak jsme někdy od poloviny devadesátých let všichni zvedali obočí nad tím, jak naprostá většina českých vydavatelských domů přešla do rukou německých vydavatelů, tak najednou to obočí zvedáme ještě výš a máme ho skoro až za čelem nad tím, kdo od těch německých vydavatelů ta vydavatelství koupil. Mně připadá naprosto neuvěřitelné, že v této souvislosti žádná z politických stran toto téma nezvedla. Že politikům je tento stav úplně jedno. Možná se probudí teď po volbách, protože v řadě redakcí je najednou zcela zřejmé, že ta či ona redakce fandí tomu, nebo onomu, píše v jeho prospěch a všichni ostatní jsou out.
Stejně nepochopitelné je, že k této situaci nezaujala žádné stanovisko ani stavovská novinářská organizace, tedy Syndikát novinářů. Ten sice ve svých stanovách hájí svobodu slova, ale když přijde na lámání chleba, „čuší“, jak se říká na Slovácku, zaleze a ani nedutá. Uvidíme, jak se bude mediální trh vyvíjet dál a jaká bude práce novinářů jako takových. Novináři jsou pouze námezdní síly, nic jiného si nenamlouvejme, i když se ještě občas mluví o hlídacích psech demokracie a podobně. To platilo možná v devadesátých letech. Dneska jsou novináři obyčejné námezdní síly pohybující se v rámci jistého specifického druhu činnosti. Ano, jsou lidé, kteří se tomuto nechtějí podvolit, volí alternativní způsoby, jak publikovat svoje názory, postoje… V naprosté většině případů to však nemohou dělat jako činnost, která by je měla uživit. To je na tom to nejsmutnější. Dnes je pozice volného novináře v České republice něco tak neuvěřitelně fantaskního, že si to nikdo, kdo to nezažil na vlastní kůži, ani neumí představit. Možná existuje pár výjimek, ale v obecné rovině platí, že novinář na volné noze si svou profesi může pěstovat pouze jako svého koníčka.
Psali jsme:
Máme ale přece Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, máme řadu zákonů, například o regulaci reklamy…
To sice máme, ale já se obávám, že zákony i činnost Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jsou v podstatě velmi bezzubé. Všiml jsem si vydavatelství jednoho časopisu, které mělo několik soudních sporů s jistou zpěvačkou. Během oněch soudních sporů se vydavatelství zcela mírnilo ve svých vyjádřeních vůči ní, přinášelo o ní nicneříkající neutrální články. Poměrně často k tomu byla velká fotografie, nezřídka na titulní stránce. Pravda, ta známá zpěvačka už nepatří mezi nejmladší, byť se snaží vypadat stále krásně a mladě, tak marná sláva…
Na každém z nás ubíhající léta zanechávají své stopy. Fotky, které v tom časopise vycházely, nebyly upraveny tak, že by ji přidělaly kruhy pod očima, vrásky nebo něco takového. Ono stačí tu fotku jenom neupravit, případně ji doostřit a pohroma je hotová. Všichni ostatní v tom časopise, který patří do segmentu ženských magazínů, měli na snímcích obličeje vyžehlené, navzdory tomu, kolik desetiletí měli všichni na krku. Pouze tato jediná dáma byla vždycky zobrazena se vším, co k ní patří. Redakce neporušila zákon, nikdo ji za to nemohl napadnout, a přesto tu ženu poškozovali. Průběžně, záměrně. Kdysi platilo ve starém Římě: „Co nezakazuje zákon, zakazuje stud.“ Bohužel tato sentence v České republice a v těchto letech již dávno neplatí.
Blíží se výročí 17. listopadu. Jak se podle vás změnila média od té doby?
Hodně. Já jsem začal pracovat ve vydavatelské branži začátkem devadesátých let. V té době ještě část novin vycházela na horké sazbě. To je věc, u které řada současných novinářů neví, o čem je řeč. O internetu jsme tehdy ještě nevěděli vůbec nic. V redakci Lidových novin jsem se někdy počátkem devadesátých let potkal s počítačem. Bylo to složité a komplikované. Jeden starší kolega, který do těch novin ještě psal, říkal: „To já už se učit nebudu, když něco napíšu, tak jim to naklepu na stroji, oni si to přepíšou…“ Netušil, jak hluboce se mýlí. Za nějaké čtyři roky už měl u sebe doma stolní počítač a učil se ho zvládat, protože ho ta novinařina ještě pořád bavila a o jeho články v regionálních novinách ještě stáli. Měli však jednu podmínku: „Musíte nám je, pane kolego, přinést na disketě."
Mimochodem, když řeknete dnešním absolventům slovo disketa, tak se obávám, že opět nebudou vědět, o čem je řeč. To je obrázek toho, jak rychle běží technika dopředu. Technický rozvoj tak zásadně změnil způsob novinářské práce, že se to dá snad přirovnat k vynálezu knihtisku. V souvislosti s technickou proměnou se změnilo nejen chování novinářů, ale celé společnosti. Za uplynulých pětadvacet let se vydalo směrem, který, obávám se, jsme tehdy nikdo nepředpokládali. Na jednu stranu máme úžasné technické podmínky, na druhou stranu nejsou respektovány základní hodnoty. Společnost zcyničtěla, jedním ze základních prvků je sobectví, zahleděnost sama do sebe. O serióznosti se nedá mluvit. Ano, jsou novináři, kteří dělají svoji práci dobře, ale celkový pohled na mediální scénu je hodně tristní.
Psali jsme:
Máte nějaký konkrétní příklad?
Před časem, v rámci komunálních voleb, v jednom z okresních měst se vyhlásilo výběrové řízení na nového ředitele. To výběrové řízení nějak probíhalo, komise vybrala jednoho z adeptů jako nejvhodnějšího a rada města se rozhodla týden před volbami nového ředitele jmenovat. Jeden z opozičních zastupitelů se proti tomu veřejně ohradil a vyzval radu města, aby tak nečinila a počkala, až bude po volbách. To je, myslím si, požadavek legitimní. Problém byl v tom, že ten opoziční zastupitel je současně poslancem Parlamentu České republiky.
Známý publicista, režisér, herec, dramaturg Břetislav Rychlík se jako první ohradil, že poslanec za sociální demokracii chce diktovat, kdo má být ředitelem v divadle. Tentýž blábol vzápětí zopakovala dlouholetá, a tedy „renomovaná“ redaktorka jedněch novin a přesně tento titulek použila. V článku psala o tom, jak se ten poslanec opovažuje do toho, kdo bude ředitelem divadla vůbec mluvit, a že tedy on tomu jistě rozumí, když je původní profesí technik. Prostě nekompetentnost, překrucování faktů, zášť a hlavně smrtelný hřích novinářské práce - užívání neověřených informací.
Zásadní totiž bylo, že onen poslanec celou kauzu nerozvířil z titulu svého poslaneckého mandátu, ale z titulu zastupitele města, které je zřizovatelem onoho divadla. To ani té redaktorce, ani tomu Rychlíkovi vůbec neleželo u paty. A to je ten zásadní problém mající stále častěji obecnou platnost: Místo, aby se v novinách objevila korektní pravdivá informace a pak k ní byl napsán komentář, případně rozbor, tak se v novinách objeví článek, který není ani komentářem, ani zprávou… Je to blábol a navíc nepravdivý. To je článek, který by si před dvaceti lety nikdo netroufl napsat, dnes je to normální. Jestli padají slova o tom, že žijeme v době mediokracie, tak něco na tom je, a je to velmi, velmi nebezpečné.
Těšili jsme se na investigativnost, na srovnávání „hlídacích psů demokracie", ale jaká je realita?
Z někdejších hlídacích psů demokracie se staly dva druhy lidí. Ti, kteří sedí ve velkých redakcích, jsou zahleděni sami do sebe. Ti „velcí“ novináři si stačí úplně sami, nepotřebují čtenáře ani kolegy. Žijí ve virtuálním světě a vytvářejí si sami svoji realitu. Přesvědčují čtenáře a svoje okolí o tom, co to je skutečnost. Oni už nehlídají žádnou demokracii. Kde jsou ti hrdinní novináři, kde jsou ti stateční hlídací psi demokracie? Někteří to vyřešili tak, že z redakce pod nedůvěryhodným majtelem odešli, našli si investora a pokouší se rozjet nějaký svůj projekt, ale i ten investor očekává, že se mu něco vrátí.
A pak jsou ti nešťastníci v regionech, kteří musí každý den ty své stránky napsat, naplnit to svoje zpravodajské penzum a přitom mají různé své vlastní zájmy. Regionální novinář se dnes svým platem živí velmi těžko. Musí mít ekonomicky velmi silného životního partnera, který ho nějak podporuje, nebo musí mít další aktivitu, která ho finančně zajišťuje. Před pětadvaceti lety jsme si nic podobného nepřipouštěli.
| Zdeněk Kučera (59 let) - původním povoláním knihkupec. Do vydavatelské oblasti vstoupil v roce 1991. Dvanáct let už působí „na volné noze“ a funguje v oblasti mediálních komunikací. Je předsedou Odborového svazu novinářů a pracovníků v médiích. |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
