Prezident vás navrhne na ústavního soudce. Předseda Senátu Jaroslav Kubera prohlásil, že vaše nominace projde, ale část senátorů se staví proti vašemu zvolení. Překvapil vás jejich postoj, když jste se Senátem řadu let spolupracoval?
Nevím, jestli je to převládající postoj, je sice poměrně silně akcentován, ale nevím, jestli proběhla nějaká reprezentativní anketa. Čas od času se setkáváme s tím, že jsou silně vyjadřovány určité názory, ale hlasování třeba o jednotlivých zákonech pak dopadne jednoznačně jinak, takže tady se může také jednat o skupiny nebo jednotlivce. Ale určitě mě to zarazilo, protože jsem se domníval, že v Senátu mám dobré renomé, a to jak díky účasti na řadě odborných akcí v Senátu, tak i v tom, že jsem často zastupoval skupiny senátorů při jejich návrzích na zrušení zákonů u Ústavního soudu.
Fotogalerie: - Vesnice roku na Hradě
Jste i místopředsedou Legislativní rady vlády, což svědčí o tom, že jste uznávaným odborníkem na legislativu, vaši odbornost zejména v oblasti ústavního práva nemůže nikdo zpochybnit. Jak si tedy odmítavý postoj částí senátorů vysvětlujete?
Těžko říci. Sám jsem po příčinách nepátral. Na Ústavním soudu rozhoduje patnáct soudců, takže jeden zásadně ovlivnit rozhodnutí zejména v plenárních věcech nemůže. Možná to souvisí s atmosférou určité hysterie ve společnosti, nejen u nás, ale v souvislosti s celosvětovým vývojem Připomněl bych konkrétně i nedávné projednávání soudce Nejvyššího soudu v USA, které se týkalo jeho údajného obtěžování spolužaček. Tak doufám, že někdo nevystoupí s tím, že jsem v mateřské školce obtěžoval nějakou spolužačku. Myslím, že je určitá atmosféra napětí ve společnosti, spojoval bych to i s přeceňováním úlohy Ústavního soudu ze strany některých novinářů a politiků. Ústavní soud by neměl měnit ústavu, tím méně Listinu základních práv a svobod, ale měl by ji bránit i ve vazbě na mezinárodní smlouvy o lidských právech a měl by dbát na jejich dodržování. Ale u některých jsou zřejmě představy, že stojí i nad ústavou a rozhodujícím způsobem může ovlivňovat i fungování ústavního systému u nás. Ústavnímu soudu se přikládá větší význam, než by měl mít podle ústavy v systému dělby moci. Každý ústavní orgán má určitou pozici a moc není u nikoho koncentrována, ani u Ústavního soudu. Já sám jsem stoupencem spíš principu věrnosti ústavě, to znamená vycházet z toho, co je v ústavě a Listině uvedeno, a změny, pokud neodporují náležitostem demokratického právního státu, provádět nikoli cestou interpretace, ale cestou Poslanecké sněmovny a Senátu, které mohou ústavu měnit kvalifikovanou většinou. To se týká otázek, které se diskutují jako eventuálně sporné v ústavě.
Někteří senátoři vám vytýkají, že prezident Miloš Zeman na základě vašich analýz argumentoval, že jeho předvolební výjezdy do krajů nejsou kampaní, nebo že nemusí jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho (ČSSD) nebo že je nezákonné vydat do USA ruského hackera Nikulina. Senátor Tomáš Czernin prohlásil, že jste ideální advokát. Řekl „už jsme se mnohokrát přesvědčili, že obhájí prezidentovi prakticky cokoli. Pro výkon funkce ústavního soudce to však nepovažuji za nejlepší předpoklad, soudce musí mít smysl pro spravedlnost a prosazovat ji i proti tlaku politiků. Tím se liší dobrý soudce od dobrého advokáta“. Budete v Senátu své postoje vysvětlovat?
Ano, já už se o to snažím v médiích, protože ta kampaň se rozběhla ještě před tím, než jsem byl oficiálně navržen. Chtěl bych upozornit na to, že v řadě případů, o kterých se hovoří, jsem nevypracovával žádné stanovisko pro Kancelář prezidenta republiky, tím méně osobně pro prezidenta, jednalo se většinou o vyjádření na žádost médií k aktuálně řešeným případům. Výjimkou je stanovisko, které se týkalo nikoli přímo Jevgenije Nikulina, ale stavu řízení o vydání osoby do cizího státu, tzv. extradičního řízení a řízení o udělení mezinárodní ochrany, zejména o řízení o azylu. Jedná se tedy o určitou kolizi situace, kdy je požadováno ze strany jednoho nebo více států, aby byl někdo vydán k trestnímu stíhání, a současně tato osoba žádá o udělení mezinárodní ochrany podle mezinárodního práva nebo vnitrostátního práva o udělení azylu. Ten závěr stanoviska, který byl obecný, se netýkal konkrétní osoby, byť ve vazbě na tento případ byl, ale toho, že pokud neskončilo řízení o mezinárodní ochraně z hlediska lidských práv nemůže být vydán, teprve až když jsou vyčerpány všechny opravné prostředky, nebo až marně uplynou lhůty k jejich podání. A pokud jsou opravné prostředky použity, ale ze strany soudů je závěr negativní, potom může být vydán. A samozřejmě jsem vůbec neřešil otázku kam, protože to je otázka politická a je na ministru spravedlnosti, aby to rozhodl. Jednalo se prostě o to, že vydání před tím, než se rozhodne o těchto opravných prostředcích, není v souladu s vnitrostátním a mezinárodním právem.
Fotogalerie: - Babiš a celostátní sněm ANO
A pokud jde o další dva případy, které zmiňují vaši odpůrci v Senátu?
V případě volební kampaně je otázka složitější. Tady jsem ani netvrdil jednoznačně, jak to je. Ale bylo v podstatě předmětem úvahy, nakolik prezident republiky, který prohlásil, že nebude vést volební kampaň, ji fakticky vede tím, že jezdí do krajů. Já jsem kladl otázky, jestli se nemají posoudit určité konkrétní okolnosti, jestli do krajů jezdí jen v období volební kampaně, které začíná vyhlášením voleb, nebo jestli do krajů jezdí systematicky a jestli by měl přestat v době volební kampaně, za druhé, co v těch konkrétních krajích dělá, jestli chodí jen po náměstích, po předvolebních mítincích, nebo jestli tam má program, který odpovídá jeho standardnímu programu, který měl i v minulosti. A jestli pojede do všech krajů nebo naprosté většiny, aby objel republiku, nebo jestli pojede do dvou, tří krajů v rámci časového prostoru a zda jde o standardní režim. Já bych to přirovnal třeba k činnosti vlády a předsedy vlády. Jistě po dobu volební kampaně nepřestane vláda zasedat a premiér a členové vlády, kteří kandidují ve volbách, nepřestanou vystupovat v médiích jen proto, aby tzv. nevedli volební kampaň. To, že je období volební kampaně, ještě neznamená, že jakékoli činnosti, které členové vlády provádějí, jsou součástí volební kampaně. To jsem kladl jako otázku, ne že je to jednoznačné, ale že je třeba to zvážit.
Poslední věc se týkala článku 68 ústavy. Tady jsem skutečně, ale nezávisle už v minulosti na žádost Kanceláře prezidenta republiky v roce 2013, kdy současný prezident nastoupil, vypracoval stanovisko, a pokud vím, nebyl jsem sám, k výkladu tohoto článku 68 a souvisejících článků, které upravují jmenování předsedy vlády a ostatních členů vlády, odvolávání, demisi vlády, vztah k Poslanecké sněmovně. Pokud jde o konkrétní jmenování, ústava jednoznačně říká, že prezident jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev i jiných úřadů. Ústava svěřuje tuto pravomoc prezidentu republiky, omezuje ho ovšem dvojím způsobem: předsedu vlády může jmenovat poměrně volně, je tady široký prostor pro uvážení, ale je omezen tím, že vláda odpovídá Poslanecké sněmovně, musí mít její důvěru. Po volbách by nepochybně měl jmenovat vítěze voleb, eventuálně předsedu strany, kde si ověřil, že má největší koaliční potenciál nebo disponuje nadpoloviční většinou poslanců a tuto důvěru tedy může získat. Neměl by postupovat proti tomu. Na druhé straně to není povinnost, ústava to tak nestanoví. Ostatně prezident má ještě druhý pokus, nepočítá se, že stoprocentně musí vláda získat důvěru. Ale ta vazba je dvojí, na prezidenta republiky a na sněmovnu. Pokud jde o členy vlády, tady je omezen návrhy předsedy vlády. Nemůže vládu sám sestavovat, musí vycházet z návrhů, nemůže jmenovat nikoho, kdo není navržen, ale z toho logicky plyne, že ho nemusí akceptovat, ale musí mít k tomu důvody. Zejména důvody, které ústava uvádí v článku 70, to je střet zájmů, který potom je specifikován v zákonech ale mohou to být i jiné důvody.
Střet zájmů uvedl kdysi prezident Václav Klaus jako důvod, proč odmítl jmenovat ministrem zdravotnictví Davida Ratha.
Ano, uveďme si tento konkrétní příklad, kdy prezident Václav Klaus odmítl jmenovat doktora Ratha, dokud se nevzdá funkce prezidenta České lékařské komory, jako střet zájmů, který nebyl výslovně uveden, ale logicky plyne z úpravy, že ministr zdravotnictví řídí resort zdravotnictví a prezident České lékařské komory zastupuje zájmy určitého stavu, který nemusí být v souladu se zájmy státu. Není na místě, aby zastával obě tyto funkce. Podobně by nebylo na místě, aby třeba předsedou České advokátní komory nebo prezidentem Notářské komory byl ministr spravedlnosti apod. Tehdy také musel doktor Rath ustoupit a byl jmenován až poté, když se funkce vzdal. Ale mohou být i jiné důvody. Je třeba si uvědomit, že člen vlády je politická funkce, nevyžadují se žádné odborné předpoklady, nezkoumá se, jaké má schopnosti, vzdělání atd., může to být předmětem určité úvahy. Někdy se zdůrazňuje schopnost manažerského řízení a odbornost zde není klíčový požadavek. Z toho plyne, že jak předseda vlády, tak prezident mají poměrně volnou úvahu při výběru a budou se opírat o posouzení konkrétních souvislostí.
Prezident republiky zastupuje stát navenek a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Na základě toho tady má určité pravomoci, které většinou vykonává společně s předsedou vlády nebo pověřeným členem vlády a určitě je běžně více v kontaktu s ministrem zahraničních věcí a ministrem obrany než s jinými členy vlády. Tady pak může argumentovat i tím, že chce, aby jeho představy byly v souladu se základním zaměřením v této oblasti. A podle mého názoru může argumentovat i tím, že pokud ministr má nedostatečné předpoklady nebo jiné představy, takže by docházelo k neustálým sporům, že by bylo třeba vybrat jinou, vhodnější osobu. Obecně platí, že pokud někdo navrhuje a někdo jiný jmenuje nebo rozhoduje, nemusí jít jen o personální otázky, tak zpravidla bývá návrh akceptován. Ale od toho je smyslem rozdělení, že ten, kdo jmenuje a kdo za to nese finální odpovědnost, tady mluvíme o článku 62 ústavy, nikoli o kontrasignovaných pravomocech, kdy je pozice prezidenta zcela jiná, tady minimálně v politickém smyslu odpovídá za složení vlády i za to, jak bude funkční, a má možnost ovlivňovat toto složení. Ale musí k tomu mít důvody, ovšem ne malicherné a nemůže jít o svévoli.
Připomněl bych i opačný příklad z první republiky, kdy pozice prezidenta byla z formálního hlediska slabší než dneska, protože kontrasignaci podléhaly všechny úkony moci vládní a výkonné, i způsob sestavování vlády podléhal kontrasignaci, přesto prezident Masaryk trval na tom, že ministrem zahraničních věcí bude vždycky Edvard Beneš. A to se také vždycky stalo. Bez ohledu na to, že dokonce strana Národní socialisté, za kterou byl Beneš nominován, nebyla ve vládě, byla formálně v opozici. Prezident republiky si to byl schopen vymoci.
Ale jiná situace nastala v případě nejmenování Jiřího Fajta a Ivana Ošťádala profesory. Univerzita Karlova podala kvůli tomu na prezidenta Miloše Zemana žalobu. Vy jste to na tiskové konferenci jako prorektor spolu s rektorem Karlovy univerzity Tomášem Zimou také kritizoval. V čem je to jiné?
Je třeba říci, že v této konkrétní věci nejsem nestranný, protože jak jste připomněla, jsem prorektorem Karlovy univerzity právě pro tuto oblast, proto se na tom podílím. Ten spor se vede delší dobu, není to první žaloba. Dosavadní průběh můžeme shrnout do jedné věty, že v loňském roce Městský soud zrušil rozhodnutí prezidenta v této věci, uložil mu, jak má postupovat, vyslovil určitý závazný právní názor a nařídil, že má znovu rozhodnout, což prezident koncem roku učinil. A tady jde o to, že tato pravomoc prezidenta patří mezi kontrasignované pravomoci podle článku 63 ústavy, kterých je naprostá většina. A zde jeho pozice je odlišná od pozice, o které jsme hovořili. Tady totiž rozhoduje společně s předsedou vlády a vláda odpovídá Poslanecké sněmovně za tato rozhodnutí. Čili ta pozice je do značné míry formální. A jedná se o případy uvedené přímo v článku 63 ústavy a o všechny případy , kdy pravomoc prezidenta je založena zákonem, tady je to zákon o vysokých školách. Ten vychází z toho, že vysoké školy mají akademickou samosprávu a chrání akademickou svobodu. Z toho plyne, že by mohlo dojít bez ohledu na konkrétní osobu k politickým zásahům při jmenování profesorů nebo rektorů vysokých škol, proto to rozhodnutí není samostatným rozhodnutím prezidenta republiky. A to je v žalobě namítáno, že prezident rozhodl samostatně.
Primárně má dodržovat dodržení postupu v dané věci ministr školství. Prezident republiky může samozřejmě upozornit na nějaké závažné nedostatky v řízení, ale nemůže, jak to vyjádřil i Městský soud v Praze, přezkoumávat osobnost uchazeče ve smyslu požadavku, který stanoví zákon o vysokých školách. Podle názoru Univerzity Karlovy prezident přezkoumává v tomto případě buď odborné předpoklady nebo morální profil. NAle tady nejde o politické funkce, ale o čistě odborné funkce, kde těžiště rozhodování je na vysoké škole.
Známe případy, kdy prezident nerespektoval rozhodnutí soudu. Jak se díváte jako právník na to, když nejvyšší ústavní činitel nerespektuje zákony a dokonce nabádá k tomu, aby je ani lidé nerespektovali? Mám na mysli jeho výrok, že by lidé, kterým se vysílání ČT nelíbí, mohli peníze místo ČT posílat na veřejně prospěšné účely.
To je trochu sugestivní otázka, na kterou nelze odpovědět jinak, než že se na to nedívám pozitivně, že to správné není, protože podstatou právního státu je samozřejmě dodržování zákonů všemi, ať už orgány státu, ale také fyzickými, právnickými osobami, a tedy i dodržováním rozhodnutí, které ze zákonů vycházejí. Je možné podávat opravné prostředky proti rozhodnutím, ale v nějaké fázi je to rozhodnutí konečné a je třeba ho respektovat. Od toho bych odlišil názory, v demokratické společnosti probíhá permanentní diskuse o různých otázkách, například o tom, jestli Česká televize nebo rozhlas mají být založeny na koncesionářských poplatcích nebo jiných druzích financování atd., ale to jsou náměty pro změny zákonů, nelze vyzývat k nedodržování zákonů, které jsou platné.
Fotogalerie: - Blokáda Hradu
Vážnější problém nastal nedávno, když bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa a ústavní soudce Vojtěch Šimíček hovořili o snahách prezidenta a jeho kancléře Vratislava Mynáře zasahovat do nezávislosti soudů. Dokonce se jednalo o nabídku výměnného obchodu. Jejich výroky se zabývali i poslanci podvýboru pro justici ústavně právního výboru. Považujete takové jednání za nepřijatelné nebo jsou obavy ze zásahů směrem k justici přehnané?
Podvýbor pro justici konstatoval, že nedošlo k ovlivnění rozhodování justice, což je asi to základní. Je třeba uvažovat o konkrétních případech i nějakých systémových opatřeních do budoucnosti. Důležité je, aby se obě strany zdržely pokusů o zásah do výkonu justice, zejména by se měly zdržet soukromých schůzek. Na druhé straně by sami soudci měli být odolní a neměli by vyhovovat nějakým návrhům, už proto, že jim nic nehrozí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
