Jako sociolog upozorňujete na problémy, jakými jsou přebujelá byrokracie, vytváření izolované vládnoucí elity, úpadek tradiční morálky, politické neziskovky a nedostatek vlastenectví. Co pro vás znamená vlastenectví? To slovo se dnes hodně skloňuje, jak byste ho definoval?

Už to, že se musíme ptát, co je vůbec vlastenectví, už to ukazuje, že něco není v pořádku. Jde o to, že lidé jsou navzájem spojeni jakýmsi poutem, které zahrnuje jazyk, zemi, dějiny a základní názor na společenské uspořádání – společně se hlásí k určitému státu. V klidných dobách to lidé většinou příliš neřeší, ale když přijdou těžké časy, dokážou se semknout a najde se mezi nimi dostatek těch, kdo jsou ochotni obětovat své osobní cíle pro zájmy národního společenství. Pokud lidé ztratí tuhle schopnost semknout se a obětovat se, nemohou obstát proti cizí agresi. Nikdo z nich se sám neubrání a nakonec jsou zabiti nebo zotročeni.

Jaké morální hodnoty máte na mysli a co je podle vás příčinou jejich úpadku?

Přestaly pro nás být samozřejmé některé věci, které byly samozřejmé ještě pro naše dědečky. Byly to původně buržoazní hodnoty, které ale přežily i v komunistickém prostředí. Bylo samozřejmé, že je člověk vlastenec. Že se stará o svoje děti. Že děti projevují aspoň základní úctu rodičům.  Bylo normální, že děti mají maminku a tatínka. Že když muž udělá ženě dítě, tak se s ní ožení. Že když si chce člověk něco koupit, nejdřív si na to musí našetřit. A spousta dalších věcí, které třeba ani nedokážeme všechny vyjmenovat, ale díky kterým bylo lidské soužití celkem snesitelné.

Dnes jsou všechny tyhle hodnoty v úpadku. Jsou v úpadku, protože úřady a neziskovky vyvinuly obrovské úsilí, aby ty hodnoty zničily a vymýtily. Je vlastně pozoruhodné, jak pevně se lidé těch hodnot drží – navzdory všem státním přesvědčovacím kampaním.