Kromě psaní knih a úřadování v Asociaci spisovatelů Václav Kahuda studuje možné varianty blízké budoucnosti, společenského a technologického vývoje. Téma science-fiction a blízké budoucnosti ostatně nakousl i ve svém nejnovějším románu Bytost. Predikce týkající se budoucího vývoje lidstva a geopolitiky byly i tématem aktuálního rozhovoru Václava Kahudy pro server ParlamentníListy.cz.
Zajímáte se o možné varianty budoucnosti a možnosti přežití lidstva v dynamicky se měnícím světě tváří v tvář změnám klimatu, tenčícím se surovinovým zdrojům i společenským rizikům. Jeden z takových možných scénářů blízké budoucnosti jste popsal v románu Bytost. Když sledujete, co se v posledních letech děje nejen v souvislosti s technologiemi, řekl byste, že jsme na prahu nějaké zásadní změny?
Komplexní otázka vyžaduje komplexní odpověď. Já ale odpovím v bodech. Takže za prvé, odjakživa se lidská společnost a lidé mění a optimalizují svou situaci pouze pod tlakem. Tím tlakem většinou v historii byly různé přírodní vlivy anebo potravinové zdroje, a to zůstává. Takže svět kolem nás vlastně lidstvo nutí ke změnám. Civilizace, ve které žijeme, se za posledních 150 let díky technologiím neuvěřitelně zrychlila. V současnosti jde o to, úspěšně vyřešit tu pomyslnou rovnici našeho přežití na planetě Zemi. Jde tedy o to, regulativy západní konzumní civilizace změnit. Některé státy si to uvědomují a vidíme tu určité pokusy, jako je například tzv. základní příjem.
Základní příjem zkouší například Itálie. V Česku ale z řad pravicových ekonomů zaznívá spíše kritika této myšlenky a slova o „penězích bez práce“…
Právě tato umělá zaměstnanost by šla řešit cestou základního příjmu. Je přitom evidentní, že by se tím mnoho ušetřilo. Existuje spousta administrativních pozic, které jsou přeplacené, například pozice tzv. nepropustitelného státního úředníka, který je jištěný na mnoha směrech. Myslím si, že kdyby se 90 procent státních úředníků převedlo na nějaký základní příjem nebo snad na nějaké sociálně pomocné funkce, tak by se určitě uvolnila spousta finančních prostředků.
Mluvíte o umělé zaměstnanosti a vydržovaných státních úřednících. Česká republika se ale na druhé straně potýká s vážnými sociálními problémy. Jsou to například sociálně vyloučená ghetta na severu Čech…
Ano, ta ghetta skutečně existují. Ale jsou tu i další věci. Víte, já mám třeba známého. Je to člověk, který dělal montáže komínů u elektráren, je mu skoro osmdesát let. Celý život poctivě pracoval. A tento pán si teď musí chodit na úřad pro dávky na bydlení, jelikož mu jeho důchod nevystačí na nájem, respektive celý důchod mu na ten nájem padne. Manželka mu zemřela. To je tak ponižující. A i tyto věci by se zavedením základního příjmu vyčistily.
Není ten současný stav (drahé bydlení, nízké platy a důchody) ale přímý důsledek ideologie volného trhu, která byla v Česku tak silně vzývána v devadesátých letech minulého století?
Samozřejmě, v našem prvním rozhovoru jsem uvedl, že kapitalismus požírá sám sebe. A je tomu skutečně tak. On se požírá a jde o mechanismy, které se nedají tomu systému odpárat. Jsou mu z podstaty vlastní. Zkrátka je to matematika. My se můžeme tvářit, že o ní nevíme, nebo že neexistuje, ale ona tam stejně je.
Tedy kapitalismus je nemoc?
Je to systémová porucha a je vidět, že její řešení musí být spojeno s určitým vyzráním společnosti, tedy jakousi sociální evolucí. Protože řešení typu Rusko 1917 bylo řešením krizovým a my všichni víme, jak toto řešení nakonec dopadlo a za jakou cenu.
Princip kapitalismu je princip systému, který je ve svém jádru spojen s průmyslem a s vedením válek. Když si představíme bojiště první světové války a ty státy, jak jdou proti sobě, a lidské jedince, kteří se navzájem zabíjejí. Vidíme nevinné lidi, kteří se vraždí vlastně zcela nesmyslně. Válkou se totiž odjakživa řešily systémové problémy: poslat chudé lidi proti sobě bylo vždy tím nejsnazším řešením nějaké společenské nespokojenosti. Podívejme se na Německo před propuknutím druhé světové války. Německo bylo přelidněné, ten systém zkrátka nebyl schopen ty lidi uživit a válečná rétorika byla velmi funkční, prospívala tomu i silná pozice státu. Situace Německa dvacátých, třicátých let byla chronickou sociální krizí, která se řešila válkou. Souviselo to i s demografickou explozí.
Vraťme se do České republiky a na politickou scénu. Jak hodnotíte výsledky komunálních voleb? V médiích jsem zaznamenal názory, že ve volbách bodovaly strany, které do politiky vracejí určitou diskusi o sociální problematice, což představuje určité pozitivum oproti liberální rétorice pravicových stran ve stylu „trh vše vyřeší“, čehož jsme byli svědky v minulosti. ODS, která se k ideologii volného trhu výrazně hlásí, nicméně v Praze vyhrála komunální volby…
No, tak ODS dnes nahradila de facto funkci KSČM, které odumírá voličská základna. ODS se svojí minulostí už nemá šanci a ostatně ani se svou rétorikou a s lidmi, kteří tam jsou. Šance na nějaké větší zabrání politického prostoru v Česku ta strana už nemá.
Proč tak soudíte?
Voličská základna ODS stárne. Z voličů občanských demokratů se stávají pomalu geronti. Podívejme se blíže na voliče této strany. Jsou to lidé, kteří byli aktivní, například dnešní šedesátníci, lidé, kteří v 90. letech přešli, a pak konformisté, někdejší mladí svazáci, opět lidé, kteří v roce 1989 už byli na pozicích třeba v nějakých podnicích a pak přešli na druhou stranu. To jsou tedy voliči ODS, kteří jdou s tou stranickou ideou volného trhu, která je sice hezká, nic proti ní, ale fungovala naposledy v 19. století. Jejími důsledky byly velké sociální revoluce na začátku století dvacátého. Ona totiž volnost podnikání byla možná v době, kdy technologie byla mladá a prakticky neexistovala zavedená konkurence v monopolní či oligopolní pozici. Kdo má ale dnes skutečnou volnost podnikání? Možná nějaké velké softwarové firmy, což je obrovský segment navazující na technologii počítačů a sociálních sítí. Tak tady je možná konkurence. Ale ostatní odvětví? Podívejme se na ekonomickou sílu firem jako Exon Waldes či Gazprom. To jsou státy ve státě, korporace. Kde je tam prostor pro svobodu podnikání?
Takže my jsme aktuálně v situaci, a začalo to už na Západě v 70. letech, že střední společenská vrstva řídne, chudne a propadá se ekonomicky. Jenom její nejvyšší část, nějací ti manažeři, bohatnou a jdou nahoru, ale to jsou jednotlivci. Většina společnosti ale chudne a tímto prakticky stejně směřujeme k oné myšlence základního příjmu. Je přitom úplně jedno, co si o tom někdo ideologicky myslí.
V souvislosti s tím, co jste nyní řekl: tedy s mizením a chudnutím střední třídy, by mne zajímalo, co říkáte na rétoriku, která k nám zaznívá z médií hlavního proudu a rovněž například z České televize ve smyslu, že Češi bohatnou, rostou jim mzdy a že se máme nejlépe v historii?
Česká televize byla vždy, ostatně stejně jako každé jiné médium například v Americe nebo kdekoliv jinde, konformní vůči aktuálnímu vládnoucímu establishmentu. Regulativ této konformity, tedy to proč a jak funguje, působí buď po stranické linii, anebo po linii finanční. Může tam hrát roli i linie nějakých, řekněme, osobních vztahů. Konformismus tam ale je vždycky. Jde o třídu lidí, kteří jsou navzájem propojeni osobními vazbami, tedy o vzájemně provázanou nomenklaturu těchto médií a establishmentu, a je úplně jedno, jestli je to v Rusku, u nás v Česku, nebo třeba v Americe.
Tito konkrétní lidé, ale jde o lidskou vlastnost i obecně, se budou snažit na těch získaných pozicích setrvávat, dokud jen budou moci. Stejně tak se budou snažit zachovávat i tu svou rétoriku, dokud to bude jen trochu možné a přijatelné. No a pak se najednou třeba stane něco podobného tomu, co jsme zažili již v roce 1989, když se najednou začne dělat přímý přenos z událostí kolem 17. listopadu, přičemž ale ještě dvě hodiny předtím na obrazovce mluvil a přízni médií se těšil soudruh Jakeš. To je typické chování mainstreamu. Mainstream totiž čeká jako ponrava někde v té pomyslné větvi a užírá jí, a teprve když ta větev je už shnilá a hrozí jí spadnutí, tak ještě než ta větev spadne dolů, ta ponrava přehmátne na novou a zdravou větev, která se právě objevila. Udělá to ale až ve chvíli, kdy to bude nutné a bezpodmínečně bezpečné.
Zní to docela hrozně…
Je to obecná lidská vlastnost. Člověk má samozřejmě ve své povaze, a řekněme, že už je to na úrovni nějakých zvířeckých instinktů, snahu o optimalizaci své vlastní situace, o zachování určitých vybudovaných společenských pozic, potravních zdrojů, nějaké prestiže. Takže tady v tom případě je to o zaměstnání, pozici, sociálním kapitálu.
Člověk jako takový, opičák, který má nějaký intelekt, má důvod ke změnám až tehdy, když ho k nim něco nutí. Na druhé straně se ale dá říci, že to je pro lidstvo jediná možnost záchrany. Máme tu planetu, která není nafukovací a je už téměř docela zahlcena. To je silný impulz pro nás, abychom se jako lidstvo vzpamatovali.
Ve volbách nicméně pohořela tradiční levice, a to nejen ČSSD, ale i komunisté s jinak velmi věrnými a stabilními voliči. Objevují se názory, že levicovou politiku začaly přebírat a sociální témata adresovat i jiné subjekty, dokonce i hnutí ANO premiéra a miliardáře Andreje Babiše.
To, že tradiční strany v současnosti ztrácejí i jinde v Evropě, je fakt, který je všeobecně znám. K těm důvodům bych zmínil asi to, že tyto strany ve své podstatě dnes již jako by jen plnily funkci servisních a tiskových nástrojů těch skutečných vládců a mocných kruhů stojících v pozadí, například tedy finančních elit či korporací.
Je to podle vašeho názoru i případ ČSSD? Máte takový dojem?
No, když se podíváme na to, kdo v posledních letech vedl ČSSD, a můžeme jít až do doby Jiřího Paroubka, tak jsem si všiml jedné zajímavé věci. V obličejích těch stranických lídrů, jako bych zahlédl jakousi naprostou rezignaci na to, že by mohli být v té své gesci alespoň minimálně kompetentní, nebo že by si byli vědomi toho, že mají byť jen minimální odpovědnost. Oni ten pocit, to vědomí zkrátka, neměli tehdy. Podívejte se na to takhle, ten Gross, nebo v ODS Topolánek, týkalo se to samozřejmě i ODS, už se ani nepokoušeli budovat nějaký mediální obraz vlastní kompetence či profesní schopnosti. Ani se nesnažili působit nebo vypadat tak, jako že to mohou být oni, kdo to takříkajíc zařídí. Můj dojem je následující, jestli toto ten systém umožňoval, tedy že se do vrcholných politických pozic dostávali takoví lidé, tak na mě to v té době působilo, jako že to je skutečně nějaká loutková vláda a že se v reálu rozhoduje jinde. Dokonce i za minulého režimu, ačkoliv ten byl ke svému konci již v naprostém rozkladu, se pokoušeli politici alespoň předstírat nějakou kompetenci.
A dnes?
V současnosti už nejsem vůbec postavičky těch politiků schopen rozlišovat. A zřejmě jde o nějaký systémový jev, který není vlastní pouze České republice, ale probíhá napříč Evropou. Podívejte se například na takového Macrona. To je taková postavička, která tam může být, nemusí. Zítra tam může být klidně někdo jiný. Takže takový dojem to na mne dělá. Ty figurky jsou jako nějaké mluvící hlavy, které tam prostě jsou už jenom z toho důvodu, že někdo tam zkrátka být musí.
Nicméně já mám osobně pocit, že se ta pomyslná zákulisní struktura stojící za těmi politiky čím dál tím více obnažuje. Koneckonců je to vidět i v případě Donalda Trumpa, miliardáře, byznysmena, který se ujal té nejvyšší politické funkce ve státě. Zdá se, jako bychom vcelku směřovali k tomu, že ta zákulisní mocenská struktura nakonec vyjde na povrch, že se ten systém obnaží až na kost. Indicie už vidíme a jsme schopni je rozlišit. Myslím si, že je systém zralý na změnu a že se těch změn pravděpodobně ještě dožijeme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
