Zatím to vypadá, že klid zbraní v Sýrii se dodržuje, přesto se občas objeví zpráva o akcích ruské či syrské armády. Nakolik celý konflikt směřuje k definitivnímu konci? Začalo se mluvit o možnostech federalizace s tím, že Sýrie je umělý stát.
Kurdové si to myslí už půl století. Furt marně. Ale teď vážně: celý konflikt směřuje k definitivnímu konci v hlavách těch, kteří vidí svou vlastní prohru. Americký a evropský paramilitární intervencionismus selhal, „lev“ Asad nepadl. Zbytek je otázka délky ruské intervence a rozsahu vyčištěného území. Federalizace by měla být náplastí pro poražené domácí odbojáře. Myslím, že ji Rusko nepřipustí. Snad jedině u Kurdistánu, protože z toho Turky klepne.
Pokud jde o nedávný summit EU – Turecko a řešení, která přinesl, jak k tomu přistupovat? Některými bylo jednání prezentováno jako summit poslední záchrany, který nakonec přinesl dohodu s Ankarou, a český premiér následně oznámil, že ČR může přijmout uprchlíky přímo z Turecka.
Premiér je slaboch. Dohoda s Ankarou je nemožná, bude znamenat tureckou invazi do slabé a rozhádané EU. Invazi tureckého aktivismu, invazi turecké špionáže. Invazi erdoganovského konzervativního islámu. Chcete mít do dvaceti let z Evropy turecký sultanát? Já ne… Co k tomu říct víc?
Kde se vůbec vzalo přesvědčení celé řady evropských politiků, spoléhat se v takové míře na Turecko? S každým dalším summitem stupňují své požadavky a někteří politici jako prezident Zeman říkají bez okolků, že se EU nechává Tureckem vydírat. Kde se podle vás v Němcích bere to jemné zacházení s Řeckem, které nehlídá hranice, zatímco v případě řeckého krachu byl Berlín ultra nekompromisní?
Vy jste nezažil diskuse o „jižním křídle NATO“ pro poražení Chruščova a následně i Brežněva. Páteří této zadržovací taktiky bylo právě Turecko a Řecko. Jižní euroatlantická politika sahá až k zakladatelům geopolitiky: siru Halfordu Mackinderovi, generálmajorovi Karlu Haushoferovi a profesoru Nicholasi Spykmanovi.
Pro Haushofera byla Evropa rozdělena na Euroafriku a Panrusko, Mnichovskou zradu přivítal německý generál jako „šťastný den v historii geopolitiky…“
Mackinderova kontinentální pevnost pevninských zemí Heartland, která v sobě skýtá potenciál vládnout celému světu (státy Baltického moře, střední a dolní Dunaj, Černé moře, Anatolie, Arménie, Persie, Tibet, Mongolsko, Rakousko-Uhersko a Rusko), našla u Spykmana vyústění v konceptu Rimlandu, jako „nárazníkové zóny pro konfrontaci mořské a pevninské síly“. Překryjte mapy Heartlandu, Rimlandu s nalezišti klíčových nerostných surovin (uhlí, ropa, plyn, ocel, hliník, titan, uran, lathanoidy), a dojdete k ohniskům současných i budoucích konfliktů… Mackinder považoval východní Evropu za bránu k ovládnutí Heartlandu a oblast bezpečnostního vakua mezi Ruskem a Německem. Boj o ni byl vyústěním dvaceti let studené války a následným vazalstvím v rámci východního rozšíření NATO.
Pro Spojené státy je dle Spykmana nejdůležitější zabránit, aby toto území bylo ovládáno jednou mocností. To je základ dosud nespojené a různými lokálními zájmy rozbíjené Evropy, jejíž politiky proti sobě štvou američtí diplomaté a rozdělují ji zájmy amerických firem. Klasika… Rozděl a panuj.
Turecko se svými 80 miliony muslimů, kteří se nikdy neztotožnili se sekulárním socialismem Ataturka, je faktorem nestability jižního křídla NATO, které ohrožuje celou Evropskou unii. Podívejte se na v dávných dobách zamrzlý konflikt severního Kypru Raufa Denktaše. Důvod k současné proislámské orientaci Evropské unie. Sunnitský islám je de facto přes fanatickou snahu o kalifát geopoliticky bezvýznamný, šíitský socialismus byl chápán jako smrtelné nebezpečí. Hlavně samotnými muslimy – strážcem dvou svatých měst a dalšími vládci Zálivu. Proto musel být rozprášen či vybombardován všude, kde klíčil (Egyptské jaro a následující severoafrické nepokoje, Libye, Sýrie, Írán) a nahrazen sunnitskými fanatiky spálenou zemí. Prozatím odolává jen silný Írán.
Klíčem k zadržení Rusů během studené války bylo umístění Turecka mezi Černým a Středozemním mořem, jež mu umožňovalo mít vliv v zemích u Kaspického moře či na Blízkém východě, a v úžinách Bospor a Dardanely zadržet sovětskou černomořskou flotilu, aby neproplula do Středozemního moře. Rusové jen částečně kontrovali pokusem o socialismus v Řecku, Sýrii, Iránu či Egyptě. Řecko nakonec sloužilo v NATO jako zadržovací bariéra před teoretickou tureckou expanzí.
Slovensko má za sebou parlamentní volby a vládu může někdo sestavit velice těžko. V čem vidíte propad Ficova SMERu? Jedni tvrdí, že si za to může sám, protože příliš vsadil na migrační krizi, druzí soudí, že sociální demokracie zažívá propad poslední dobou všude. Udělal Robert Fico nějaké chyby, kterými sám sebe oslabil?
Propad SMERu vidím ve slepotě a ideologickém doktrinářství. SMER-SD jako ideologicky internacionalistická, levostředová sociálně demokratická strana nedokázala pochopit sociálně psychologické kořeny konzervativního slovakismu. Ten netkví v protestantském „modli se a pracuj“, ani v brežněvovské normalizační sociální rovnosti, ale v jánošíkovském podtatranském nacionalismu, který nejlépe uchopili Tiso a Mečiar. Muselo se to stát. Fico musel vyhrát faktickou prohrou. Fico se choval jako tvrdý mocenský pragmatik, jako sociopatický manažer a ne jako empatický duchovní, žehnající národu pod Tatrami, kde sa blýska.
Kdyby chtěl uspět, musel by se postavit do čela slovenského nacionalismu s valaškou nad hlavou. Ale on vnímá národ jako mrtvou kategorii. On pro silnou politiku potřebuje ekonomicky silný stát. Ber kde ber na politické scéně. I když má dějinnou pravdu, přeskočil povinný krok – inkorporaci toho vnitřně ztotožňujícího slovakismu do sociálnědemokratické politiky. Aliance s SNS byla pokusem, ale nedotaženým. Upnul se na internacionalismus trhu EU, na Euro, ale duše Slováků (ale i Čechů) po dosažení minimálního blahobytu v rámci EU (chudí příbuzní, mající otruby namísto kvalitních potravin) touží po něčem jiném – po posílení vlastní kulturní totožnosti, kterou kulturní hegemonie EU smazává.
Konzervativismus hodnot, katolická víra a odmítání bezhodnotového postmoderního liberalismu – jsou patrné v Polsku, Maďarsku, na Slovensku i v Česku. Přibližujeme se tak balkánské cestě – násilnému rozbití internacionalistické Titovy Jugoslávie vnitrostátními spory etnik a náboženství. Kotleba jako správný slovenský fašista šéfuje gardistům v pseudohistorických mundúrech z dob Tisa. Hnutí za lepší Maďarsko (Jobbik) Gábora Vony má také polovojenskou organizaci – gardu „hájící zájmy všech Maďarů“, oblečenou za šašky. Střet obou kdesi na Dunaji pod heslem „Magyarország a magyaroké!“ na jedné straně a Slotovou vyhrůžkou tankovým útokem na Budapešť na straně druhé, se může stát legitimním důvodem k válce o Gabčíkovo. Situace v Rumunsku je podobná, o Albánii a Kosovu nemluvě. I v Česku bují snaha ustavovat paramilitární domobranu jako spodní patro budoucí nacionalistické, polofašistické strany. Koledujeme si tak o motostřeleckou bitvu u Břeclavi...
Volby navíc vystřelily do parlamentu Kotlebovu stranu, kterou mnozí považují za fašistickou. Slovenská média tvrdí, že jejich vzestupu pomohl právě Fico svou rétorikou. Naopak třeba prezident Zeman říká, že to byla slovenská média, která svoji kampaní nahnala voliče ke Kotlebovi…
Jako obvykle, Zeman má pravdu a „slovenskí radikální ľavičiari“ si jen hledají výmluvu. Už od protestů levice před prezidentským palácem v Bratislavě proti návštěvě čínské delegace je jasné, že liberální levice z bratislavských kaváren je mimo. Oslabila Fica a podráží mu nohy. Stejně jako Dienstbier a Zaorálek ničí vnímání české sociální demokracie a zadělávají jí na prohru ve volbách. Protože až do roku 2020 budou podstatná celostátní témata i v komunálních a regionálních volbách, nejen v parlamentních. Čím lépe sociálnědemokratičtí hejtmani pracují, tím méně mají jejich lokální starosti vliv na voliče. Trauma u občanů a důvod jít k volbám vyvolávají témata centrální politiky. A proto ČSSD prohraje stejně, ne-li hůř, než Fico.
Prezident Miloš Zeman oslavil tři roky od složení prezidentského slibu a nástupu na Hrad. Vás jsem se na otázky typu jak hodnotit jeho práci, jeho činnost v zahraniční politice, ptal mnohokrát. Nicméně poslední dobou výrazně roste Zemanovi popularita. Dělá něco jinak?
Nedělá sobotkovské chyby. Přemýšlí dřív, než mluví a to, jak mluvil, umí doložit činy. I po letech se může vracet a říkat – tehdy a tehdy jsem vám to říkal. Jeho proslovy je nutno chápat jako dělostřeleckou přípravu dobytí území. Je názorově konzistentní. Ví, kam chce dojít. Nezdržuje se vnitřním manévrováním. Umí precizně pracovat se symboly a dokáže zaměstnat hlupáky v médiích svými provokacemi tak, že zaplňuje mediální prostor Peroutkou a tím úspěšně maskuje některé neúspěchy vlády. Sobotka nechápe, že mu Zeman vlastně pomáhá. Myslí si, že se mu Zeman jen vysmívá. Ale ono je to složitější. Zeman se, i když se Sobotkovi vysmívá a kritizuje ho, snaží zoufale premiérovi pomoci, protože ví, jak smutně dopadne. A nechce to. Marně. Sobotka jeho jazyku veřejných vzkazů nerozumí. Je stále nevýrazný, přehlédnutelný a beznázorový. Byť pracovitý, tak mediálně neúspěšný. Neatraktivní ozubená pleš bez erotické přitažlivosti. Zmítaný preferencemi nahoru a dolů, v pasti mezi názory převažující většiny občanů a názorem Bruselu. I korouhvička má pevnější názor. Natožpak vytrvalý Konvička.
Koncem března přiletí do Prahy na třídenní návštěvu čínský prezident, což je především právě Zemanova zásluha. Hrad chystá velkolepé přijetí hlavy ČLR, které by ale rádi překazili někteří politici. TOP 09 usilovala o zrušení již přijaté dohody mezi Prahou a Pekingem a Bursík hodlá někam umístit svůj obří transparent s dalajlamou a nápisem „Češi podporují Tibet“. Jak to celé může dopadnout?
Češi nepodporují Tibet. Jen pražská a brněnská kavárna. Čínští představitelé jsou moudří, velkorysí a čínská diplomacie je chápavá... V Česku jsou Číňané dlouho, česky rozumí a monitorují zdejší provoz lépe, než my sami. Své zájmy halí do zdvořilého úsměvu a plachých gest. Zaměřují se nikoliv na silná teatrální vystoupení nic neznamenajících šašků jako je Bursík, ale na win-win strategii vztahů mezi státy a silnými hráči s cílem „svět harmonizovat“. V tom je moudrost i síla kung-fu. Kellner je na české straně silný hráč. Tvrdík naštěstí stínuje úspěšně českou diplomacii v Pekingu a tak posthavlovští sirotci v Černínu nemají možnost brzdit ani škodit. Nikdo se jich na nic neptá. V podstatě je naše velvyslanectví v Číně jen konzulátem a šifrovou ústřednou. Diplomacii tvoří zvláštní zástupci. Tvrdík v Pekingu a čínská spojka prezidenta Si Ťin-pchinga, předseda představenstva CEFC Jie Ťien-ming u Zemana v Praze. Česká republika tak otevírá Číně cestu do Evropy, Čína otevírá Evropě dveře k odbytu do Asie jako možnost obrátit se k USA zády…
Takto vypadá mackinderovský boj dvou globálních námořních velmocí v centru pevniny. A to je i pointa celého příběhu o souvislostech východního rozšiřování NATO na Ukrajinu či do Gruzie a západního rozšiřování Říše středu do Prahy. Oslabené Rusko v tom divadle světa dělá dnes už jen kulisu severního naleziště a čeká, kdy se už konečně zvednou Američany a Saúdy zřícené ceny ropy a plynu. Mezitím si zpívá s Alexandrovci Stalinovu Suliku.
Psali jsme:
autor: Radim Panenka
