Paní poslankyně, na svých sociálních sítích zveřejňujete informace o setkáváních s lidmi doslova po celé republice. Aktuálně, na co se tito lidé nejvíc ptají? Co je teď, začátkem roku, zajímá, trápí?

Otázky jsou různé. Rozdělila bych je asi do tří takových okruhů.

První je nejsmutnější – lidé vyprávějí neskutečné životní příběhy. Od lidí, kteří pracují, ale přesto nemohou dětem dopřát třeba školní výlety, přes například občany po úrazech, kteří dostali třeba jen částečný důchod, až po seniory, kteří mají problém poplatit ze svého důchodu byť jen základní potřeby. Co mě trochu překvapuje, je vždy skupinka mladších lidí, kteří přijdou na debatu a většinou čekají do konce, aby mi pak v úzkém kruhu řekli, že se vlastně cítí být podvedeni – většinou hlavně školou, kde jim vtloukali do hlavy, jak je čeká báječná budoucnost. Dneska nedosáhnou na bydlení, lidé s vysokoškolským titulem dělají ve skladech apod. Není jich na besedách mnoho, ale překvapuje mě to už jen z toho důvodu, že generace lidí kolem 25-30 let obvykle komunikuje spíše přes sociální sítě, než že by chodili na veřejné besedy… Každopádně přála bych si vždy, aby u těchto lidských osudů stál někdo z pětidemolice. Jejich arogance by ovšem stejně měla odpověď – že si za to všichni tito lidé mohou sami a ať si jdou pro dávky.

Druhá skupina lidí se pak ptá, jak je možné, že se ostatní subjekty nehrnou do spolupráce proti vládě. Oprávněně jsou naštvaní na ty, kteří to, ze zástupných či zištných důvodů, odmítají.

A třetí skupina dotazů přítomných směřuje k různým událostem a návrhům řešení, které já nebo uskupení STAČILO! máme. Pravidelně zaznívá otázka míru, dvojího metru médií, dění v Evropském parlamentu a záležitosti týkající se sociální oblasti.