Vy jste napsal knihu o českých pověstech Český rytíř, kde zmiňujete i svatého Václava. Můžete zmínit nějaké pověsti s ním spojené, které mají pro náš národ zvláštní důležitost?

V pověstech se vždycky nějakým způsobem odráží skutečnost. Buď jde o ohlas nějaké epizody z reálného života historických osob (i když často přibarvený či zjednodušený), nebo o literární symbol odkazující ke konkrétním duchovním či politickým idejím (například k přemyslovské tradici), anebo se jedná o „exemplum“, tedy srozumitelný příklad, poskytující obecně platné morální poučení. To poslední platí zejména o motivech a syžetech, které v minulých staletích kolovaly z jedné jazykové oblasti do druhé a v každé nabývaly poněkud jiné znaky. (Tak například příběh o Popelce mají mezi svými pohádkami téměř všechny evropské národy, avšak jen česká verze se neobejde bez tří oříšků).

Mezi pověstmi o svatém Václavu najdeme všechny uvedené typy vyprávění. Zlidovělé pasáže z legendárních životopisů, které mohou zachycovat světcovy skutečné činy, ale i typizovaná ideální líčení ve stylu „hladové sytil, nemocné navštěvoval“, která známe i z textů o zcela jiných světcích a která byla s Václavovou osobou spojována asi až dodatečně, různé alegorické bajky i skutečně silné motivy symbolického charakteru.

Osobně považuji právě symbolickou rovinu za nejvýznamnější. Svatý Václav je totiž skutečným tisíciletým symbolem české státnosti, garantem její nezpochybnitelnosti. To vyjadřuje jeho obraz na středověkých mincích i barokní zemské korouhvi, to je smysl svatováclavského zasvěcení koruny českých králů, to je ideový obsah Myslbekovy sochy na pražském Václavském náměstí.

Tuto symbolickou důležitost mají mezi pověstmi o našem světci zejména tři příběhy: Zaprvé je to podání, jež ho líčí jako vůdce bájných rytířů z Blaníka, kteří přispějí zemi na pomoc v časech nejvyšší nouze. Světec tu má roli eschatologického hrdiny. Je to ztělesnění české naděje, že „nedá zahynouti nám ani budoucím“.