Švihlíková po čínské návštěvě: Nepatřím k těm, kteří si budují živnost na strašení Východem, kterému nerozumí a vnímají ho jen v pravdoláskařských klišé

8. 4. 2016 18:10

ROZHOVOR Nové dohody s Čínou považuje za nesporný úspěch české diplomacie. Co se však týká hospodářských přínosů, tak je ekonomická expertka a vysokoškolská padegožka Ilona Švihlíková zatím opatrná. Dále říká, že pokud by někdo chtěl diplomatické vztahy podvazovat známkováním demokratického systému, pak bychom diplomacii asi mohli zrušit, neboť jejím úkolem je právě hledat řešení a vyhýbat se konfliktům s někým odlišným. Nicméně nabádá i k určité ostražitosti.

Švihlíková po čínské návštěvě: Nepatřím k těm, kteří si budují živnost na strašení Východem, kterému nerozumí a vnímají ho jen v pravdoláskařských klišé
Foto: Hans Štembera
Popisek: Ilona Švihlíková

Co říkáte na výsledek návštěvy čínského prezidenta v ČR? Jste s konečnou podobou vzájemné dohody spokojená, tedy alespoň s tím, co prezentovala média? Někteří politici ji kvitují, protože se konečně otevře snazší cesta i pro české investory, když to bylo zatím spíše naopak. Tedy, že náš trh byl zaplavený čínským zbožím a asijští podnikatelé měli zájem o nákupy jen těch prosperující firem. Souhlasíte s tímto názorem?

Návštěvu čínského prezidenta je potřeba vnímat ve více vrstvách. Jedná se z hlediska geopolitiky o jeden z největších úspěchů české diplomacie. Tento úspěch je zároveň potřeba vnímat v kontextu národního zájmu, kterým rozhodně není být servilní k vybrané velmoci, ale mít přátele všemi směry. Pouze to a dodržování mezinárodního práva je ochranou pro malou zemi, jako je ČR.

Z ekonomického hlediska hodnotím návštěvu opatrněji, pro vyhodnocení bude potřeba vidět jednak reálné kroky, ne jen podepsané dohody, a jejich dopad na ekonomiku. Česká republika se stane dalším stanovištěm, z mnoha, mnoha jiných, ve kterých bude Čína uplatňovat svou strategii „go global“, která se také týká budování Hedvábné stezky. Kromě nákupu atraktivních aktiv se může jednat i o vývoz nadbytečných čínských kapacit (typicky ocel). A pak je otázka, do jaké míry je toto přínosné pro ČR.

Naopak někteří skeptici i v řadách českých ekonomů nekvitují výsledek jednání zrovna s nadšením. Čína má sice jen letos v Česku investovat 95 miliard korun, nicméně například europoslanec Luděk Niedermayer, někdejší člen rady České národní banky, říká, že dobrou zprávou by bylo pro nás jen to, kdybychom věděli, kolik nové kontrakty vytvoří pracovních míst a jak to pomůže celkovému růstu HDP. Myslíte si, že má pravdu?

Zahraniční investice je podle mého názoru třeba vyhodnocovat obezřetně vždy, nikoli pouze, když se jedná o Čínu. Do hodnocení patří ne dominantně počet, ale kvalita pracovních míst a přidaná hodnota – tam totiž leží hlavní problémy české ekonomiky. Jak je o mně známo, nepatřím k těm, kteří zrovna automaticky jásají nad každou zahraniční investicí, protože řada z nich může ekonomice naopak uškodit, například fixací nevhodné ekonomické struktury a podobně. Dlouhodobě se řadím k těm, kteří preferují podporu domácích ekonomických struktur, především na lokální úrovni, kde byly zanedbávány.

Lidé, kteří do Číny často pracovně jezdí a poznali temější poměry i částečně čínskou mentalitu, nabádají při kontaktech s asijskou velmocí k velké opatrnosti. Poukazují například na to, že v nedávných letech si Číňané osvojili-okopírovali evropskou techniku i know-how, kupříkladu v textilním a obuvnickém průmyslu, a pak svoji lacinou výrobou tato průmyslová odvětví v Evropě i Česku dost obchodně poškodili nebo přímo zlikvidovali. Měli bychom dát na tato varování?

Čína se chová jako velmoc ve fázi dohánění. To, co zde popisujete, není nic moc nového – stačí se podívat na vývoj Jižní Koreje, který také zahrnoval, řekněme, „neformální technologický transfer“.  Problémem není Čína, ale to, jak funguje současná světová ekonomika – závod ke dnu, tedy tlak na snižování sociálních, environmentálních či daňových standardů přeci nevzešel z Číny. Byly to západní korporace, které začaly využívat levnějších zahraničních destinací, právě třeba pro textil. Nevyčítejme tedy Číně něco, co stvořil Západ a pak se mu to – jak to v globalizovaném světě je – vrátilo jako bumerang.

Někteří čeští komentátoři označili program a oslavy k příjezdu čínského prezidenta za nechutný cirkus. Byly pompéznější než při návštěvě americké hlavy státu. Je opravdu spolupráce s Čínou pro nás tak životně důležitá, když největším obchodním parterem ČR je stále Evropská unie? A není to vůbec celé tak trochu nonsens, když v Číně se zatím o demokratickém systému vládnutí nedá moc hovořit?

Naše napojení na EU je vskutku velmi silné a už roky říkám, že to není dobře. Příliš velká závislost na propojeném území je sice z hlediska malé ČR do určité míry logická, ale ne zdravá. Diverzifikace nám jen prospěje, uplatnění na čínském trhu – jako na každém – má svá rizika, ale čínské ekonomické úkoly, jako např. posílení spotřeby či větší důraz na ochranu životního prostředí, jsou pro nás i zajímavými příležitostmi.

Pokud by ovšem někdo chtěl diplomatické vztahy podvazovat známkováním demokratického systému, pak bychom diplomacii asi mohli zrušit – neboť jejím úkolem je právě hledat řešení a vyhýbat se konfliktům s někým jiným, odlišným. Čínští představitelé jsou přijímáni všude na světě – v globálním světě je iluzí si myslet, že mohu přispět k ekonomické prosperitě a míru tím, že vynechám Čínu.

Český ekonom Tomáš Sedláček dokonce v této souvislosti varoval před naším postupným obratem na Východ, který podporují především poslední čeští prezidenti – Zeman s Klausem, abychom nakonec neskončili v ekonomickém území „nikoho“ mezi Západem a Východem. Může mít pravdu anebo je to poněkud přehnané tvrzení?

Nevidím tu žádný obrat na Východ, před kterým by bylo třeba varovat. Vůbec nepatřím k těm, kteří si budují živnost na strašení Východem, kterému povětšinou vůbec nerozumějí a vnímají ho jen v pravdoláskařských klišé. Národní zájem ČR je dodržování mezinárodního práva a přátelství všemi směry. To neznamená patolízalství – kterého si beztak onen Západ nikterak neváží, protože když se někdo chová jako slouha, zacházím se s ním jako se slouhou. Zlepšující se vztahy s Čínou vidím jako korekci minulých období.

Navíc Čína v posledních letech v řadě ohledů stagnuje, její problémy se přelévají do celého světa. Jak hodnotit budoucnost této ambiciózní velmoci? Považujete za zajímavé její projekty, kterými se snaží prosadit v zahraničí, například projekt Nové Hedvábné stezky a některé další investice? Máme se bát čínských investorů, za kterými mohou být skryty i velmocenské zájmy? Nebudeme tratit na jejich obchodní expanzi? Určité obavy už zazněly od našich majitelů hutí a železáren zvláště z Moravskoslezského kraje…

Co by za to většina západních zemí dala, kdyby „stagnovala“ tak jako Čína. Čína je systémově důležitá země, takže má obrovský vliv na celou světovou ekonomiku – ale ta zase na oplátku ovlivňuje ji. Není to jednosměrný proces. Čína prochází velice obtížným obdobím, ve kterém se snaží zvýšit roli spotřeby, odbourat nadkapacity v řadě odvětví, především těžkém průmyslu, a ještě k tomu internacionalizovat svou měnu. V jejím vývoji je jistě velké množství rizik, ale kritika ekonomického stavu Číny má často politické pozadí – koneckonců téměř celou finanční infrastrukturu ovládají Spojené státy.

Hedvábná stezka je projekt, který má silnou ekonomickou dimenzi – od zajištění vývozu čínského zboží po rozvoj západních oblastí Číny až právě k upotřebení finančních rezerv v reálné ekonomice a vývozu nadkapacit některých odvětví.

Každá investice v sobě může mít ukryty velmocenské zájmy, u Číny tento motiv může vystupovat zřetelněji vzhledem k tomu, že její ekonomický systém lze asi nejpřesněji popsat jako státní kapitalismus. Je do značné míry na nás, jak se poučíme z investiční politiky minulých let, která bohužel vedla k zakonzervování ČR v pasti nízké a střední přidané hodnoty, kupříkladu v podobě práce ve mzdě, která neumožňuje silnější konvergenci českých mezd k západním. Je jistě možné najít řešení win-win – o kterém i čínští představitelé rádi hovoří – ale to už si musíme ohlídat my sami.

A jak vůbec pohlížet na čínskou politiku? Je poměrně známým faktem, že například komunistická vláda velmi bedlivě kontroluje na svém území všechny církve a u těch nejrozšířenějších (např. buddhismus, islám) dokonce dosazuje do jejich vedení své loajální lidi. Tibetu zřejmě přinesla čínská nadvláda lepší životní podmínky – částečnou modernizaci, únik ze středověku, ale na druhé straně to pro část obyvatelstva znamenalo i méně svobody. Co k tomu říci?   

Pokud se podíváme na čínský vývoj, pak platí, že je nyní míra svobody v Číně vyšší, než kdy byla. Co ale bude dál – i s ohledem na další významné socio-ekonomické změny (posilování služeb a spotřeby obyvatel) – to je předmětem vášnivých sporů. Číňané sami by měli tento proces řídit a určit další směřování své země. Jako katastrofickou vizi bych viděla jim „pomáhat“ organizováním barevných revolucí, nebo, nedej bože, „humanitárním“ bombardováním.

Zatímco české hospodářství roste, mnozí ekonomové kritizují fakt, že běžní lidé u nás vyšší životní úroveň zrovna nepociťují. Výdělky spíše zůstaly, i podle odborových předáků, na úrovni z doby finanční krize. Stejně tak pokračuje trend častějšího uzavírání pracovních úvazků jiných než na hlavní pracovní poměr, bují i schwarz systém, což vede řadu lidí do příjmové nejistoty nebo rovnou do pracující chudoby. Jak jsme na tom v tomto směru v ČR a jak je na tom západní Evropa? Existuje vůbec u nás cesta ke zlepšení? A nemůže nás i v tomto ohledu poškodit právě spolupráce s Čínou, kde se většinou pracuje za nízké mzdy a mnohdy ve „strašidelných“ pracovních podmínkách?

Výše uvedený popis právě souvisí s „modelem“ české ekonomiky – což je závislá ekonomika. České firmy jsou příjemci ceny, zahraniční matky si ve většině případů drží vysokou přidanou hodnotu, my jsme využívání z hlediska kvalitní a levné pracovní síly a geografické blízkosti. Model, který vede k odčerpávání stovek miliard zisků ze země, je neudržitelný a představuje závažnou bariéru pro budoucí silnější zvyšování mezd, a tedy i životní úrovně.

Nejde přeci jen o čínské pracovní podmínky – zahraniční firmy si u nás často dovolí to, co by si ve svém mateřské zemi nikdy nedovolily, ať už se to týká založení odborů, či obecně dodržování zákoníku práce. Kriticky je třeba posuzovat jakékoliv investice, nejen ty čínské. A pro všechny mít na paměti, že hlavní není jejich objem – který navíc může zůstat jen na papíře – ale kvalita pracovních míst a přidaná hodnota. Budu se opakovat, ale sama vidím cestu pro ČR spíše v budování našich ekonomických struktur. Zahraniční investor neinvestuje z dobra duše, má ekonomické (a někdy i geopolitické) zájmy. A chce svou libru masa, na to nezapomínejme.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Štěpán

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Kauza hidžáb: Omyl soudu? Petr Pelikán má pochyby. Podivné detaily o somálské studentce. To nesedí

17:02 Kauza hidžáb: Omyl soudu? Petr Pelikán má pochyby. Podivné detaily o somálské studentce. To nesedí

ROZHOVOR Arabista a vysokoškolský pedagog Petr Pelikán se v rozhovoru vrací k nedávnému rozhodnutí N…