Syrský aktivista v ČR o své zemi, uprchlících, hrozbě ohrožení evropských hodnot i hysterii a strachu

Vaše organizace má název Syrská revoluce. Pod tím si lze představit ledacos, čím se tedy zabýváte?

Iniciativu jsme založili v roce 2012, to ještě bylo v Sýrii klidnější období nenásilného povstání, kdy se mu říkalo v médiích revoluce. Nejsme ale žádná opoziční organizace nebo skupina. Iniciativu jsme vytvořili s podporou sdružení BeInternational.cz, zřídili jsme web a máme facebookové stránky. V počátcích šlo o objektivní informování o občanském konfliktu v Sýrii, pořádali jsme i besedy. Když se pak konflikt změnil ve vojenský, je už informací méně.

Jaké je podle vás povědomí o Sýrii obecně v České republice?

V roce 2011 byla Sýrie pro Čechy spíš jen exotická země, někteří pamatovali na obchodní nebo průmyslovou spolupráci z dřívějších dob. Pak se začalo mluvit o Arabském jaru a povstání proti režimu. Dnes bohužel převládá nešťastné spojení Sýrie s Islámským státem a uprchlickou krizí.

Jaká je aktuální situace v Sýrii po zásahu Ruska a po dohodě o příměří?

Konflikt se dostal do jakéhosi statusu quo, každá ze stran má své území, Asadův režim se snaží získávat další strategická území a s podporou Ruska se pokouší nastavit hranice. Humanitární krize ale v některých oblastech trvá, i když bylo v rámci příměří přislíbeno, že se tam dostane pomoc. Na druhé straně například v Aleppu je klidnější život a příměří alespoň trochu pomohlo. Z celkové situace má ale člověk pocit, že se konflikt bude táhnout donekonečna, nějaké boje stále probíhají a vypadá to na zachování beznadějného statusu quo, který nic neřeší.

Jak hodnotíte ruské angažmá v konfliktu?

Rusové do konfliktu vstoupili, protože Asadova pozice už byla navzdory podpoře od Íránu a dalších zemí slabá a chtěli zachovat u moci svého člověka. Je to v tradici z dob Sovětského svazu a vztahů jeho otce s komunistickým režimem. Jde o vliv, a to nejen na úrovni prezidenta, ale i armády a bezpečnostních složek. Jde i o signál světu, že Rusové hodlají být jedním ze zásadních hráčů v oblasti.

Říká se také, že po pěti letech bojů už je konflikt spíše zprostředkovaný a že v něm bojující strany vlastně zastupují zájmy jiných mocností…

Z velké části je to pravda, žádná ze stran by nevydržela bojovat pět let, kdyby nebyla někým podporována. Bohužel některé světové velmoci takto bojují a ani není vidět, že by některá strana vítězila. Dělá to dojem, že o to strany ani nemají zájem a nechtějí, aby konflikt skončil. Je pak otázka, jaké mají vlastně zájmy.

V mediálním obraze vystupuje jako klíčový zdroj konfliktu tzv. Islámský stát. Jaká je jeho role?

Islámský stát vnímám jako stranu, kterou oficiálně všichni nenávidí, ale pravda je, že mnozí z jeho existence profitují. Nejvíce syrský režim, protože už o něm média nemluví jako o nejhorším a nevšímají si jeho praktik, vraždění a mučení. Pro některé regionální země je Islámský stát příležitostí, jak intervenovat v Sýrii, aniž by měly podporu Rady bezpečnosti apod., to platí i pro Rusko a Spojené státy. Každému nějak vyhovuje, že Islámský stát existuje, bylo to vidět i v roce 2013, kdy nemalá část povstalců se proti IS spojila. V okamžiku, kdy na mnoha místech vítězili, irácká vláda opustila Mosul a předala jej Islámskému státu včetně bank a zbraní. Proto příliš nevěřím všemu, co se navenek říká, politika se v této oblasti často dělá „pod stolem“ a občas se každému hodí i to, že má nepřítele. Dokud tam budou strany, které profitují z existence IS, nebude poražen.

Syřané se loni stali jakýmsi symbolem uprchlické krize v Evropě. Jak to jako Syřan vnímáte?

Je to určitě smutné, ze Sýrie lidé i v minulosti odcházeli, ale bylo to třeba za prací. Ale i do Sýrie se utíkalo třeba z Libanonu nebo Iráku jako do bezpečné země. Stali jsme se symbolem krize kvůli válce, ale na vlně se svezlo mnoho lidí ze zemí, kde žádné konflikty nejsou.

Můžete zhodnotit, co se během uprchlické krize Evropské unii povedlo a v čem chybovala?

Státy EU, ale hlavně Visegrádu se začaly chovat sobecky. Pokud má někdo zájem na dobru celku, musí občas ustoupit. To mi v EU chybělo, když některé země blokovaly řešení. Chápu sice, že jednoduché řešení není, je ale třeba racionálně uvažovat. Pokud jde o dohodu s Tureckem, nejsem si jistý, že bude fungovat, podle mne mělo zafungovat nějaké evropské řešení, tím ovšem není „outsourcování“ problému cizí zemi. EU zatím neudělala v uprchlické krizi nic ani špatně, ani dobře.

Jak se díváte na české „protiuprchlické“ postoje?

Nevadí mi, když někdo má negativní názor na imigraci, ale špatná je hysterie, strach a populismus, který se zde kolem toho roztáčí. Mnoho lidí má teď úplně zbytečně strach. Když se Česká republika nějak ve věci migrace rozhodne, budeme to respektovat, ale měla by se kolem toho vést racionální debata.

V souvislosti s uprchlíky se často zmiňuje, že ohrožují „evropské hodnoty“. Jak to podle vás s těmito hodnotami je?

Nemyslím si, že ani tak velký počet uprchlíků ohrozil nějaké hodnoty. A zvlášť v České republice, kde se mluví o nějakých stovkách nebo tisících uprchlíků, kteří by měli ohrozit hodnoty deseti milionů lidí. Je to obecný argument, který nemá reálný základ. Když se podívám na počty Syřanů, kteří sem přišli během posledních desítek let, je jich víc, než kolik má přijít uprchlíků teď, a žádné nebezpečí z toho nevzniká.

Je podle vás v Evropě reálné soužití islámu, reprezentovaného miliony imigrantů, a křesťanství?

Když se bude k věci přistupovat správně, je soužití jistě možné, funguje to již dlouho v některých muslimských zemích i v Evropě, i když se objevují i nějaké problémy. Když přichází velké množství lidí, je třeba dobrý integrační program a pak žádné konflikty nehrozí. Nesmí se to ale dělat jako před padesáti lety ve Francii a Belgii, kdy vznikla sociálně vyloučená ghetta.

Jak velká je pravděpodobnost, že se po skončení konfliktu budou Syřané z Evropy vracet domů, aby se podíleli na obnově země?

Jediná statistická data, o kterých vím, pocházejí z výzkumu v Německu, kdy asi 70 % Syřanů uvedlo, že by se vrátili, pokud se situace v Sýrii zlepší. To záleží jednak na tom, jak se situace zklidní a zda se budou mít kam vracet, ale také to bude záležet na tom, jak dlouho to bude trvat. Když tady budou žít deset let, jejich děti se naučí jazyk a budou zde chodit do školy, už to asi bude s návratem obtížnější.

Jak se dnes s odstupem času díváte na události Arabského jara?

Hodnotit to je pořád obtížné. Co se odehrálo v Arabském jaru, se muselo stát, bylo to přirozené vyústění vývoje posledních šedesáti let. I v Evropě byla francouzská revoluce a krveprolití a bylo to součástí přirozeného vývoje. Tyto věci se musí odehrát, aby se změnily poměry, a možná z dlouhodobého hlediska bude Arabské jaro také poučením.