Lze předpokládat, že se svět po vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách určitým způsobem změní? Radujete se vy osobně z výsledku hlasování? V čem pro vás vzbuzuje rozhodnutí amerických voličů naději a v čem naopak strach?
Být občanem USA, tak bych Donalda Trumpa rozhodně nevolil. Takže triumfalismus současné trumpománie nejenže nesdílím, dokonce si myslím, že řada lidí z toho brzy vystřízliví. Obávám se však, že v USA vzniká možná nejkonzervativnější vláda v jejích novodobých dějinách. První, kdo slavil, totiž byla krajní pravice, což je signál sám o sobě. Tzv. nulová tolerance k menšinám a cizincům je jen jiným výrazem pro rasismus, ale možná si Američané dělají naděje, že se dočkali takto orientovaného „Bílého Otce z Washingtonu“...
Na druhou stranu si nemyslím, že často až otevřeně vulgární a agresivní show, kterou předváděl Trump před volbami, půjde snadno překlopit do vládní praxe. Že začal boj za vrácení Ameriky „do bílých rukou“ USA totiž nelze redukovat na nácky, jásající nad vítězstvím bílého muže nad nějakými židáky a barevnou havětí... Možná ani Kongres – i když je nyní ovládán republikány – na každý nápad Trumpovi nekývne. Vážnější věcí ale je zjevná krize amerického stranického systému i to, zda vůbec budou mít demokraté na zvolení Trumpa skutečně účinnou odpověď.
Po celém světě se šíří názory lidí, že vítězství Donalda Trumpa pro ně byl šok, a že je to tím, že nevzdělaní lidé jsou manipulovatelní. Prý nejsou schopni vnímat fakta, propadají se do nenávisti v důsledku nechuti k uprchlíkům a komukoliv odlišnému. Jenže další názorový proud říká, že politici tak dlouho vnucovali lidem něco, co nechtějí, že už těchto názorů mají dost. Kdo má pravdu?
Pro mne to šok nebyl, jen nepříjemné potvrzení hloubky krize společnosti. Je pravda, že Trumpa výrazněji volili starší bílí muži z venkova, méně vzdělaní, zato více věřící. Například černoši ho volili jen z osmi procent. Lidem bude trvat, než přijdou na to, že Trump není žádný táta pracujících ani mírotvorce s olivovou ratolestí. A řeči o tom, jak bude „vysoušet washingtonskou bažinu“ skončí poznáním, že Trump není bojovník s establishmentem, ale je jen jeho konzervativnější, možná reakčnější, součástí.
Nemyslím si ale přitom, že je bílá americká populace fatálně xenofobní a že podpora Ku-klux-klanu a podobných odporností je tam tak silná – ale asi je možné těm frustrovaným lidem, kteří přicházejí o dosavadní jistoty, vnutit pocit, že jejich nepřítel je každý, kdo se liší od jejich často hodně tradičního způsobu života a že je špatná každá změna, jež přichází z ciziny. Takhle vznikala v minulosti nenávist k Židům. Mít se na pozoru je potřebné i v jinak liberálním americkém prostředí. Civilizační standardy nejsou něco, co je lidem vnucováno, ale co demokraticky přijali a neměly by být odbourávány.
Blíží se volby v Německu, ve Francii i v Rakousku. Do jaké míry může nastat ta situace, že kandidáty typu Trump budou volit i lidé v Evropě? Bude politický mainstream přinucen otočit kormidlo?
Tenhle problém opravdu nemají jen v USA, stačí se podívat na vzestup nacionalistů ve Francii, v Holandsku a jinde. Samozřejmě, že to neřeší, pokud takovému cílenému šovinismu a xenofobii přitakáme, ale naopak, pokud se budou problémy lidí nějak reálně řešit. Proti kandidatuře nacionalistky Le Penové na prezidenta se už jednou vytvořila společná fronta, ale vyžaduje to i praktické kroky, nejen protifašistická hesla. Jinak posun ke hnědé, která ve skutečnosti není žádnou vzpourou proti elitám, může skutečně být reálnou hrozbou. Je to jedna z důležitých výzev dnešní doby.
V USA se objevily bitky a protesty, protože spousta lidí nedokáže přijmout osobnost nového prezidenta. Může skončit situace násilím v ulicích?
Společnost nejen v USA je silně rozdělená a tím dělítkem nejsou ani elity a ani plebs. To ukázal i Brexit, kde na obou stranách stáli obyčejní lidé. Docela chápu masové protesty lidí, kteří necítí, že by byl Trump jejich prezidentem. V takové intenzitě je to pro Ameriku nové. Lidé se tam prostě obávají toho, aby nebyly ohroženy jejich základní hodnoty jako jsou solidarita, či dosažená úroveň lidských práv. Vždyť to není tak daleko od časů Martina Luthera Kinga... Volání po impeachementu ale je, myslím, zcela předčasné. Trump asi musí dostat příležitost se před dějinami předvést v trenkách, bohužel s volebním výsledkem, který tak těžce rozdělil společnost, lze jen těžko hned něco udělat. Skutečná změna se prostě odkládá.
Právo na protest ale lidé mají, upozornit samozřejmě bez násilností na své obavy je namístě. Ale důležitější je mířit na aktivizaci iniciativ bránících konkrétní práva. Časy reaganomiky a thatcherismu se možná k radosti české konzervativní pravice vracejí, ale snížit daně korporacím a nejbohatším Američanům a deregulovat americké finanční trhy a současně obehnat Ameriku vysokou celní bariérou a rozpoutat obchodní války – to jsou sporné odpovědi na problémy amerického průmyslu a to nejen z levicového pohledu.
Když si vzpomeneme na to, jak bylo veřejné mínění směrováno ještě před dvěma lety, nebylo vůbec přijatelné přistupovat k složitému problému migrace způsobem, jaký teď zcela otevřeně prosazuje Trump. Jakou odezvu můžeme v tomto směru očekávat v Evropě a v ČR?
Amerika je přece země, která migrací vznikla! Původní indiánské obyvatelstvo už je dnes pouze dílčí příměsí. A hrozit vyhnáním milionů lidí? I tak tady problém zůstane... Přestože je jasné, že imigrační úřady musí mít jasné regulace, v tomhle se teprve ukáže, kam až bude schopen Trump dojít. Ale izolacionismus je dnes už beztak jen anachronismem – nežli taková doktrína, se kterou již před dvěma sty lety přišel prezident James Monroe, tak to už je normálnější geopolitický realismus Woodrowa Wilsona. Trump není zrovna velký přítel evropské integrace, je mu bližší britský konzervativně odtažitý přístup k nadnárodním institucím, ale měl by si uvědomit, že integrace je naše věc, do níž by nám mluvit neměl.
Vážnějším problémem ale pro Evropu bude, že když bude Trump chtít zvyšovat výdaje na americkou armádu, pak k témuž bude tlačit i Evropu; to ale může znamenat nové kolo zbrojení. Doufám, že jeho poněkud děsivé výroky z kampaně typu „ať Japonsko či Korea mají také atomový arzenál“ mu jeho profesionální okolí v Bílém domě rozmluví.
Trump vysílal pozitivní signály vůči Rusku, vyjádřil se i k dění v Sýrii. Řada republikánů má ale postoj odmítavý. Jaký postoj převáží, a jaký byste si přál, aby převážil? Spousta lidí na Ukrajině se bojí toho, že směr politiky USA bude spíš orientovaný na vnitrostátní problémy USA...
Je úsměvné, pokud někdo z Trumpa dělá ruského agenta. Pravdou ale je, že Trump ve své kampani sázel na domácí témata a že ho Putin podpořil. Ovšem jeho představa USA jako světového leadera je dost zmatená. Ale právě tady se teprve ukáže, jaké jsou zájmy těch skutečně mocných, kteří stojí za americkou administrativou. Jestřáb – a nikoliv hrdlička – Trump chce silnou Ameriku a chce jednat s Ruskem z pozice síly, s čímž se netají. Co to znamená, ukáže až čas.
Ovšem již před Trumpem americká administrativa zvažovala změnu priorit – důležitější pro ni byl pacifický region, nežli východní Evropa. To samozřejmě neimplikuje bipolární svět, ten se už nevrátí. Jen se dostáváme do časů, kdy světový četník není jeden, ale je jich několik. O to náročnější bude úkol – řešit budoucnost Evropy jako objektivně jeden z pólů globálního rozvoje.
Připomněli jsme si 17. listopad 1989, s čímž se nesmazatelně pojí jméno Václava Havla. Když Havel říkal, že musí pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí, kdo u nás momentálně šíří pravdu a kdo tady lže? Kdo šíří společenské smíření a kdo nenávist?
Odmítám se řídit podle nějakých manichejistických žvástů o sváru dobra a zla a někým předepsaných rolí v takovém propagandistickém škváru. Rozdělená společnost se tím nespojí. Klaus nebo Havel – pořád jde o ten stejný společenský systém. Neřeší ho ani moralizovaní jedněch, ani zakrývání existence špinavých obchodů druhých. Póza mesiášů fakt nesluší ani jedněm. Změny, ve které lidé po listopadu 1989 věřili a po kterých toužili, jim však byly ukradeny.
A pokud nebudeme řešit příčiny, tak nám nepomůže ani mávání jakoukoliv pseudovlasteneckou fangličkou, ale ani odvracení pozornosti k zástupným tématům. Zvlášť nebezpečné je připustit redukci lidských práv v zájmu jakéhokoliv oligarchického vůdce slibující pevnou ruku. A protože 17. listopad není jen symbolem roku 1989, ale i roku 1939, o to vážnější je to memento – nestát se jen kulisou v procesu plíživé fašizace společnosti.
Psali jsme:
autor: Olga Böhmová
