Nejdříve bych se chtěl zeptat na provokativní novinářku Orianu Fallaci, která také psala pro noviny Corriere della Sera a zemřela v roce 2006 ve Florencii. Jak často jste s ní spolupracoval a jaký to byl člověk?
Pracoval jsem s ní často. V Libanonu, v Saúdské Arábii, v Izraeli. Byla skvělým přítelem, ale velmi kontroverzní osobou. Byla opravdovou superstar, jedním z nejlepších novinářů na světě a fascinujícím člověkem. Navíc byla velmi pracovitá. Obdivoval jsem ji. Nicméně její osobní život nebyl vůbec jednoduchý. Měla velkou lásku, řeckého revolucionáře a básníka Alexandrose Panagoulise, o němž napsala knihu Muž. Nicméně si myslím, že ji moc lidí vlastně nepovažovalo za ženu. Víceméně naplnila celý svůj život prací, což hodně působilo na její psychiku. Někdy byla velmi citlivá, jindy zahořklá a tvrdá. Podle mě byla více spisovatelkou než novinářkou. Ve svém pozdějším životě pracovala měsíce, aby dovedla k dokonalosti tři stránky textu. Slova k sobě skládala jako když klenotník na náhrdelník navléká perly. Ještě dnes mají její knihy obrovskou popularitu, jsou to totální bestsellery.
Fotogalerie: - Spravedliví vždy potřební
Jak vnímáte její protislámské postoje, které asi nejdrsněji vyjádřila nejdřív článkem a pak i knihou Hněv a hrdost?
Šlo o velmi efektivně napsaný protest absolutně namířený proti Arabům. Analyzoval jsem, co psala, a podle mě byly její texty drsné, skoro až rasistické ve vztahu k Arabům. Jsou napsané vášnivě a adresované přesně pro žaludek veřejného mínění. Nicméně dle mě by osobnost jako ona měla pracovat i s intelektem lidí. Měla se zabývat i lidskou myslí a ne jen žaludkem. Pro ni byl problémem arabský svět. Bohužel byla svázána tímto černobílým viděním světa. Osobně si nemyslím, že je život černobílý, podle mě je šedý. I když by bylo hezké mít černobílý svět, protože by bylo vše lehčí.
Když porovnáte, jak Fallaci dělala rozhovory s vládci arabského světa s vaším způsobem práce, jak moc se od sebe liší?
Podívejte se, ona byla nejlepší. O tom není pochyb. Její cesta, jak se bavit s dotazovanými osobnostmi, není mou cestou. Mám zcela jiný přístup. Byla vždy agresivní. Někdy to je dobré, ale bez přehánění. Proč? Vždy bych se chtěl od druhých dozvědět to, co nechtějí říct. Když na ně budu útočit, neřeknou nic. Vybuduje se mezi námi zeď. Když k lidem přistupuji s určitým pochopením a porozuměním pro jejich osobnost, možná řeknou mnohem víc. Možná i to, co nechtějí. Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí byl potrhlý. Vybalila na něj nespočet otázek a odpověděl. Jenže poté trochu pozměnila otázky, aby vypadaly drsněji. Smál jsem se tomu. Nicméně s Kaddáfím to bylo lehké, protože člověk o něm mohl psát, co se mu zlíbí. U ájatolláha Chomejního, což vím od jejího fotografa, sundala šátek, ale až na konci. Nicméně to byla její cesta, jak konfrontovat lidi. Bylo to pro ni jako zápas. V USA se její způsob vedení rozhovorů studuje na školách. Na druhou stranu napsala třeba knihu Dopis nikdy nenarozenému dítěti. To je poezie spíš než novela. V ní sama sebe nejvíc odhalila.
Psali jsme:
Na nedávné konferenci, kterou uspořádala organizace Gariwo - Zahrada spravedlivých, jste prohlásil, že by novináři měli naslouchat názorům všech osobností. Nicméně nestanovil jste si určité etické hranice, s kým hovořit a s kým již ne?
Pro mě je na té druhé straně důležitá lidská bytost. Může to být zkorumpovaný politik, komunista, fašista, terorista. Pro mě je důležité od něj získat informace a pak je třeba i analyzovat. Jednou se mě někdo zeptal, jestli bych hovořil i s Usámou bin Ládinem. Vzal bych první letadlo a letěl s ním debatovat. Chtěl bych vědět, jaký je. Znám jeho životní příběh od dětství. Pocházel z bohaté rodiny, pak jel do Bejrútu, kde často pobýval v ženské společnosti a kasinech. Pak toho najednou nechal a s pomocí Američanů jel do Afghánistánu bojovat proti Rusům. Potom zbraně obrátil proti USA. Jeho povahu bych prostě chtěl studovat. Nicméně i Hitlera, Stalina, Pol Pota. Každý z nich by mi totiž mohl poodhalit, proč se tak chovali. To je pro novináře důležité. Nerozumím novinářům, kteří mají nějaké hranice. Třeba u ruského komunisty Gennadije Zjuganova bylo zajímavé sledovat, jak se muž minulosti přetransformoval v muže současnosti, který si myslí, že je mužem budoucnosti. Pro mě je to perfektní oxymóron a lépe se tak porozumí jeho charakteru. Když si děláte nějaké hranice, nejste novinářem.
Vraťme se k Orianě Fallaci. Prezident Zeman její dílo a ještě knihu Střet civilizací Samuela Huntigtona bere jako důležité zdroje svých protiislámských názorů. Co vy na to?
Tohle mě dovádí k zuřivosti. Nicméně tomu rozumím. Hodně politiků používá Orianu k propagandě, a to i v Itálii. Přetváří to, co psala, v nenávist k muslimům. Ovlivňují tak davy. Nejde o hledání pravdy, ale o hledání lepšího způsobu, jak lidi ovládat.
Prezident Zeman nazývá islám nejnetolerantnějším velkým náboženstvím na světě a muslimy několikrát přirovnal k nacistům. Na druhou stranu, když byl v Jordánsku, choval se jako velký přítel muslimů. Jak na to pohlížíte?
Neznám ho. Jordánsko je jednou z nejdemokratičtějších zemí na světě. Král je mým přítelem, je to normální člověk, normální lídr.
Od tuzemského prezidenta také vyšla inciativa vyslat české vojáky na mírovou misi na Golanské výšiny okupované Izraelem. Je to dobrý nápad?
Nejdřív musím říct, že nechci komentovat výroky, které jsem osobně neslyšel, které neznám. Nebylo by to seriózní. Nicméně se vyjádřím k té myšlence. Pro mě je to chyba. Stěžejním problémem všech tamních problémů je izraelsko-palestinský konflikt. Všechny ostatní problémy jsou s ním totiž spojené. Myslím si, že když se tento konflikt bude řešit vznikem dvou států, tedy Izraele a Palestiny, bude mnohem lépe. Ostatně, když nepřijde řešení způsobem rozdělení Izraele na dva státy, tak budou vzhledem k demografii za pětatřicet let v Izraeli majoritou muslimové. Zapomeňte na poslání armády do Izraele, ten se o sebe umí postarat sám.
Psali jsme:
|
Kdo je Antonio Ferrari Jeden z hlavních italských novinářů a dlouholetý komentátor předního deníku Corriere della Sera. Je velkým znalcem islámského světa a problematiky Blízkého východu, kam cestuje desítky let. Od roku 1982 byl zvláštním korespondentem na Blízkém východě a jižním Balkánu. Tamní dění sleduje od dob války v Libanonu a psal skoro o všech následných konfliktech. Vedl rozhovory se všemi důležitými tamními lídry. Například s Bašárem al Asadem, Husní Mubarakem, Jicchakem Rabinem, Arielem Sharonem, Jásirem Arafatem. Napsal několik knih. Je držitelem nejdůležitějších ocenění italské žurnalistiky. |
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jan Rychetský
