Někteří označují rok 2015 dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, Sýrie, Turecko a ISIL, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Byl to rok otevřeného vyhřeznutí řady problémů, pro které se připravovala půda chybami v politice v celém posledním čtvrtstoletí. Přelomový byl v tom, že se již nikdo nemůže tvářit, že problémy neexistují. Navíc vyhřezly v synergii, což je velmi nebezpečné, řešit řadu problémů zároveň je mnohem obtížnější. Pohádka o definitivním planetárním vítězství liberální demokracie a fukuyamovském konci dějin se ukázala jako utopie, dějiny jsou znovu tu, začínáme opět citovat spíše Huntingtona a jeho střet civilizací a všechny chyby euroatlantické politiky v zahraniční politice, překotné integraci politické, měnové a podobně přinášejí své shnilé ovoce. Je to rok, kdy si znovu uvědomujeme, že utopiím není radno věřit a spíše platí ono reaganovské, že boj o svobodu je údělem vždy znovu pro každou novou generaci.   
 
Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Nechci být eurokritický za každou cenu, ale úspěch rozhodně neshledávám. Měsíce je zřejmé, že je potřeba okamžitě zajistit vnější ochranu Schengenu, mnohem více pomáhat přímo v místě konfliktu, bojovat s převaděčskou mafií, reformovat sociální systém a odstranit tak parazitní ekonomickou motivaci imigrace, zohlednit zásadní bezpečnostní rizika imigrace (terorismus, radikální islamismus), otevřít téma chybné ideologie multikulturalismu.

Evropská unie a její elita selhala a naplno projevila ideologické bludy, v nichž žije, odtrženost od reality a demokratických mechanismů a absenci autority a politické akceschopnost. Šlo o rok, v němž se EU dostala do vážné krize a výroky fanatiků typu Martina Schulze, kteří chtějí pokračovat v tomto kurzu za každou cenu, ukazují, že krize u euroelity nevedla k reflexi. Naštěstí ale k této reflexi dochází v jednotlivých národních státech a řada politiků tradičních (neextremistických) stran si uvědomuje, že takto to dál nejde.
 
V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra Sobotky, který ho obvinil z šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Je tomu opravdu tak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Myslím, že realita je trochu jiná. V české společnosti lze identifikovat minimálně tři proudy, nejde o černobílý jev. Část politické scény zůstává na naivně europeistické platformě a je ochotna tančit na palubě Titaniku evropského mainstreamu minulých let i v tuto chvíli. Část scény chce návrat k realistické politice, k níž patří obhajoba národních zájmů, plnění základních funkcí státu včetně obrany, chce zásadní změnu evropské integrace a návrat do stavu skutečně výhodného společného jmenovatele.