K hypotéze globálního oteplování se údajně hlásí 97 procent vědců, pouhá 3 procenta vědců jsou k ní skeptická. Jak se k ní nejen jako vědecký pracovník Centra pro výzkum globální změny Akademie věd stavíte vy?
Je nutné nařídit očkování proti covidu-19 v Česku jakožto povinné?Anketa
Docela by mě zajímalo, kde se tato čísla, tento poměr vzal. Je to samozřejmě úplný nesmysl, zbožné přání klimaalarmistů a dalších podivných aktivistů. Sám bych se označil jako někdo, kdo věří na probíhající globální změny – podle mě lépe změny než změna – ale jsem extrémně kritický a alergický na vše aktivistické a klima či ekofanatické. Podle mě to dělá mnohem víc škody než užitku. Jako každý fanatismus – ať u je environmentální, náboženský, politický či jakýkoliv.
Vzpomínám si, že ve svých přednáškách z chemie životního prostředí jsem o problematice skleníkových plynů, s jejich nárůstem v atmosféře a s tím spojenými problémy hovořil někdy kolem roku 1985. Od té doby se můj názor nezměnil a samozřejmě jsem k tomu vždy přistupoval ve světle aktuálních vědeckých poznatků.
Vzhledem k tomu, že jsme v interglaciálu, teplota přirozeně stoupá, o tom není pochyb. Pochybnosti a diskuse i spory vyvolává odhad či určení příspěvku člověka k tomuto problému. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že díky činnosti člověka, jeho nejrůznějším průmyslovým i zemědělským aktivitám dochází k nárůstu koncentrací skleníkových plynů v atmosféře. Tedy nárůstu nad jejich přirozeně se vyskytující koncentrace. O tom není pochyb a potvrzují to i výsledky měření centra CzechGlobe v rámci Národní atmosférické observatoře v Košeticích.
Pokud by nebylo pochyb o tom, že k nárůstu koncentrací skleníkových plynů v atmosféře nad jejich přirozeně se vyskytující koncentrace dochází v důsledku lidských aktivit, tak o čem by se mezi vědci, případně i laiky, tedy vedla tak nesmiřitelná diskuse?
Ta diskuse a spory jsou o tom, co tento příspěvek antropogenních aktivit způsoboval, způsobuje a bude způsobovat. A to je ten hlavní problém – já osobně jsem přesvědčen, že aktivity lidské společnosti k nárůstu teploty přispívají. Je klíčovou otázkou jak, o kolik, co vše tyto aktivity způsobují anebo budou způsobovat. A co a jak jsme s tím schopni jako lidská společnost dělat.
V posledních zhruba šesti letech působím souběžně v Centru pro výzkum toxických látek v prostředí (RECETOX) Masarykovy univerzity v Brně, které jsem kdysi založil a také v Centru pro výzkum globální změny (CzechGlobe) Akademie věd ČR v Brně. Zabývám se dlouhodobě problematikou chemického znečištění prostředí a jeho důsledky. V této oblasti působím také od roku 1991 v různých orgánech a komisích OSN, v posledních letech především v rámci přípravy a implementaci Stockholmské úmluvy o persistentních organických polutantech a Minamatské úmluvy o rtuti. Takže mám jistou povědomost o těchto problémech na mezinárodní i národní úrovni.
Tato zkušenost více než třicetiletá, spojená právě s přípravou a implementací mezinárodních úmluv, není vůbec snadný proces, zvláště když dvě třetiny zemí bez mezinárodní finanční pomoci nejsou vůbec schopny tyto problémy efektivně řešit.
Evropská komise ve snaze splnit přísnější klimatické cíle navrhla systém směřující k omezení uhlíkových emisí. Nově by se rozšířením systému emisních povolenek platilo i za znečišťování ovzduší ze silniční či lodní dopravy a vytápění budov. Plán také počítá s ukončením prodeje aut se spalovacím motorem od roku 2035. Co na tento plán Bruselu mířící k bezuhlíkovému životu říkáte?
Možná trochu v rozporu, co jsem říkal v odpovědi na první otázku, jsem pro řešení, nakonec se na tom podílím víc než třicet let. Ale aktivity Evropské unie jsou, a nejenom v oblasti životního prostředí, ale v řadě dalších, dost velký propadák a Green Deal jako zelená strategie pro budoucnost je toho typickou ukázkou.
Evropská unie podobně jako jiné státy a organizace za poslední desetiletí realizovala řadu velmi rozumných projektů a aktivit, pokud jde o znečištění prostředí. Jenže se dostala právě do těch nesmyslných aktivistických přístupů a akcí, které znevažují dobré úmysly a potřebu řešení. A na úrovni národní jsme schopni k tomu ještě trochu nesmyslů přidat – solární energetika jinak zcela jistě velmi užitečná a perspektivní záležitost, biopaliva, elektromobilita, plasty a řada dalších.
Psali jsme:
EU se snaží být příkladem a vzorem, aniž by si byrokraté v komisi a v Evropské unii uvědomovali dopad svých opatření a skutečný přínos EU v globálním měřítku. Plasty jsou zářným příkladem, když vezmeme podíl vstupu plastů do světových vod z EU a zbytku světa.
Velká lodní doprava je skutečným problémem v globálním měřítku, pokud jde o znečištění ovzduší a vod. Když si vezmete přepravní lodě a tankery, tak jejich emise představují skutečně významný přínos k aktuálnímu stavu znečištění. Jenže jak ten problém řešit? Ani na úrovni Evropy nejsme schopni třeba nahradit nesmyslný počet kamionů v dálkové přepravě přepravou po železnici a mezikontinentální dopravu po moři prostě nenahradíme ještě desítky let.
A jak pohlížíte na z českého pohledu hodně významný plán ukončení prodeje aut se spalovacím motorem od roku 2035?
Pokud jde o elektromobilitu, tak tam jsem skutečně velmi skeptický. Prázdné proklamace Evropské unie, že od roku 2035 budou pouze elektromobily, mi fakt přijdou slaboduché. Především z energetického hlediska. A všiml jste si, že by se někdo z těch velkých ekoeurovizionářů zabýval sociálními dopady takového rozhodnutí? Pokud se to technicky zvládne, ať už jako elektromobily nebo vozidla na vodíkový pohon v širším měřítku, tak možná někdy kolem roku 2050, když to dobře půjde.
Každý takový případ má samozřejmě své zastánce od racionálních až po úplné fanatiky a má také své odpůrce. Ti, kteří v tom chtějí vidět zdroj možných prostředků pro své záměry, to jistě budou vychvalovat a racionální argumenty proti brát nebudou. Je to samozřejmě přirozené, že cokoliv nového má své příznivce i odpůrce. Je pochopitelně jiný případ teoretické diskuse kolem nějakého problému a úplně jiný je případ, jehož řešení má řadu širších souvislostí a dopadů. A pokud se to nebere v úvahu a rozhoduje se v duchu velkých cílů typu „poručíme větru, dešti“, je to velmi špatné.
Maďarský premiér Viktor Orbán se vyslovil proti tomu, aby náklady za zelenější a uhlíkově neutrální Evropu nesli jednotlivci a rodiny. Podle něj by měly za znečišťování platit velké společnosti. Dá se na toto téma čekat střet mezi bohatými a chudými členskými zeměmi EU, případně mezi bohatými a chudými v rámci jednotlivých států, nebo může Evropa kráčet k uhlíkové neutralitě bez sociálních otřesů?
Myslím, že to může sociální otřesy přinést. Premiér Orbán má pravdu v tom, že by se to rozhodně nemělo projevit třeba v nárůstu cen energie nebo potravin, to by bylo velmi špatné. Viz třeba zmiňované sociální dopady rozhodnutí, že od roku 2035 budeme jezdit pouze elektromobily. Přijde mi to tak špatné, nesmyslné a asociální, že to snad nemůže nikdo myslet vážně.
Vycházejí snahy o omezení uhlíku v atmosféře pouze z teorie oteplování planety?
Emise skleníkových plynů nejsou problémem znečištění atmosféry, kam patří celá řada dalších látek, podobně jako u prostředí obecně, s mnohem výraznějšími dopady na zdraví lidské populace a prostředí. Nárůst koncentrace skleníkových plynů je proto hodnocen v souvislosti právě s potenciálním nárůstem teploty a možnými klimatickými změnami. I když u některých látek v atmosféře se účinky překrývají – třeba tzv. freony (fluorchlorderiváty uhlovodíky) patří jak mezi skleníkové plyny, tak mezi látky s potenciálem k narušování ochranné ozónové vrstvy planety. Většina látek v atmosféře vykazuje několik různých, negativních, škodlivých účinků – třeba oxidy dusíku – některé jsou skleníkové plyny, jiné přispívají k acidifikaci nebo k tvorbě aerosolů.
Proto řada opatření ke snížení emisí různých atmosféru a prostředí znečišťujících látek může přispívat k řešení více problémů současně. Jen nemáme způsoby, jak účinně snižovat emise skleníkových plynů, než je právě omezení zdrojů těchto látek, tedy především omezením spalování fosilních paliv. To je mimo diskusi. Diskuse je ovšem o tom, jak to udělat za relativně krátkou dobu, efektivně a zase bez sociálních dopadů.
Co je myšleno tou relativně krátkou dobou, když se diskuse vede určitě už několik desetiletí?
Tento problém se řeší intenzivně na evropské i globální úrovni od sedmdesátých let, kdy jsme si uvědomili, že většina těch látek má potenciál k dálkovému transportu, tedy transportu přes hranice států a že řešení těchto problémů musí být mezinárodní a založené na účinné mezinárodní spolupráci. To není snadné ani politicky, ani ekonomicky, ani technicky.
Psali jsme:
Ale za posledních padesát let se udělala spousta užitečných opatření, proto mně velmi vadí zasvěcené řeči o tom, že se pro zlepšení stavu nic nedělá.
Koncentrace řady škodlivin za minulé dekády se snížily velmi významně. Především právě v Evropě a Severní Americe. Ale celý proces jde velmi pomalu v rozvojových zemích, a to jak pokud jde o kvalitu ovzduší, tak kvalitu dalších složek prostředí nebo problematiku odpadů a odpadového hospodářství včetně aktuálně řešené problematiky plastů.
V souvislosti s tím, co říkáte, se nabízí otázka, jaký význam pro klima na planetě může mít „zelená politika“ jen jedné části světa, a to velikosti Evropské unie. Jaký může být tedy její skutečný přínos?
Celá strategie Evropské unie vychází z touhy být dobrým vzorem ostatním. To je zcela jistě chvályhodné, protože každé řešení problémů životního prostředí musí být spojeno s výchovou, nárůstem vědomostí, vytvořením návyků a změnou přístupů. To není formální, to má svůj význam, protože o mnohých problémech často neví ani ministerští úředníci, experti na to či ono, většinou úzce zaměření, o veřejnosti nemluvě.
Jenže je otázkou, zda se ten dobrý příklad z EU dostane do zemí, kde třeba není odpovídající způsob hospodaření s odpady, kde neexistuje odpovídající legislativa, do zemí, kde péče o prostředí je často prázdným pojmem. Na svých misích pro OSN jsem viděl neuvěřitelné příklady od severního pólu po rovníkové oblasti, pro nás už nepochopitelné, třeba v Rusku za polárním kruhem nebo na Balkáně či na ostrovech, které máme za turistické ráje jako třeba jsou Maledivy či Seychely. A samozřejmě ne že by u nás nebylo co zlepšovat. V přístupech, řešení problémů z minula či těch aktuálních, jako je třeba kauza řeky Bečvy.
Nemůže se stát, že by do deseti či patnácti let mohla Evropská unie začít od opatření směřujících k zelenějšímu a uhlíkově neutrálnímu světu z ekonomických důvodů couvat, pokud se k ní ostatní svět a především Čína nepřidají? Nebo už je toto uvažování v Evropě tak silně zakořeněné, že cesta zpátky nevede?
No, Evropská unie převzala v zakuklené podobě socialistická hesla, o kterých jsem si myslel, že už nikdy neuslyším, a nenapadlo mě, že se jednou vrátí ze západu. Bičování se EU do krve zcela jistě nepřevezme řada zemí jiných kontinentů s velmi nízkou ekonomickou silou, které mají existenční problémy. A tak minimálně pro dvě třetiny planety je sice EU zářným příkladem, ale řešení v těchto zemích je v nedohlednu. Platí to pro Afriku nebo řadu asijských zemí. Zase když to člověk vidí na vlastní oči, tak idealismu nemůže podlehnout. To je problém v tom, co vidí politici při svých oficiálních návštěvách a jaká je realita dané země.
A Evropská unie si v tom svém sebemrskačství neuvědomuje, že pokud chce něco řešit do roku 2050, tak zcela jistě nedojde k nárůstu populace v EU, zatímco v globálním měřítku naroste populace minimálně o jednu miliardu lidí. Takže co Evropská unie pracně ušetří na snížení emisí té či oné látky nebo směsi látek za cenu vysokých investicí na území států EU, bude vyrovnáno tím, co bude vyprodukováno na jiných kontinentech v důsledku nárůstu populace, na její potřebu energie, potravin a další potřeby.
Jak už jsem se vícekrát zmiňoval, nárůst populace považuji za zcela zásadní a největší problém současné společnosti.
Touto otevřeností jste překvapil už v předchozích našich rozhovorech. V Izraeli žijící vědec českého původu Tomáš Guttmann v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz také tvrdil, že klimatická kampaň působí největší škody tím, že odvádí pozornost od skutečné ekologické katastrofy, ve které se Země nachází kvůli přemnožení obyvatelstva v rozvojových zemích. Můžete vzhledem ke svým zkušenostem na projektech v rámci OSN říci, zda by ve světě téma snížení porodnosti, zejména v Africe, vůbec mohlo přijít na přetřes?
Osobně považuji podobně jako Tomáš Guttmann nárůst populace za skutečně největší problém současné planety.
Pokud jde o zkušenosti – třeba úplně čerstvé z pátečního jednání s thajskými experty a ministerskými úředníky – ano, rádi bychom to či ono řešili, ale když nám na to někdo dá finanční prostředky. A pochopitelně současné problémy s covidem-19 ten problém umocňují, ještě více omezují dostupné prostředky na řešení problémů znečištění prostředí.
A snížení porodnosti – to už zkoušel velký Mao a jak to dopadlo. Bude to běh na dlouhou trať kombinující nárůst vzdělanosti a používání antikoncepce, což často naráží na kulturní, náboženské a jiné problémy včetně finančních. Myslím, že si to mnoho politiků i občanů afrických zemích uvědomuje, ale obávám se, že skutečně účinné řešení nebude ještě desítky let seriózně realizováno.
Myslíte si, že bude mít na Českou republiku zásadnější vliv, jestli ve volbách zvítězí Česká pirátská strana, která má velice blízko k německým Zeleným a klade na ekologii mnohem větší důraz než ostatní strany, nebo vzhledem k našemu členství v EU je z tohoto pohledu skoro jedno, kdo bude u nás v nejbližších letech u moci?
Těžko říct. Mě osobně nejvíc trápí skutečnost, že prostě nemám koho volit. Vítězství Pirátů si nijak nepřeji, jen se bojím, že ta situace po říjnových volbách bude ještě horší než dosud. To, co parlamentní strany zatím v rámci předvolebních kampaní převádějí, mi přijde jako čiré zoufalství.
Problematiku životního prostředí mají ve svých programech všichni včetně stran, které se tomu zatím věnovaly jen velmi vágně nebo skoro vůbec. Ale to už je takový náš předvolební folklór – předvolebními sliby neurazíš, nic nezkazíš, stejně si pak budeme dělat, co uznáme za vhodné.
A přístupy k řešení a schopnost řešit problémy prostředí jasně ukázal případ havárie na řece Bečvě – problémy v legislativě, přístupech státní správy a kontrolních orgánů, nejednoznačnost předpisů, podivnost přístupů, dlouhodobé neřešení problémů, zkrátka vše podivné.
Určitě není jedno, kdo tuto zemi povede a kdo nás bude zastupovat v EU. Evropská unie je v těžké krizi, o které se cudně mlčí, ta se bude prohlubovat kvůli nesmyslným dohodám omezujícím národní státy. EU není zvláště po brexitu schopna kritické sebereflexe, vyhodnocení problémů, jakákoliv kritika je vnímána negativně a přístupy komise, to je prostě Ústřední výbor eurosvazu – viz páteční návštěva eurokomisaře Timmermanse a jeho vystupování obecně a nejen jeho. Stala se z toho cesta k sebedestrukci.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
