Vy se dlouhodobě zabýváte rodinnou politikou a sociálním a důchodovým systémem. Mají mladé rodiny s dětmi šanci na slušný život?
Každá politická strana a následně každá vláda definuje své programové priority. Na jedno z prvních míst dávají všechny strany a všechny vlády pomoc rodinám s dětmi.
To je pravda, ale jaká je praktická politika vlády vůči rodinám s dětmi?
Říkám jednoznačně, pomoc pracujícím rodičům ze strany vlády je v záporných položkách. Pokud to skutečně chcete vědět, tak to vyčíslím. Ministerstvo financí v roce 2018 nadměrně zdaní mzdy rodičů ve výši čtyřicet čtyři miliard korun. Nadměrně zdaní, protože bez ohledu na náklady výchovy dětí v rodině. To číslo je odvozeno z relativní (%) podpory rodin ze strany státu do roku 1992, kdy stát refundoval rodičům 50 procent nákladů na výchovu dětí v rodině. Od 1. 1. 1993 zohlednění nákladů na výchovu dětí ze strany státu kleslo na 12,5 procenta, tedy na čtvrtinu, respektive v porovnání se skutečnými náklady rodiči vynaloženými na výchovu dětí kleslo na osminu!
Vy se mne snažíte přesvědčit, že stát v roce 1993 vyhlásil finanční válku rodinám s dětmi a nic nenasvědčuje tomu, že by ji hodlal ukončit…
Pochopil jste to správně. Jen upřesním. Je to „vyspělý sociální stát“, který jsme v daňové a sociální legislativě převzali v 90. letech minulého století ze zemí EU. Ze zemí s nízkou až extrémně nízkou porodností. Nové zákony o dani ze mzdy fyzických osob a dále o sociálním pojištění měly doslova drtivý dopad na porodnost v České republice. Podrobně se tím zabýval Miroslav Hiršl v práci nazvané Příspěvky českého státu rodinám na náklady spojené s výchovou dětí (Demografie 2004, 46, 166–176).
Cituji autora studie Miroslava Hiršla: „Změny ukazují trend vývoje skutečných hmotných životních podmínek, ve kterých rodiny s dětmi žijí. Přechod od daně ze mzdy na daň z příjmu fyzických osob znamenal DRASTICKÉ omezení daňového odpočtu z důvodu péče o nezaopatřené děti. Uvedená skutečnost výrazně ovlivňuje rozhodování mladých lidí, zda vůbec mít děti a kolik… Bylo to způsobeno vyšším růstem míry zdanění pracovních příjmů rodičů v porovnání s bezdětnými. Nelze v této souvislosti nepřipomenout, že právě v letech 1994–1996 klesl počet narozených dětí v České republice o 30 tisíc ročně, tj. o čtvrtinu, a dosáhl mimořádně nízké úrovně, která se od té doby TRVALE udržuje.“
Přesvědčoval jste mne, abych do nadpisu použil jméno Adolf Hitler. Jak to chcete čtenářům zdůvodnit?
Jednoduše tím, že budu argumentovat fakty. Fakta v daném případě najdu v demografické statistice. V době Protektorátu Čechy a Morava byl v českých zemích počet obyvatel na 11 milionech, tedy ve srovnání s dneškem vyšší o 1/10. Porodnost zde ale byla na dvojnásobku porodnosti současné. To znamená v letech 1940–1944 se v průměru narodilo ročně 218 043 živých dětí. Pro srovnání, v letech 2014–2017 se v České republice narodilo v průměru 109 860 dětí za rok. Ta současná porodnost, která ve skutečnosti znamená hromadné vymírání pracující populace v České republice, je historicky srovnatelná jen s obdobím na konci první světové války. V roce 1917 se narodilo jen 126 916 dětí a v roce 1918 přišlo na svět 120 579 živě narozených dětí.
Souhlasím, že s tvrdými statistickými daty, na rozdíl od dat měkkých (zveřejňovaných třeba při průzkumu volebních preferencí politických stran), se manipulovat nedá. Máte pro to nějaké racionální vysvětlení?
Adolf Hitler používal v protektorátu drastická represivní opatření vůči obyvatelstvu obecně, nikoliv cíleně proti rodinám s dětmi, jak to činí takzvaný vyspělý sociální stát.
Mluvíte o „vyspělém sociálním státu“ jako „represivním orgánu“ cíleně uplatňujícím restriktivní politiku vůči rodinám a jejich dětem. Jak se tato politika u jednotlivých orgánů státu projevuje konkrétně?
Na jedné straně statistický úřad (ČSÚ) vykazuje náklady na výchovu dětí v rodině ve výši 1,5 milionu korun (do plnoletosti) až 2,5 milionu korun (vysokoškolák). Na straně druhé Ministerstvo financí je s přihlédnutím k platné daňové legislativě přesvědčeno, že děti nic nepotřebují, snad jen mateřské mléko, a to je podle úředníků evidentně zdarma. Jak jinak si vyložit rozpor mezi náklady na výchovu dítěte vykazovanými ČSÚ ve výši 80 000 Kč za rok a 13 404 Kč za rok v roce 2014, aktuálně 24 204 Kč, které Ministerstvo financí uznává jako daňově odečitatelnou položku na náklady výchovy dětí? Místo aby Ministerstvo financí odečetlo 50 % nákladů na výchovu dítěte, tedy 40 000 Kč za rok, odečte aktuálně jen částku 24 204 Kč za rok.
Co to v reálu znamená?
Díky tomu rodina s jedním dítětem nezaviněně, protože díky nadměrnému zdanění, ztratí ročně 24 796 Kč, u dvou dětí je to již finanční ztráta 45 392 Kč a u tří dětí přijde rodina nezaviněně o částku 61 188 Kč za rok. Vynásobte si to nejméně 18 lety, nebo dokonce 26 lety. Naše státní orgány mají schizofrenii. Jinak se jednání jmenovaných státních institucí charakterizovat nedá.
Abych uvedenou „podporu“ rodin s dětmi ze strany státu ještě lépe osvětlil a dovedl do důsledků, tak uvádím, že OSPOD odebírá děti převážně z důvodu nedostatečného materiálního zabezpečení rodin! Neodpustím si ještě jeden alarmující údaj. Díky nadměrnému zdanění rodičů vede ve statistice potratovosti segment třetích dětí v rodině!
Za ministryně Michaely Marksové si ale rodiny s dětmi prý polepšily o zhruba šest miliard korun…
Mohu potvrdit, že si rodiny s dětmi za paní ministryně Marksové polepšily o uvedenou částku. To je ovšem jen malý krůček ke skutečné podpoře rodin ze strany státu. Je to snížení daňového zatížení rodičů z 50 miliard korun na 44 miliard korun. Proto je nezbytné konečně uznat náklady na výchovu dítěte jako řádnou, daňově odečitatelnou položku. To znamená na každé dítě odečíst z daní aspoň pouhých 50 procent, tedy 40 000 Kč za rok. Rodiny se díky tomuto opatření přestanou automaticky propadat při platech rodičů v mediánu od druhého dítěte v rodině do sociální sítě. Tím odpadne jeden ze dvou důvodů, proč je nedostatek dětí v rodinách pracující populace.
Jeden ze dvou důvodů. Jaký je ten druhý důvod?
Tak to se musím ještě zastavit u již zmíněné paní ministryně Michaely Marksové. Rozpočet MPSV ČR za ministryně Marksové narostl za tři roky o 88 miliard korun. Přitom z toho šla jen čtvrtina, tedy 22 miliard korun, na zvýšení důchodů. Ten zbyteček ve výši 66 miliard korun šel z malé části rodinám a invalidům, ale zejména na nárůst administrativy, růst Odboru sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) a samozřejmě na podporu takzvaných neziskovek!
Psali jsme:
Tím říkáte, že na zvýšení důchodů šla jen čtvrtina částky, o kterou se rozpočet Ministerstva práce navýšil za sledované období. Možná i proto chce premiér Andrej Babiš masivně přidat důchodcům. To je snad v pořádku, nebo ne?
Bylo by to v pořádku, kdyby... Zaprvé přidat důchodcům, ale z čeho? Babišova vláda na to chce uvolnit miliardy korun z privatizačního účtu. Opoziční strany, nově sdružené v Demokratickém bloku, se právem zlobí. Namítají, že jde o peníze, které by měly jít na investice do infrastruktury, vzdělání, tedy investice prorůstové. Zadruhé jde v době konjunktury, a tím i rychlého zvyšování výnosů daní proudících do státní pokladny, o schodkový státní rozpočet. Schodkový ve výši 50 miliard korun. Tím se jen zvýší již tak vysoký státní dluh.
Je z uvedeného problému nějaká cesta ven? Třeba i taková, aby se vlk nažral a koza zůstala celá?
Tak to musím nejdřív rozebrat problematiku starobních důchodů podrobněji. Státní důchodový systém je dvojitý finanční tunel. První tunel: většina lidí si myslí vzhledem k odvodům nazvaným „sociální pojištění“, že si na svůj starobní důchod spoří – odvodem sociálního pojištění. Přitom peníze vybrané údajně jako pojištění jdou přímo dnešním starobním důchodcům, to znamená, že nejde o pojištění plátce ani náhodou. Důkaz: pokud zítra přestane stát vybírat sociální pojištění, tak pozítří důchodci nedostanou ani korunu!
Z prvního tunelu, tedy veřejnosti skrytého odtoku peněz ve výši 434,4 miliardy korun v roce 2018 z osobních účtů plátců na starobní důchody rodičů, plyne druhý tunel. Tím je přesun 10 % z výše uvedené sumy, tedy 43,44 miliardy korun za účelem zakrytí faktu, že bezdětným důchodcům nemá kdo platit v průběžně neboli mezigeneračně financovaném sociálním systému jejich starobní důchody. Ještě jednou zdůrazňuji: v mezigeneračně financovaném systému nemá kdo přispívat bezdětným na jejich starobní důchody. Tím se postupně generuje nerovnováha státního důchodového systému, a díky tomu také nerovnovážný stav, respektive zadlužování státního rozpočtu.
To je ale maličkost ve srovnání s faktem, že bezdětní nemusejí vychovat děti, protože jim důchody ze svého odvodu sociálního pojištění zaplatí děti těch druhých. To je ten druhý důvod, proč hromadně vymíráme tempem 108 nenarozených denně (rok 2017) do vyrovnané populační bilance.
Závěr: Před jakýmkoliv zvyšováním důchodů je nezbytné provést zásadní legislativní změny zákonů o daních a o sociálním lžipojištění a o důchodovém lžipojištění. Zdůvodnění: 90 % z odvedeného sociálního pojištění je daň, a patří proto do daní (zbylých 10 % je nemocenské pojištění, neplést se zdravotním pojištěním). Pro úplnost zde uvedu ještě třetí tunel. Bankéři se se svými penzijními fondy pokusili dokonce o vybudování třetího finančního tunelu do státního důchodového systému. Pokusili se tím o vyvádění 10,7 % z odvodu sociálního pojištění (3 % z 28 %) za každého klienta penzijních fondů.
Takže podle vás jsme byli od roku 2004, tedy od doby působení Bezděkovy důchodové komise, vystaveni po mnoho let dezinformační kampani o falešné důchodové reformě v podobě bankovního produktu nazvaného penzijní fondy... Ale neodpověděl jste mi ani na jednu z mých dvou otázek.
Již se k tomu vracím. Předcházející odpověď jen vykreslila aktuální situaci, v jaké se nachází náš státní důchodový systém. Jde o tunelování, tunelování a nevydařený pokus o tunelování plus vedlejší produkt zvaný podpora bezdětnosti ze strany státu.
Cesta ven samozřejmě existuje. Existuje dokonce v paragrafovém znění od roku 2005 a její název byl „První prorůstová a propopulační důchodová reforma“. Důchodovou reformu obdržel od premiéra Jiřího Paroubka ministr práce Zdeněk Škromach s doporučením, aby konal. Jako vystudovanému elektrikáři důchodová reforma panu ministrovi nic neříkala, tak milou reformu hodil do koše a vymyslel třináctý důchod. Výsledek se dostavil v podobě neefektivní sociální politiky ČSSD, těžkých volebních ztrát a odchodu předsedy a premiéra Jiřího Paroubka z řad sociální demokracie. První prorůstová a propopulační důchodová reforma je pro státní pokladnu beznákladová, a přitom řeší demografický problém.
V roce 2007 byla „První prorůstová“ zahrnuta do „integrovaných reforem, důchodové a sociální pro Českou republiku“. Tím jsem zodpověděl, jaká je cesta ven z problému nazvaného důchodová reforma. Dokonce jsem naznačil, že všechny další důchodové komise zde byly jen proto, abychom uvěřili, že jediná cesta k zabezpečení na stáří je spořit na důchod místo té přirozené a osvědčené cesty, kterou je výchova dětí. Dětí, které nám v době své dospělosti ze svého odvodu takzvaného důchodového pojištění budou přímo financovat naše důchody. Stačí si vzpomenout na dětství a na sociálně velmi poučnou pohádku „O třech groších“. Cestář vydělal denně tři groše. Jeden vracel, jeden půjčoval a ze třetího groše byl sám živ.
Ještě ke druhé otázce: Jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá?
K tomu stačí – zaprvé – dostatečně dlouhé transformační období důchodové reformy (časově srovnatelné s bankovním produktem „penzijní fondy“). Druhou podmínkou je sociální citlivost prováděných reforem zkoncentrovaná do otázky: Jak na tom budou bezdětní? Jasná a jednoznačná odpověď zní: bezdětní při odchodu do důchodu změnu nepocítí. Bezdětní dostanou přesně stejný důchod, jako by odešli do důchodu před spuštěním důchodové reformy. Co si nestačí naspořit, to dostanou v přechodném období jedné generace ze státního důchodového pilíře.
Když se nad těmi čísly zamyslím, tak mi připadá zvláštní shoda u dvou údajů. 44 miliard korun nadměrného zdanění rodin a druhý „tunel ve státním důchodovém pilíři“ ve výši 43,44 miliardy korun vydaných účetně nekorektním způsobem. Obojí ve stejném roce 2018.
Velmi dobrá otázka. Stát na jedné straně v roce 2018 finančně odírá rodiny s dětmi celkem o 44 miliard korun a na druhé straně vyhodí díky špatné účetní metodice použité u státního důchodového pilíře 43,44 miliardy korun. To znamená, že státní rozpočet vyhodí z okna přibližně stejnou částku, o jakou odře rodiny s dětmi. Ale to není celá pravda. Pokud částky 44 miliard korun jako příjem státního rozpočtu a výdaj 43,44 miliardy korun odečteme, zdánlivě nula od nuly pojde. Ve skutečnosti musíme obě položky sečíst, protože obě působí ve stejném směru. Působí proti porodnosti pracujícího obyvatelstva.
První z nich přímo díky státem vyvolané finanční nouzi v rodinách s dětmi. Druhá nepřímo, to znamená, že člověku stačí jen pracovat a dostane dobrý důchod. Dobrý důchod bez ohledu na způsob financování státního důchodového pilíře. Dobrý důchod z odvodů sociálního pojištění úplně cizích dětí. Tím jako bezdětný starobní důchodce tuneluje výnosy z vkladu rodičů do výchovy dětí. Tuneluje v průměrné výši 1 600 000 korun, protože do státního důchodového pilíře se dá na starobní důchod investovat jen jedním způsobem, výchovou dětí. Zdůrazňuji: do státního důchodového pilíře se dá na starobní důchod investovat jen výchovou dětí!
Pochopil jsem, že jde o systémy, jejichž hodnoty jsou proměnné v čase. Proto se ptám: Jak se uvedená čísla změní například v době odchodu do důchodu silných ročníků takzvaných Husákových dětí?
To první číslo, 44 miliard korun nadměrného zdanění mezd pracujících rodičů vychovávajících děti musí zmizet. Musí zcela zmizet, pokud nechceme nadále hromadně vymírat. Když se pozastavíte nad slovem hromadně, pak uvedu, že s přihlédnutím ke statistice porodnosti roku 2017 jde o ekvivalent likvidace jedné velké základní školy o 648 žácích každých šest kalendářních dnů.
To druhé číslo, 43,44 miliardy korun, má tendenci růstu. V době odchodu do důchodu silných ročníků takzvaných Husákových dětí se zvedne z 10 % na 33 % z hodnoty všech vyplácených starobních důchodů. To znamená, že se zvedne na 3,3násobek, tedy na 143,4 miliardy korun. S přihlédnutím k inflaci půjde o stovky miliard korun ročně. Z principu jde o skrytý dluh státního důchodového systému. Skrytý dluh, který vzniká ze závazku státu vyplácet v budoucnu peníze nekryté předcházejícími investicemi. Zde chybějícími investicemi do výchovy dostatečného počtu dětí.
Jak z toho?
Růst skrytého dluhu státního důchodového pilíře se dá zamezit a následně skrytý dluh přivést k postupnému snižování až na nulovou hodnotu tím, že provedeme skutečnou důchodovou reformu. Důchodovou reformu, která postupně, a proto sociálně citlivě převede 80 % pohledávek bezdětných do státního spořicího pilíře. Je to spoření ve výši 3 300 korun měsíčně na průměrný důchod, což reprezentuje polovinu nákladů na jedno dítě a jeden měsíc. Ve státním spořicím pilíři se peníze uspořené na starobní důchod automaticky navýší o inflaci plus 1% úrok. Pokud bych nepřidal 1% úrok, museli by si bezdětní spořit nikoliv 3 300 korun měsíčně na průměrný důchod, ale 4 000 Kč měsíčně.
Není to tak dávno, co herec Zdeněk Svěrák na konci představení v O2 aréně prorokoval, že český národ skoná. Že zanikne, protože nechce rodit děti...
Pan Zdeněk Svěrák má pravdu v tom, že hromadně vymíráme. Nenechal se zblbnout médii, která pravidelně publikují zprávy o baby boomu. Nemá pravdu v tom, že Češi nechtějí děti. Češi jen reagují na sociální politiku takzvaného vyspělého sociálního státu. Co s námi provádí asociální zákonodárství převzaté v devadesátých letech z vymírajících zemí EU, jsem popsal výše.
Proto jen doplním. Na potlačování porodnosti pracujícího obyvatelstva je ve státním rozpočtu České republiky v roce 2018 vyčleněno celkem 103 940 000 000 Kč (z toho 44 miliard korun v nadměrném zdanění rodičů + 43,44 miliardy korun v průběžně financovaném důchodovém pilíři + 16,5 miliardy korun v průběžně financovaném zdravotnictví). Pokud uvedených 103 miliard 940 milionů korun vydělím předpokládaným počtem dětí, které se nenarodí do vyrovnané populační bilance desetimilionového národa, tedy 39 000 dětí, dostanu se k sumě 2 miliony 665 tisíc korun. Výsledná suma 2 665 000 Kč je částkou určenou ve státním rozpočtu 2018 na to, aby se nenarodilo jedno dítě v rodinách pracujících občanů!
Psali jsme:
Ivo Patta od roku 2002 spolupracuje s CESES (Centrum pro sociální a ekonomické strategie) FSV UK. Původním povoláním je agronom, vystudoval VŠZ v Suchdole. Od praxe v zemědělství, lesnictví a zemědělském nákupu po r. 1989 přešel na ministerstvo jako profesionální ekolog. V 54 letech se stal posluchačem přednášek organizovaných na FSV UK prof. M. Potůčkem. Tehdy pochopil, že důchodový systém má zásadní problémy a současně také že lidé nemají ani potuchy, jak systém funguje. Začal proto studovat demografii a s pomocí profesionálního daňového poradce A. Berana si prohloubil znalosti z ekonomie v oblasti mikroekonomie rodiny a makroekonomie. V roce 2005 na základě připomínky pana prof. M. Potůčka k „První prorůstové a propopulační důchodové reformě“ pokračoval ve studiu sociologie a psychologie s cílem doplnit důchodovou reformu o reformu sociální. V r. 2007 vyšel v časopise Demografie (vydavatel ČSÚ) článek „Komplexní řešení demografického problému“, který zahrnul obě reformy, důchodovou a sociální.
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
