Polské prezidentské volby vyhrál konzervativní kandidát Andrzej Duda. Liberálního rivala Rafala Trzaskowského, starostu Varšavy, porazil v poměru 51:49. O čem hovoří takto těsný výsledek? Je polská společnost rozdělena stejně, jako ta česká?
Je rozdělená ještě výrazněji. Poláky rozdělují elementární hodnotové otázky, na kterých se z principu těžce hledá shoda. O intenzitě řevnivosti panující mezi oběma tábory pak svědčí velmi vysoká volební účast a vyhrocená kampaň doprovázená neskutečně ostrými výpady samotných voličů na diskusních platformách a sociálních sítích. Na jedné straně zcela vážně míněná obava z destrukce základů společnosti; na druhé straně strach z mezinárodní izolace a z fašizace státního zřízení.
Trzaskowski dominoval ve větších městech, dařilo se mu více na západě země. Objevují se tvrzení, že zatímco bohatí, mladší a vzdělaní městští voliči chtěli Trzaskowského, Duda vyhrál díky starým a nevzdělaným lidem z vesnic. Co na to říci?
Nabízí se analogie s rozdělením elektorátu v Česku, kdy je mimo velká města menší nadšení z prohlubování integrace EU, větší sentiment vůči minulému režimu a nedůvěra k Západu hraničící se lnutím k Východu. Český venkov je všeobecně konzervativnější než velká města a náchylnější k manipulaci politickým marketingem dovedně maskujícím fiskální sebevraždu pod taktovkou naší současné vlády.
V Polsku je situace zásadně odlišná.
Poláci mají v mezinárodním ukotvení země jasno – sázka na vojenskou sílu USA a ekonomickou prospěšnost / nutnost členství v EU, kde je třeba tvrdě hájit národní zájmy (např. výjimka z termínu odchodu od uhlí a související požadavky na finanční kompenzace) a přitom tiše (a veleúspěšně) čerpat unijní fondy. Tématem není přijetí eura, ale ani „polexit“. Ekonomický experiment 500+ se zatím projevuje zvýšenou spotřebou domácností, je doprovázen nevyhnutelnou inflací a nárůstem dluhu, ale též masivními investicemi mimo jiné právě z Evropy. Výsledkem jsou pak prognózy, že Polsko se vyrovná s post-covidovou krizí nejlépe v Evropě, podobně jako s krizí v letech 2008 a 2009. Navíc třeba o ekosystému pro start-upy a nové technologie, jaký má zejména Varšava, si můžeme nechat jenom zdát. Dá se říci, že Polsku se hospodářsky daří. Na rozdíl od nás.
Jablkem sváru je v Polsku základní hodnotový žebříček a související preferovaný obraz společnosti. Ten lze v Polsku zjednodušit na vztah k církvi a k jí hlásaným tezím. Tento vztah je v zásadě binární, přičemž nelze jasně rozdělit geograficky, ani věkem či vzděláním. V mé sociální bublině někteří dobře zajištění Poláci podporují Dudu s tím, že představuje zachování společenského statu quo, který jim vyhovuje – jiní, obdobně vzdělaní a zajištění, ukládají své peníze v ČR, aby byly „daleko od zlodějských katolíků“, a připravují si zadní vrátka pro emigraci.
Je dobrý výsledek Trzaskowského možné interpretovat jako zprávu o jisté změně poměrů v Polsku? O překvapení hovořil například europoslanec Alexandr Vondra (ODS).
Voliče Trzaskowského lze rozdělit do tří kategorií – pozitivních voličů, kteří podporují jeho politiku; negativních voličů, kteří by volili jakéhokoli kandidáta proti Andrzeji Dudovi; a řekněme neutrálních, kteří v Trzaskowském viděli jakési přirozené protizávaží efektivní hlasovací mašiny, kterou PiS disponuje.
Poražený kandidát posledního prezidentského souboje v ČR byl v obdobné pozici – velká část voličstva se mobilizovala a se zaťatými zuby hlasovala pro menší zlo. Že by se od té doby u nás změnily poměry, mi nepřijde. Uvidíme, jestli bude PiS prosazovat své vize jako buldozer, nebo jemně a s citem. Pokud bude polské hospodářství rozumně prosperovat a PiS se nebude viditelně přibližovat autokracii, před čímž varuje opozice, změnu nečekám.
„Duda ještě prolezl uchem jehly. Odliv idiocie musí tedy začít až na podzim s porážkou Trumpa,“ doufá novinář Tomáš Klvaňa. Vidíte na obzoru Trumpovu porážku? A vypovídá tento komentář něco o liberálech?
Je úsměvné, jak hlasatelé tolerance a rovnosti šmahem nazvou všechny, kteří nesouhlasí, hlupáky, nevzdělanci, starci z vesnice, či, jako v tomto případě, idioty. Pohlaví mohou být desítky, pravda je však pro ně jen jedna, a kdo ji nevyznává dostatečně horlivě, patří na hořící hranici „cancel culture“. Mao Ce-tung i Gustáv Husák by jistě souhlasili.
Nedivil bych se, kdyby se v USA odehrál podobně těsný souboj jako v Polsku. Že je Trump tak trochu blázen, tuší i jeho věrní podporovatelé. Nicméně nabízená alternativa demokratů, dnes částečně zhmotněná v tzv. modrých městech v kontextu hnutí BLM, je pro běžného člověka libovolné barvy pleti a ekonomické vrstvy naprosto k nežití. Kdybych měl dnes tipovat, věřím v těsné vítězství Trumpa.
„V Trzaskowském si polská opozice našla konečně jasného lídra. Je to osobnost, ‚východní Macron‘. Má šanci být polský premiér,“ zareagoval na výsledky polských voleb aktivista Tomasz Peszynski. Jde o střízlivý pohled? Hledají liberálové výhru tam, kde není?
Trzaskowski se zviditelnil, dobře ustál tlak. Dnes o něm vědí i obyvatelé venkova, který je od Varšavy vzdálenější než ten náš od Prahy. Je otázkou, jestli bude kontinuálně usilovat o jejich přízeň, nebo se stáhne a spokojí se s oblibou uvnitř městských hradeb.
Macron nastoupil k prezidentskému klání v květnu 2017 v dresu svého vlastního, rok starého hnutí „En marche“, v první dekádě milénia byl však členem Socialistické strany a od roku 2012 pak členem vládního kabinetu. Také se mohl spolehnout na podporu z tradičních vládnoucích kruhů kolem francouzské elitní vysoké školy státní správy ENA i z businessu, který je ve Francii s absolventy této školy těsně propojen, a kterému sám po jejím absolvování sloužil v investiční bance Rotschild. Nepřicházel tedy jako úplně nové jméno, měl velkou podporu ve vlivných kruzích a byl spojován s už realizovanými reformami směřujícími k podpoře podnikání. Jeho úspěch byl také podmíněn zcela mimořádnou shodou okolností: úřadující prezident Hollande byl extrémně nepopulární, předpokládaný pravicový vítěz François Fillon byl odstřelen skandálem kolem fiktivního zaměstnávání rodinných příslušníků a Marine Le Pen byla a je pro mnoho Francouzů zcela nevolitelná. Ve druhém kole by ji porazil kterýkoli normální kandidát.
Trzaskowski nemá takové CV ani takové štěstí na mimořádné okolnosti.
Co Dudovi pomohlo vyhrát volby? Velkým tématem byla třeba práva LGBT, Duda byl často obviňován, že sexuální menšiny diskriminuje. Hovoří se i o tom, že Poláci doufají v Dudovu schopnost zabránit propadu ekonomiky vlivem koronaviru.
Volby Poláky zastihly v relativně spokojené době, se solidní perspektivou navzdory pandemii. Ne že by je měl z krize vyvést prezident, zároveň ale není ekonomický důvod vymezovat se vůči PiS. Výsledek volby čtu tak, že většina Poláků nefandí novodobým všespásným kulturním trendům slepě přijímaným státy západní Evropy. Svou roli mohl hrát i současný rozmach BLM prezentovaný v médiích kácením soch a bezhlavou negací minulosti. Raději národní izolaci, než tohle.
Téma LGBT bylo často skloňované oběma stranami, dle mého až příliš. Poláci nevnímají homosexuály jako antikristy; na druhé straně jim nechtějí přisuzovat žádná nadstandardní práva. Karta Rodziny nevyzývá k pogromům na transsexuály, lobby LGBT by na druhou stranu vítězstvím Trzaskowského nemohla okamžitě prorůst celým vzdělávacím systémem. Oba tábory to zbytečně přepalovaly.
Duda po oznámení výsledků pogratuloval Trzaskowskému k pěknému výsledku a pozval ho na schůzku do prezidentského paláce. Trzaskowski poděkoval za pozvání a dodal, že jako nejvhodnější se mu zdá termín poté, co volební komise zveřejní oficiální výsledky. Lze z toho cítit, že obě strany mají zájem spojovat, nebo reakce Trzaskowského vypovídá o tom, že prohru nevzal dobře?
Andrzej Duda byl na vítězství velmi dobře připraven. Vystoupil se smířlivým projevem, pozval poraženého na schůzku, prohlásil, že chce spojovat, že je Polsko místem pro všechny. Jeho dcera Kinga následně zašla ještě dál, když promluvila o toleranci a specificky vyjmenovala menšiny etnické i sexuální.
Reakci Trzaskowského si nevykládám jako nějaké trucování – na důstojné přijetí prohry je lepší se vyspat.
Předvolební kampaň v Polsku byla poměrně vyhrocená. Oba kandidáti se například nebyli schopni dohodnout na formátu a na podmínkách společné televizní debaty, a proto si každý uspořádal vlastní, při které druhý pultík zůstal neobsazen. Zaznamenal jste více takových podivností? Existuje tedy vůbec možnost, aby oba muži našli společnou řeč?
Kampaň byla hodně na hraně, často za ní. Jednostranné zapojení veřejnoprávní televize bylo bezprecedentní. Neřekl bych ale, že si mají oba pánové co vyčítat. Sborový zpěv „Hallelujah, Andrzej Duda“ na motivy známé písně poslal disciplínu politického marketingu do další dimenze. Napůl oficiální slogan opozice „Jebać PiS“ nepotřebuje překlad ani komentář.
Duda má po boku parlamentní většinu, s Trzaskowským může blahosklonně vyjednávat o čemkoli a jakkoli dlouho. Ukáže dobrou vůli, ale zároveň nemusí uhnout ani o krok. Trzaskowski, který hlásal nutnost diskuse a porozumění, fakticky nemůže výzvu k takovému dialogu odmítnout.
Sledoval jste, jak o polských volbách referovala veřejnoprávní ČT? Bylo to vyvážené?
Český mediální prostor Dudovi vítězství nepřál. Povolební potoky slz se pak daly čekat.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
