Jak obvykle trávíte čas o půlnoci ze soboty na neděli?
O půlnoci už mívám pozitivní sny.
Vy hovoříte o možnosti dalšího kola hospodářské krize. Proč by mohla nastat?
Je to souhra jednotlivých událostí, jednotlivých náznaků. Německo má problémy, zpomaluje. I další významné evropské státy vykazují v oblasti ekonomického růstu určité váhání. Do toho je zde výbušná situace na Ukrajině, která hrozí další eskalací, máme tady ekonomické přetlačování s Ruskem, naprosto destabilizovaná je situace na severu Iráku. To všechno jsou jednotlivé dílky stavebnice, které dohromady sestavují stále silnější nebezpečí dalšího kola ekonomických potíží.
Pro příklad to Německo. Ještě nedávno odhadovali, že letos bude tamní růst 1,7 procenta a příští rok dvě procenta. Nyní jsme na hodnotách 1,3 procenta pro letošek a 1,2 pro příští rok. To jsou čísla čtyř klíčových německých hospodářských institutů, žádná narychlo dělaná hausnumera. A je třeba si uvědomit, že kvůli tíživé situace s rozpočty potřebuje Evropa určitě růst nad dvěma procenty, protože tam někde je hranice, u které si můžeme říci, že vývoj je pod kontrolou.
Jak se to dotkne českých lidí?
Silně, o tom není třeba diskutovat. V případě naší ekonomiky platí, že když se zadýchává Německo, začneme sípat i my.
Psali jsme:
_635332273783231577.JPG&id=21699)
Ale právě za vašeho působení ve vládě jste podepsal řadu smluv s německými investory. A za vás se naše ekonomika jako celek propojila silně s automobilovým průmyslem. Nebyla to chyba, tolik se spojit s Německem?
Německo je nejen dnes už velmi korektní soused, ale také šestá největší ekonomika světa. Ignorovat ho může v naší pozici jen úplný ňouma. Naopak lze dokázat, že naše tehdejší strategie lákání zahraničních investorů byla to nejlepší, co jsme mohli dělat. Systém pobídek, na který jsme tenkrát vynaložili v podstatě jenom několik miliard, přinesl této zemi produkci v řádu desítek miliard ročně.
Ale například pravicový sociolog Petr Hampl blízký Svobodným tvrdí, že kolik míst vzniklo, tolik pracovních míst zase zaniklo jinde, co můžete říct na tuto teorii?
Že to je právě jenom a pouze teorie. A vlastně ani to, protože naprostý nesmysl není teorie. Tato tvrzení jsou založena na ideologicky zabarvených textech z let kolem 2006 a 2007. Ale podívejte se na čísla o nezaměstnanosti a na vývoj počtu pracovních míst v ekonomice a uvidíte, že to je poněkud jinak. Když v roce 1998 přebírala sociální demokracie zemi od předchozího Klausova kabinetu, bylo tady k dispozici necelých 38 tisíc pracovních míst a nezaměstnanost dosáhla 7,5 procenta. Převzali jsme tehdy zemi v krizi, během několika měsíců jsme měli přes půl milionu lidí bez práce.
Pak jsme přivedli investory, podpořili jsme mnoho projektů, vedli jsme se zahraničními partnery dlouhá jednání a bojovali o každou možnost – když po osmi letech odcházela ČSSD do opozice, bylo v zemi přes sto tisíc volných pracovních míst a jejich počet dále rostl s tím, jak byly dokončovány investice podepsané za naší vlády. Nezaměstnanost poklesla na 6,5 procenta, počet lidí bez práce se snížil krátce po změně vlády na asi 370 tisíc.
A současný kabinet sociální demokracie převzal v roce 2013 od Topolánka a Nečase stát, který s sebou vleče problém s 630 tisíci lidí bez práce, a přitom bylo evidováno pouze asi 35 tisíc volných míst. Ať si nejprve vezme pan Hampl statistiky a prostuduje si je.
Jste jedním z architektů způsobu podpory investorů, který prosazovaly sociálně demokratické vlády na přelomu tisíciletí – je možné ho použít dnes stejně? A nezapomínejme na další věc, že podle kritiků přivedl do země především montovny.
Fascinuje mne to slovo montovna. Dívám-li se na to z pohledu běžných lidí, zaměstnanci je v zásadě jedno, zda dělá v montovně, když za svoji práci dostane dobrou mzdu. Navíc ve skutečnosti vzniklo opravdových montoven relativně málo, povedlo se nám přivést do země nové investory z automobilového průmyslu, kteří využívají celý řetězec tuzemských dodavatelů, nemontují výhradně dovozené součástky.
Česká republika dostala na začátku devadesátých let velkou šanci tím, že se osvíceným lidem, jako byl třeba ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr a další, podařilo prosadit prodej Škodovky do rukou VW. Jen na okraj připomínám, že navzdory například Václavu Klausovi, který se velmi snažil o českou cestu, nebo Václavu Havlovi, který chtěl francouzského investora. Spojení českého základu a německého investora vytvořilo prostředí, které lákalo další zájemce. Ale bylo potřeba je pošťouchnout.
V dnešním světě nemůžete sedět jako jelimani a čekat, až začnou padat pečení holubi do úst. My jsme se zvedli a šli za investory, přesvědčili jsme je, že Škoda je důkaz zaslíbenosti Čech a Moravy automobilovému průmyslu. Kde bychom nyní bez tohoto segmentu byli? Ty slavné montovny jsou v podstatě pustá lež. Někteří investoři přišli a zase odešli, ale za dobu svého působení zaměstnávali lidi, platili jim mzdy, přinesli také nějaké zkušenosti, utratili tady peníze. Takže i z takových montoven byl užitek.
Nyní se tedy zdá, že se blížíme k další krizi, k dalšímu problematickému období. Co je třeba dělat, jaké kroky bychom měli učinit?
Pro transitní zemi a otevřenou ekonomiku jako je naše jsou naprosto rozhodující oblastí páteřní komunikace, dálniční síť a samozřejmě také železniční cesty. My jsme v této věci velmi při zemi a pořád si to nějak nejsme schopni uvědomit. Pro intenzivnější rozvoj je nutné opravdu posílit naši snahu o investice do infrastruktury.
Málo o čem se píše a mluví tolik jako o výstavbě dálnic, jenže zůstává jenom u těch slov. Proč?
Máme neuvěřitelnou fluktuaci lidí na ředitelství dálnic a na správě železnic. Speciálně na řízení projektů dálnic je to strašné a zlepšení se nedostavuje. To je jedna rovina. Tou druhou je ale něco jiného – chybí zde ambiciózní politické rozhodnutí, nějaký jasný signál a zřetelný a pevný myšlenkový kompas. Žijeme v zemi, kde se kusy dálnic stávají prioritami a pak se zase odsouvají jako méně významné, aby se po další změně vedení nebo ministra dopravy staly opět prioritami.
Občané už si musí myslet, že si z nich děláme dobrý den. Třeba přímo středem města Náchoda jezdí do Polska ve špičce až 2 tisíce vozidel, včetně kamionů. Dvacet tisíc obyvatel města čeká neuvěřitelných osmnáct let na obchvat. Nikdy nikdo relevantní nezpochybnil, že to je nutnost a priorita. A stejně pořád není postaven. Všichni se odvolávají, kde kdo má pocit, že právě tahle silnice musí vést jinudy, kolem jiné vesnice. Takže dneska jsme v situaci, že ještě zatím nemá všechna povolení ani trasa, natož že by se stavělo.
Co rychlovlaky, loni jste mluvil jak o nich, tak i o kolejovém spojení Prahy s letištěm v Ruzyni...
O civilizovaném spojení Prahy s letištěm pomocí rychlodráhy bohužel pořád jenom mluvíme. A vždycky někdo usoudí, že to vlastně u nás není potřeba. Když jsem loni otevřel diskuzi o trati rychlovlaků z Prahy do Brna, ozvali se dokonce i někteří seriózní odborníci, že můj plán je příliš ambiciózní. Proboha! V Japonsku staví rychlodráhy už padesát let, teď zkoušejí v praxi rychlost 500 km/hod na magnetickém polštáři, Čína má mít za rok dokončené tratě v rozsahu 16 tisíc kilometrů, rychlovlaky připravuje už i Maroko, a u nás se bude stále jezdit jak za Františka Josefa? Prý jsme malá země... Ale přece není možné koncipovat rychlodráhu jako Praha – Brno. Je třeba řešit napojení na Německo, na Francii či třeba Brusel, na Bratislavu a na Vídeň. Jsme Evropa, nejsme od Aše k Hodonínu.
Ale v tom váhání nad infrastrukturou má díl viny i sociální demokracie, přiznáte to?
Jistěže jsme udělali chyby – byl tu například problém s nezvládnutým PPP projektem na D47. I když z dnešního pohledu je možná škoda, že se neuskutečnil, alespoň by ta dálnice nebyla jak nesjízdný tankodrom, nepadaly by mosty, a zcela jistě by byla hotová o dlouhé roky dříve. Od té doby je zde bohužel k PPP určitá averze či nedůvěra, s tím by bylo také dobré něco udělat. Takže když se vrátím k otázce – ano, udělali jsme také chyby. Ale naše výsledky a výsledky našich pravicových oponentů ukazují, že my jsme těch chyb dělali méně.
Jak nyní výstavbu akcelerovat?
To je primárně rozpočtové rozhodnutí. Je třeba si říci, kolik toho chceme mít hotového za tři roky, za pět let a za deset. A pak je nutné vyčlenit peníze, které budou potřeba. Potřebujeme konečně nějaký účinný systém výkupu pozemků, potřebujeme zjednodušit soutěže tak, aby nám neustálá odvolání – často kvůli formálním pochybením - nezdržovala stavební práce, ale zároveň aby byla zachována transparentnost a zajištěno protikorupční prostředí. Potřebujeme zjednodušit legislativu týkající se veřejných zakázek. Je toho mnoho, ale peníze a pravidla jsou dvě rozhodující okolnosti. Ještě před nimi je ale to hlavní – politické rozhodnutí učiněné po nějaké široké diskusi, na základě pokud možno co nejširšího konsensu politického i společenského.
To ale narážíme na další téma – na soudržnost této vládní koalice. Nezdá se být skálopevná, nemám pravdu?
V české politice není nic skálopevné. Nepochybuji, že pro naše partnery je to stejné, takže to zformuluji tak, že pro ČSSD je tato koalice sňatek z rozumu. Když to srovnám s předchozími koalicemi vedenými ODS, tak je tato koalice vzor stability a pevnosti.
I náš sňatek z rozumu však potřebuje pevné pravidla a mantinely. Někdy mám pocit, že jsou tato pravidla svévolně a nepochopitelně obcházena a porušována. Navíc, že na toto jednání od partnera neumíme správně reagovat. Nyní se situace opět zdramatizovala, ale právě proto si myslím, že prioritou pro tuto vládu by měla být stabilita. Lidé to od nás očekávají, a jsem přesvědčen, že to je to nejdůležitější, co můžeme přinést i české ekonomice. Musíme ale dát některým věcem novou dynamiku, novou sílu, novou energii.
Mluvíte o stabilitě, ale s ní má problémy i ČSSD, že?
Strany jsou živé organismy. Pokud ztuhnou, zahynou. To je přírodní zákon. Sociální demokracie je tady 136 let, po určitou dobu byla zakázaná, ale vždy působila – i když v zahraničí. To je určitý fundament té strany, ty roky přinesly selekci idejí a jejich jasnou formulaci. My na rozdíl od jiných nepotřebujeme stavět pouze na marketingu, ale zároveň musíme přijmout výzvu, kterou moderní informační společnost přináší.
Takže by bylo by potřeba trochu stranu nakopnout, rozhýbat, restartovat. Potřebujeme být sebevědomý koaliční partner, přímý, korektní, ale tvrdý. Pokud se takovým partnerem staneme, pak na tom koalice jenom vydělá, protože ztratí smysl narušovat její celistvost občasnými výpady. Co je ale nejpodstatnější, potřebujeme přinášet myšlenky, ideje, vize. Vyslovit představu, prosadit ji a pak uskutečnit. Teď, v současnosti, je klíčové zaměřit se na ambiciózní projekty výstavby infrastruktury a pochopitelně na energetiku.
Tím se vracíme na ekonomickou půdu a k energetickému mixu. Jak bychom ho měli namíchat?
Tato země nemá deset let aktualizovanou energetickou koncepci, protože zde za tu dobu nebyla tak silná vláda, aby ji dokázala prosadit. Nebyla zde politická podpora jakéhokoli vážného rozhodnutí. Výsledkem je, že v energetice stojíme na místě a vlastně nevíme, co dělat. Měli jsme období, které vypadalo jako návrat k jádru, ale nikam jsme to nedotáhli. Stále otevřenou otázkou jsou administrativní limity těžby hnědého uhlí. Máme i za současné mezinárodní situace trvat na 25 let starém rozhodnutí? A nedávný fotovoltaický pokus nás stojí desítky miliard ročně. To je celé absurdní.
Tady měla už dávno běžet vysoce odborná a široká diskuse o potřebách země a energetiky a stát by měl mít tu odvahu a odpovědnost, aby řekl některé jednoznačné pravdy.
Jako?
Jako je třeba fakt, že to uhlí bude dříve nebo později vytěženo. Tedy, že otázka nezní „zda“, ale „kdy“. Měli bychom férově říct, že potřebujeme i při pokračování těžby uhlí stavět jaderné bloky. Představme si, že se jednoho dne prosadí reálně do skutečného masového provozu elektromobily. Jak je budeme nabíjet? Dovede si dnes vůbec někdo představit, kolik elektřiny to bude znamenat? Tohle všechno se u nás diskutuje nikoli odborně, fakticky, ale strašně emočně, ideologicky. Potřebujeme postavit debatu na odbornou úroveň a její závěry brát naprosto vážně. Není zodpovědné, že náš jinak racionální stát zavírá v oblasti energetiky oči nad tím, co se děje na Blízkém Východě, na Ukrajině nebo třeba i v tom sousedním Německu.
Rozumím ale správně, že energetika by měla být jenom začátkem diskuze?
Přesně tak. Energetická bezpečnost a soběstačnost jsou základem pro to, aby naše česká ekonomika byla konkurenceschopná, abychom mohli vyrábět produkty, které doma i ve světě uspějí. A tedy aby naši lidé dostávali za svou práci výplaty, které jsou na úrovni Evropy, a nikoli zemí třetího světa. Abychom 25 let po změně režimu měli konečně jasnou vizi, kterou by nám – kdyby žili - odsouhlasil jak Tomáš Garrigue Masaryk, tak i Tomáš Baťa. Český průmysl byl vždy motorem země. Zaměstnává 38 procent obyvatel a tím podílem jsme na prvním místě v EU. Právě proto bychom měli investovat.
-
Další exkluzivní Půlnoční rozhovory ČTĚTE ZDE
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Luboš Xaver Veselý
