Jak jste jako člověk tak trochu z branže, tedy zpěvák, kytarista či autor vnímal Karla Gotta?

To bych si hodně fandil, kdybych se považoval za člověka z branže. On byl vrcholem profesionality, já amatérem z podpalubí.

Vnímal jsem ho celý svůj život, ostatně nešlo jinak, byl všudypřítomný. A tím mi celé dětství i mládí lezl na nervy. Já jsem člověk bigbítu, a to ne někdy od pozdní puberty jako mí vrstevníci, ale i díky svým starším bratrům už od nejranějšího dětství. On byl pro mne nejviditelnější tváří oficiálního popu, lhostejno, zda západního či východního, proti kterému jsem se zavile vymezoval. Až po mnoha letech jsem poznal, jací byli lidé 60. let, jako Cortés, Simonová, Chladil, Hála a další, profíci a jak si vše museli vybojovat. Mládí ale nebývá spravedlivé.

Nejvíc mi pak Gott lezl na nervy v 70. letech, to vůbec nebyla dobrá doba ani pro střední proud. A on s tou dobou splynul těmi svými tanečky, oblečky, účesy a diskotékovým hopsáním. Pak si ale našel svou romantickou parketu a v ní v 80. letech vyzrál. Díky tomu důstojně přešel i do 90. let. Konečně si přestal hrát na neposedného diblíka a začal vypadat, chovat se a zpívat jako zralý chlap. A dokonce si vypracoval i svůj specifický humor.

Dal byste za pravdu hudebnímu producentovi Martinu Simandlovi, který v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz řekl, že Gottův úspěch nemá nic společného s normalizací, a připomněl jeho úspěchy v Německu a v Rakousku?