Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Mít vlastní stát, ať už je jeho suverenita jakkoliv pochybná a jeho nezávislost jakkoliv iluzorní, má nesporně svůj smysl. Jezdím už deset let pravidelně do Baskicka a několikrát jsem měl přednášky na Katalánské univerzitě v Barceloně. Mám tedy vcelku dobrou představu o tom, jak se cítí lidé, kterým je právo na jejich vlastní stát odepíráno a jejich země je vedena jen jako administrativní součást jiného státu. Obávám se, že si mnoho z nás neuvědomuje, jakou hodnotu prostý fakt vlastního státu představuje. Teprve, až o svůj stát zase přijdeme, některým to snad aspoň zpětně dojde.

Pokud na to navážeme, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?