Který evropský národ máte nejraději? (Hlasování od 14.4.2016)Anketa
Co říkáte jako lékař, který se snaží zachránit každý život, krveprolévání nedaleko od nás, na východě Ukrajiny, kde lidé umírají naprosto zbytečně?
Já vnímám negativně všechny války, nejen tu ukrajinskou, ale i to, co se teď děje v Sýrii. Je úplně otřesné a neuvěřitelné, jaká zvěrstva se tam dějí. A přitom tam bojují muslimové proti muslimům. Kolem Ukrajiny je mnoho naprosto protichůdných informací, ale považuji to opravdu za nesmyslné, že se nedokáží stále dohodnout. Doufal jsem, že na schůzce prezidenta Ukrajiny Porošenka s ruským prezidentem Putinem dojde k nějakému zlomu, ale objevují se stále zprávy, kolik bylo zabito vojáků na obou stranách. V každém případě je to v rozporu s tím, co se nejen já, ale všichni lékaři snaží dělat. Na východě Ukrajiny přicházejí nevinní lidé o domovy a životy, připadá mi to jako nesmyslná válka. Jestli tam nebyla ruština jako úřední jazyk, to všechno se dá přece dohodnout a upravit, nemusí se dělat takové násilnosti. Ale těch válek je po celém světě strašně moc, to je Libye, Afrika, všude se dějí násilnosti, a ačkoli se už deset let bojuje proti terorismu, zdá se, že se to stále nedaří.
Nepřipomíná vám boj s terorismem boj s pohádkovou saní? Když se jí setnula jedna hlava, vyrostly na jejím místě dvě další.
Je to něco takového. Mně se líbil projev australské ministerské předsedkyně, je velice trefný a velice odvážný. Ona už podruhé naprosto jasně řekla, že v Austrálii jsou imigranti vítáni, ale musí se přizpůsobit životu v Austrálii, jejich zvykům a poměrům, protože jsou tam hosty. Mohou využívat všech výhod, které Austrálie poskytuje. A dodala, že když se přizpůsobit nechtějí, mohou využít výhodu jejich demokracie a zemi dobrovolně opustit. To není jako v západní Evropě, kde se ustupuje muslimům a radikálům, staví se mešity nebo přestavují kostely na mešity. Arogance některých přistěhovalců je neuvěřitelná, nabývají v zemích, jako je Francie a Velká Británie, velikého vlivu, a oficiální místa se tomu ani nebrání. To považuji za velmi nešťastné.
Myslíte, že by Evropa měla, zvlášť po zkušenostech, kdy se do boje v Sýrii nebo Iráku zapojují i jejich občané, radikální islamisté, kteří už se mnohdy narodili v západní Evropě, přehodnotit přístup k imigraci a lidem, jež se odmítají přizpůsobit pravidlům a životu většinové společnosti?
To si určitě myslím. Je naprosto nesrovnatelné, že se v Evropě budují mešity, ale neslyšel jsem, že by se v nějaké islámské zemi vybudoval křesťanský kostel. Naopak jsou tam často křesťané pronásledováni. Nikdo přece imigranty nenutí, aby bydleli například ve Francii, ale když tam chtějí žít, ať se přizpůsobí tomu režimu, systému a kultuře země, jejíž pohostinnosti využívají. Proto by určitě měl být přístup k imigrantům méně benevolentní, přísnější než dosud. Snad jen ve Švýcarsku referendem zakázali stavět mešity, ale jinak se jim ustupuje neuvěřitelným způsobem. Nejen muslimům, ale i dalším skupinám.
Vidíte nebezpečí v islámském náboženství, v jehož jménu se zabíjejí bezvěrci, což jsou všichni, kdo nevyznávají islám, a které se ostře vymezuje právě proti našim hodnotám?
Myslím si, že hrozí reálné nebezpečí. Islám je v takové fázi, která byla mezi křesťany ve středověku. V Sýrii bojují muslimové nejen proti jiným náboženstvím, ale i mezi sebou, šíité i sunnité uctívají stejného proroka Mohameda a přitom si navzájem uřezávají hlavy. Jako se ve středověku dělili křesťané na katolíky a protestanty, teď se dělí vyznavači islámu na šíity a sunnity. Ale mně vadí na islámu ta agresivita, netolerantnost k názorům druhého, dokonce k názoru lidí stejného náboženství. To mne velmi zaráží a považuji to za velmi rizikové a nebezpečné. I když jsou i umírnění muslimové, ale ti radikály nepřesvědčí. Viděl jsem video z nějakého dětského tábora v Sýrii, kde se už malé děti učí střílet, objevilo se na internetu i video, jak se nějaká holčička učí své panence uřezávat hlavu. To je prostě absurdní. Vidím v tom velké riziko.
Psali jsme:
Neztrácíte víru v člověka, když by lidstvo v 21. století mělo už být poučeno tolika válkami, ale chová se stále jako ve středověku?
Je to neuvěřitelné, vytrácejí se i morální zásady, protože je velký odklon od těch tradičních náboženství. Ne, že by se lidé stávali ateisty, oni se obracejí k různým sektám, a to považuji za velmi nebezpečné. Křesťanství, judaismus, třeba i buddhismus jsou náboženství trvající staletí a v podstatě jsou celkem mírumilovná, i když to neplatí stoprocentně, ale teď není žádná síla, která by lidi pozitivně ovlivňovala. Přitom růst všelijakých sekt je obrovský. Lidé neopouštějí mystiku, ale opouštějí ta klasická náboženství, jež v sobě mají určité morální zásady, které vštěpují lidem. Rozlišují dobro a zlo.
Co je podle vás důvodem ztráty morálních zásad? Je příčinou odklon od duchovních hodnot ke konzumu a materialismu, k hodnotě peněz?
Určitě. Peníze jsou dominantní ve všem. Bohužel. Dřív, samozřejmě to neplatilo obecně, mělo dané slovo nějakou váhu, ale dnes už absolutně neplatí. To vidíte i v politice, jak někdo klidně tvrdí jeden den něco, ale druhý den něco jiného. A bez uzardění, vůbec jim to nevadí, jsou ochotni za peníze nebo nějaký post změnit názor a přizpůsobit ho svému osobnímu cíli.
Nebrání se příroda škodlivému vlivu lidstva a netrestá ho, když na nás posílá stále nové smrtelné nemoci, jako byla třeba ptačí a prasečí chřipka, AIDS nebo ebola?
Nemyslím, že by to tak bylo. Protože různé epidemie, třeba moru, byly vždycky, ve starověku i středověku. Ale ono se o tom moc nevědělo, protože komunikace byla velmi obtížná. Dneska hned víte, co se stalo na druhém konci světa. To bude asi vždycky, že něco takového přijde. Ale myslím, že to na lidskou populaci má stále menší vliv než války, kde přicházejí o život statisíce a miliony lidí. A zdravých lidí. To je hrozné.
Myslíte si, že ebola není taková hrozba, že to je podobné, jako když se zveličovalo riziko rozšíření ptačí nebo prasečí chřipky po celém světě, státy nakupovaly vakcíny a nakonec je likvidovaly? Nebo se tentokrát máme skutečně bát?
Určitá hrozba ebola je, ale nějaké extrémní obavy z toho nemám, protože jedna taková epidemie byla myslím v roce 1957, a také se to zvládlo. Dnes je to sice ve větším rozsahu, případů je víc, ale ostražitost na celém světě, i prostředky, jak se rozšíření bránit, jsou na vyšší úrovni. A intenzivně se hledá nějaký prostředek. Není vyloučeno, že se proti viru eboly něco najde. Ale udivuje mne, že se plánuje vybudování nebo přestavba nějakého centra na Bulovce za několik milionů, i když už armáda má nevyužívané, perfektně vybavené centrum, které stálo několik miliard a které je připraveno jen pro případ potřeby právě nějaké nebezpečné epidemie. Nevím, jestli to tedy nejsou vyhozené peníze. Ale rozhodně připraveni být musíme i my, protože cestování do rizikových zemí je dnes běžnou záležitosti a lidé si neodpustí, aby nejeli do Afriky, takže se může stát, že sem virus někdo přiveze. Ale věřím, že v takovém případě bude hned izolován a že nebezpečí rozšíření u nás nehrozí.
Když jste mluvil o případném léku proti viru eboly, jak si vysvětlujete, že dosud nevyzkoušený americký lék pomohl dvěma americkým lékařům, ale na další pacienty už tak zázračný účinek neměl?
To se dá vysvětlit různým způsobem. Například tím, že je několik kmenů viru ebola, lék může působit jen na jeden kmen, podobně jako některé antibiotikum působí na některé druhy mikrobů a na jiné ne. A samozřejmě žádný lék nemá stoprocentní účinnost a ten počet těch tzv. vyléčených je strašně malý na to, aby se to dalo zhodnotit. Ale každý krůček, který přispěje k tomu, aby se nějaká pomoc pro nakažené pacienty objevila, je třeba považovat za prospěšný a úspěšný. Ale ta kanadská laboratoř není jediná, která na tom pracuje, Japonci také, takže věřím, že se v brzké době v tomto směru dosáhne pokroku. Dnes je vývoj léků mnohem sofistikovanější a dokonalejší, než tomu bylo třeba ještě před dvaceti lety. V Africe, vzhledem k hygienickým poměrům a edukaci obyvatelstva je šíření nemoci mnohem snazší, než by bylo v civilizované zemi, kde se preventivní opatření budou důsledně dodržovat. V Africe nedbají na prevenci, takže tam nakažených přibývá a je velmi obtížné i pro zdravotnický personál se s tím vypořádat.
Psali jsme:
Čím to je, že se objevují dosud neznámé nemoci? Je to jen lepší diagnostikou, která dokáže dnes lépe určit původce nemoci než v minulosti, nebo jde skutečně o nové nemoci, které třeba vznikly zmutováním virů jako v případě ptačí chřipky?
To je těžké říci jednoznačně. Určitě dochází k mutaci nejen virů, ale i mikroorganismů, druhá věc je, že se civilizace dostává do pralesů, kde žili jen primáti, kteří mohou být původci některých vzácných nemocí, u eboly se mluvilo snad o netopýrech, a když se to dostane na nějakého jedince, jehož imunita je oslabena, rozšíří se to ze zvířecí říše na člověka. Ale to je těžké říci, protože třeba syndrom získané imunodeficience (HIV – pozn. red.) určitě v nějakých případech mohl existovat už před tím, než epidemie vypukla. A dodnes je to velký problém. I v České republice každým rokem přibývá pozitivních pacientů, i když za ta léta se našly léky, které sice nemoc úplně nevyléčí, ale mohou pacienta úspěšně léčit a přivést ho do dlouhodobé remise a zabránit jeho předčasnému úmrtí.
Když jako lékař vidíte, že se na jednu stranu bojuje o každý život s vynaložením obrovského úsilí lékařů a vědců, s mnohdy velkými finančními náklady, ale na druhé straně se vynakládají obrovské prostředky na čím dál účinnější zbraně hromadného ničení, které najednou zabijí tisíce lidí, navíc kácením pralesů a znečišťováním ovzduší i moří ničíme přírodu, bez níž nemůžeme existovat, myslíte si, že lidstvo, pokud tento přístup nezmění, má šanci na přežití?
To se dá těžko odhadnout, protože část lidstva je ochotna něco obětovat, snaží se chovat zodpovědně, aby byl život lepší, ale část je úplně nezodpovědná, riskuje zdravím nebo životem. Třeba řada pacientů podceňuje příznaky a přichází k lékaři pozdě, kdy se zbavuje šance na vyléčení. Vidím velmi často, že i velmi inteligentní lidé dávají přednost léčitelům a šarlatánům, kteří jim dávají neúčinné léky, a až když choroba propukne naplno, obrátí se na lékaře, ale ono se s tím často už nedá nic dělat. Chování některých lidí mi připadá naprosto nepochopitelné a nesrozumitelné. Nedávno jsem měl mladou, dvaadvacetiletou pacientku, která měla lymfom, ale ve formě, jež se dá úplně vyléčit, ale je potřeba transplantace kostní dřeně. Ona byla svědek Jehovův, takže transplantaci odmítla, zavolal jsem jejího manžela, ten souhlasil s tím, že na transplantaci nepůjde, tak jsem zavolal ještě její rodiče stejné víry, ti to také odmítli, takže na transplantaci nešla a nechala tady dvě malé děti, ačkoli se mohla úplně vyléčit. To je pro mne úplně nepochopitelné. Naštěstí tady máme už zákon, který zakazuje, aby rodiče – svědci Jehovovi – rozhodli za děti. Když dříve dítě po úraze potřebovalo transfuzi a rodiče to zakázali a podepsali reverz, tak dítě zemřelo. To už dneska nejde, ale to platí jen pro děti. Dospělý je strůjce svého osudu, toho nemůžeme přinutit k léčbě, i kdyby se mohl úplně vyléčit.
Znovu se začíná mluvit o eutanazii v souvislosti s případem, kdy zdravotní sestra v rumburské nemocnici čelí kvůli smrti pacientky obvinění z vraždy. Šlo o pacientku s onkologickým onemocněním, jejíž stav byl vážný. Vy určitě znáte ze svého oboru řadu případů, kdy jsou lidé nevyléčitelně nemocní a nelidsky trpí. Jak se stavíte k eutanazii?
Nejsem zastáncem eutanazie, protože celou svou výchovou, i profesní, jsem byl směrován k tomu, abych život zachraňoval a ne rozhodoval o jeho ukončení. Já jsem pracoval v oboru, kde utrpení je dominantní, ale za téměř padesát let své praxe nepamatuji, že by mne nějaký pacient vážně žádal o předčasné ukončení života. Samozřejmě to, co u nás je defektní, je péče o pacienty, kteří trpí bolestí. Ona to není jen bolest fyzická, ale i bolest psychosociální, spirituální, na to se kašle. Ani v hospicech, kde dožívají pacienti v posledním stadiu nemoci, se žádné žádosti o eutanazii nevyskytují. Dneska máme takové prostředky, že můžeme pacienty utrpení zbavit. Zastánci eutanazie argumentují svobodnou vůlí pacienta. V tom se mýlí. Já jsem zažil pacienta, který jeden den říkal, už to raději ukončete, a druhý den tak lpěl na životě, že měl strach, jestli jsme dobře zkontrolovali krevní konzervu, kterou dostal. Postoj pacienta se v průběhu nemoci velmi mění. Ovšem když chce někdo svůj život ukončit, má na to právo, ale proč u toho má asistovat lékař?
Pomoc lékaře je asi potřeba v případech, kdy smrtelně nemocný pacient už sám ukončit svůj život není schopen…
Ale může. Třeba na internetu jsou doporučované případy sebevražd a musím bohužel říci, že dcera jednoho mého kolegy to použila. I jinak bezmocný pacient si přece může dát na hlavu igelitový pytlík, nahromadí se tam kysličník uhličitý, pak zemře docela příjemnou a bezbolestnou smrtí. Těch možností, jak se člověk může sprovodit ze světa, je spousta a není potřeba, aby u toho asistoval lékař. Navíc se nemohu zbavit dojmu, že se eutanazie dá zneužívat. Kdyby byla uzákoněna, rozhodně se nezabrání jejímu zneužití. Samozřejmě i mezi lékaři je řada zastánců eutanazie. Ale něco jiného je tzv. pasivní eutanazie, kdy třeba lékař podá pacientovi větší dávku morfia, nikoliv však s úmyslem nemocného usmrtit, ale účinněji tlumit jeho bolest. V některých případech může taková dávka např. utlumit dýchací centrum a pacient zemře. To však nepovažuji za klasickou eutanazii. Na druhé straně jsem proti udržování pacienta za každou cenu, jak jsme to viděli třeba v případě izraelského politika Ariela Šarona, kterého drželi v bezvědomí jako preparát kolik let. Dnešní medicína může nahradit ledviny, dýchání, prostě všechno. Většinou rodina trvá na tom, aby taková péče probíhala dál, i když je to úplně zbytečné, nesmírně nákladné a k ničemu to nevede. To mi připadá neetické. Navíc v řadě případů takový beznadějný pacient ještě blokuje zařízení, které jiným pacientům může zachránit život.
Psali jsme:
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Libuše Frantová
