Evropská unie si při českém předsednictví poprvé vyzkoušela formát, kdy neformálnímu summitu členských států předcházelo setkání širší platformy s nečlenskými státy. Lze už říci, jak se tento pokus o širší mítink osvědčil?

Občas mám tendenci věci domýšlet až do konce, takže považuji nápad francouzského prezidenta Emmanuela Macrona za vážně míněný pokus zachránit Evropskou unii před rozpadem. Jeho plán totiž znamená vážně míněnou snahu o zachování Evropské unie v nové, minimalistické podobě. Jsem si vědom toho, že s mou interpretací událostí nemusí každý souhlasit. Nicméně v diskusích o budoucnosti EU vykrystalizovaly dva základní scénáře. První, ke kterému směřuje současné obsazení Evropské komise, znamená prohlubování integrace („Více EU!)“. Druhým je pak její další rozšiřování.

Nejen francouzskému prezidentovi bylo jasné, že prohlubování integrace (tedy budování nadstátu) je cestou k velmi rychlému (a katastrofickému) rozpadu Unie. Především kvůli prosazování zelené politiky, která vede k likvidaci unijního průmyslu a zemědělství. Naopak přeformátování společenství na staronový formát, v němž hlavní roli znovu budou hrát národní státy, může zachovat alespoň formálně to pozitivní, co EU za dobu své existence přinesla. Ochota, se kterou státníci přiletěli do Prahy, i naplánování dalších pěti „nezávazných diskusních setkání“ svědčí o tom, že snahu Emmanuela Macrona pochopili a přijali za svou.

Co říkáte na výběr sedmnácti hlav států či vlád mimo EU? A koho jiného byste si případně dokázal za jednacím stolem představit?

Šlo vesměs o hlavy států, které alespoň částečně geograficky do Evropy patří. Zcela určitě tam chybí Ruská federace a Bělorusko, což je v dané geopolitické situaci logický krok. Nicméně nepochybuji o tom, že v budoucnu se jednání také zúčastní.