Jakou máte osobní vzpomínku na listopad 1989?
Pro mne to byly hektické, ale velmi zajímavé dny a přiznávám, že jsem z té obrovské rychlosti změn měl i poměrně velkou obavu. Vlastně během 2–3 týdnů jsem s několika přáteli založil místní buňku Strany zelených v Novém Jičíně. Věnoval jsem se v té době (a dále věnuji) profesně problematice ochrany přírody a životního prostředí, takže z mého pohledu to byly logické kroky, pokud jsem chtěl něco v tomto smyslu změnit. Účastnil jsem se jednání tzv. kulatých stolů na úrovni okresu a města právě za SZ a vklouzl tak do komunální politiky. Do té doby jsem samozřejmě nebyl členem žádné politické strany.
Proč se podle vás minulý režim zhroutil? Na Facebooku k tomu máte pár slov a na rozdíl od jiných často se opakujících důvodů píšete i o tom, že „jedním ze zásadních důvodů nespokojenosti lidí s komunistickou mocí byl katastrofální stav životního prostředí, především velké znečištění ovzduší a následkem toho umírající lesy...“
To je, doufám, obecně známo, že první občanské nepokoje proti režimu souvisely právě s katastrofálním stavem životního prostředí, především v severních Čechách a na severní Moravě. Nespokojenost narůstala jak u odborné, tak laické veřejnosti, už v 80. letech jsem se účastnil pololegálních seminářů na téma životní prostředí, které organizoval Josef Vavroušek s Bedřichem Moldanem. Velkým podnětem k zamyšlení pak byla černobylská havárie v dubnu 1986, kdy státní orgány zamlčovaly skutečnosti a přímo ohrozily zdraví obyvatelstva. Pro mne osobně významnou úlohu v tomto smyslu sehrál i Český svaz ochránců přírody (ČSOP), jehož jsem zakládajícím členem.
Ten na svém 2. sjezdu, který probíhal bezprostředně po demonstraci na Národní třídě, vydal prohlášení účastníků sjezdu, ve kterém velmi tvrdě odsoudil násilný zásah pořádkových jednotek proti studentům. ČSOP byla také první organizace tehdejší Národní fronty, která, opět právě na tomto sjezdu, jako první vypustila ze stanov vedoucí úlohu KSČ, tedy v době, kdy vůbec nebylo jasné, jakým směrem se bude vývoj v naši zemi ubírat, možná se to dneska zdá trochu směšné, ale chtělo to od účastníků poměrně hodně odvahy.
Fotogalerie: - Rok po roce očima studentů (1989–2019)
Jak hodnotíte posledních třicet let?
Dali jsme se cestou demokracie a prošli jsme určitým vývojem, ukázalo se, že ta dlouhá léta v totalitě nás poměrně hodně poznamenala. Dle mého se příliš nepovedla transformace ekonomiky, v 90. letech se nadělalo poměrně hodně škod, pramenících z naivity, nezkušenosti, ale také se objevila řada „podnikatelů“ s úmyslem tunelovat a co nejrychleji zbohatnout. Bohužel, legislativa notně zaostávala. Učili jsme se také zvládat politiku, nabyl jsem dojmu, že velké strany, které vládly, se vždy po krátkém čase do své role zabraly tak, že došly k přesvědčení, že mohou vše, že jejich vládnutí nemůže skončit.
Nicméně jsem velmi rád, že dobu KSČ máme za sebou, že tu máme parlamentní demokracii a svobodu, o kterou však musíme každodenně bojovat, protože ty představy o těchto dvou hodnotách se skutečně velmi různí. V každém případě už tu nemáme ponurá šedá města a vesnice. Nesmírnou důležitost pak kladu na členství v NATO a EU.
Vydali jsme se po listopadu 1989 správnou cestou? Objevuje se kritika způsobu ekonomické transformace, korupce, tunelování, komentátor Deníku Ivan Hoffman v rozhovoru pro časopis Argument dokonce říká, že jsme se vrátili k překonanému mafiánskému způsobu kapitalismu...
Jak už jsem předeslal v odpovědi na předchozí otázku, transformace ekonomiky se v 90. letech úplně nepovedla. Korupce a tunelování bylo velké a vše hodně souviselo s platnou legislativou, která zaostávala za zmíněnými mafiánskými způsoby kapitalismu.
Psali jsme:
Někteří lidé vzpomínají nostalgicky na devadesáté roky s tím, že tehdy byla největší svoboda, která dnes už taková není. Jiní ale namítají, že mnoho lidí, zvláště v některých regionech, přišlo o práci a upozorňují na věci z předešlé otázky, které někdo označuje i jako „zločiny privatizace“. Jak se díváte na tyto roky?
Byly to divoké roky ve všech oblastech ekonomiky, politiky, či společnosti jako takové. Chyb se udělalo bezesporu hodně, ty pramenily z neznalosti, neschopnosti, ale také z důvodů prosazování osobních a skupinových zájmů, nicméně stalo se i hodně pozitivního. V začátku 90. let se třeba přijaly zásadní zákony na ochranu životního prostředí. Třeba zákon na ochranu přírody a krajiny z roku 1992 je nadčasový, při současném politickém složení Parlamentu ČR už by ho nebylo možno přijmout, naopak, jsme svědky neustálého ataku na něj.
Současný premiér Babiš, proti kterému se mohutně demonstruje a nyní čelí problémům s evropským auditem, však postavil svoji politickou kariéru na tom, že on zmiňované negativní jevy napraví. Co k tomu říci?
Pan premiér Babiš je jedním z těch, kteří z chaosu 90. let zřejmě výrazně těžili, byl účasten divoké privatizace, měl obrovskou výhodu, že měl dlouholetou praxi v zahraničním obchodu. Byl v té době v kontaktu s politickými špičkami i podnikateli všeho druhu. Určitě není tou dobou nepolíbený. Možná měl v úmyslu je napravit, nicméně to by předpokládalo se skutečně vzdát svých firem a nemít kontrolu nad některými médii.
Andrej Babiš má však u voličů úspěch. Jak to?
To je třeba se ptát těchto voličů. Já jsem osobně nikdy v životě neměl a nemám potřebu nějakých vůdců či spasitelů. Takže na tu otázku neumím odpovědět, i když si ji často sám kladu. Je to o společnosti, o vzdělání, výchově. Pan Babiš má bezesporu obrovskou výhodu v tom, že naše, ale ani evropská či světová ekonomika není v recesi, může tak slibovat, rozdávat.
Je dnes ohrožena demokracie? A pokud ano, pak kým?
Věřím, že není, že už si ji nenecháme vzít. Naději mi v tomto smyslu dává i angažovanost nemalé části mladé generace, která už má tu výhodu, že byla „ve světě“, umí jazyky. Velké obavy mám v této souvislosti ze sociálních sítí a kybernetických hrozeb.
Ve společnosti je cítit velké napětí, jedni nadávají na druhé a naopak. Čím to je?
To napětí zdá se opravdu velké, to rozdělení společnosti je skutečně tak 50 na 50. Neumím to úplně posoudit, nicméně zásadní vliv na to mají také někteří politici a bezesporu média a sociální sítě.
Ve své nedávné facebookové poznámce s názvem „Premiér odtržený od reality“ si mimo jiné stěžujete, že „toto odtržení od reality se u některých našich politiků projevuje i v oblasti životního prostředí“. V čem a jak?
Poměrně nerad se vyjadřuji ke konání premiéra nebo prezidenta. Nicméně pokud pan premiér Babiš prohlásí, že netušil, že byla za totality k výjezdu do západního zahraničí potřeba výjezdní doložky, tak byl odtržený od reality života tehdejších let, žil v jiném světě, prostě patřil mezi komunistickou elitu. U celé řady našich politiků je ekologie (tedy nauka o životním prostředí) tak trochu sprosté slovo, nemají v té oblasti žádné znalosti, ale nepochybují o tom, že člověk nemá vliv na změny a poruchy klimatu, že klimatické vize jsou nějakou utopií. Nepřeji si to, ale realita dalších let není z tohoto pohledu vůbec optimistická. Obecně je možné konstatovat, že politická elita dostatečně nevnímá varování vědecké obce, co se týká problematiky životního prostředí.
Jak vidíte budoucnost? Jste optimista? Nebo máte z něčeho obavy?
Optimistou nejsem a mám poměrně velké obavy z dalšího vývoje. Máme před sebou velké výzvy, nevím, jestli je zvládneme. Z globálního hlediska jsou tu zásadní rizikové ukazatele, jako je růst lidské populace, obrovské ztráty lesních porostů, úbytek pitné vody, ničení biodiverzity či rostoucí emise CO2. Obdobné problémy máme u nás v ČR, samozřejmě mimo toho růstu populace. Ty naše problémy dle mého řešíme velmi pomalu a nedůsledně. Konkrétně, co se například týká lesů, všichni víme, že se nám lesní ekosystémy rozpadají, či se už rozpadly. Za příčinu je považovaný malý brouček, lýkožrout smrkový, tak tomu ale určitě není, příčinou je člověk, který se soustředil na smrkovou monokulturu, protože les považoval řadu desetiletí za „továrnu na dřevo“. Všichni bychom také měli vědět, že všechny monokultury jsou velmi citlivé na škůdce a choroby, v případě lesů je jediným řešením druhová a věková pestrost. Přesto se již zase objevují snahy o monokulturní pěstování douglasky tisolisté. Jsme nepoučitelní? Všechny mimoprodukční funkce lesa musí být postaveny na úroveň té produkční, tzv. ekosystémové služby lesa je potřeba jasně vyjádřit ekonomicky.
V případě nedostatku vody je obrovský tlak vlády na výstavbu nádrží, v případě těch na pitnou vodu nemám námitek, potřebujeme možná 4 až 5, ale určitě jich nepotřebujeme 45. Naopak je jasné, že je potřeba udělat zásadní změny v hospodaření s půdou a krajinou, obnovit schopnost vsáknout a zadržet vodu v půdě, tak v této oblasti už tlak vlády nevnímám, naopak, postup je bezzubý. Tak by se dalo pokračovat. Chlubíme se počtem vyrobených automobilů, narůstajícím počtem vzletů a přistání letadel, kvůli přepravě zboží chceme nové silnice, dálnice, možná by bylo „nejlepší vše zaasfaltovat“. Potřebujeme železniční rychlodráhu, nové ranveje, kanál Dunaj–Odra–Labe? Nové a nové skladovací haly? Některé investice z toho jmenovaného asi ano, ale měli bychom se především zamyslet, jestli to vše je slučitelné s udržitelným vývojem na Zemi. Máme odpovědnost za další generace, za zachování biodiverzity.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
