Jak degraduje politika a roste nespokojenost s politiky, stává se nutností kritizované řádění politiků pojmenovat. Najít, anebo vyrobit šuplík, do kterého by je šlo zařadit. Řada starších označení nedává smysl, neplatí. Ve vyprázdněných pojmech vládne chaos a bez shody na tom, co které označení znamená, nelze o politice rozumně debatovat.

Příkladem jsou takzvaní liberální demokraté, kteří nejsou ani liberální ani demokraté a tak dostali nálepku „neomarxisti“. Intuitivně tušíme, že se tím míní jejich drzost regulovat lidem život, čili kecat lidem do života, ale pojmenovat to novým marxismem je leda urážkou toho starého. Stejně nepatřičné je usvědčovat liberální demokraty z „neokomunismu“, protože jejich manipulování a ovládání občanů kriminalizací alternativ k jediné povolené pravdě není motivováno snem o šťastné budoucnosti soudružského kolektivu. Jejich vizí je atomizovaná, poslušná společnost, neschopná čelit diktátu, „vedoucí úloze“ liberálních demokratů.