Hodně hlavně starších lidí trpí nostalgií k bývalému režimu. Někdo ho nazývá komunistickou totalitou, jiný protosocialismem. Jak vnímáte tuto nostalgii?

Jan Werich kdysi zmínil postesknutí dcery Mikoláše Alše. To byl ten malíř, který ilustroval Jiráska. Husitství bylo za minulého režimu populární a tak byl Aleš představován jako chuďas. „Vždyť to není pravda,“ říkala jeho dcera, „nám se dařilo dobře, vždycky jsme měli služku.“

Nostalgie souvisí s osobní zkušeností, ale ta česká je do značné míry i reakcí na současnou propagandu přicházející z ÚSTRu, která je zaštítěna zákonem o protiprávnosti komunistického režimu.

Lidé tehdy měli k sobě blíž. Do Hodkoviček, kde jsem s rodiči bydlel, jezdila jedna autobusová linka od konečné tramvaje. Pak se šlo necelý kilometr pěšky. Lidé se navzájem znali a mluvili spolu. Na vesnici, kde má můj syn chalupu, vybudovali v akci Z prodejnu. V místě tehdy byly pracovní příležitosti a tak se mnozí stavili cestou domů „na jedno“. Hospoda začala skomírat dávno před EET a prodejna je zavřená.

To není nostalgie po něčem, je to reakce na evidentní zhoršení proti „komunistické“ minulosti. Slovo nostalgie se ztrácí v překladu jako stesk zbývajících komunistických kurev po drátech na hranicích, strachu z StB a pionýrských šátcích. V úplně obecném smyslu ale jde o reakci na lži. Víte, že to všechno bylo trochu, a někdy i úplně, jinak.