Jak vnímáte protiruské nálady, které se u nás projevují při významných výročích, jako je například konec druhé světové války? Čím jsou u veřejnosti způsobeny a přestáváme si vážit například obětí, které Rudá armáda položila za naši svobodu?
Myslím si, že nejde o znevážení obětí Rudé armády. Těch důvodů je několik a skládají se z více stran. Klíčem jsou naše složitá historie a dopady minulých událostí do našeho dnešního života. Osvobození naší republiky v roce 1945 zároveň bylo počátkem 45 let ruské nadvlády. Obava z Ruska nás provázela celým polistopadovým vývojem. Strach z Ruska, které podle lidí může představovat hrozbu do budoucna, vyslovovala polovina našeho obyvatelstva.
Okolo okupace Krymu se tento podíl ještě výrazně zvýšil. Od té doby však klesá, dnes je to kolem třetiny populace. Na sociálních sítích jsou patrné výrazně proruské nálady. Zprávy o proruských aktivitách některých politiků a prezidenta republiky nejsou většině lidí srozumitelné. Na základě mediální produkce si velká část lidí začíná myslet, že by nebylo špatné, abychom se zastavili v postupu od Východu na Západ a trvaleji zůstali někde uprostřed. A aktivní skupiny občanů chtějí burcovat veřejné mínění, aby na ruskou hrozbu nezapomínalo.
Trochu jste na to narazil hned v první odpovědi. Umějí čeští politici a novináři dostatečně a srozumitelně informovat veřejnost o tom, co se v politickém světě děje?
Neumějí. To není otázka chybějících informací, ale schopnosti a dobré vůle složité věci jasně a srozumitelně v náležitém kontextu vysvětlit. To, co nelze vysvětlit najednou, lze přece vysvětlit po částech, k důležitým otázkám se vracet. To není snadné a většina politiků si svůj úkol usnadňuje. Navážu na svoji první odpověď a odkážu na naši nedávnou historii. Po listopadu si převážná část lidí uvědomovala, že naše země je poničená v celé řadě oblastí a že bude dlouho trvat, než doženeme Západ.
Veřejnost si ale myslela, že proces návratu na Západ je zřejmý, obecně sdílený a jednosměrný. Dnes mají potíže nejen všechny postkomunistické země včetně České republiky, ale země západního světa. Je tu zhoršení bezpečnostní situace, nejednoznačnost integračních vazeb v Evropě, určité napětí mezi Evropou a Spojenými státy v souvislosti s novým prezidentem Trumpem. To jsou všechno složité věci, které vlastně činí cestu do budoucnosti méně jednoznačnou.
A my v České republice postrádáme jakousi dlouhodobější představu společenského vývoje, pokud tomu nemám říkat vizi. Zrovna nyní se utápíme v prezentismu každodenního žonglování o individuální politické pozice. Ani média, ani politici, ani akademická sféra nejsou schopny dostatečně srozumitelně vysvětlit, co se děje, nabídnout jednoduše uchopitelnou interpretaci toho hlavního. A znova: není to otázka informací, dnes si můžete vyhledat informace leckde, ale musíte je najít a dostat se k nim. To znamená, že té věci musíte dopředu alespoň trochu rozumět. Není to otázka dostupnosti informací, ale jejich přístupného srozumitelného podání.
Rovnou navážu na něco, co jste zmínil. Nakolik s těmi protiruskými náladami ve společnosti souvisí politika Miloše Zemana? Jak velký vliv má v tomto ohledu na lidi?
Náš vztah k Rusku je poměrně složitý a zase prodělal určitou dráhu vývoje. Když si vzpomeneme na počátek devadesátých let, zejména pro starší generaci byla Československá republika sevřená mezi nebezpečím z jedné strany Německa, z druhé strany Ruska a ten neklidný prostor mezi Německem a Ruskem byl obtížně řešitelný postupem doby. Zejména v důsledku agresivní ruské politiky i snahy obnovit jaksi velmocenské ambice Ruska se ohnisko přesunulo k pociťovanému ohrožení směrem k Rusku, ale v poslední době, a to je výsledek migrační krize, je jednoznačně největší ohnisko na Středním východě a Rusko v těchto procesech hraje obtížnou úlohu.
V mnohých informacích i dezinformacích zaznívá, že Rusko je nebezpečím na jedné straně, to se obecně přiznává, ale na druhé straně podívejte se na Spojené státy – mezi Ruskem a Spojenými státy není tak velký rozdíl, protože jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet a vlastně rozmělňuje naše vědomí, vědomí lidí a naše spojenecké svazky. V této situaci je samozřejmě tato ruská obezřetnost vzhledem k historickým zkušenostem namístě.
Co říkáte na černobílé škatulkování v této souvislosti? Tedy lidé, kteří mají opačné názory, než je prozápadní směr, jsou většinou označeni za ruské agenty a podobně…
To je velice pohodlné. Pokud je realita složitá, má několik možných úhlů interpretace, navíc se vyvíjí v čase, takže to nejjednodušší, co můžete udělat, je vyhrotit úhel pohledu a udělat svět černobílý. To jsou přátelé. Ale také existují nepřátelé, a tím zjednodušením převyprávíte složitý obsah a proti jedné krajnosti se ozve druhá krajnost. Dobře se o tom píše v krátkých formátech na Facebooku a Twitteru, kde se lze vyjádřit jednoduše, ale ve skutečnosti je realita složitější a obtížně uchopitelná, nemáme snadný interpretační klíč k tomu, co se vlastně děje.
A víme, že podle sociologických výzkumů je pro českou společnost typické, že názory veřejnosti nejsou vyhraněné, že vlastně česká společnost představuje mnoho valérů šedého stínu a určitě není nic černobílé. Dokonce hodnocení výrazných událostí bývá veřejným míněným pojímáno zdrženlivě: chvíli počkáme, než vyřkneme definitivní soud. Vlastně snaha nálepkovat věci černobíle je snaha buď vědomě, nebo nevědomě posilovat propagandistické prvky v rozboru složitých jevů.
Vrátí se premiérovi v demisi Andreji Babišovi od voličů složité a dlouhé vyjednávání při sestavování vlády?
Když se podíváme na současnou situaci, i tady je otázka, co se to vlastně děje? Na jedné straně se můžeme podívat na složité jednání a snahu najít schůdnou situaci hnutí ANO jako vítěze voleb, na druhé straně položme otázku, co dělá opozice? Zda je schopna proti úsilí Andreje Babiše a hnutí ANO zejména ta opozice, která se nazývá demokratickou, nabídnout věrohodnou alternativu, která by podle jejich názorů vedla ke smysluplnému vládnutí, jež by v dlouhodobém horizontu vedla k posilování demokracie. Tady problém Andreje Babiše a hnutí ANO sestavit většinovou vládu je zhruba stejně velký jako svérázné působení demokratické opozice.
Zase se to objeví v černobílé zkratce, že program, který v uvozovkách nazvu Antibabiš, vyřeší všechno. Pokud nebude Andrej Babiš premiérem, pokud učiníme opatření, aby nebyl schopen kumulovat ekonomickou a politickou moc, vyřešíme problémy České republiky. Ale to zdaleka není věrohodná alternativa, kterou by veřejnost jaksi pochopila a kvitovala. Ona tu současnou situaci nevnímá nijak dramaticky, Zeman se těší mírně nadpoloviční popularitě veřejnosti, Andrej Babiš je dobře hodnoceným politikem, hnutí ANO se daří, takže problém, o kterém slýcháme, většina našich obyvatel nepociťuje. Spíše je třeba řešit reálnou situaci, a ne, dejme tomu, obchodovat s politickými pozicemi a ošetřovat symbolické až ideologické pozice. Ta věcná orientace je důležitější.
Psali jsme:
Co vás v poslední době ve výzkumech překvapilo?
Kdo je pro Vás nejmíň oblíbený člen kabinetu?Anketa
Takže zůstává otázka, jak současné období pojmout. Nejde o nestabilní období, které vyžaduje z hlediska veřejnosti radikální změnu, ale společnost pak spíše trošku pasivně očekává, jak si v celkem přijatelné situaci za ekonomického růstu naše politické elity s tou situací, jakou přinesly volby, poradí. Zavedené strany nemají důvěru, a jak je vidět, ochota spojit síly alespoň na úkoly střednědobého a dlouhodobého dopadu – mám například na mysli řešení otázek veřejného sektoru jako třeba sociální politiky, penzijního systému – to jsou věci, které vyžadují shodu napříč politickým spektrem nikoliv na roky, ale na celá desetiletí. My však dlouhodobé úkoly, které před námi stojí, zašantročíme a staráme se o tady a teď. A prezentismus vede k politice vytloukání klínu klínem.
Přístup Čechů k Evropské unii není zrovna pozitivní. A jak případné omezení peněz z Bruselu v příštím rozpočtu ovlivní jejich názor? Lze přístup Čechů k Bruselu ještě nějak zachránit?
Ano, máte pravdu, že přístup Čechů k Evropské unii je skeptický, ale je třeba říci, že svého dna tento přístup dosáhl v letech 2015 a 2016 na pozadí migrační krize. A když se díváme na současná data, která teprve budeme publikovat, ukazuje se, že dochází k jistému zlepšení. Lidé si uvědomují, že Evropská unie není jen takový handl, co dostaneme z evropských fondů, ale daleko složitější otázka je, jak dalece uspořádat nejenom naše ekonomické vztahy, ale i otázky bezpečnosti. Koneckonců nám stále více dochází, že v tomto současném, komplikovaném světě je třeba bránit, co se vzletně nazývá evropskými hodnotami, nějaký duchovní rozměr naší existence a samozřejmě omezenost národních států i v kontextu takového kšeftaření s mocenskými pozicemi na domácí scéně.
Ukazuje se, že evropská integrace, proces a celá idea Evropské unie je vnímána pozitivně polovinou obyvatelstva. Mám několik údajů o tom, že lidé jsou obecně vzato s členstvím v Evropské unii spokojení. Na jedné straně stojí převažující spokojenost s evropským procesem a ze druhé strany současně výrazná nespokojenost s praktickými politikami Evropské unie jako institucionálního uskupení. Velká část si uvědomuje, že na vině není jen aparát Evropské unie, ale také naše pasivita v Evropské unii. Není slyšet náš hlas, nevěnujeme tomu dostatečnou pozornost, a dokonce svalujeme domácí neúspěchy na Evropskou unii, což není jen naše specifikum, ale i ostatních zemí. Způsob, jak si politici vylepšují svoji pozici mezi domácími voliči.
Není vůbec v pořádku zdůrazňovat, jak nejvíce euroskeptičtí ze všech zemí Evropské unie jsme. Ten údaj je pravdivý a ukazuje jen jednu stránku. Problém je vztah k tomu, jak působí jednotlivé instituce Evropské unie a to, že náš hlas není slyšet. Proti tomu stojí takové obecnější bezpečnostní politicko-hodnotové zakotvení Evropské unie, která u nás má podporu nadpoloviční veřejnosti. Je dobře tyto věci odlišovat, buďme skeptičtí k fungování Evropské unie, jejím opatřením a jak dalece odpovídají potřebám národních společenství mezi členskými státy Evropské unie. Zároveň však záleží, jak vlastně vnímáme celou evropskou ideu. Naopak zase není náš problém srozumitelně komunikovat záležitost okolo evropské integrace, což se nedaří nejen u nás, ale i v ostatních státech Evropské unie. Domnívám se, že těmto otázkám obecnějšího zakotvení evropských strategií bychom měli věnovat pozornost a najít cestu, jak to v médiích, a dejme tomu, v působení občanské společnosti pojmout nově a zdůraznit věci, které jsou důležité.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
