Vojenský analytik Štefec: Tlačíme Rusko do kouta? Riskujeme skokový přechod z míru do jaderného útoku. USA by asi nereagovaly a Merkelová nechce v Evropě radioaktivní poušť

11.03.2015 8:14

ROZHOVOR Vojenský analytik Jaroslav Štefec, někdejší ředitel Národního úřadu pro vyzbrojování, v analytickém rozhovoru s ParlamentnímiListy.cz přispívá do debaty o vojenské aktivitě USA v Evropě, hrozbě ,,hybridní války" Ruska proti nám a bojeschopnosti české armády. Sděluje i to, co sám označuje za ,,tabu": Vliv hrozby jaderné války na rozhodování evropských politiků v poměru k uvažování establishmentu USA.

Vojenský analytik Štefec: Tlačíme Rusko do kouta? Riskujeme skokový přechod z míru do jaderného útoku. USA by asi nereagovaly a Merkelová nechce v Evropě radioaktivní poušť
Foto: Hans Štembera
Popisek: Vlajka NATO

Anketa

Jste pro znovuzavedení prezenční vojenské služby?

61%
39%
hlasovalo: 8776 lidí

Naším veřejným prostorem zabzučela zpráva o článku amerického serveru Defense policy. První české překlady evokovaly možnost, že u nás bude umístěna trvalá základna, nicméně skutečnost je jiná.  Po odhrnutí závoje hysterie zde máme americkou operaci Atlantic Resolve, která zahrnuje řadu operací v Pobaltí, Polsku, Rumunsku i jinde. Co soudíte o této akci, která má „odstrašit“ Rusko? Kam až naroste angažmá NATO v ruském příhraničí? Jde o „sezónní“ věc, nebo trvalou? NATO tvrdí, že tím zabraňuje pokusům Ruska o „hybridní“ napadení Pobaltí… Každopádně, má Moskva důvody k neklidu? Kdybyste seděl ve štábu NATO, doporučoval byste tuto operaci?

Kdybych seděl ve štábu NATO, pravděpodobně bych tuto operaci doporučoval. Nejspíše bych se totiž do té centrály bez toho „správného“ způsobu myšlení ani nedostal. Abych ale objasnil, o co vše v tomto cvičení může jít, začnu možná trochu ze široka.

Pro zajištění obranyschopnosti zemí NATO jsou klíčové dva články Washingtonské smlouvy – článek 3 a článek 5.

Článek 3, o němž politické reprezentace a různí „vykladači“ stavu obranyschopnosti evropských zemí NATO, včetně ČR, zpravidla „takticky mlčí“, zavazuje jednotlivé členy Aliance samostatně, případně v součinnosti s ostatními členskými zeměmi dbát o zajištění účinné obrany svého území. To samozřejmě vyžaduje vynakládat na tento účel přiměřené finanční prostředky, což v uplynulém čtvrtstoletí nebylo příliš populární.

Kdo je ing. Jaroslav Štefec, Csc.? Životopis ZDE

Článek 5 je naopak velmi hojně a s oblibou citován zejména politology a samozřejmě politiky, snažícími se získat body oblíbeným „snižováním nákladů na armádu“. Říká, že ozbrojený útok proti jedné nebo více zemím NATO v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok „proti všem“. Pokud k němu dojde, každá země Aliance neprodleně zváží rozsah a způsob možné pomoci napadenému, aniž by ovšem narušila svou vlastní obranyschopnost a v součinnosti s ostatními členy tuto pomoc neprodleně poskytne, a to včetně použití ozbrojené síly. Deklarativním cílem uplatnění článku 5 je „obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru“ v souladu s článkem 51 Charty OSN. Obsahuje rovněž klauzuli, deklarující roli Rady bezpečnosti při řešení případných konfliktů.

Ztráta schopnosti značné části evropských zemí NATO naplňovat požadavek článku 3 Washingtonské smlouvy, tj. bránit svá území v případě napadení, znamená, že nejsou schopny ani poskytovat pomoc ostatním členům Aliance podle článku 5. Operace Atlantic Resolve v podstatě představuje opatření USA k zajištění „kolektivní obrany“ v rámci prevence hypotetického útoku Ruska vůči (libovolné) evropské zemi NATO. Je třeba přiznat, že ty země NATO, s nimiž vedení USA pro vedení této operace počítá, mají schopnost odolat vnějšímu vojenskému útoku skutečně mizivou. Rozmístění (byť dočasné a pod hlavičkou cvičení NATO) vojsk jedné z mála bojeschopných armád Aliance a pravděpodobně jediné, schopné vést dlouhodobě samostatně operace mimo vlastní území, proto nepostrádá logiku a politickému vedení těchto zemí v podstatě nezbývá nic jiného, než na ně kývnout, pokud chce udržovat alespoň zdání atlantické solidarity a názorové konformity s nejvyššími orgány NATO.

Podle vyjádření amerických představitelů má cvičení Atlantic Resolve vyvrcholit koncem léta „případnou operací v prostoru prakticky od Baltu až po Černé moře“ a kromě již probíhajících dlouhodobých společných cvičení armády USA s polskou armádou a armádami pobaltských států má zahrnovat rovněž cvičení na území ČR, Maďarska a Gruzie. Zároveň má v té době skončit angažmá USA při výcviku ukrajinských dobrovolnických praporů. Zdálo by se tedy, že se jedná o sezónní záležitost. Otázka ovšem zní, v co vyústí a co se stane na začátku podzimu letošního roku. Cvičení bude znamenat postupné navyšování počtu amerických vojáků a vojenské techniky v Evropě za souběžného zvyšování vojenské přítomnosti NATO v Černém a Baltickém moři. Počet amerických vojáků na pevných i dočasných základnách může postupně dosáhnout až 100.000 mužů (v současné době se jedná o necelých 70.000). Tento nárůst však může být v případě eskalace napětí mezi NATO a Ruskem během cvičení velmi rychle i několikanásobně navýšen.

Jaroslav Štefec

Ruská strana samozřejmě sleduje kroky NATO s nevolí a logicky provádí vlastní protiopatření. V reakci na plánované cvičení oznámilo Rusko přísun dalších jednotek v počtu několika tisíc mužů k hranicím s Ukrajinou a pobaltskými státy a jejich převádění do stavu dlouhodobého cvičení (tj. zvýšené bojové pohotovosti). Velení ruské armády provádí rovněž daleko častější cvičení leteckých i pozemních sil po celém území RF a urychluje modernizaci a uvádění do operační pohotovosti nových jaderných prostředků. Tyto kroky rozhodně neposkytují pro vývoj bezpečnostní situace v Evropě na podzim roku 2015 příliš optimismu.

Kritickým počinem USA pro další vývoj na Ukrajině a posun ve vztazích mezi NATO s Ruskem bude vstup jednotek americké námořní pěchoty na Ukrajinu, kde mají plnit „výcvikové úkoly“. Jsou údajně připraveny i na to, „co dělat v případě ruské agrese, v případě kinetické, smrtící aktivity blízko našich vojáků“ (řečeno slovy plukovníka Fostera ze 173. letecké brigády). Z tohoto vyjádření však nelze vyvodit, jak se skutečně zachová vedení USA v případě byť náhodné ztráty většího množství mužů. Status Ukrajiny jako „vojenského spojence USA mimo NATO“ a možnost prezidenta Obamy reagovat v takovém případě i vojensky, kterou mu otevřelo rozhodnutí Kongresu, rovněž neposkytuje příliš optimistické vyhlídky do nejbližší budoucnosti.

K minulému tématu ještě doplňme: Co USA a NATO mohou žádat od nás? Jak může vypadat prohloubení spolupráce naší armády s nimi, jaké kapacity od nás mohou chtít? A jakkoliv to nebylo zatím předmětem diskuse, tak někteří již o tom hovoří: Co možnost trvalé základny USA u nás nebo umístění jednotek USA či NATO u nás? Jsou např. v Německu, Itálii a častokrát jsme slýchali, že po rozšíření NATO nedošlo k budování kritické infrastruktury na území nových členů. Tak co třeba u nás či na Slovensku, kde se proti této eventualitě demonstruje?

Musím zdůraznit, že cvičení Atlantic Resolve je v první řadě oficiálním cvičením NATO. Tato organizace, nikoliv vláda USA, také musí oficiálně požádat ČR o poskytnutí odpovídající výcvikové, logistické a dopravní infrastruktury a samozřejmě její poskytnutí ČR uhradit.

Česká republika je od 12. března 1999 členskou zemí NATO. Společná cvičení jsou naprosto legitimní formou přípravy na plnění závazků plynoucích zejména z článku 5 Washingtonské smlouvy a navazující plejády multilaterálních a bilaterálních smluv a dokumentů NATO. AČR se jich zúčastňuje od počátku členství ČR v Alianci, a to včetně cvičení mimo území země. Není to tedy nic nového. Cvičení Atlantic Resolve se však od předešlých cvičení poněkud liší. Jiná je především mezinárodně politická situace, v níž má probíhat, rozsah „dotčeného“ území, počty cvičících vojáků i převaha jeho plánování přímo v USA (jsou do něj samozřejmě zapojeny i vojenské složky NATO). Jeho cílem je především demonstrace síly a odhodlání americké armády v Evropě v kontextu s tím, že ve většině zemí, na jejichž území bude Atlantic Resolve probíhat, budou americké síly tvořit páteř cvičících jednotek, zatímco domácí armády budou spíše stafáží.

Logickým východiskem pro cvičení tohoto rozsahu v ČR je vojenský prostor Libavá. Je dostatečně vybaven pro dlouhodobý pobyt cvičících jednotek, nedaleko je letiště v Ostravě-Mošnově schopné přijmout i ty nejtěžší dopravní letouny NATO, kde by pravděpodobně cvičící jednotky s technikou vstupovaly na území ČR. K dispozici je rovněž železniční uzel v Olomouci. Tím zároveň odpovídám na otázku, co by NATO od ČR jako hostitelské země požadovalo: výcvikový prostor odpovídající plánovanému rozsahu cvičení, kapacity pro přiměřené ubytování a logistické zajištění cvičících jednotek, kapacity pro jejich přísuny a přesuny. A samozřejmě dohodu o rozsahu a obsahu součinnosti jednotek AČR. „Zbytek“ už musí zajistit ministerstvo obrany v součinnosti s dalšími ministerstvy (vnitra, dopravy, zdravotnictví apod.) a orgány místních samospráv v rámci povinností hostitelské země.

Neznám přesné informace o počtu a předpokládané výbavě amerických, případně dalších jednotek, potenciálně zapojených do cvičení. Tyto informace, pokud je má MO ČR k dispozici, jsou v tento okamžik minimálně stupně utajení „Důvěrné“ (spíše však „Tajné“) a nepředpokládám, že by se je veřejnost dozvěděla dříve, než bude zahájen přesun cvičících vojáků a vojenské techniky do ČR. Otázkou je, jestli USA (resp. NATO) skutečně zvažují území ČR (a Maďarska) do tohoto cvičení zahrnout – informace, zveřejněné na portálu defensenews.com mohou být pouhou bublinou, vypuštěnou s cílem otestovat reakce veřejnosti a vlád potenciálně dotčených zemí na požadavek NATO stát se hostitelskou zemí pro příslušnou část cvičení.

K problematice základen USA na území ČR asi tolik. Především společná cvičení armád NATO (bez ohledu na dobu trvání a velikost cvičících jednotek) jsou záležitostí primárně vojenskou a řídí se existujícími standardními smlouvami a postupy Aliance, počínaje plánováním a vyžadováním součinnosti hostitelské země, přes řízení průběhu, ukončení a vyhodnocení výsledků cvičení, až po likvidaci následků (škody apod.). Tato cvičení jsou navíc hrazena hostitelské zemi z prostředků Aliance, případně z národních prostředků cvičící země, jedná-li se o dvoustrannou záležitost (např. pronájem chemického cvičiště na Vyškovsku). Budování cizích základen (konkrétně amerických) na českém území má však zcela odlišný politický, mezinárodně právní a ekonomický charakter.

Pokud by politické vedení státu z nějakého důvodu dospělo k závěru, že by bylo vhodné na území ČR umístit americkou vojenskou základnu, muselo by o její zřízení oficiálně požádat vládu USA. Svou žádost, o níž v konečné instanci rozhoduje Kongres, by muselo zdůvodnit. Muselo by se rovněž zavázat, že bude hradit zřízení a provoz základny v rozsahu stanoveném Kongresem a legálně zajistit vynětí vojenského personálu základny z jurisdikce ČR. Domnívám se, že tyto kroky, které v podstatě nelze utajit, by dané vládě  politicky zlomily vaz, protože by se téměř jistě nesetkaly s širokým souhlasem veřejnosti.

Poukazování na základny USA v Itálii, Německu, Japonsku a některých dalších zemích nemá z pohledu ČR smysl. Tyto státy, na rozdíl od tehdejší ČSR, prohrály druhou světovou válku a jsou dodnes okupovány vítěznou americkou armádou. Základny na jejich území jsou pozůstatkem a symbolem jejich porážky a obvykle i neuralgickým bodem vztahů mezi těmito zeměmi a USA.

Osobně se domnívám, že americká armáda příliš nestojí o budování dalších zahraničních základen v Evropě. I požadavek vlády USA na umístění prvků PRO v ČR (radar) byl diktován spíše politickými úvahami, než reálnými vojenskými potřebami.

Použili jsme termín hybridní válka, což je termín šéfa ruského gen-štábu Gerasimova. Ten vypracoval koncepci, jak pomocí podvracení politické moci v nepřátelském státu, podněcování opozice, korupce, infiltrace agenty, znedůvěryhodnění médií, demoralizace obyvatelstva a propagandou do značné míry dosáhnout toho, k čemu dříve byla potřeba tvrdá vojenská technika.  Do jaké míry je to dle Vás nové? Čím to, že Rusko uvažuje jinak než v intencích konvenční války?

Tak především termín „hybridní válka“ primárně není termínem šéfa ruského generálního štábu Gerasimova. Ten ve svém článku pouze vysvětluje jeho obsah ruskojazyčným čtenářům, poukazuje na možné důsledky a upozorňuje, že je nutné tuto potenciální formu agrese přijmout jako realitu a bránit se jí všemi dostupnými prostředky.

Jako první použil termíny „hybridní válka“ a „hybridní hrozba“ Frank G. Hoffman, vysloužilý podplukovník americké námořní pěchoty. Tento pracovník Potomackého institutu politických studií, řešícího problémy nasazení jednotek námořní pěchoty USA po celém světě, ho použil v roce 2007 v práci The Rise of Hybrid War. Hybridní válku definoval jako „kombinaci konvečních, nepravidelných, teroristických a kriminálních metod a prostředků vedení boje za současného působení státních i nestátních aktérů. Tento pojem pak další autoři zejména v USA a Británii dále rozvíjeli, až se změnil z nástroje přípravy nepřátelského prostředí pro nasazení speciálních a konvenčních vojenských jednotek v ucelený nástroj pro vedení válečných operací bez použití vlastních armád.

Ačkoliv termín „hybridní válka“ je relativně nový, hybridní způsob válčení prosazovali už proslulý vojenský teoretik 19. století Carl von Clausewitz a téměř 2500 let před ním čínský Mistr Sun-c’. Mezi novináři získal tento termín velmi rychle oblibu, protože už sám pojem „hybridní“ je zajímavý a tajemný, čtenář se soustředí především na něj a neuvědomí si, že se vlastně stále hovoří o válce s mrtvými, zraněnými a zmrzačenými lidmi.

Pokud mohu soudit z dostupných informací, Rusko začalo v intencích hybridní války uvažovat v okamžiku, kdy jeho vojenské a politické vedení zjistilo, že je spolu se svými zájmovými oblastmi jejím terčem. Ruské pojetí hybridní války je však od amerického poměrně odlišné, je zaměřeno spíše na obranu před jejím uplatňováním. Termín „obrana“ nelze ale vnímat dogmaticky, může zahrnovat i použití dosti agresivních kroků (např. s využitím kyberprostoru, sociálních sítí apod.), přesně v duchu hesla „nejlepší obrana je útok.


Gerasimov vytvořil tuto strategii v roce 2013 s tím, že přesně tyto metody používá Západ proti Rusku, případně je použil v akcích proti Libyii, Sýrii či jinde. Po anexi Krymu a začátku povstání na Donbasu nicméně západní pozorovatelé tvrdí, že nyní k této taktice přistoupilo Rusko. Čili… Do jaké míry a v jakých podobách má pravdu generál Gerasimov, že tuto taktiku používá Západ, zejména USA? A možná ne nutně k vojenským operacím, ale ke snahám o změnu vlády v Rusku či jinde? A do jaké míry vidíte otisk těchto plánů v tom, co Rusko dělalo na Krymu a na Donbasu? Ostatně, existoval prý plán oligarchy Konstantina Malofejeva na rozleptání Ukrajiny právě obdobnými prostředky.

Teorie hybridních válek byla skutečně vyvinuta v USA na základě bohatých zkušeností z kombinovaných operací tajných služeb, speciálních a pravidelných vojenských jednotek v Latinské Americe, na Středním východě, v Africe i v Evropě.

Ve válce jde vždy primárně o to, donutit protivníka, aby ustoupil. K tomu obě strany konfliktu vždy využívaly, využívají a budou využívat jakékoliv dostupné prostředky a způsoby vedení boje k oslabení odporu, popř. intenzity úsilí protivníka. Mezi odborníky panuje spíše shoda, že „hybridní vedení boje“ je aplikovatelné pouze na území nepřítele, který vykazuje vysoký stupeň odporu a je zároveň vojensky slabší (v případě, že „hybridně napadený“ protivník se silnou armádou dojde k názoru, že už toho má dost, a odpoví vojensky, končí veškeré hrátky; je zajímavé, že právě tohle se stalo na Donbasu). Ruská operace na Krymu byla téměř ukázkovým příkladem „hybridní obrany“, a i když se v ní ruská strana dopustila některých dosti závažných chyb (které ji „prošly“ zejména díky tomu, že ani ukrajinské vedení, ani jeho západní poradci s takto vedenou operací nepočítali), v konečném důsledku dosáhla svého cíle.

Naproti tomu Západ (nebudu uvádět pouze USA) metodu hybridních válek již uplatnil mnohokrát, např. v celé plejádě zemí v rámci tzv. Arabského jara. V přímém přenosu jsme byli během několika měsíců, či dokonce dnů svědky proměny území prosperujících států v dějiště krvavých ozbrojených střetů, chaosu, humanitární katastrofy a občanské války. Výsledný efekt v řadě z nich byl stejný, jako v případě masivní vojenské intervence – ekonomicky a sociálně rozvrácená země, bez silné centrální vlády. To vše s minimálními vojenskými ztrátami, v ideálním případě zcela bez nutnosti nasadit vlastní armádu. Hybridní válka, která zpravidla probíhá bez jakéhokoliv vyhlášení, je navíc mnohonásobně levnější než válka vedená klasickými prostředky.

Stejné metody, ale samozřejmě v daleko širším měřítku, byly a stále ještě jsou uplatňovány jak vůči Ukrajině, tak i vůči Rusku, Číně a dalším potenciálním konkurentům USA, přesně v duchu Wolfowitzovy doktríny. V tom musím dát generálu Gerasimovi za pravdu.

Co se týče Malofejevova plánu, neumím odpovědět. Nemám na něj názor, i když jsem ho četl (např. zde). Z hlediska ruských zájmů na Ukrajině ho ale chápu a věřím, že podobný analytický materiál mohl vzniknout. Vývoj situace mu ostatně dává za pravdu.

A dostáváme se k tomu, proč o tomto hovoříme. Pravicové politické strany, generál Pavel, někteří komentátoři a část veřejnosti tvrdí, že podobnou taktiku Rusko ,,zkusí“ i na ty země EU, kde jsou lidé nespokojeni s místním establishmentem, s výsledky evropské integrace, s ekonomikou či jsou obecně frustrováni… čili třeba i u nás. A podporou extrémních, protievropských, protizápadních či proruských sil budou usilovat o změnu geopolitického myšlení obyvatelstva. Připadá Vám to pravděpodobné? A jak si představit obranu před touto případnou taktikou? Objevují se hlasy po omezení svobody slova před propagandou Ruska, nicméně… Jak zároveň nezmrzačit politickou diskusi a udržet ji demokraticky otevřenou? Co říci k hlasům, že o členství v NATO a o příslušnosti k Západu se nediskutuje a diskutovat nemá? Jednoduše řečeno: Kde je hranice mezi obranou před ,,hybridní válkou“ a normální politickou diskusí?

Hybridní válka může mít jak obranný, tak útočný charakter. Platí zde totéž, co u válek vedených klasickými válečnými prostředky. Zatímco cílem útočné války je dosažení změny stavu protivníka ve směru příznivém pro útočníka, obrana směřuje k zachování statusu quo. Pokud tedy bude Rusko terčem hybridní útočné operace, lze očekávat, že povede ofenzivní obranu ve stejném duchu. Stejně jako se Západ snaží dosáhnout ovládnutí Ruska a svržení Putina destabilizací politického prostředí, podněcováním nespokojenosti vybraných skupin obyvatel atd., musíme čekat, že Rusko nám bude oplácet stejně, a to s pravděpodobností hraničící s jistotou.

Nejjednodušší obrana před touto taktikou vychází z přísloví „Nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě“. Omezení svobody slova, které prosazují někteří pravicově smýšlející politici v ČR, znamená rezignaci na západní demokratické hodnoty a přiznání neschopnosti vytvořit prostředí, v němž jsou případné projevy nespokojenosti a velikost nespokojených skupin natolik marginální, že nejsou schopny ohrozit stabilitu politického systému. Pro politiky by jak tyto obavy, tak volání po omezování demokratických svobod měly být varováním, aby se začali více starat o zájmy občanů. To je vlastně jediná demokratická cesta, jak efektivně omezit vliv působení ruské propagandy na myšlení obyvatelstva v ČR.

Ještě poznámka. Jsme členy NATO a EU. Nemyslím si, že základním problémem je diskuse na téma, zda lze nebo nelze o tomto faktu diskutovat. Podstatné by mělo být hlavně hledání přínosů tohoto stavu pro ČR a její obyvatele, abychom nemuseli diskutovat o tom, zda omezit svobodu slova a zabránit tak Rusku vyprovokovat v ČR … co vlastně? Státní převrat? To asi ne, ale třeba pozornější přístup voličů při výběru svých politických reprezentantů. Podle mého názoru je nejrozumnější obranou před libovolnými projevy hybridního vedení války otevřenost politiků, svobodná diskuse a pozitivní společenský a ekonomický vývoj.

Kromě politických diskusí se rozjela debata o naší vlastní obranyschopnosti. Vy jste nám již řekl, že paradoxně i díky tlaku USA se naše obranyschopnost snižovala a snižovala a nyní naše armáda není připravena prakticky k ničemu. Nyní se objevují plány na znovuzavedení odvodů, případně obnovení branné povinnosti. Co k těmto plánům říci? A co jako odborník soudíte o bojové připravenosti českých mužů, například ve srovnání s koncem 80. let? Generál Šedivý varoval, že se musíme připravovat na válku, jinak ,,skončíme jako Ukrajina“. Ztotožňujete se s tím? A mimochodem, když obyvatel západního státu ,,frfňá“, že mu o 510 % klesla životní úroveň, lze se vůbec bavit o přínosu takového civilisty pro válku? Ve smyslu snášení nepohodlí, výdrže… Martin Koller připomněl těm, co si přejí válku s Ruskem, že válka je „hlad, žízeň a smrad“. Jste pro to obyvatelstvo ,,zocelovat“ nějakou formou výcviku, případně školní osvěty? Případně budovat záchranářskou infrastrukturu, kryty apod.?

Hluboko do historie bylo zvykem, že mladíci opouštěli v určité etapě svého života máminu sukni a ve společnosti stejně starých hochů se pod vedením nejzkušenějších mužů připravovali na vstup mezi dospělé. Tím, že se učili kázni, schopnosti uživit své budoucí rodiny a ubránit je v případě napadení byli pojistkou trvání svého společenství v nepřátelském světě. Postupně jsme přípravu na vstup mezi dospělé v uzavřených komunitách nahradili školní docházkou, pěstování schopnosti vydržet námahu a bolest sportem a lovecký a bojový výcvik vojenskou službou. Stále však zde byla kontinuita řízené výchovy mladých mužů a jejich přípravy na peripetie života.

Česká republika po vzoru dalších evropských zemí NATO a USA zrušila odvody branců a přešla k profesionální armádě. Přerušila se tak kontinuita procesu, v němž se mladí muži učili žít v kolektivu, podřizovat se v případě nutnosti vyšší autoritě, a především zacházet se zbraněmi, aby v případě potřeby dokázali bránit sebe, své blízké a zem, kde žijí.

Dnes už víme, že bezpečnostní i sociální problémy, které to ČR způsobuje, výrazně převyšují přínosy spočívající ve snížení přímých nákladů na výstroj, výzbroj a nezbytný rozsah výcviku branců, a udržování příslušné infrastruktury (kasáren apod.). Důsledkem je katastrofální pokles fyzické zdatnosti celé jedné generace mladých mužů, neschopnost poskytovat první pomoc v případě nehod a úrazů, o schopnosti zacházení se zbraněmi ani nemluvě, ztráta určitých profesí, které z armády běžně přicházely do civilu (řidiči apod.), ale i chybějící sociální návyky a zkušenosti, které už téměř jedné celé jedné generací mužů chybí.

Nápravou této situace, o níž není „politicky korektní“ příliš hovořit, by mohl být návrat k určité formě povinného výcviku v zacházení se zbraněmi a poskytování pomoci u většiny mladé mužské populace a transformace části profesionální armády do výcvikových jednotek. Tomuto systému by samozřejmě měla předcházet i nějaká forma branné a zdravotnické výchovy na školách (podporovaná např. možností získání státem částečně hrazeného řidičského oprávnění a zbrojního průkazu po dosažení 18 let). Bohužel, nedokážu si představit, jak za současné situace zvrátit nepříznivý vývoj tělesné zdatnosti mužské populace, která v podstatě limituje i zdroje pro rekrutaci mladých mužů do armády, nábory k policii či k hasičům. Také z tohoto důvodu všechna referenda o profesionalizaci armád v zemích, které si zachovaly branecký systém, s převahou dopadla ve prospěch tohoto uspořádání. Včetně např. Švýcarska a Rakouska.

S generálem Šedivým souhlasím. U televizí, počítačů a za volanty aut jsme zapomněli, že válka je nejen latentně přítomna, ale dostává se stále blíže k našim humnům. Co by nás a naše blízké mohlo čekat v případě, že bychom byli slabí, vidíme dnes a denně prostřednictvím internetu i dalších médií, přinášejících informace z oblasti bojů s Islámským státem. Vypnuli jsme se na potenciální špinavou realitu, o které píše velmi výstižně Martin Koller.

K těm úkrytům … ČR disponuje rozsáhlým portfoliem prostorů pro úkryt obyvatel. Jsou však v žalostném stavu, jejich evidence v podstatě zanikla a co je podstatné – občané zpravidla vůbec netuší, kde prostory určené pro jejich ukrytí vlastně jsou a co mají dělat v případě, kdy středeční zkouška sirén není zkouškou. Často to nevědí ani pracovníci samospráv, kteří za evidenci a stav úkrytů odpovídají. Určitě by bylo minimálně vhodné vytvořit systém „branných informací“, jehož prostřednictvím by lidé byli o těchto úkrytech a jejich dostupnosti informováni. Často se např. jedná o zesílené sklepy v rodinných domcích a podobně. Tomuto problému by bylo určitě vhodné ze strany odpovědných úřadů včetně MO věnovat pozornost.

To bychom měli „lidské zdroje“. Nyní se podívejme na naši armádu z technického hlediska. Jak dlouho by naše vojska odolala invazi? Co naše protiraketová obrana? Co pozemní síly? A mimochodem, kolik států NATO je schopno se samo ubránit?

Česká armáda v současné době rozhodně není připravena na to, aby odolávala (jakékoliv) invazi. Není připravena ani na podstatně menší mimořádné situace, jak ukázal např. výbuch v muničním skladu ve Vrběticích. Její vybavenost nejen zbraněmi, technikou a municí, ale i neprůstřelnými vestami a uniformami je na velmi nízké úrovni, ačkoliv by se mnozí, zejména vysoce postavení funkcionáři MO, možná o tom se mnou přeli. Totéž platí o systému logistického zabezpečení, které je sice možná na velmi dobré úrovni směrem k Afghánistánu, ale už na daleko horší úrovni pro území ČR (ostatně před pár dny byl odejit nejvyšší představitel vojenských logistiků MO pro nějaké „nesrovnalosti“). Pro představu, AČR může na základě smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, která vymezuje počty zbraní určité třídy ve výzbroji dané země, mít zařazeno do výzbroje celkem 975 tanků (má 123, reálně k dispozici 30), 1367 kusů obrněných transportérů různých tříd (má 442), 767 kusů dělostřelectva s ráží nad 100 mm (má 179), 230 bojových letadel (má 39) a 50 bojových vrtulníků (má 17). Tyto počty byly stanoveny na základě propočtů potřeby bojové techniky pro zajištění spolehlivé obrany území dané země. Z toho si můžete udělat poměrně dobrý obrázek o skutečném stavu obranyschopnosti ČR. S ohledem na naši polohu uprostřed Evropy, klíčový význam ČR pro air policing a zejména to, že se hlásíme k odkazu Masarykova, resp. Štefánikova hesla „vzduch je naše moře“ je zarážející zejména mizivý počet bojových letadel. Ještě že ležíme ve vnitrozemí.

Česká armáda není vůbec připravována na řešení úkolů, souvisejících s nově se objevujícími hrozbami (např. malé bezpilotní letouny), případně s hybridními hrozbami a jejich projevy v ČR. Není schopna ani vycvičit a vybavit případné záložníky – většinu materiálu, výzbroje a munice pro tento účel jí ministerstvo obrany rozprodalo „za hubičku“ jako „přebytečný materiál“ soukromým firmám, které s ním čile obchodují – a nemá je ani kde cvičit. Vhodných kasáren a výcvikových zařízení se zbavila již dávno.

Nevím, jestli nás může těšit, že v tom není ČR sama. Kromě Švýcarska (není členem NATO), Řecka, Turecka, s výhradami Francie, Británie a Německa, není prakticky žádná evropská země NATO schopna vést samostatně účinné operace k obraně a ochraně vlastního území. Je otázka, nakolik je schopna evropská část NATO zajistit kolektivní obranu svého území v případě skutečně masivního vojenského útoku nebo vyprovokovaných nepokojů, jichž by se např. napříč EU zúčastnily miliony islámských rebelů pod vedením vycvičených bojovníků z Afghánistánu a Středního východu. Obě tato rizika skutečně existují a jsou reálná.

K protiraketové obraně. Nic takového ČR nemá a ještě dlouho mít nebude. Nemáme v podstatě ani obranu proti běžným vzdušným cílům (letadla, drony, vrtulníky), která by byla schopna účinně řešit složitější krize, nebo dokonce odrazit letecký útok na území ČR. Podle základních aliančních smluv bychom měli být schopni bránit před vzdušným napadením prostor administrativního centra země, tj. Prahy. Nedovedu si představit, jak by to české letectvo a těch několik zastaralých odpalovacích zařízení KUB ruského původu bylo schopno zvládnout. Nijak tím nezpochybňuji vycvičenost a kvalitu pilotů nebo obsluh odpalovacích zařízení – oni nejsou zodpovědní za to, že ČR nemá vypracován systém managementu vzdušného prostoru, nemá stanoven klíčový prvek PVO, kolem kterého se bude systém ochrany vzdušného prostoru ČR budovat. Budou to gripeny? Nové protiletadlové rakety? Jak bude zajištěno sledování vzdušné situace? Bez pořádné analýzy bude připravovaný nákup 10 kusů nových radiolokátorů jen dalším trestuhodným vyhazováním peněz, protože se nakonec může ukázat, že nebudou schopny plnit požadavky armádního velení.

Stejné je to s vojáky, sloužícími u jednotek. Jsou zpravidla dobře vycvičeni a připraveni na plnění svých povinností. Bohužel, jejich počet, organizace a výzbroj neumožňují efektivní nasazení jednotek do bojových operací při bezprostředním ohrožení státu vojenskou invazí, případně masivním teroristickým útokem. Pokud by se přes naše území rozhodla projít plně vyzbrojená a vycvičená armáda, obdobná ruské nebo americké, myslím, že by její velení přítomnost nebo významnou činnost naší armády ani nepostřehlo. Prvosledové jednotky, které by se pokusily o odpor, by byly zničeny z chodu, a zálohami nedisponujeme. Ztráty, které bychom byli schopni za těchto podmínek případnému protivníkovi způsobit, by byly mizivé.

Možná zapomínáme na to, že svět sedí na zásobách jaderných zbraní, které ho mohou mnohonásobněkrát vyhodit do luftu. Bavíme se o tom, že na Donbasu se bojuje technikou častokrát z 80. let, nicméně jaderné hlavice tu jsou, míří na sebe… Co současná krize na Ukrajině znamená z hlediska strategického jaderného uvažování? Co vlastně znamená jaderný prvek pro myšlení diplomatů, když usedají k jednacímu stolu? Do jaké míry například rozšiřování ruského družicového navigačního systému Glonass, který je dle expertů využitelný pro vedení jaderné války, může měnit tuto strategickou rovnováhu? Zatímco se mluví o odsunutí děl z Donbasu, o roli jaderných zbraní ve vědomí a podvědomí politiků a diplomatů se nemluví… Uvažujeme samozřejmě v intencích, že se jimi velmoci budou jen strašit. Protože následky jejich použití jsou tématem pro jiný rozhovor.

Je fakt, že jaderné arzenály velmocí se nijak nezmenšují. Všechny země jaderného klubu si udržují jaderný potenciál, který mají nějakým způsobem zakalkulován do své strategie přežití. I Rusko si je vědomo, že jeho existence jako svrchovaného nezávislého státu může v určitém okamžiku významně záviset na schopnosti jaderného odstrašování. Proto intenzivně modernizuje svůj jaderný arzenál. Stejně jako USA nebo Čína. Podobné to je i s „menšími“ evropskými vlastníky jaderných zbraní – Francií a Velkou Británií.

Málokdo si to uvědomuje (a v politických komentářích je toto téma tabu), ale současná situace na Ukrajině a v Evropě, zejména v kontextu probíhajících přísunů amerických jednotek, včetně těžké bojové techniky (stovky kusů tanků, obrněných transportérů, bojových vozidel a vrtulníků) do Estonska, dalších pobaltských států a Polska, velmi zásadně zvyšuje riziko vojenského konfliktu s použitím jaderných zbraní v Evropě. Pokud by se totiž Rusko cítilo vojensky napadeno a zatlačeno do kouta, může dojít k v podstatě skokovému přechodu z mírové situace do jaderného útoku na vojenské síly NATO v Evropě. Je dost pravděpodobné, že by v takovém případě strategické jaderné síly USA nereagovaly, protože až na výjimky ani největší jestřábi v americké vládě nestojí o masivní výměnu strategických jaderných úderů s Ruskem. Američtí plánovači musí vědět, že nejsou v současné době schopni efektivně zachytit ani 10 % pronikajících ruských jaderných hlavic.

Toho si jsou velmi dobře vědomi Hollande, Merkelová a další politici zejména velkých zemí EU. Proto také jejich tlak na prezidenta Porošenka a snaha uklidnit situaci, aby nedali USA záminku k rozšiřování vojenské přítomnosti v Evropě a na Ukrajině. Ani oni samozřejmě nestojí o to, aby se obrovské oblasti Evropy změnily v radioaktivní poušť. Toto riziko nyní dost výrazně ovlivňuje intenzitu jednání politiků a diplomatů po celé Evropě. Informace o těchto jednáních však se dostávají na povrch pouze sporadicky.

A to je všechno. Neskončili jsme příliš optimisticky. Stále však věřím, že rozum nakonec zvítězí a tento scénář nebude realizován. Pro odlehčení na závěr ještě pár slov k ruskému družicovému systému Glonass.

Tento systém pracuje na stejném principu jako americký GPS a je naprosto stejně použitelný jak k vojenským účelům, tak pro standardní silniční navigaci (i v ČR už jsou poměrně běžně dostupné nejen navigace, ale i mobilní telefony s přijímačem tohoto systému). Glonass v současnosti zahrnuje zhruba stejný počet (cca 24) družic jako GPS, tyto družice se však pohybují po jiném typu drah než družice americké (nevyžadují korekce drah, tudíž ani zásoby paliva) a jsou údajně cca 500x odolnější vůči elektromagnetickému impulsu při výbuchu jaderné hlavice v jejich blízkosti, než americké družice systému GPS. Předpokládám, že ruské strategické jaderné síly na jeho funkci nejsou závislé (stejně jako americké na GPS).

Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Františka LaudátaPavla Teličky, Romana Jocha (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.), ,  Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Kroupy , Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.)Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, Miroslava Kalouska (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.)Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Jiřího Zlatušky, Luďka Niedermayera, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana ZahradilaMiroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10.z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra HofhanzlaPetra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava BartuškyKarla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.),  Johna BokaMaji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, či Jana Vidíma



 


 


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jaroslav Polanský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Obama nám schválně škodil.“ Ben Kuras výbušně o exprezidentu USA a islámu

4:44 „Obama nám schválně škodil.“ Ben Kuras výbušně o exprezidentu USA a islámu

ROZHOVOR „Po sečtení všech faktů a událostí v islámském světě během Obamova prezidentství se určitě …