Volby jsou za dveřmi, ústavní právníci zase dostanou příležitost komentovat...
…vzácně, přednost dostávají analytici všeho druhu, jůtůberky s influencerkami, politologové, atd. Ale vážně. Když se ptám studentů, zda by měla být účast ve volbách povinná, snad jeden z deseti souhlasí. Ostatním smysl voleb uniká. Když mně to neřeknou před zkouškou, ale na začátku semestru, tak se jim ani nedivím. Ale dovolte, abych se pokusil význam voleb objasnit. V právním státě, a jemu nejblíže je systém zastupitelské demokracie fungující podle sofistikovaných ústavních norem, má mít občan možnost si vybrat svého vládce. Který bude za něj jednat a rozhodovat, přijímat zákony upravující jeho práva, povinnosti a právní poměry. Ideálně v intencích jeho zájmů a vůle, potažmo zájmů většiny. Dostáváme se k zastupitelskému sboru, nositeli zákonodárné moci. Je považováno za samozřejmost, že když je strůjcem státní vůle vkládané do zákonů parlament, máme demokracii a basta. Pokud něco nefunguje, tak za to může Petr nebo Pavel, ale nikoli systém.
Jaká forma vlády může být demokratičtější než parlamentní?
Máte se koncem léta roku 2025 lépe než koncem léta roku 2021?Anketa
Tím míníte, že lidé mají takovou vládu, jakou si zvolili?
Tak se to někdy chápe. Jenže se jedná o faktory, které časem minimalizují shodu zájmů občanů se zájmy těch, koho si zvolili. To je však jedno z klíčových rizik parlamentu, do kterého se volí „politici“. Reprezentanti politických subjektů, kterým jsou při výkonu svého mandátu zástupci lidu vděční, že je vzali na svojí kandidátku. Jsou s nimi svázáni stranickou disciplínou. Mohou upřednostnit při hlasování slib, daný před volbami občanovi, před touto stranickou disciplínou?
Ale o tom občan ví, prostřednictvím jejího člena volí přece politickou stranu, resp. toho, kdo za ní kandiduje. Jak byste to chtěl jinak řešit?
Když se po listopadu diskutovali ústavně právní poměry, prosadil se názor jednoho z tehdejších prezidentských poradců, a posléze i ústavního soudce. Podle něho „poslanec není zástupce svých voličů, nýbrž představitel všeho lidu jako celku... tím teprve vzniká prostor pro jeho vlastní interpretaci zájmů lidu, kterou se může rozcházet i s představami vlastních voličů, odpovídá pouze vlastnímu svědomí.“ Teď se dostávám k jádru pudla.
Vázaný mandát, předpokládající možnost odvolatelnosti poslance, byl zavržen, neboť „odnímá poslancům jejich individualitu“.
Zamyslete se nad obsahem čl.23/3 Ústavy, čili slibu poslance a senátora. Komu je z výkonu svého mandátu odpovědný? Sobě anebo voliči?
Pro informaci čtenářům - o jaký druh poslaneckého mandátu se v naší ústavě jedná?
O volný. Teorie ústavního práva vedle vázaného zná i mandát imperativní. Ale onen tehdy čerstvě rehabilitovaný někdejší učitel právnické fakulty, za Husáka právník v bance, se odkazoval na W. Blackstona. Takže na konci 20. stol jaksi přehlédl, že onen učenec z 18. století byl zastáncem aristokratického parlamentu…
Odvolatelnost poslance, samozřejmě jen z některého v zákoně uvedeného důvodu (přeběhlictví, zprotivění se předvolebním slibům, apod.), a to jeho voliči, by byla pojistkou proti – vládě vůle parlamentních politických stran. V takovém případě se parlamentní forma vlády může zvrtnout ve vládu parlamentu.
To však naše ústava neumožňuje...
...nad čtyři roky, neboť Listina v čl. 21/1 zakotvuje právo občanů na volby. Neboli periodicky se opakující možnost vybrat si za zástupce lidu, kteří se neosvědčili, politiky, kteří snad budou lepší. Aby se obnovila identitní demokracie, když se zástupci lidu z jeho služebníků stali na něm nezávislou elitou. Zkrátka, aby nemusel přijít nějaký Oliver Cromwell, který rozehnal parlament, neboť jak prohlašoval, když zasedá, tak si nikdo nemůže být jistý životem a majetkem. V USA se „kádr“ Sněmovny reprezentantů může obměnit již po dvou letech, u nás po čtyřech. Ale nesmíme zapomenout na institut ústavního referenda. Když se na Slovensku lidem znelíbila vláda, sepsali petici za vypsání referenda o konání předčasných voleb, uspěli a prezidentka je musela vyhlásit. Česko patří mezi tři státy z eurounijní sedmadvacítky, jehož občanům všechny garnitury od 1. 1. 1993 tuto možnost odpírají. A pokud jde o možnost využít právo na odpor v čl. 23 Listiny, v PL jsem před časem vysvětloval, že – nikoli ono právo, ale jeho dosažitelnost – je pouhá vějička.
Když se vrátím k variantě povinných voleb, budou-li občané silně nespokojeni, účast bude vysoká a změna se prosadí i bez pojistek o kterých hovoříte.
Zmíním čtyři systémová rizika, která tento optimismus zpochybňují. Za prvé, nekonečná a vše prostupující mediální manipulace zásadně ovlivňující postoje lidí, jenž zpravidla vyústí v těsný volební výsledek. Za druhé, některá z volebních metod (D’Hontova, Saint-Laguetova, Hareova, Hagenbach-Bischoffova, Droopova, apod.) jenž v takové situaci umožňují při přepočítávání odevzdaných hlasů na mandáty manipulaci s výsledkem autentického projevu vůle lidu.
Za třetí, to, co se tu stalo už tradicí, čili povolební koalice, a což je brutální negace smyslu konání voleb. Jestliže subjekty, které ve volbách neuspěly, si ve Sněmovně slepí většinový mocenský blok. Díky početní převaze obsadí funkci jejího předsedy a z vítěze voleb udělají impotentní menšinu. Cynicky jí nazývají „opozicí“, a když se pokouší za své voliče využít ústavních práv, rozeřvou se, že jde o „obstrukce“. Tohle všechno Ústava nezakazuje. Za čtvrté, když prezident pověří sestavením vlády vítěze voleb, ústava této de facto pučistické většině dovoluje, aby mu dvakrát nevyjádřila důvěru. Poté s využitím čl. 68/4 Ústavy přijde na řadu „jejich“ předseda Sněmovny a navrhne prezidentovi za premiéra „jejich“ dalšího člověka.
Ale vládu přece nelze sestavit bez koaličního potenciálu...
To je mantra „ústavy de facto“, opět nešvaru, kterým si šíbři všelijakých stran a straniček nahradili „ústavu de iure“, čili platnou. Jestliže vítěz voleb sestaví svoji „jednobarevnou“, čili menšinovou vládu, tak získání důvěry ve Sněmovně může vyjednat s opozicí. Za akceptování požadavků jejich voličů. Ale to se už dostáváme k dalšímu riziku, že i tento „poctivě“ vygenerovaný premiér může využít kardinální „díry“ v Ústavě, konkrétně čl. 22. Ten umožňuje kumulovat mandát poslance s ministerským křeslem. Neboť Češi nemají na rozdíl od třeba Francouzů dělbu moci. Ti ji mají v čl. 23 Ústavy. Kdo má chytrý mobil, má v něm internet a překladač, nechť se sám přesvědčí.
Pane doktore, raději už nepokračujte, protože by si nejenom vaši studenti mohli říct, že nemá smysl jít k volbám...
Tak teď se projevím optimisticky, neboť za naznačené mizérie, která na nás všechny dopadá, bychom měli vyrazit k volbám. Abychom si z nich po volbách peticemi vyšprajcovali novelizaci ústavního pořádku. Změny, které – jak jsem naznačil – jsou nutné. Aby lidu jeho zástupci sloužili a nikoli lid jim.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasoval 1 čtenář)
Měla by být účast ve volbách povinná?
autor: Karel Šebesta
