Poté, co epidemie koronaviru na jaře uzavřela hranice, začalo se více mluvit o potravinové soběstačnosti ČR. Ukázala pandemie, že je větší potravinová soběstačnost nutná?

Myslím, že určitě. Nejsmutnější na tom všem je, že zatímco naše země byla dříve skoro ve všem soběstačná... Nemyslím před koronavirem, ale před rokem 1989. Dneska, když se podíváte, tak cukrovary vybombardované, zničené. Předtím jsme cukr i vyváželi. Byli jsme bramborářská velmoc. Dneska brambory dovážíme. Je to asi měsíc, šel jsem koupit brambory, a byly z Egypta. Tak ježíšmarjá, my sem vozíme brambory z Egypta?! Rajčata, když si koupíte v obchodě, tak máte pocit, že jsou z umělé hmoty. Dovážíme je z Holandska, Španělska... A jablka? Včera jsem to slyšel v médiích. 80 procent jich dovážíme z Polska. Dříve jsme měli jablek, že jsme nevěděli, co s tím.

A kde se podle vás stala chyba, že místo abychom měli česká jablka, české brambory, tedy plodiny, kterým se u nás daří, dovážíme je z jiných států?

Problém vidím také v tom, že samozřejmě, jak nás „schramstla“ Evropská unie, tak ty své věci koukají, aby se tady prodávaly a my byli nuceni je kupovat. Proto se zničily všechny ty velké farmy, kde se choval dobytek, prasata. Dnes dovážíme vepřové z Německa. A to je ještě paradox – když si přečtete informace na těch výrobcích, tak je napsáno – chováno třeba v Německu, jatka jsou v Holandsku, porcováno v Polsku... No tak, kde to jsme? Jakou kvalitu, čerstvost, musí mít to maso, když cestuje přes tři země? A to je nejen u masa, to je i u dalších věcí.