Od počátku ekonomické krize někdy před sedmi lety potvrzují psychiatři nárůst depresivních pacientů. K trudnomyslnosti prý přispívají i neustálé informace o pohromách, válkách a katastrofách. Jak se tomu dá čelit při zachování dobrého duševního zdraví a lze se poučit z minulých dob, kdy lidé museli zvládat nejen špatné zprávy, ale i mnohem krutější realitu než my?

Jsou období, kdy žádná černá myšlenka není dost černá. Například období mezi válkami. Nikdo, kdo se tehdy realisticky děsil toho, co má přijít, nebyl schopen domyslet, jak hrůzné bude to, co následně přišlo. Ano, například Gilbert Keith Chesterton se právem obával eugeniky. Ale plynové komory ho nenapadly ani v tom nejčernějším snu. Prostě jsou období, kdy civilizace jde nahoru a jindy to s ní jde od deseti k pěti. My jsme teď v takovém sestupném období, kdy se obávám, že žádná černá myšlenka není dost černá vzhledem k tomu, co přijde. Tedy nedivím se, že zejména lidi se sklony k depresím, kterým tolik nefunguje psychická obrana popření, deptají vyhlídky na budoucnost. To musí mít člověk opravdu povahu pštrosa a narvat svou hlavu hodně hluboko do písku, aby neviděl to, co se kolem něho děje.

Reální pštrosi prý hlavu do písku nestrkají, ale reální lidé to dělají. Bohužel moderní konzumní společnost je na psychické obraně popření založena a vybízí k ní v každé druhé reklamě. Od neuvážených půjček, přes frivolní sexuální život, až po egocentrickou nevázanost – „nevaž se, odvaž se“. Existuje ale zajímavá aporie: Pštros s hlavou v písku – symbol psychické obrany popření – je, pravda, vždy snadným cílem pro lovce. Ale na druhou stranu, kdyby Židé mezi válkami tušili, co je za patnáct let čeká, tak by hrůzou nebyli schopni ani dojít do obchodu pro cikorku. Deprese bývají realističtější, ale nedá se s nimi žít, a navíc deprese trvají déle než samotná tragédie. Rozumným kompromisem mezi těmito extrémy je nedělat dnes kroky, které v budoucnu povedou k tragédii. To je to, co bych chtěl v tomto rozhovoru zdůraznit – prosím, nechovejme se dnes sebedestruktivně.

Mezi hrozby, o nichž se často mluví, patří především radikální islamismus. Tzv. Islámský stát rozvrací státy zanesené na mapě a místo nich nastoluje státní zřízení založené na brutálních interpretacích islámu. Prezident Miloš Zeman přirovnává Islámský stát k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?

Když jsem byl malý, tak jsme se pořád učili o druhé světové válce. Říkalo se, že se na ni nikdy nesmí zapomenout. Ale dnes se zdá, že byla zcela zapomenuta. Politici, ani naši, ani v Bruselu, si neuvědomují, že se nikdo nebude Evropy ptát, zda chce, či nechce bojovat. Ani Německo s Ruskem nenavrhovaly Polsku, zda si s nimi nechce zahrát na vojáky. Prostě si ho rozdělily a anektovaly. Katyň a Osvětim jsou toho dokladem. Dnes si muslimové a Rusové, každý po svém, porcují Evropu a politici strčili hlavy do písku, třepetají nožičkama ve vzduchu a řeší otázky hodné stylu Evropské unie. Tedy něco na způsob, zda zrušit, či nezrušit výtahy páternoster. Jinými slovy s prezidentem v tomto není možno než souhlasit. Je třeba se rychle probudit.