Záhada ruské duše. V něčem se vracíme do dob Hitlera. Až to skončí, budeme nejraději pít pivo. Protiputinovský aktivista a liberál Litvin

04.03.2021 8:28

RUSOVÉ V ČESKU „Cítím odpovědnost za Rusko. Myslím si, že mise ruského liberála je ukazovat na svém příkladu, jak by měl vypadat správný Rus. Cítím se být poslem té strany, která není pokřivena nostalgií k sovětským dobám a podporou putinismu.“ Tak hovoří výtvarník a organizátor akcí na podporu Alexeje Navalného Anton Litvin. Z domoviny odjel, protože se nechtěl setkávat s pomatenými nacionalisty, kterých je v Rusku celkem dost.

Záhada ruské duše. V něčem se vracíme do dob Hitlera. Až to skončí, budeme nejraději pít pivo. Protiputinovský aktivista a liberál Litvin
Foto: Hans Štembera
Popisek: Anton Litvin
reklama

Putinovo Rusko podporuje dle konceptů kontroverzního filozofa Alexandra Dugina převážně populisty a nacionalisty po celém světě. Organizujete v Praze podpůrné akce za Alexeje Navalného, učíte se česky, v roce 2014 jste se poklonil Ukrajincům a omluvil se jim za anexi Krymu. Jste tak trochu originál. Ruský liberál a tvrdý kritik současného ruského režimu. Proč?

Anketa

Má vláda Andreje Babiše dovládnout do voleb?

85%
15%
hlasovalo: 19606 lidí

Cítím odpovědnost za Rusko. Myslím si, že mise ruského liberála je ukazovat na svém příkladu, jak by měl vypadat správný Rus. Cítím se být poslem té strany, která není pokřivena nostalgií k sovětským dobám a podporou putinismu. Putina přece nelze považovat za typického Rusa. Rusko není Putin.

Žijí tam lidé, co je trápí bolesti Ukrajinců, Bělorusů a bojují za ně. Jsou tam lidé, co si váží Česka a rozumí, že rok 1968 není minulostí, ale jde o bolestnou kapitolu jejich historie, a to navždy. A jestli se s tím nedokážeme popasovat, znamená to, že prodáme obraz Ruska nadobro současnému Kremlu, v němž se Putin nadlouho zabydlel. Nechci, aby lidé soudili Rusko podle Putina, ale rád bych, aby ho hodnotili podle obyčejných Rusů, jako jsem třeba já. To je má mise.

V knize Pierra Sautreuila Prohrané války Jurije Běljajeva se píše o ruském nacionalistovi, který si váží Hitlera, organizoval takzvané Bílé hlídky, co v Petrohradu vraždily cizince a autor se s ním setkal během války v Donbasu. I v Rusku byl tento nacionalista na černé listině, proto utekl na Donbas. Jak je ale možné, že takoví Rusové, tedy občané země, která za druhé světové války ztratila 26 milionů lidí, vůbec existují. Hlava mi to nebere...

Otevřeně vám říkám, že má hlava to také nedokáže pobrat. Podle mě se Stalin až tak moc od Hitlera nelišil. Za cenu obrovských obětí vyhrál válku. To ano. Nicméně Rusové, kteří berou Stalina za velkého vůdce a gulagy za prostředek ekonomického růstu díky práci zločinců, jsou přinejmenším pomatení. Jde o lidi, kterým je blízká idea rasové segregace. A symbol této segregace, alespoň v Evropě, je Hitler. Na druhou stranu se podívejte, kolik obětí má v Číně na triku Mao Ce-tung. A kolik bylo ve Francii v šedesátých letech maoistů? Taky dost. Všude žijí popletení lidé.

Známý ruský youtuber Jurij Duď natočil dokument Kolyma. V něm zpovídá potomky lidí, co skončili v gulazích. A někteří z nich také stále velebí Josifa Stalina. To je trochu víc, než by se dalo označit za Stockholmský syndrom...

V tom je záhada ruské duše. A to je důvod, proč jsem odjel z Ruska! Chtěl jsem se zbavit přesně takových lidí. Nehci žít se sousedy, kteří se nepoučili z historie, kteří stále volí Putina, kteří schvalují násilí a nesoucítí s politickými vězni. Nechci žít uprostřed takových Rusů.

Jsou to lidé, co věří v chiméru, v lež a nedokážou si přiznat, že dělají chybu?

Ano. A do jisté míry je to i pochopitelné. Velmi málo dospělých si přizná, že celý život žili ve lži. Nemluvíme o filozofech, ale o normálních lidech. A jen málo z nich žije podle Sokrata. Nicméně mi dáváte takové otázky, na které dost těžko hledám odpovědi. Ale v Rusku je podobnými otázkami člověk obklopen. Byl jsem z toho unaven a odjel do Česka. Nechci to pořád řešit, chci normálně žít. Navíc věřím, že probíhá vzkříšení Sovětského svazu a v takovém ovzduší nechci žít a nechci, aby v něm žily mé děti.

Kdyby se hypoteticky situace změnila a v Rusku vyhrál prezidentské volby Navalný, jak by to podle vás vypadalo?

Není to reálné. Podpora Navalného není tak velká. Prostí lidé, ale i inteligence v Rusku se k Navalnému staví minimálně s podezřením. V prezidentských volbách by možná jednoho soupeře porazil, ale nikdy se nedostane do první trojice. Možná jeho syn za padesát let. Nyní ale není Rusko na podobného prezidenta připraveno.

Na druhou stranu je třeba říct, že se kvůli Navalnému rozdělili i ruští komunisté. Stará garda ho stále považuje za zločince, kdežto mladí ho celkem podporují...

Mladí komunisté jsou demokratičtější než jejich otcové. Jsou proti současnému způsobu vládnutí v Rusku. Nicméně podporují Navalného nyní hlavně jako politického vězně a rukojmího Putinova režimu. Kdyby přišly volby, kterých by se Navalný zúčastnil, nehlasovali by pro něj. Jde o podporu lidskou, ale ne politickou. Tuto podporu opravdu nelze přeceňovat.

Jako by v DNA Rusů byl zapsána důvěra v absolutismus. Podle mě byla jen dvě období, kdy Rusko zkoušelo demokracii. A obě se odehrála v dost těžké historické době. Za Alexandra Kerenského a Borise Jelcina. Proč byla tak krátká?

To je otázka pro historika či politologa.

Jste umělec, jste Rus. Určitě jste o takovéhle otázce nejednou přemýšlel...

Podle mě je v Rusku velmi silná role státu. A člověk tam vlastně přemýšlí tak, že bez toho diktátu nejde žít. U všech nestátních iniciativ je problém, že vlastně vystupují proti tomuto státu. Tím se automaticky stávají nepřítelem národa. Bohužel to jde zespodu. Kdo při volbách hlasuje proti Putinovi, jako by hlasoval proti Rusku.

Z Ruska jste odjel navždy?

V Rusku už jsem nebyl šest let. V Česku se žije spokojeně a svobodně a nemám žádný důvod se do Ruska vracet. Navíc v té zemi nevidím perspektivy, že by se tam něco v nejbližší době změnilo. Změnilo tak, aby bylo zajímavé se tam vrátit.

Nicméně vy jste měl v Moskvě galerii nebo ne?

Měl. Avšak aby se člověk uživil jako galerista, musí být dobrý trh, kupci, tedy sběratelé současného umění. A hlavně perspektiva, že cena takových sbírek bude během času získávat na hodnotě, jako je to v celém demokratickém světě. Zato v Rusku zatím existuje budoucnost taková, že se putinismus může obrátit jakýmkoliv směrem. Třeba i proti současnému výtvarnému umění. Najednou Putin řekne, že některé obrazy či skulptury jsou zvrhlým uměním a vše se v prach obrátí. Jako za Stalina či Hitlera.

V pražském Centru současného umění DOX jste spolupořádal výstavu Timeless – bezčasí v současném ruském umění. Co se s ní po příchodu koronakrize stalo?

Bohužel skončila. V době, kdy ještě nebylo o covidu ani vidu, ani slechu, jsme se domluvili na tom, že bude přemístěna do Německa. Začala koronakrize, všechny galerie se zavřely, plány změnily a už na to všichni zapomněli. Logistika je velice složitá a získat peníze na to, aby byla podruhé vyvezena z Ruska, je takřka nemožné.

Ostatně s koronakrizí skoro ustal i život na vašem webu Kulturus o ruských kulturních akcích v Praze...

Hlavně o kultuře byl web v jeho počátcích. Pak jsme se rozšiřovali a poslední naše projekty, které skončily loňského prosince, se týkaly psychologické pomoci ruskojazyčným emigrantům v Česku. Měli jsme podporu zdejšího Ministerstva vnitra.

Psycholog jim pomáhal, aby se dokázali v Česku zorientovat, aby pochopili zdejší mentalitu a tak dále. Třeba lidé, co pracují po internetu, komunikují většinou v angličtině, pak vyjdou na ulici a ničemu nerozumí. Děti ve škole se také setkávají s různými situacemi. Pak jsme to pořádali i po internetu. Emigrace je neustálý stres pro celou rodinu.

Při jiných našich „emigrantských setkáních“ byla velmi důležitá osobnost lektorů. Jde o velice schopné lidi, co emigrovali z Ukrajiny, Ruska a Běloruska. Bylo důležité je seznámit se studenty a zajistit, aby se mohli vídat a předávat si zkušenosti. Tohle po internetu opravdu dělat nejde.

Jak se tedy ruskojazyčným emigrantům žije v Česku?

To je různé. Někteří jsou bohatí a ještě k tomu rozvíjejí svůj byznys. Jiní žijí jen z úspor. Někteří pracují v rádiu Svobodná Evropa. Další prodávají potraviny či doplňují regály v supermarketech dvanáct hodin šest dní v týdnu a ti se mají hůře. Je to sociálně dost nekompaktní skupina lidí. A nyní s koronakrizí se sociální rozdíly ještě prohloubily. Někteří ztratili práci, někteří studenti nemají možnosti brigád a rodiče už je nemohou podporovat. Životní úroveň se snížila u všech.

Na druhou stranu je třeba říci, že jestli se nebudeme řídit nařízeními zdejší vlády, tak to je přímá cesta k anarchii. Nemůžeme žít v centru Evropy a protivit se tomu, co se tady upeče. Ano, můžeme se pokoušet skrz některé spřízněné politiky prosazovat naše myšlenky, ale to je tak všechno. Třeba pražský primátor nám naslouchá a snaží se vycházet vstříc.

Říkat, že ve vládě jsou idioti a masky nosit nebudeme, to není evropská cesta. Ti, co to od nás dělají, mohli zůstat ve svých vesnicích v Rusku, vzít kameny a rozbít tamnímu starostovi okno. Všude jsou blbci a pitomci, ale demokracie se rozvíjí delegováním práv a povinností.

Před třemi lety jsem v Praze hovořil se zakladatelem umělecké skupiny Vojna Olegem Vorotnikovem. Z jeho slov vyplynulo, že podporuje prezidenta Putina. Přitom se před tím proti vrchnosti dost drsně vymezoval. Co to?

Také už se do Ruska i s partnerkou vrátil. Nepochopili evropskou mentalitu a výhody zdejšího života. Stal se opravdovým putinistou. Stejně jako Alexandr Solženicyn, jenž se v roce 1994 vrátil do Ruska. Jde o syndrom člověka, který se nenašel v životě a hledá podporu ve své národnosti. Tedy člověka, který není připraven integrovat se v Evropě, necítí se jako svéprávná osobnost a vše, co v sobě má, je myšlenka: „Jsem Rus!“ A když v sobě máte jen tohle, jde o přímou cestu k šovinismu a putinismu.

Většina umělců z knihy Tomáše Glance Souostroví Rusko v Rusku nežije. Proč?

V Rusku se nám opravdu těžce dýchá. Ze strany evropských institucí navíc existuje mnoho různých způsobů podpory umělců. Může jít o podporu studia na univerzitách, granty, různé fondy a tak dále. Když člověk může pracovat v Evropě, je to opravdu lepší než nepracovat a žít v Rusku. Je zde více možností a méně problémů.

V současnosti je ale celý svět v koronakrizi. V Česku máme rok od prvních případů. Jak by podle vás mohla tato krize modelovat zdejší společnost?

Bojím se, že se s určitými pravidly vracíme do dob Hitlera. Samozřejmě že nesrovnávám dnešek s druhou světovou válkou, nacismem a holokaustem, ale lze srovnávat omezování svobody. A abych pořád nemluvil jen o Schicklgruberovi, můžu připomenout i dobu Mccarthismu v USA či apartheidu v JAR. Ostatně debata právě o tomhle je hodně živá. Rozděluje to společnost. Na ty, kdo mají nemoc za sebou, kdo jí ještě neprošli, kdo jako těžké případy leží v nemocnicích a kdo už jsou očkováni. Pakliže budeme zanedlouho dělit společnost na čisté, tedy očkované a nečisté, tedy neočkované, budeme mít problém. A na něm zase vydělají hlavně populisté. Jde o nové možnosti segregace, což není dobře.

A jak to skončí?

Přestože jsem Rus a mám rád ruské literáty, kteří se často vyžívají v nihilismu, jsem optimista. Chodil jsem na demostrace protivníků roušek, propagátorů otevření Česka a další. Všechny mi připadaly marginální. Časem snad většina lidí pochopí, že vakcinace je nutná stejně, jako většina pochopila, že nošení roušek je třeba. Hádání o to mi připadá jako debata, jestli pít kolu anebo pepsi. Obojí není nic moc. Pít se to dá, ale stejně až to skončí, budeme nejraději pít pivo.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jan Rychetský

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Babiš a spol. nadělali více škody než užitku, říká šéfka Trikolóry

8:14 Babiš a spol. nadělali více škody než užitku, říká šéfka Trikolóry

ROZHOVOR Pandemie covidu už dávno není pouze medicínský či epidemický problém, ale také problém ekon…