Tím, že řecká vláda dekretem z neděle na pondělí rozhodla o uzavření bank na týden a o omezení denního výběru hotovosti z bankomatů, došlo k tomu, co je pro většinu lidí ve vyspělých demokraciích nepředstavitelné. Co tenhle krok může pro Řecko a jeho obyvatele, kteří se najednou nemohou dostat ke svým penězům, znamenat?

Situace Řecka je do značné míry výjimečná. Uzavření bank nespadlo úplně z nebe, ale je to do určité míry dalším krokem v sedm let trvající řecké krizi. Představte si svět, ve kterém je více než třetina lidí na hranici chudoby, čtvrtina nezaměstnaných, přes padesát procent nezaměstnaných mladých, v němž se ekonomika propadla o čtvrtinu, což je srovnatelné s válečným stavem… O tomhle se ovšem v českém mainstreamu nepsalo. Samozřejmě to nic potěšujícího není a jistě to v řeckých občanech vyvolává spoustu obav. Na druhou stranu pokračující agonie by také nebyla příjemná. Teď je hlavní, aby se Řecko posunulo dál, aby takříkajíc do toho „řízlo“ a jasně se ukázalo, jakým směrem pokračovat.

Zadlužená je ale většina evropských zemí. Nemůže proto k něčemu podobnému dojít i jinde a vzhledem k propojenosti ekonomik vzniknout řetězová reakce?

Vyloučit to jistě zcela nelze, ale nepovažuji to v tuhle chvíli za příliš pravděpodobné. Řetězová reakce by se silněji projevila, pokud by Řecko opravdu odešlo z eurozóny, pak by tu jistě byli další „adepti“ jako Španělsko, či Itálie, a to by opravdu bylo velmi vážné. Ovšem Evropská centrální banka je měnový suverén, takže záleží spíš na politických podmínkách, než na reálných omezeních.

V souvislosti s ekonomickou situací západoevropských zemí se mluví o příliš štědrých sociálních systémech a z toho důvodu i napjatých rozpočtech. Nehrozí, že k tomu zmíněnému scénáři uzavírání bank a omezování funkčnosti bankomatů může přispět i migrační vlna do Evropy a náklady s jejím řešením související?

Je zajímavé, jak tvrdošíjně se drží mýtus, že země s vysokými veřejnými dluhy mají „štědré“ sociální systémy. Ani země tzv. jižního křídla, a už vůbec ne Irsko, které má anglosaský typ ekonomiky, rozhodně nikdy neměly „štědré“ sociální systémy. Do krizové situace se nejčastěji dostaly kvůli tomu, že přejímaly dluhy za soukromý sektor, tedy právě za banky. Problémem Evropské unie jako takové, který je v eurozóně ještě výraznější, je daňová konkurence. Není možné, aby si země v rámci hospodářské a měnové unie „šly po krku“ nižšími daněmi, podporovaly daňové ráje a podobně. V této oblasti musí být mnohem intenzivnější spolupráce. Napjaté rozpočty jsou především z důvodů problémů na příjmové straně, vždyť stačí vzpomenout skandál švýcarské pobočky HSBC, která pomáhala bohaté klientele vyhýbat se daním. A to je jen špička ledovce.