„Mohli jsme si vybrat mezi hanebností a válkou. Zvolili jsme hanebnost a budeme mít válku,“ řekl po mnichovské dohodě Winston Churchill. Prezident Edvard Beneš v roce 1938 abdikoval, republika byla rozbita. Jak vnímáte myšlenky, které se každému, kdo o těch událostech přemýšlí, derou na mysl. „Beneš odevzdal zemi Hitlerovi“, a naopak „Beneš stál za demobilizací, protože jinak by český národ přestal existovat“.
Dilema prezidenta Beneše z roku 1938 by asi nechtěl ani neuměl zvládnout dokonale nikdo. Dnes se samozřejmě, s oporou současných znalostí a faktů o následném vývoji, k daným událostem vyjadřuje „zasvěceně“ leckdo a může to působit až absurdně. Bojovat bez spojenců a v podstatě se všemi sousedy, navíc proti vnitřnímu nepříteli v podobě českých Němců, neskýtalo naději na úspěch. Tehdejší Polsko a Maďarsko se totiž také obratem zapojily do destrukce naší tehdejší republiky, na danou situaci s chutí čekaly. Beneš vizionářsky předpokládal, že Hitlerovi nebude Československo stačit, že záhy vypukne evropský, respektive světový vojenský konflikt a bude možné usilovat o obnovu republiky. Tento jeho odhad, jakási sázka na budoucnost, mu beze zbytku vyšel.
Oběť z podzimu 1938 nebyla marná, polemiky o „šrámech na duši“ se však vracejí v úvahách dodnes. Češi a Slováci se zapojili do protinacistické koalice, umírali za svou zemi i státnost, počínali si velmi hrdinně. Bylo to i proto, že věřili, že Edvard Beneš v čele exilové vlády bude úspěšný a jako Masarykův pokračovatel i nástupce republiku obnoví. Benešovo heslo „Svobodné Československo ve svobodné Evropě“, které vymyslel na procházkách podél řeky Lužnice v Sezimově Ústí před svým odchodem do exilu, je proto dostatečně výstižné.
Prezident ničitel. Je na čase si přiznat pravdu o systematickém teroru a vraždění. Tak nazval svůj komentář v roce 2021, kde nenechává na Benešovi nit suchou, novinář Jan Urban. Uveřejnil jste polemiku, kde píšete, že Urban emočně silná fakta představuje nebezpečně zavádějícím způsobem. Souhlasím s vámi s tím, že jste byl moc mírný, protože ten pán (jako by byl po lobotomii části mozku), když zcela přehlédl hned několik dějových linií doby, například většinovou podporu Hitlera ze strany českých Němců. Proč jste se držel tak zkrátka?
Jan Urban je tradičním kritikem Edvarda Beneše ve svých publicistických výstupech, ale za znalce širších dobových mezinárodně politických souvislostí jej považovat nelze. Excesy z konce války jsou trestuhodné, ale nelze skrze ně hodnotit komplexní dějinný vývoj, ať to byla porážka německého nacismu nebo potrestání všech viníků. Tvorbu pana Urbana lze chápat jako snahu o senzaci, která vede k bulvarizaci moderních dějin a k jejich posuzování současnými politickými měřítky. Politika zkrátka vzbuzovala a vzbuzuje velké emoce, cílí na ně a pracuje s nimi.
Kdežto já se snažím na uvedené události dívat optikou historika. Kritické nahlížení je samozřejmě namístě, ale přepisovat fakta a dobové souvislosti, přeceňovat roli jednotlivců na chování běžných civilistů, opomíjet řadu klíčových skutečností, které se nehodí a podobně, to není optimální. Žijeme v mediální době a bylo by proto i namístě vnímat některé výstupy, nejen ty Urbanovy, jako snahu strhnout na sebe pozornost. Kladné a záporné hrdiny bychom našli na straně českých Němců, ale i Čechů nebo Slováků. Všechny války měly a mají své příčiny, průběh a důsledky, přičemž toto pořadí nelze zaměňovat nebo upravovat. Kdo chce, může proto třeba ještě nyní zachytit výpovědi posledních žijících pamětníků.
Přemýšlel jste o motivu takového jednání?
O tom lze jen spekulovat, to by měl asi odpovědět dotyčný sám. Nezapomínejme však, že řada z našich současníků má také třeba složitou rodinnou historii v souvislosti s oběma totalitními režimy, které postihly střední Evropu. Pocházejí z národnostně smíšených manželství, přišli o blízké příbuzné za války a tak dále. Je otázkou, jestli jsme se my, respektive naši předkové, uměli s uvedenými režimy správně vyrovnat? To je věcí do značné míry individuální, na to nestačí prezident Beneš nebo jiný „hromosvod“.
Jak často musíte takto bránit odkaz druhého československého prezidenta?
Slovo často bych spíše nahradil slovem obvykle. Snažím se argumentovat širšími souvislostmi a dobovým vnímáním situace, reálnými možnostmi Československa a jeho vrcholných politiků v dané době. Je také evidentní, že tehdejší záležitosti si rozhodli naši předkové v mnohém sami a my to nemůžeme změnit, jen to pochopit nebo se z toho poučit, i když některé dějinné mezníky jsou neopakovatelné – naštěstí.
V uvedené exponované době naši předkové žili, museli se vyrovnat se situacemi, které si mnozí z nás neumí ani teoreticky představit. Je velmi snadné radit do historie zpětně, jak se měly věci odehrát, jak je měli tehdy vnímat, aby to bylo podle dnešního gusta a hezky vyvážené. Můžeme s tím polemizovat, hodnotit z našeho úhlu pohledu, vysvětlovat, ale nemůžeme to již změnit. Pozice Edvarda Beneše, zejména na konci třicátých let 20. století, byla extrémně složitá, ale těšil se respektu světových státníků i poté většiny československého exilu za 2. světové války. Svým analytickým a až úporně vědeckým přístupem se snažil vždy o co nejlepší a nadčasové řešení. Asi by sám rád dnes viděl, jak se posléze v dalších desetiletích odehrávaly osudy Československa a světa.
I v dnešním světovém dění by jistě našel řadu paralel se „svou dobou“. Za podstatnou považuji i poznámku, že ve své době Československo nemělo respektovanější politickou osobnost než právě Edvarda Beneše. Právě on provedl naše předky a Československou republiku nejsložitějším historickým obdobím, kdy šlo opravdu „o vše“. Mohl to někdo zvládnout jinak a lépe? Kdo konkrétně, a jak?
Urban sepsal s Petrem Pithartem a s dalšími autory knihu České průšvihy. Co si o nich myslíte?
Jejich publicistický text míří na citlivé a osudové mezníky našich moderních dějin z čistě kritického pohledu. Otázkou je, jestli by uměli napsat o stejném období třeba i „české výhry“? Pouze hanit historii vlastního národa a země není určitě ideální, navíc někteří z autorů s tímto přístupem se viditelně na některých průšvizích se svými příbuznými i dílčím způsobem podíleli. Nezapomínejme třeba na to, že konkrétně KSČ měla přes milion aktivních členů. Edvard Beneš však mezi nimi opravdu nebyl. Beneš zkrátka slouží ke zjednodušování národní historie.
„Dokonce bych řekl, že trpíte mimořádným pocitem méněcennosti. Že jste k sobě příliš kritičtí. Kolikrát už jsem z vašich úst slyšel takové řeči jako: ‚To jsme ale poserové! My jsme banda zbabělců! To vy Poláci, to je jiné kafe‘,“ říká římskokatolický kněz Zbigniew Czendlik v knize Postel, hospoda, kostel. Souhlasíte?
Knihu Zbigniewa Czendlika jsem četl před pár lety na dovolené a místy jsem se s chutí zasmál. Je to trefné a autor má v mnohém pravdu, Čechy a jejich náturu prostě zná. Poláci jsou jiné mentality než my. Je otázkou, jak by uspěli v Polsku pánové Pithart a Urban, kdyby byli Poláky a zaměřili by se na kompletní kritiku svých národních moderních dějin. Chtělo by to větší umírněnost, vyváženost – více pozitivních příkladů. Tím nemyslím, že není co kritizovat, 20. století bylo mimořádně složitým obdobím. Navíc by mělo smysl vždy argumentovat, proč došlo k danému rozhodnutí, co to ovlivnilo, jak to bylo tehdy vnímáno. Jakási „chytristika“ a mentorování dřívějších generací není ideální pro výklad historie.
Z čeho takové pocity, podle vašeho názoru, pocházejí?
Poláci jsou větší národ, jejich osudy, jen v samotném 20. století, jsou úctyhodně dramatické a složité zároveň. I naše sousedství prošlo pestrým vývojem. Lišíme se mentalitou. Poláci jsou určitě větší a zapálenější vlastenci a oceňují to i u druhých. Váží si svých historických osobností třeba právě za to, v jak složitých situacích se ocitly a jak nelehkým rozhodnutím musely čelit. Třeba právě pan Czendlik by nám to asi vysvětlil lépe, když se navíc „naturalizoval“ v České republice.
Jak vnímáte fakt, že sraz Sudetoněmeckého landsmanšaftu se bude poprvé, a to letos, konat v České republice, přesněji v Brně?
Křivdy, které nastaly na našem území poté, co čeští Němci sehráli nadšeně Hitlerovi trojského koně, jsou dodnes určitým mementem. Je třeba se nad tím zamýšlet a poučit se, i s úctou k obětem, zejména z řad civilistů. Otevírat však znova a znova celou záležitost jako zase aktuální politické téma, to nevnímám jako šťastné. Bylo a je spousta situací i aktivit, kdy k sobě Češi a Němci nacházejí cestu přirozeně. Vtáhnout do toho znova Sudetoněmecký landsmanšaft nepřinese krok vpřed, ale naopak zpět. Ale třeba se dozvíme, proč před lety hlasoval Bernd Posselt, coby evropský poslanec, proti vstupu České republiky do EU, nebo bude připomenuto znova i to, že Československu nebyly po 2. světové válce uhrazeny žádné reparace ze strany Německa, a podobně.
V samotném Německu se landsmanšaft netěší zdaleka takové publicitě, jakou mu dopřávají některé osoby v českém veřejném prostoru. Z hlediska budoucnosti to však bude kontroverzní sraz. Přinese zlou krev a budou se otevírat staré rány, což je určitě v rozporu s přáním většiny veřejnosti v České republice. Dobové události by již měly zůstat historikům a badatelům.
Chudák prezident Beneš, působil v asi nejhorších dobách českého národa ve dvacátém století. Když se podíváte na dnešní dosti turbulentní dobu, jsou obavy, že bude ještě hůř, oprávněné?
Já doufám, že nikoliv. Přispějme k tomu i tím, že budeme při hodnocení naší minulosti spravedliví, objektivní a budeme si umět zamést i před vlastními rodinnými prahy. Cílem nás všech v Evropě by mělo být udržení poměrů a vztahů, které nám přinášejí klid, mír, prosperitu, a po roce 1989 také demokratické principy. Ne každý si to však uvědomuje. Edvard Beneš by asi byl spokojen s tím, že Češi i Slováci mají dnes své demokratické státy, které jsou ukotveny v adekvátních spojeneckých strukturách. Jejich vývoj, řešení problémů a výzev je plně na nás tak, jak on a jeho současníci museli čelit těm svým, dobovým a mnohem složitějším.
Mějme ambice zvládat své problémy a dějinné mezníky lépe než naši předkové, i když nás asi budoucí generace také bezpochyby zkritizují, jak jsme měli vše dělat lépe a jinak, respektive zkritizují ty, kteří stáli a stojí v čele České republiky.
Psali jsme:
Práce autora se řídí redakčními zásadami ParlamentníListy.cz.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Přidejte si obsahový box PL do svých oblíbených zdrojů na Hlavní stránce Seznam.cz. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Je v pořádku, že se bude v Brně konat sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu?
