Zájmy velmocí v Sýrii jsou úplně jiné, než se říká. Islamisté mají podporu u tohoto dlouholetého spojence USA. Zde je pohled "obyčejného Syřana"

Jak hodnotíte současnou situaci v Sýrii? Vzpomínám si, jak při jednom z našich minulých rozhovorů jste říkal, že by v této zemi byl klid během několika hodin, kdyby se velmoci chtěly domluvit...

Začínáte nelehkou otázkou, na niž nelze odpovědět jen několika větami, přesto se budu snažit o velmi stručnou analýzu situace.

Stále zastávám stejný názor, že konflikt v Sýrii už dávno přestal být syrskou záležitostí, a nelze jej tudíž vyřešit bez mezinárodního konsensu, především mezi Spojenými státy a Ruskem. Soupeření těchto dvou velmocí v tomto teritoriu je jeden z vážných důvodů pokračující bezvýchodné války. Přesto, abych nepřisoudil veškerou vinu za situaci v Sýrii velmocem, dodám, že oba místní aktéři konfliktu, myslím tím jak syrský režim, tak i syrskou opozici včetně jejích terénních spojenců, zřejmě nepřestali doufat v dosažení vojenského vítězství a stále nemají ve svých agendách možnost akceptace reálného kompromisního politického řešení, které nedeklaruje vítězství jedné či druhé strany.

Ani země regionu nebyly a nejsou bez viny v tomto konfliktu, jelikož jejich intervence přispěly pouze k eskalaci ozbrojeného konfliktu a devastaci Sýrie. Mám tím na mysli Írán, Hizballáh a další šíitské milice na straně jedné; a Turecko, Katar, Saúdskou Arábii a další státy na straně druhé.

V tomto konfliktu není jediná strana nebo reálná síla, která by zastávala a hájila zájmy obyčejných Syřanů a která by se snažila prosadit tyto zájmy v různých probíhajících jednáních o politickém urovnání situace. Za těchto okolností si lze jen těžko představit, že by v dohledné době mohlo vyzrát nějaké pozitivní politické řešení. Vše spíše nahrává buď pokračování války, nebo rozštěpení syrského státu na regiony podléhající různým státům a vlivům.

Zdá se, že nejen Rusko drží ochrannou ruku nad Bašárem Asadem. Nově je to možná i Francie. Je to podle vás změna postoje, která přišla s novým prezidentem Macronem, nebo jde o něco jiného?

Nevím jistě, jestli se jedná o změnu politického kursu Francie vůči syrské otázce, nebo se jedná o korekci této politiky s ohledem na reálnou situaci v terénu. Spíše jsem nakloněn tomu druhému vysvětlení, jelikož syrská opozice, která měla silnou podporu předchozí francouzské vlády, procházela za dobu trvání konfliktu jedním selháním za druhým a dávno přestala být „černým koněm“ kteréhokoli mezinárodního hráče. Takže mi přijde taková korekce francouzské politiky logická.

Americká armáda, respektive několik obrněných vozů hlídá kurdské bojovníky při hranicích s Tureckem, protože Erdogan nerozlišuje PKK, pešmergy a další. Není poněkud zvláštní, že jedna země se staví proti druhé, když jsou vlastně obě v NATO?

Dle mého názoru nejde Spojeným státům v tomto případě o skutečnou podporu Kurdů nebo kurdské otázky. Jde jim o to mít nějakou kartu v syrském konfliktu. Exvelvyslanec Spojených států v Damašku pan Ford varoval Kurdy v nedávném rozhovoru, že jsou zneužiti ze strany americké administrativy. Proto i přes choulostivost kurdské otázky pro Erdogana postoj USA prozatím nebude v této věci dostatečně zneklidňující. Zájmem Erdogana je zabránit vzniku nějakého kurdského státního útvaru na severu Sýrie, který by ve spojení s kurdským iráckým útvarem mohl vzbudit reálné naděje tureckých Kurdů na vznik celonárodního kurdského státu, což by zaznamenalo i začátek rozpadu současného tureckého státu, kde žije největší kurdská menšina.

...a nevzniká tím další možný ozbrojený konflikt nebo problém?

Ozbrojený konflikt mezi USA a Tureckem prozatím nevidím, ale problém to bezpochyby bude. Ale na druhé straně se ptám, kde se prosazování nějakých zájmů obejde bez problémů? Zájmy různých států jsou vždy rozporné.

Američané nově přišli s tím, že Asad chystá další chemický útok na rebely. Není to podle vás jen hra zpravodajských služeb? Myslíte si, že by Asad skutečně použil chemické zbraně proti svému obyvatelstvu, byť nejde o „jeho“ alavity?

V případě syrského režimu nelze vyloučit použití chemických i jiných zbraní, pokud by usoudil, že mu to prospěje. Objektivně ale nevidím pragmatický důvod pro použití chemických zbraní ze strany režimu, pokud by nesměřoval k cílené eskalaci z nějakého mně neznámého důvodu. Prohlášení Američanů však dle mého názoru ještě neznamená, že skutečně mají ověřené informace o chystaném chemickém útoku ze strany režimu, ale spíše se jedná o to, že USA chtějí důrazněji hlásit, že jsou tam a že jsou připraveny zasáhnout, budou-li jejich zájmy ignorovány.

Sledujeme situaci kolem Kataru, který řada arabských zemí, včetně Saúdské Arábie, ale také Egypta, nařkla z podpory Islámského státu. Jak se na toto díváte?

Určitě situaci kolem konfliktu mezi Katarem a některými arabskými státy v čele se Saúdskou Arábií sleduji a musím konstatovat, že se jedná o konflikt, jehož podstatu a pozadí média dosud příliš neodhalují.

Je třeba poznamenat, že se jedná o konflikt uvnitř jednoho tábora spojenců USA v oblasti a že vypukl ihned po návštěvě amerického prezidenta Trumpa Saudské Arábie, kde se konal zároveň summit USA a řady muslimských zemí na téma boje proti islámskému terorismu.

To, co jsem poznamenal úvodem, mohou být indicie pro analýzu tohoto konfliktu a já se domnívám, že pokud to prezident Trump s islámským terorismem myslel vážně, tak se to skutečně nemohlo obejít bez konfliktu, jaký se stal.

Katarský stát je totiž dlouhou dobou hlavním patronem hnutí „Muslimské bratrstvo“, které je matkou všech sunnitských islamistických radikálních i méně radikálních džihádistických hnutí. Ze strany předchozích amerických administrativ bylo Muslimské bratrstvo bráno téměř za jedinou akceptovatelnou alternativu za stávající arabské režimy a dostalo se jim veliké všestranné podpory v takzvaném arabském jaru ze strany spojenců USA, především Kataru a Turecka v čele s Erdoganem.

Od svého založení byla katarská stanice Al-Džazíra tribunou pro propagaci wahhábistické a džihádistické ideologie, která je společná jak pro Muslimské bratrstvo, tak i pro radikálnější islamistické organizace, a byla propagátorem sektářských konfliktů pod záminkou podpory arabského jara a arabských revolucí.

V tomto ohledu měl katarský režim spolu s Erdoganem lví podíl na podpoře tragického vývoje událostí v Sýrii i Libyi, a to i přes neúspěch v Egyptě, kde masivně podporovali Muslimské bratrstvo. Otázkou je, jestli tak malý stát jako Katar mohl sám „bez požehnání“ hrát takovou roli a mohl podnikat takovou politiku. Já se domnívám, že nemohl, a že tak činil s vědomím a požehnáním předchozích administrativ USA a se stálou podporou ze strany Turecka a Izraele. Dnešní oficiální katarské odmítnutí podmínek pro zrušení blokády ze strany některých arabských států naznačuje, že se má o co opřít, aby tak činil, a že se mu dostává ujištění o pokračování podpory jeho role v tomto samém politickém kurzu.

I nadále jsou náznaky, že kurz prosazovaný prezidentem Trumpem, který možná ukončí předchozí pokryteckou politiku USA v této otázce, nemusí být definitivní vzhledem k zásadnímu vlivu lobbistických kruhů, které dlouhodobě ovlivňují zahraniční politiku USA.

Ještě bych poznamenal, že Saúdská Arábie nesla dlouho s nelibostí vůdčí roli malého Kataru v regionu a že reakce formulovaná kategorickými ultimativními podmínkami pro zrušení blokády Kataru jen odráží tuto nelibost. Sám jsem velice zvědav, jak se tento konflikt bude dále vyvíjet vzhledem k jeho zásadnímu významu.