Poslední slovo Dominika kardinála Duky. Vychází unikátní dílo

V těchto dnech ve Vašem nakladatelství vychází kniha DOMINIK DUKA: POSLEDNÍ SLOVO. Jde o nedokončený rozhovor s Markem Šmídem a vzpomínky osobností na pana kardinála, který loni 4. listopadu zemřel. Jak byste coby nakladatel knihu představil?

Dokončení knižního rozhovoru, který sám Otec Dominik považoval za své „poslední slovo“, bohužel překazila jeho smrt. Dialog je tudíž ohraničený roky 1943, kdy se narodil, a 1990.

Ing. Bc. Dominik Hanko

SPD
krajský zastupitel

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Další částí knihy jsou pak texty či osobní vzpomínky nejrůznějších osobností nejen církevního života. Čtenář se dozví, jak jeho osobu a význam vidí katoličtí představitelé včetně papeže Lva XIV., arcibiskupů a biskupů, ale i kněží a řeholníků z jeho okolí. Nechybí další příspěvky těch, v jejichž životech zanechal kardinál výraznou stopu: prezidentů a jiných politiků, umělců či příslušníků ozbrojených složek, ke kterým měl blízko.

V závěru jsou připojeny zásadní texty Dominika Duky z posledního období jeho pozemského života, stejně jako osobní fotografie z jeho archivu.

Anketa

Má Petr Pavel právo jet na summit NATO s Babišem a Macinkou?

Má

Nemá

97%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 16010 lidí

V čem je podle vás největší hodnota tohoto knižního díla, které, byť posmrtně, přináší poslední veřejná slova významné osobnosti českých dějin, jakou Dominik Duka bezesporu byl?

Dominik Duka řekl touto knihou své „poslední slovo“, jeho odkaz však trvá. A pro všechny, kteří se o něm chtějí dozvědět víc, je tato publikace jedinečnou a veskrze autentickou příležitostí.

Přiznávám, že mě jeho osobnost zcela ohromila hned při prvním setkání v roce 2014 – tehdy jsme mu s panem docentem Šebkem předávali jeho knihu Papežové moderního věku, kterou jsem vydal ve svém Nakladatelství ČAS.

Od té chvíle byl se mnou pan kardinál v písemném i osobním kontaktu. Hovořil na nejrůznější, nejen církevní a společenská, témata tak poutavě a zasvěceně, že jsem záhy pojal úmysl přesvědčit ho ke knižnímu rozhovoru.

Je velkou zásluhou pana docenta Šmída, že se to podařilo, a vznikl velmi čtivý text. Pan kardinál s ním rozpráví o nelehkých či ještě těžších dobách, ovšem vždy s nadhledem, noblesou a pochopením. A v neposlední řadě s ohromující vzdělaností.

Pokud jde o Vás osobně, kde vidíte největší přínos života a díla pana kardinála pro naši zemi?

Jak to správně zhodnotil odcházející arcibiskup pražský Jan Graubner, kterého si též nesmírně vážím: Pan kardinál nešel na své cestě sám, kráčel s Ježíšem Kristem. A od něj se nikdy neodchýlil, byť mu to přineslo nejednu nesnáz včetně ztráty státního souhlasu s výkonem kněžského povolání, věznění či v polistopadové době nevybíravé útoky těch, kterým je nejen církev, ale jakýkoli pevný a na tradičních hodnotách založený postoj trnem v oku.

Pan kardinál miloval a uctíval Boha, Ježíše Krista, Pannu Marii i svaté. Totéž platí pro Církev. Je samozřejmě věcí každého z nás, jaký vztah k Bohu a náboženství máme. Jen by bylo přinejmenším slušné uznat, že Církev, byť přirozeně není dokonalá, má nezpochybnitelné zásluhy o společnost, kulturu a obecně naši civilizaci. A že má co dát – a také dává – české společnosti i dnes. Otec Dominik nejenže na tom neúnavně pracoval až do posledního okamžiku, ale snažil se moudrost a víru rozdávat plnými hrstmi všem. Často dokázal přinejmenším zaujmout, ne-li přesvědčit, osoby, které se k tomu do té doby stavěly odmítavě. Neméně často byl ostouzen a napadán. On si prostě stál za svým; nevnucoval, jen nabízel v dobrém a podle svého nejlepšího přesvědčení. Jeho osobní heslo, které svým životem osvědčil, znělo: V duchu pravdy.

A v neposlední řadě miloval svou zemi, její historii i přítomnost. Na základě toho, co jsem četl, viděl, ale také slyšel přímo od něho, mohu s klidným svědomím říct, že pro Československo a později Českou republiku doslova dýchal. Asi nemusím říkat, že tohle je pro jisté kruhy nevítané. Místo aby před tím smekly, hledí na to s nevraživostí. Nebo jim snad v prohlédnutí brání ono příslovečné biblické břevno v oku?

Na nás, kteří jsme pana kardinála obdivovali a měli ho rádi, je teď úkol, aby jeho myšlenky a odkaz neupadly v zapomnění, z čehož by jeho bezohlední kritici měli radost. Jistě nejsem sám, kdo jim takové „zadostiučinění“ nechce dopřát. A snad k tomu přispěje i tato kniha, která Dominika Duku představuje nejen jako řeholníka, kněze, arcibiskupa a kardinála, ale především jako člověka a vlastence.

Můžete zhodnotit to, co se dělo po smrti pana kardinála? Narážím na nemalé množství velmi kritických, až sprostých komentářů k jeho osobnosti, a to dokonce i od známých jmen zevnitř církve…

Ano, tohle je velmi smutné. Kdyby tito lidé měli alespoň takové minimum slušnosti, aby mlčeli přinejmenším do chvíle, než byl Otec Dominik uložen k poslednímu odpočinku… Četl jsem v posledních letech snad všechna veřejná vyjádření pana kardinála a mnohokrát s ním mezi čtyřma očima diskutoval. Mohu odpřisáhnout, že nejen ve veřejném prostoru, ale dokonce i v soukromí se vždy vyjadřoval pevně, ale zároveň laskavě a s nadhledem. A teď si to srovnejte s vyjadřováním jeho odpůrců…

V Církvi samozřejmě byly, jsou a budou i špatnosti – zdůrazňuji: i špatnosti, nejen špatnosti, jak slyšíme z různých stran –, jenže ti, kteří proti ní bojují, si berou skutečná provinění a utrpení obětí jen jako záminku. Ve skutečnosti jim vůbec nejde například o oběti sexuálního zneužívání.

Řekl bych, že útoky proti církvi v poslední době ještě nabyly na intenzitě. A pan kardinál byl a je takříkajíc na ráně. A to díky svému postavení a morální integritě, jakož i vzdělanosti, která méně vzdělané irituje.

Moc prosím všechny, kteří si přečtou tento rozhovor: Zkuste se nejen na něj, ale i na Církev podívat bez klapek na očích a bublajících emocí. Ano, kriticky – tak se ostatně díval i Otec Dominik. Ale vyváženě a s tím, že pokud vidím nedostatky, měl bych vidět i zásluhy. Jinak se neustále vzývaná vyváženost jaksi nedostavuje.

A možná osobněji řečeno – měl jsem pana kardinála opravdu rád: Nekopejte do něj. I on byl jistě člověk chybující, ale dělal pro nás všechny, co mohl. A zůstalo po něm obrovské dílo. Z celé palety zásluh zmíním jen dva počiny z naší doby: svatovítské varhany a logopedickou školu. I kdyby šlo jen o toto – a ono toho bylo nesrovnatelně víc! – zaslouží si smeknout, nikoli poplivat.

Dočká se Dominik Duka širokého celospolečenského ocenění? Některá média ho dlouhodobě označovala za „kontroverzní” osobnost. Patrně proto, že měl jasné názory, ze kterých neuhýbal…

Opět musím zmínit pana arcibiskupa, respektive nyní už apoštolského administrátora Jana Graubnera. Mimochodem, velmi jsem se radoval z toho, jak spolupracoval s panem kardinálem, jak si pomáhali, zastupovali se, a především respektovali. Když Otec Jan před čtyřmi lety usedal na svatovojtěšský stolec, některá média vyzdvihovala údajnou „špatnou pověst a mediální obraz“ Arcibiskupství pražského a pokrytecky se ho tázala, jak to hodlá napravit. Mně by takové popichování rozčílilo, ale on s klidem odpověděl, že pro něj je zásadní, jak na jeho arcidiecézi nahlíží Bůh. Chápu, že to mnozí nemohli pochopit a přijmout. Já bych na jeho místě dodal, že „náprava“ je na nich, nikoli na mně, ale Otec Jan se toho ve své laskavosti zdržel.

Ve své otázce jste si vlastně odpověděl sám. Pevné postoje, založené na tradičních hodnotách, víra, vlastenectví – to jsou pojmy a charakteristiky, které na „věrozvěsty nových pořádků“ působí jako červený hadr na býka. Možná ještě v soukromí by vám to tolerovali, ale jakmile s tím jdete na veřejnost, otrávené šípy přilétají ze všech stran.

Uznávám, že ten, kdo si přečte tento rozhovor, může říct, že nejsem objektivní, protože jsem měl pana kardinála rád. Ano, měl, nikdy se od něj neodvrátím a útoky na něj mě bolí. Ovšem jeho myšlenky a činy jsem opravdu podrobně sledoval dlouhá léta. Neříkám, že jsem vždy se vším souhlasil. Pokud ale máme společně něčeho dosáhnout, je přece nutné hledat shodu, a nikoli rozdílnosti, což se dnes bohužel většinou děje.

Mimochodem, víte, jaký výrok pana kardinála mě před mnoha lety zaujal jako první? Že není správné vyvyšovat věřící nad nevěřící, protože to nedělal ani Ježíš. Svědčí snad tento postoj o nějaké nadřazenosti? Není to spíš pochopení a empatie, která odpůrcům tak zoufale chybí?

Všiml jsem si, že vychází i vaše kniha o Karlu Hynku Máchovi. O čem bude? Mácha je osobnost sice široce známá, hlavně ze školních lavic, ale u většiny asi spíše povrchně. Lze o této osobnosti přinést ještě něco nového?

Rozhodně ano! Předpokládám, že to u Vás coby školáka bylo stejné jako v mém případě: dozvěděl jste se o Máji, o Hynkově tragické smrti… Pokud byl ten, kdo stál za katedrou, odvážnější, pak možná padla zmínka o Lori Šomkové a bujarosti jejího přítele. Předpokládám, že jste Vy a Vaši spolužáci neslyšeli nic o dalších stránkách Máchova života. Nejenže před námi stojí mimořádně talentovaný, do mnoha uměleckých disciplín rozkročený člověk (i to jste snad býval mohl slyšet). Ale máme co do činění s výborným studentem na všech stupních, s cílevědomým začínajícím právníkem a v neposlední řadě s překvapivě pragmatickým obchodníkem.

Na našeho hrdinu jsme se s Otomarem Dvořákem podívali opravdu poctivě a důkladně a dozvěděli se toho spoustu. I proto jsme zamýšlenou jedinou publikaci rozdělili. Nyní vychází kniha s názvem KAREL HYNEK MÁCHA – ÚSVIT SPATŘENÝ, která pokrývá léta 1810 až 1832. O poslední čtyři roky čtenáři samozřejmě nepřijdou, jen si na ně budou muset trochu počkat.

Kniha je do značné míry místopisem. A v tomto ohledu možná překvapí regiony, které měly na Máchu silný vliv, a přitom se o nich prakticky neví nebo nemluví. Jde například o zmiňovaný Český Merán, kam jezdíval na prázdniny za strýcem a tetou a odkud pocházel jeho otec. Nebo o Benešov a pozoruhodná místa s neméně vábivými jmény v jeho okolí: Želetinku a Kožlí. Případně o četné hrady podél Sázavy, mezi Zlenicemi a Českým Šternberkem, které mladý básník navštívil a nakreslil. Samozřejmě nechybí ani „máchovská klasika“ – Kokořín, Bezděz, Karlštejn, Svatý Jan pod Skalou… A Praha. V Matce měst nacházíme celou řadu míst se vztahem k našemu hrdinovi. A to i z toho důvodu, že se jeho rodiče několikrát stěhovali. Zmínil jsem Újezd, poučený čtenář bude možná znát Karlovo náměstí (respektive tehdejší Dobytčí trh). Lokalit je ale mnohem víc a některé, byť v širším centru Prahy, jsou zcela opomíjené. Nedivil bych se, kdyby se o nich naši čtenáři něco dozvěděli vůbec poprvé.

Druhým zásadním aspektem knihy – opět platným pro všechny naše společné počiny – je pohled na hrdinu jako na člověka. Na „normálního“, byť bezesporu výjimečného a mnoha talenty obdařeného člověka se všemi jeho klady i zápory, ctnostmi i nectnostmi…

To bohužel u slavných osobností nebývá zvykem, většinou se z nich udělá, jak říkáme, „mramorová busta“, sice vznešená, ale na dotek i na pohled chladná a nelidská. Odtud pramení i sporé a stereotypní informace ve školách, jak jsme o tom před chvílí mluvili. Čtenář se tak dozví o Máchově česko-němectví, prudkém střídání nálad, okázalém chování a sebeprezentaci, ale také o ušlechtilých skutcích a ryzích citech.

Pokusili jsme se nahlédnout do jeho nitra. A to nikoli svévolně, ale na základě toho, co jsme se o něm dozvěděli a co jsme si dali do souvislostí. Na základě jasných důkazů například přesvědčivě vyvracím neustále tradovaný mýtus, že Mácha byl neznaboh, že zavrhl Boha atd. Tak to vůbec není. A můžu se díky tomu na závěr našeho rozhovoru vrátit k panu kardinálovi: Tohle jsem mu ještě stačil loni v létě říct. A měl z toho radost.

Josef Pepson Snětivý (1973) vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, ale jeho celoživotní vášní je hudba, které se věnuje coby saxofonista, klávesista, zpěvák, skladatel a textař – v současnosti zejména sólově s pořady Saxy Night a Na vlnách tónů a slov. Natočil několik desek se skupinami nejrůznějších žánrů; album Půlnoční vzkaz (2017) je jeho první sólové.

Po třicítce se obrátil také k literatuře, přičemž se profiluje coby prozaik, básník, publicista a překladatel. Knihám se začal věnovat ještě intenzivněji poté, co v roce 2010 založil Nakladatelství ČAS.

V oblasti prózy publikoval román Piercing na duši (2008), novely Každý král je sám (2006), Hlava plná čertů (2007), Ženy s krátkými nehty (2010), Adventní prsten – v triptychu Tři vánoční dárky (2011, s H. M. Körnerovou a A. Stainforthem) a Ženy, které rozdávají adventní věnce (2014), stejně jako povídkové sbírky Dopisy v nevratných lahvích (2009) a Samolásky a soulásky (2011) a povídky Tři králové o třetích Vánocích – v triptychu Vánoční zázraky (2017, s T. Kubátovou a A. Stainforthem), Ne každý vánoční dárek potěší – v triptychu Tři vánoční přání (2018, s M. Harasimovou a A. Stainforthem), Vánoce pod dekou – v triptychu Vánoční návraty (2020, s M. Harasimovou a A. Stainforthem) a Vánoční kočkování – v triptychu Šťastné a chlupaté… Vánoce! (2024, s M. Harasimovou a P. Nachtmanovou).

Jako básníkovi mu vyšly sbírky Z deště pod opak (2012), Retroperspektiva (2013), Exupérymenty (2014) a Dvě na čtvrtou sonetů v rytmu srdce (2015) a leporela Zvířátka ze ZOO a Máme doma zvířátko (2013 a 2019, ilustrace L. Procházková).

Svou lásku k fotbalu zúročil v knihách Deník malého fotbalisty (šest vydání: 2008, 2010, 2015, 2020, 2023 a 2024), Český fotbal – radost jen po kapkách… (2009, se Z. Čechem), Český fotbal 2012 (2012, s J. Káninským) a Tomáš Řepka: Neuhýbám! (2014, s T. Řepkou).

Do oblasti literatury faktu lze řadit i více než deset publikací, které napsal s Otomarem Dvořákem: Skrytá krása Čech (aneb Tipy na cesty za opomíjenými skvosty) (2016), Utajené hrady a zámky I. (aneb Prahou po stopách panských sídel) (2017; druhé, aktualizované vydání 2019), Utajené hrady a zámky II. (aneb Prahou podruhé po stopách panských sídel) (2018; druhé, aktualizované vydání 2021), Místa zrychleného tepu (aneb Tipy na cesty za skrytou krásou) (2018), Utajené hrady a zámky III. (aneb Prahou potřetí po stopách panských sídel) (2019), Krajinou prvních Přemyslovců (aneb S českými knížaty ze Stadic do Prahy) (2020; druhé, rozšířené vydání 2023), Krajinou Karla IV. (aneb S Otcem vlasti Prahou, Čechami a Moravou) (2021), Krajinou Albrechta z Valdštejna (aneb Na cestách s vévodou frýdlantským) (2022), Příběh svatého Václava (aneb Životem a krajinou českého národního patrona) (2024), Utajené hrady a zámky IV. (aneb Prahou počtvrté po stopách panských sídel) (2025) a Karel Hynek Mácha: Úsvit spatřený (2026).

Sám pro edici Skrytá krása naší země napsal knihy Tajemství pražských klášterů – Hrad a Hradčany (2021; druhé, rozšířené vydání 2022) a Tajemství pražských klášterů – Královská kanonie premonstrátů na Strahově (2022).

Z angličtiny přeložil pohádkový příběh Charlotte Brontëové Hledání štěstí (2010), vampyrskou novelu Josepha Sheridana Le Fanu Carmilla (2011, druhé vydání v knize 2x mistři klasického hororu v roce 2015), kterou také převyprávěl, a novely v dopisech Jane Austenové Lady Susan (2015) a Láska a přátelství (2020); ze slovenštiny pak román Jany Pronské Slané prokletí (2013).

Jako píšící cestovatel dlouhodobě spolupracuje např. se stanicí Český rozhlas Dvojka či s webem televizní stanice CNN Prima. Je věřící – římský katolík. Více na www.pepson.cz