Hovoříme-li o prezidentských volbách, lze říci, že naši spoluobčané rozhodli moudře? Nebo by Jiří Drahoš, viděno optikou dneška, byl lepším prezidentem? Drahoše podporovaly umělecké a intelektuální kruhy, Miloše Zemana spíše chudší obyvatelstvo z venkova. Tyto dvě skupiny se nemají v lásce... Která z nich během prezidentských voleb víc „přikládala pod kotel“?
Prezident Miloš Zeman byl zvolen v přímé demokratické volbě za vysoké volební účasti a tuto skutečnost je třeba respektovat. Nepřísluší mi posuzovat „moudrost“ spoluobčanů, ale voliči Miloše Zemana bezpochyby posoudili nabídku a osobnostní profily ostatních kandidátů a považují své rozhodnutí za pragmatické a racionální. Na základě průběhu prezidentské kampaně a zejména druhého kola se nedomnívali, že by Jiří Drahoš byl lepším prezidentem. To, co je třeba rozhodně odmítnout, je umělé mediální rozdělování národa na „umělecké a intelektuální kruhy“ a „chudší obyvatelstvo z venkova“ a navozování atmosféry jakési studené občanské války mezi nimi.
Bohužel v současné době množství titulů, akademických hodností a pocit příslušnosti k takzvané intelektuální elitě nevypovídá nic o skutečné inteligenci, osobní zralosti a rozhledu jedince. Kvalifikovaný řemeslník může mít mnohem více soudnosti a zdravého rozumu než univerzitní profesor. Jestliže některý představitel samozvané elity národa ovládající mediální a akademické sféry vyjadřuje otevřeně své pohrdání „chudším obyvatelstvem z venkova“, je to doklad toho, že k žádné elitě ve skutečnosti nenáleží. Události ve Francii názorně ukazují, jaké dramatické důsledky může mít odtrženost elitářské kasty utvrzující se ve své výjimečnosti a těšící se stále rozsáhlejším privilegiím od voličské základny běžných lidí práce, kteří jsou základem občanského a demokratického života.
Fotogalerie: - Francie povstala
Fotogalerie: - Pouliční boje v Paříži
Andrej Babiš získal důvěru Sněmovny, ale důvěru většiny národa nemá. Stojí za to, aby Česku vládl dál? Protestovaly proti němu různé skupiny lidí. Ubližují mu kauzy jeho minulosti, jeho rozdávačný a štědrý politický program, jeho vystupování, či je to něco jiného? Co Babiš dělá špatně?
ANO působí stále značně osobnostně heterogenně a roztříštěně, nalezneme zde výrazné morální osobnosti i zjevné oportunisty, osoby kompetentní i neschopné, levicové liberály i pravicové technokraty. Již nyní se to projevilo v chování některých europoslanců a relativně malém zisku v komunálních a senátních volbách. Je to škoda, protože Česká republika potřebuje energickou, disciplinovanou a asertivní politickou sílu pro provedení odvážných reforem, které by nás v hierarchii světového hospodářského systému přivedly na místo, jež nám náleží, obnovily důvěru v demokracii a právní řád a rehabilitovaly patriotismus. Troufám si tvrdit, že pomíjivost či trvanlivost politického odkazu Andreje Babiše závisí na tom, jak obstojí v této zkoušce. Jestliže selže, prohraje parlamentní volby a Česká republika se opět změní v kolbiště loupeživých baronů přestrojených za politické strany a vysávajících lidské a materiální bohatství země.
Ve výroční zprávě BIS jsme se dočetli, že „dezinformační weby“ jsou v drtivé většině provozovány českými provozovateli, kteří upřímně věří, že je nutné vystoupit z NATO a EU, a nejsou placeni Ruskem. Podle průzkumu Medianu si ohledně zahraniční politiky 23 procent Čechů myslí, že agresivnější jsou Američané, 26 procent soudí, že agresivnější jsou Rusové, a 51 procent tvrdí, že obě velmoci jsou agresivní stejně. Odvracejí se Češi od Západu? Zklamal je Západ?
Nevím, co je myšleno pojmem „dezinformační web“, protože jsem se ještě nesetkal se žádným médiem, které by vědomě a účelově nebo z hlouposti a nekompetentnosti někdy neuveřejnilo nepravdivou zprávu či dezinterpretaci. Osobně se domnívám, že by Česká republika měla setrvat v NATO a Evropské unii, i když obě organizace by naléhavě potřebovaly radikální reformu, hodlají-li přežít jako funkční celky. Na druhé straně, mám-li parafrázovat Voltaira, budu vždy hájit každého jedince hlásajícího opak, protože je to jeho právo jako svobodného občana demokratické společnosti. Jestliže bude většina obyvatel České republiky toužit po vystoupení z NATO a Evropské unie a toto své rozhodnutí vyjádří zákonným a ústavním způsobem, je povinností politické reprezentace hlas lidu vyslyšet. Češi se samozřejmě od Západu neodklánějí, protože již více než tisíc let jsou pevnou součástí západní civilizace. Naši panovníci, myslitelé a umělci se v minulosti podíleli na budování Západu. V době, kdy islámská vojska pronikla k Vídni a Osmanská říše dosahovala takřka k našemu pomezí, byli to rovněž čeští vojáci, kteří se zbraní v ruce bránili islamizaci Evropy.
Jsme Západ, protože myslíme a jednáme jako příslušníci Západu a jednoduše nemáme jinou možnost. Na druhé straně pojem „Východ“ tak, jak s ním běžně pracují mnozí publicisté, politikové, a dokonce akademičtí pracovníci, kteří mu přikládají a priori velmi negativní či hanlivý význam, nedává smysl. Co je to „Východ“? Rusko? Turecko? Persie? Indie? Čína? Či dokonce Japonsko nebo Korea? Není pohrdání imaginárním „Východem“, kterým doslova přetékají česká média, výrazem nepřijatelné kulturní arogance a rasismu? Přezíráním milionů lidí, kteří žili civilizovaným způsobem života tisíce let před námi, vyznačovali se pozoruhodným kulturním bohatstvím a dnes jsou dokonce průkopníky modernity, jež je pokročilejší a progresivnější než naše vlastní? To, co nás zklamalo, jsou některé státy západní Evropy, které pro nás v roce 1989 představovaly civilizační vzor a jež se stylizovaly do úlohy nadřazeného protektora. Dnes podléhají hospodářské stagnaci a sociálnímu chaosu a svou imigrační politikou páchají etnickou sebevraždu. Stávají se ale samy pouhou periférií Západu, jehož těžiště se postupně přesouvá do středu evropského kontinentu.
Psali jsme:
Zlevněné jízdné pro důchodce a studenty, zvýšení důchodů, obědy zdarma pro školní děti. To vše prosazuje vláda Andreje Babiše. Rozhazuje a korumpuje voliče, nebo zjednává sociální spravedlnost? V předtuše blížící se hospodářské krize prý vláda rozhazuje, neinvestuje a premiér vše překrývá nákladnou sebepropagací.
Česká republika potřebuje také velkorysý investiční program, který by jí pomohl překonat příští hospodářskou krizi. Jeho obsah je všeobecně známý a zahrnuje nejenom infrastrukturu, dálniční síť, vysokorychlostní železnice nebo sociálně dostupnou bytovou výstavbu, ale také reformu vysokého školství, které by se emancipovalo od neomarxistických aktivistických oborů paralyzujících zdravý rozum a umožnilo kvalitativní vzestup našeho hospodářství na technologicky vyšší úroveň. Nesmí se například již opakovat tragický příběh, kdy nekoncepční hospodářská a vzdělávací politika způsobila, že Česká republika, která se kdysi nacházela na špičce světového jaderného vývoje, není dnes schopna postavit vlastní jadernou elektrárnu.
Zahraniční pracovníci z Ukrajiny i jiných zemí dále zaplňují pracovní místa, která Češi nechtějí. Na Plzeňsku i jinde je to doprovázeno kriminálními excesy. Je dobře, že na manuální pracovní místa do ČR přicházejí dělníci z Východu? Byli jsme my za chudé v roce 1990, a teď jsme za „pány“ nad Ukrajinci či Rumuny nebo Moldavany, kteří k nám jezdí pracovat? A jaké je naše soužití s nimi?
Ekonomická dělba práce spočívající v tom, že německá firma postaví na českém území montovnu, v níž jsou zaměstnány nekvalifikované pracovní síly z Moldávie či Kazachstánu, je pochopitelně absurdní a pro Českou republiku, která nese veškerá sociální a bezpečnostní rizika, aniž se plnohodnotně podílí na vytvořeném zisku, nevýhodná. I z tohoto důvodu je nutné, aby byla česká ekonomika založena na náročných průmyslových a terciárních odvětvích vytvářejících vysokou přidanou hodnotu a zaměstnávajících kvalifikované pracovníky z České republiky i zahraničí. Imigrace pracovitých, vzdělaných a flexibilních lidí, kteří jsou ochotni a schopni se plnohodnotně začlenit do českého jazykového, kulturního a profesního prostředí, je jednoznačně pro náš stát přínosem, i vzhledem ke stárnutí místní populace. V takovém případě můžeme hovořit o obohacení, nikoliv ve smyslu nesmyslné ideologie multikulturalismu, ale konkrétních materiálních hodnot a praktických znalostí.
V souvislosti s bezbřehou mezinárodní imigrací je pozoruhodné, že je až fanaticky obhajována neomarxistickými kruhy, které zároveň po desetiletí obviňovaly takzvané imperialistické západní státy z vysávání kapitálu a přírodních zdrojů z chudých zemí takzvaného Jihu, které tím udržovaly v hospodářském a politickém područí. Není přitom horšího vykořisťování než zbavování zemí jejich nejproduktivnější pracovní síly pod rouškou falešného humanismu. Již koncem devatenáctého století, v době masového odchodu Švédů do zámoří, vyčíslil ekonom a geopolitik Rudolf Kjellén ztrátu, kterou způsobí Švédsku jeden vystěhovalec, na pět tisíc tehdejších korun, což byla nezanedbatelná částka. Tento paradox či kognitivní disonance neomarxistů, zároveň odsuzujících jednu formu a vyzdvihujících jinou podobu ochuzování méně rozvinutých zemí, lze vysvětlit jejich současnou podřízeností neoliberalismu využívajícího globalizaci ke zvyšování zisků a prohlubování světové ekonomické nerovnosti.
Rusko podle Západu dál provokovalo: Skripal, Sýrie, Kerčský průliv. Potvrdila se letos mezinárodně sdílená teze o agresivním Rusku? Ve jmenovaných oblastech, ale i jinde? Rusko se aktivně „bratříčkuje“ se Saúdskou Arábií, Tureckem, s jednou z libyjských vlád, respektive jejich vládců. Musejí si Západ a svět zvyknout, že Rusko opět mluví do geopolitiky?
Ne všichni představitelé či myslitelé Západu hodnotí ruské zahraničněpolitické činy jako „provokace“ a projev „agresivity“. Je zajímavé, že u západních mainstreamových liberálně levicových médií je současná vyhrocená nenávist a zášť vůči nekomunistickému Rusku přímo úměrná jejich vstřícnosti, pochopení a hlásání mírového dialogu s komunistickým Sovětským svazem v době studené války. Rusko musí mít geopolitické zájmy a cíle, protože se vyznačuje ojedinělou geopolitickou polohou mezi Evropou, Blízkým východem, Střední Asií a Dálným východem. Jeho území spojuje Evropskou unii s Čínou a Japonskem. Je vystaveno rostoucí čínské a muslimské asertivitě. Jestliže by se Rusko zhroutilo, jak to hrozilo v devadesátých letech minulého století, vzniklé mocenské vakuum by mohlo způsobit politickou nestabilitu v celé Eurasii.
Evropa se potřebuje zabezpečit proti případným hrozbám a rizikům přicházejícím ze západní Asie. Turecko jako spojence a nárazníkovou zónu mezi Evropou a Blízkým východem jsme pravděpodobně ztratili. Spojené státy americké stále více chápou Evropskou unii vedenou Německem jako potenciálního rivala. Čínský projekt nové Hedvábné stezky pravděpodobně definitivně přesune těžiště modernity a technologických inovací ze západní Evropy na Dálný východ. Myslím, že Machiavelli, Talleyrand nebo Bismarck by v dané situaci viděli v alianci s Ruskem východisko z rostoucí zahraničněpolitické izolace Evropy. Takový kompromis není ničím novým. Spojenectví s carským Ruskem umožnilo porážku Napoleona, Francie a Velká Británie přemohly s ruskou pomocí vilémovské Německo a demokratické Spojené státy americké a Velká Británie potřebovaly totalitní Sovětský svaz ke zničení nacistického Německa.
Ukrajina se chystá na prezidentské volby. Západ podporuje Porošenka, leč ten je podle průzkumů zatím v poli poražených. Když je tak mezinárodně preferovaný lídr tolik vzadu, znamená to, že Majdan byl neúspěšný? Letos od jeho začátku uběhlo pět let. Bylo dobře, že jsme se angažovali?
Nevím, do jaké míry byl Majdan, to znamená svržení demokraticky zvoleného prezidenta, úspěšný či neúspěšný z hlediska cílů těch sil, které jej iniciovaly. Hrubý domácí produkt na obyvatele v paritě kupní síly je na Ukrajině momentálně nižší než v Namibii, na Jamajce, v Jordánsku nebo Bhútánu. Miliony Ukrajinců odcházejí za prací do Ruska, Polska, České republiky a dalších zemí. Ukrajinu sužují korupce a vážné energetické problémy. Nevyřešený je vztah k ruskojazyčné populaci. Nejsem si jist, zda uvedené faktory přispívají k potenciální integraci Ukrajiny do Evropské unie. Jestliže se chceme dlouhodoběji angažovat na Ukrajině, musíme být připraveni na to, že Ukrajina je „ekonomickou a politickou obdobou Afghánistánu“, nekonečnou válkou s místní mizérií, kterou nelze vyhrát. Příští ukrajinská vláda bude pravděpodobně usilovat o určitou formu dialogu s Moskvou.
Jak se vlastně má naše země postavit k věcem, jako jsou umělá inteligence, nahrazování lidských pracovníků roboty, průmysl 4.0? Jde o nevyhnutelný proces, nebo o mýtus? Pokud se ale vše rozjede, bude přebytek lidské práce, zvláště té manuální, na světovém trhu. Bude se to řešit kratším pracovním týdnem, zdaněním robotů nebo nějakým paušálem pro lidi bez práce, což ovšem může vést k prudkým sociálním bouřím...
Mýtus to bezpochyby není. Technologický pokrok je nezastavitelný a spotřebovává dnes největší množství lidského intelektu a energie, které dříve konzumovalo náboženství, ideologie, umění či jiná kreativita. Nastává revoluce srovnatelná s revolucí neolitickou a průmyslovou. Jsem nicméně přesvědčen, že lidé, kteří budou ochotni a schopni pracovat, se neztratí ani v tomto novém světě. Podle mezinárodních ekonomických statistik náleží mezi technologicky nejvyspělejší země světa Spojené státy americké, Japonsko, Německo, Izrael, Jižní Korea, Kanada, Singapur, Švédsko, Finsko a Velká Británie. Průměrná míra nezaměstnanosti činí dohromady v uvedených deseti zemích přibližně čtyři procenta. To rozhodně nesvědčí o tom, že by umělá inteligence, zavádění robotů a automatizace vytvářely masovou nezaměstnanost, která je vysoká spíše v méně rozvinutých zemích. Žijeme na úsvitu věku velkých příležitostí a byla by škoda, kdyby Česká republika, která může svobodně rozhodovat o svém osudu, této možnosti nevyužila.
Psali jsme:
_635695218277763486.JPG&id=73502)
autor: Václav Fiala
_profil_top.jpg)