Vzpomněl jsem si na jednu z letošních glos Miroslava Macka, která se týkala zpochybnění slova vlast z důvodu, že na tomto území vládnou naši správci cizích zájmů, že nám vládne cizí politika a podobně. Vy jste měl svého času vynikající pracovní nabídky ve Švédsku a USA, ale v sedmdesátém roce jste se vrátil. Nelitoval jste někdy svého rozhodnutí?
Nelitoval. Před sice asi štědře honorovanou vědeckou prací a neznámou budoucností jsem volil návrat domů do skrovné rodiny, ale mezi velké osobnosti, které pak natrvalo ovlivnily můj vývoj. Byl to i můj děda chalupář, zakladatel vesnického Sokola a husitské církve, který vytrvale bojoval s chamtivými kapitalisty. Dále můj otec, nezničitelný bojovník proti komunismu a zanícený včelař, který, byť sesazen z ředitele na pomocného dělníka, nezatrpkl a začal přivážet obrobky jen nekomunistům, ale s pocitem svobodného člověka. Tento vjem vnitřní svobody mi pomohl překonat politické svízele, a tak oba staršinové ve mně zanechali percepci hrdosti na mé češství a národní historii končiny, do které patřím.
Profesně jsem pak prožil bohatý život v prostředí Fyzikálního ústavu Akademie věd, našel vynikající spolupracovníky a učitele a získal své zaměření na obor termodynamiky. Prožil jsem tak několik zlomových etap politického vývoje, ale vždy jsem zůstal pyšný na svůj původ z Česka. Ve svém badatelství jsem tak našel i možnost zavítat i do daleké historie a představit Jana Amose Komenského jako fyzika, který předeslal nauku o teple svými názory zavedením termínu kalorika, který vlastně podnítit vývoj termodynamické teorie bez instalace – někdy těžko pochopitelné – entropie. To se, bohužel, nestalo, ale setrvalo jako nevyužitá možnost a pro mě badatelsky přitažlivá alternativa evoluce. Tak se kalorik – česky teplík – stal podnětem i textu kabaretu nazvaného „Mrazospytem k teplospytu“, který jsme provozovali čtvrt století u příležitosti nejrůznějších konferencí, což byla libůstka, kterou bych si jako emigrant nikdy nemohl dovolit – takže jsem volil dobře - a navíc český chleba a dršťkovou polévku mají taky jen u nás doma.
Letos uplynulo 75 let od „vítězného“ února. Pamatujete si toto období, i když vám tehdy nebylo ani deset let?
Pamatuji a jsem přesvědčen, že to byl následek voleb z roku 1946, tehdy konaných pod vlivem pocitu zrady Západu (Mnichov) a ovlivněn záchranou z Východu (osvobození), a to v naději na lepší budoucnost. Řada věcí, které ovlivnily volby stojí za připomenutí i pro dnešek, třeba, že volební právo bylo rozšířené i pro voliče od 18 let (dříve 21), byla omezena účast pravicových stran (agrárníci, živnostníci) a vnucena celonárodní agitace, čímž si komunisté před-připravili následné převzetí moci.
Pamatuji se, že můj otec tehdy okomentoval komunistický zisk 40 procent tím, že to je předzvěst 40 let zotročení – a měl pravdu. Následující volby po únorovém puči v květnu 1948 už měly restriktivní charakter omezovaný jen na jednotnou kandidátku tzv. Národní fronty, stejné pojaté jako kdysi postup Hitlera v Říšském sněmu v roce 1938. Nesly se pod hlasem „svobodného a pokojného budování socialistické budoucnosti“ a hlavně nerušeného, kdy i nesouhlas pomocí neutrálního bílého lístku ve volbách byl už pod hrozbou perzekucí. Z toho plyne, že výsledek touhy po lepší budoucnosti může být hodně ošidný a na to si musíme dát pozor i dneska.
Co z několika politických období, která jste zažil, ve vás zanechalo nesmazatelné dojmy?
Pamatuji si pocit ohrožení při poslouchání cizího rozhlasu, a to ve všech režimech, jak protektorátu, tak následného komunismu, a to i pod pohrůžkou smrti. Dramatické revoluční přechody ve mně zanechaly dojem neserióznosti, kdy po druhé světové válce bezúhonně přežili ti, co se dali ke komunistům, a naopak hrdinní západní obránci svobody byli pozatýkání. Stejně tak po roce 1989 přežili ti, co převlékli svůj komunistický kabát a dali se na cestu budování kapitalismu a umožnili odliv českého kapitálu do zahraničí, což se předtím nezdařilo ani komunistům.
Poctivost tak vždy vzala za své a provinění zůstala bez potrestání. V etapě budování socialismu jsme museli poslouchat věrozvěsty bojující proti abstraktnímu pojmu hrozby imperialismu, který nás ohrožuje zničením s tím, že se musíme uskrovnit, abychom dosáhli kýženého stavu rovnostářství: práce podle svých schopností a nároky podle svým potřeb. Demokracie nám přinesla další náboženství v uskutečňování iluzorního stavu uhlíkové neutrality, kdy pod pomyslným nebezpečím oteplení a zničení životního prostředí člověkem se musíme opět uskrovnit, abychom dosáhli evropské blaženosti klimatické vyváženosti. Ocitáme se ve vleku politických rozhodnutí, kdy v obou případech se technologický rozvoj stal podřízen politickým předsevzetím a ne přirozenými požadavky vývoje. Asi jsme nepoučitelní...
Psali jsme:
Takže se stále točíme v jakémsi kruhu a lidstvo se prý ocitlo na „tenkém ledě a ten led velmi rychle taje“, jak varuje šéf OSN António Gutterres, jenž také říká, že planeta Země dosáhne úrovně kritického globálního oteplení o 1,5 °C proti hodnotám před průmyslovou revolucí už v příštím desetiletí. Hrozí nám to?
Ve své knize „Umění vládnout“ napsala tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová, že sjednocená Evropa je nejen utopickým projektem, ale hlavně pomníkem marnivosti zfanatizovaných intelektuálů, tj. programem, jehož nevyhnutelným politickým údělem je závěrečný debakl. Psal se rok 2002 a po více než dvaceti letech bychom její slova mohli přeformulovat a namísto termínu „sjednocená Evropa“ dosadit výrazy jako „zelená politika“ či „klimatická neutralita“ a citát by stále přesně vystihoval podstatu věci. Projekt „Green Deal“ je a zůstává jasným ideologicko-politickým dokumentem, který bude realizován, a to za každou cenu, a možná i bez jakéhokoliv efektu na slibované snížení oteplování Země, ale s následkem devastace vlastní ekonomiky na úkor zisku okolních zemí.
Jak bylo řečeno, tento plán je adekvátní někdejším projektům komunistů, kteří navrhovali rozvoj socialismu tak dlouho, až se socialistická ekonomika zcela zhroutila. Stalo se to pod tíhou tak zvané „perestrojky“ kdy věrozvěst Michail Gorbačov se tak současně stal i hrobařem tehdejšího SSSR. Důvodně se můžeme obávat stejného hrobařského efektu dnešních věrozvěstů a spíše papalášů EU, kdy se bude tak dlouho „reformovat“, až se klimatický risk vymstí. Bohužel, nezasáhne však ty bohaté elity, co to vymyslely, ale chudáky občany, kteří to odnesou zbídačením. Kam se vlastně poděla realita klimatických změn jako následek přirozených cyklů soustavy Země-Slunce a jejich fluktuací popsaných a evidovaných za poslední statisíce let? Překryla je ideologie okamžitých zvratů počasí, které si vzali za své političtí ideologové a všichni ti, co na tom chtějí profitovat. Takže novodobí ekologičtí a klimatičtí alarmisté se stali jen jakousi odnoží tehdejších komunistických věrozvěstů – nic nového pod sluncem.
Kam až to tedy bruselští greendealisté se svými opatřeními a zákazy mohou dohnat?
Jakékoli omezení přináší protireakce, ať už v dobrém, nebo špatném smyslu. Vezměme si příklad protiruských sankcí, kdy obchod s ruskou ropou ovládli tajemní hráči odněkud z Dubaje nebo Hongkongu. Narostlo pašování přes nejrůznější zprostředkovatele, ale i samotné státy, protože je to zdroj enormních zisků. A o to vždycky jde! Co nastane v okamžiku naplnění Green Dealu a zejména omezeného prodeje aut se spalovacími motory, lze předvídat. Vypukne šílenost ilegálních aktivit, jako je pašování aut a jejich nezákonného pře-prodeje, kdy si můžeme vzít příklad z prohibice v USA v letech 1920-1933 s hrůzným následkem obrovského nárůstu kriminality. Představme si, jak povolení jízdy klasických aut bude jen a jen možné za použití syntetického paliva, které se vyrábí zreagováním vodíku s plynným CO2 (a následně až stokrát dražší než přírodní) a je tak označováno za neutrální jen proto, že pohlcené a následně vyprodukované CO2 spálením jsou stejná. Tak se rozjede byznys podvodů se vzájemnou záměnou přírodních a syntetických paliv, nastane doba zabudovávání tajných přídavných nádrží, viz naše zkušenosti se zelenou naftou a tak dále.
Světově rozběhne přesouvání prodeje ojetých aut z profitujících zemí, kde to zůstane běžné možné, do vnucené nezákonnosti zemí Green Dealu pod údělem vnucených restrikcí. Začnou se obohacovat se a ještě více zbohatnout jen ti vyvolení, a to na konto vzrůstající chudoby a nedostupnosti pro obyčejné lidi. Naroste zločinnost a bezmezná nestoudnost obchodování, či lépe pašování, přičemž privilegovaní si dopřejí všech zakázaných požitků stejně jako dnes, kdy přes šetření si dopřávají třeba využití letadel pro své aktivity. Skončí to fiaskem nezdaru stejně jako prohibice v USA ale spíše vnucenou revolucí podvedených, pokud ještě něco zbude po případné celosvětové válce. Ale možná to bude hledaný impulz k nastartování nového směřování lidstva, o čemž si současné elity EU mohou nechat jen zdát. Strana pirátů se konečně navrátí ke své původní sudbě svých pirátských předků a my útrpní se novodobého osudu můžeme jen opodstatněně obávat – a dnes, bohužel, jen zírat.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Green Deal je strašákem nejbližších let, tím aktuálním je inflace. Fialova vláda je co do řešení jednou z nejhorších v rámci EU. Čím si to vysvětlujete?
Nejsem ekonom a kritizovat je snadné. Ale řada skutků se jeví očividnými jen prostým okem a dodnes poukazuje na nepřipravenost vlády k převzetí moci. Zrodily se největší dluhy a narostl schodek rozpočtu navzdory zvýšeným příjmům v důsledku vyššího výběru daně z přidané hodnoty při vysokém růstu cen, zejména energií a potravin. Vyvstala hrozba navýšení daní a výmluva na antibabiše už nepomáhá. Je nepřijatelné, že předseda vlády předeslal, že enormní zisk ČEZu bude použit na dálnice a dofinancování obrany, když takto získané peníze nejsou státu, ale občanů, kteří to museli nehorázně zaplatit jen proto, že se energie nepřijatelně zvedly.
Nastala u nás jedna z největších inflací v Evropě, ale vláda se především zabývá proevropským postojem k řadě politicko-vojenských problémů místo toho, aby premiér zajel třeba do Lucemburska a poptal se, proč zdejší inflace je jen několik málo procent. Se zděšením vláda zjistila, že se musí šetřit a že státní správa nabobtnala k neufinancování, když třeba dala zelenou nárůstu dobře placených korýtek pro své spolukmenovce – přikyvující funkcionáře, ale, bohužel, neodborníky. A tak přišla první nezbytná úspora, která zasáhla ty nejzranitelnější – důchodce, což je pochopitelné, protože se nemohou bránit. Proč by ale právě důchodci měli být solidární, když samotní politici solidární nejsou, neb jsou spíše nenažraní? Jen redukce státní správy by přinesla úsporu trojnásobku toho, co vláda ušetřila na důchodcích – jen chtít!
Nejspíš si politici pětikoalice uvědomují, že takhle volné ruce pro svou „nenajedenost“, jak říkáte, už nikdy mít nebudou. Důchodcům – zřejmě protiústavně – zkrouhli valorizaci, plánují zvýšit věk pro odchod do důchodu. Myslíte podle ohlasů, že s tímto postupem souzní většina společnosti?
Tak ve Francii se zvýšil věk odchodu do důchodu na 64 let s následkem stotisícových protivládních demonstrací. U nás máme svých 65 let s výhledem na 68 a malá demonstrace na Václaváku je označována za protistátní, při které „nepatřičné“ extremistické síly zneužily – i když možná oprávněně – rozhořčenost občanů týkající se zrovna důchodů a inflace. Ale třeba inflační doložka smlouvy o restitucích zvýšila v loňském roce dosud nesplacený dluh státu vůči církvím zhruba o 1,5 miliardy na celkem 48,5 miliardy korun a následným přírůstkem v roce 2024 až o 6,9 miliardy korun.
Loni odešlo z Česka na dividendách okolo 250 miliard korun a nebylo by od věci část z této „ztráty“ udržet doma třeba pomocí zdanění internetových gigantů a bank. Ale nic se neděje a vláda pohříchu bude v poklidu vládnout dál, i pod dohledem souhlasného politického zaměření prezidenta a složení Parlamentu a Senátu, kdy všichni budou podvědomě preferovat liberálně založené a provládně shovívavé stoupence a kandidáty. To chtě nechtě povede vedle nepřehledné ekonomiky i k jednobarevnému složení třeba nového Ústavního soudu, ignorujíce tak polovinu vládních nevoličů – veřejnosti, která aktuální vládní koalici nepodporuje a nikdy nepodporovala.
I když se Petr Pavel snaží jít vládě na ruku, jak nejvíc to jde, přesto na její adresu prohlásil, že zatím nedokáže komunikovat tak, aby to bylo srozumitelné. Je to trefné vyjádření?
Já bych to interpretoval následovně: vláda zatím nedokáže pracovat tak, aby to bylo hospodárné.
Určitě jsme i oběť válečného konfliktu, který je vždy jen pokračováním už silně vyostřené politiky, a to jinými prostředky. Copak se nikdy nezbavíme politických šílenců?
Zbídačování lidstva se zdá na postupu a je silně řízeno podmínkami v Rusku a jeho totalitním postojem mírotvorce, když se snaží vydávat vyvolanou válku za jediné „civilní“ řešení. Tím se vlastně svět přiblížil realitě orwellovské protimluvy „doublethink“ vykazující, že válka znamená mír. V současnosti si Putin protiřečí tím, že Rusko se snažilo zastavit válku tím, že ji rozpoutalo, a za celý rok si nepřipustil, že by válka ze strany Ruska byla nespravedlivá ba naopak, je prezentovaná jako sebezáchovná vůči expanzi Západu.
Dokonce se natolik sblížil s Orwellem, že fakticky nastolil realizaci jeho myšlenky tzv. ideozločinu „thoughtcrime“, který může být spáchán nejenom standardně slovy či skutky, ale též pouhým přesvědčením nebo v podobě nesouhlasné myšlenky, skutkově už realizované v ruské snaze zamezit vyslovení jakýchkoliv provinění vůči Putinovi a jeho idejím.
arm. gen. v.v. Ing. Petr Pavel, M.A.
Zdá se, že to není jen válka o územní zisky, ale je to i boj ideologický založený na tom, že Ukrajinci nemohou být Ukrajinci, protože jsou v podstatě Rusové, nebo lépe musejí se stát Rusy, aby byl ruský národ dost početný a obstál jako velmoc. To nepřináší žádnou dobrou vizi smířlivé budoucnosti, spíše vleklou válku, protože i špatně vzájemně nastolený mír a s tím související územní ztráty by pak evokovaly genezi další války (viz mírové řešení konce první světové války). Možná občanské probuzení zcenzurované ruské veřejnosti, analogické ukončení vietnamské války před padesáti lety pod tlakem nárůstu americké domácí aktivity, by se mohlo stát východiskem, ale opět zůstává otázka, kdo si podmaní Ukrajinu jako kdysi jižní Vietnam.
Konec války je tedy v nedohlednu i po více než 13 měsících od jejího vypuknutí?
Opětně připomeňme, že v orwellovském světě není válka vedena proto, aby byla vyhrána, ale spíše aby byla udržována a aby tak obyvatelé nebohatli a hlavně neměli čas moc přemýšlet udržujíce tak podřízené v permanentním strachu bez emocí a pocitu štěstí, jichž by se mohli těšit v dobách míru. Válka udržuje nepřátelství, a tím i zachovává stabilitu mezi mocnostmi, a pokud to vyžaduje situace, ze spojence se stává nepřítel a z nepřítele spojenec. Totalitní monarchie nikdy nemění svá rozhodnutí, má vždy absolutní pravdu, nastoluje životní úroveň i chod průmyslu, a protože přepisuje minulost v souladu s přítomností, tak se zdá nezničitelná – je strašné si to promítnout do dnešního dění!
Jaké je to v tuto chvíli s vaší celoživotní láskou vědou, je stále tzv. zeleným ostrůvkem v politickém dění společnosti?
V oceňovaném rozhovoru pro časopis Téma jsem naznačil, že i pokrok vědy se stal deformovaný vlivem zpolitizování. V minulosti byli badatelé něco jako umělci, měli elán něco nového uskutečnit. Stejně jako sochaři a malíři nekoukali, co za obraz nebo sochu dostanou, ale jakou vizi přinesou, často oceněnou až po jejich smrti. Dnes se, bohužel, věda degradovala na boj o finanční přežití. Vidinou úspěšnosti se tak stalo získání grantu, který se podává s vidinou téměř zanedbatelné úspěšnosti, která často nedosahuje ani jedné třetiny, což je hranice, kdy je objektivnější losovat než oponentsky hodnotit. Zrodilo se tak jakoby matoucí soupeření o vědu, kde převládá hegemonie procesů prezentace návrhu, administrativy papírování a následného zhodnocování nad skutečným záměrem výzkumu a hodnotou práce. Výsledkem je zbytečné úsilí tisíce hodin promarněných sepisováním následně neudělených projektů.
Ne druhé straně je pochopitelné, že i vědu je nutné prodat, což znamená zveřejnit badatelské výsledky nejraději ve špičkovém časopise s vysokým ohodnocením. To ale není jednoduché v přemíře nabízených rukopisů nezbytných právě pro zachování přežití. Nějaké tři čtvrtiny jsou tak zamítnuty hned jen rozhodnutím redaktorů bez recenze a zde přistupuje do hry i role subjektivity a politiky. Dalším problémem se stalo roztřídění časopisů na lepší a horší, což často znemožňuje nejen jejich objektivní vývoj ale i zpolitizovaný postoj k preferování hlavních publikačních proudů, kdy vědečtí „disidenti“ s neobvyklými názory jsou vytlačování mimo komunitu. Tak se i věda stala nástrojem politiky vnějších vlivů jako ostatně všechno, co nám kdy vývoj přinesl.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
čeněk
