Množí se varování před příchodem další ekonomické krize. Exšéf Bank of England Lord Mervyn King například uvádí, že světové hospodářství je na pokraji další havárie. Česká ekonomka Šichtařová prorokuje krizi s velkým K, běžně se používá termín „dokonalá bouře“. Ekonomická bouře prý začne na finančních trzích, které jsou údajně přehřáté. Co z toho může být pravda a v jakém horizontu?
Nebyl bych zase až tak velkým pesimistou. Problémem světového hospodářství je zejména to, že neefektivní státní zásahy manipulují se strukturou ekonomik, což zejména v regulovaných oblastech vede dlouhodobě k neefektivní alokaci kapitálu. Centrální banky též systémově manipulují s časovými preferencemi spotřebitelů a podnikatelů, čímž pobízejí k přemrštěnému zadlužování, a tím se finanční trhy a reálná ekonomika v různých cyklech přehřívají. Díky systémové manipulaci s úrokovými sazbami se v principu viditelné problémy nejvíc materializují na trzích nemovitostních a suverénních dluhopisů, což je následně doprovázeno různou mírou hospodářského propadu.
Na druhou stranu lidstvo si historicky poradilo s mnohem horšími problémy a krizemi, než byla nedávná velká finanční a hospodářská krize. A samozřejmě všichni víme, že žádná pořádná „léčba“ neproběhla a mnohé problémy z minulosti se jen odsunuly do budoucna s nadějí, že se během doby nějak rozpustí v budoucnosti. Možnosti nominální iluze tištěním peněz jsou opravdu obrovské; a pokušení politiků a centrálních bankéřů je opravdu velké. Nechtějí přiznat vlastní chyby a raději přistupují k alibistickým řešením a vytloukání klínu klínem. Jak ale dokonce nedávno paradoxně poznamenal i šéf měnové a ekonomické sekce Banky pro mezinárodní platby, tedy jakési centrální banky všech centrálních bank, Claudio Borio, je potřeba přehodnotit všechny dosavadní myšlenkové pilíře, na kterých měnová politika stojí. Měnová manipulace během času vede ke špatné alokaci zdrojů, a tedy k nižšímu hospodářskému vzestupu.
Domnívám se, že i zvýšený alibistický příklon ke zvýšeným regulatorním požadavkům je krok špatným směrem. Je to stejné jako ochlazovat přehřívající se papiňák zvnějšku... tedy logicky to situaci ještě paradoxně může zhoršit a potenciální „dokonalá bouře“ může být ještě dokonalejší. Pět dnů před svým pádem Lehman Brothers vykazoval kapitálovou přiměřenost „Tier 1“ na úrovni 11procent, tedy skoro třikrát víc než tehdejší minimum.
Čína v řadě ohledů stagnuje, její problémy se přelévají do celého světa. Jak hodnotit budoucnost ambiciozní nastávající velmoci? Považujete za zajímavé její projekty, kterými se snaží prosadit v zahraničí, například projekt Nové Hedvábné stezky a některé další investice? Máme se bát čínských investorů, za kterými mohou být skryty velmocenské snahy Číny?
Zatímco existuje mnoho obav ohledně čínské stagnace, já si paradoxně naopak myslím, že současné ochlazování je pro globální ekonomiku velmi pozitivní i díky důvodům, které jsem uvedl k první otázce. Čína přetváří svoji strukturu hospodářství tak, aby se stala více spotřební ekonomikou. A to má samozřejmě vliv na celou světovou ekonomiku. Ta na tom ale může dlouhodobě jen vydělat, jelikož silná čínská spotřebitelská poptávka zvýší robustnost celého světového hospodářství. Čínská ekonomika už je natolik velká, že je samozřejmé, že její zahraniční investice musejí být z povahy zajímavé. Včetně toho, že se to dá i považovat za určité velmocenské snahy. Musíme tak doufat, že v Číně bude postupně docházet čím dál více nejen k ekonomické liberalizaci, ale stejně tak i k politické.
Jak bude Čína konkurovat Rusku a jeho Eurasijské unii? Chce investovat ve Střední Asii...
Já jsem vždy opatrný, když se mluví o konkurenci mezi státy. V ideálním světě by si samozřejmě mezi sebou měli konkurovat jen jednotlivci a firmy. Myslím si, že Číňané vědí, že jejich hybridní model můžou těžko někam exportovat. Zůstanou tak pravděpodobně u exportu svého zboží, lidí a peněz. Pokud budou investovat více ve Střední Asii, proč ne? Možná se tak vyřeší i mnohé současné problémy, které trápí Evropu, Ameriku i Rusko. Ostatně k tomu existuje i jeden úsměvný vtip: „Jak se nejlíp vyřeší problém ISIS, uprchlíků, radikálního islamismu a zároveň zabráníme vyhynutí vzácných nosorožců? Po Asii se roznese, že největším afrodiziakem nejsou rohy nosorožců, ale varlata džihádistů.“
Jaký je stav ruské ekonomiky? Jak se vypořádala se sankcemi a nízkými cenami ropy a plynu?
Samozřejmě všem v Rusku je jasné, že model většinové závislosti na exportu surovin je dlouhodobě neudržitelný, pokud má Rusko bohatnout nějakým rychlejším tempem. Z Ruska je potřeba udělat partnera vyspělého světa. To je jediná cesta k větší politické a ekonomické liberalizaci Ruska. Nikoliv sankce. Země, která se v historii vypořádala s wehrmachtem, si dokáže poradit i se sankcemi a nízkými cenami ropy a plynu. Přejme si, aby Rusko bohatlo, a ne stagnovalo a bylo izolované. Pro celý svět to bude jedině dobře.
Psali jsme:
Zatímco ekonomika roste, levicoví pozorovatelé kritizují fakt, že běžní lidé, i v České republice, častokrát růst nepociťují. Tedy, že reálné mzdy a životní úroveň nerostou, jak by měly. Stejně tak pokračuje trend častějšího uzavírání pracovních úvazků jiných, než je hlavní pracovní poměr, což vede řadu lidí do příjmové nejistoty, nebo rovnou pracující chudoby. Jak jsme na tom v tomto směru v ČR, jak je na tom západní Evropa? A co Spojené státy, kde řada lidí „funguje“ na potravinových poukázkách?
To samozřejmě souvisí i s tím, co jsem říkal v odpovědi na první otázku. Měnová a regulatorní manipulace s ekonomikou dlohodobě zpomaluje ekonomický rozvoj a zvýhodňuje logicky regulované sektory. Umělá devalvace koruny to jen přiživuje. Udržuje se neefektivní výrobní struktura, která je závislá na zpracovatelském průmyslu s nízkými mzdami. Tím pádem máme i méně robustní spotřebitelskou poptávku a konvergence k vyspělému světu stagnuje. Věnoval jsem se tomu například i ve svém článku ČNB zpomaluje konvergenci k vyspělému světu.
Podle zjištění nevládní organizace Oxfam jedno procento nejbohatších lidí světa v roce 2015 vlastnilo více majetku než zbylých 99 procent populace planety. 62 nejbohatších lidí světa disponuje stejným majetkem jako 3,5 miliardy dalších obyvatel země. Co tomu říkáte? Kde je příčina? Může za těchto podmínek vůbec existovat volný trh rovné soutěže? Neškodí toto svobodnému podnikání? Není například odstraňování obchodních bariér jenom nahrávkou pro nadnárodní korporace, monopoly a oligopoly, aby zničily konkurenci malých a středních podniků na národní úrovni? Lze to vůbec nějak řešit? Jak lze konkurovat takové koncentraci kapitálu? Neměl v tomto Marx pravdu?
Samozřejmě jsou za tím i historické důvody dlohodobé akumulace kapitálu, která zrovna neprobíhala v érách svobodného podníkání a „lidového kapitalismu“. Je zde samozřejmě i efekt takzvaného ovládnutého strážce, kdy si majitélé kapitálu vytváří takové regulatorní prostředí, které je má před veřejností „krotit“, ale v principu je spíše chrání. Proto také vidíme, že mnoho nových mladých podnikatelů dokáže z nuly uspět jen v sektoru informačních technologií a sociálních sítí, nikoliv v klasických průmyslových odvětvích.
Těžko to tak můžeme svádět na volný trh opravdu rovné soutěže, když v ekonomické historii prakticky nikdy neexistoval. Je to trochu zaměňování příčin a následků. Paradoxně to tak znamená, že se kapitál ještě více koncentruje. I státní záchranné operace po roce 2008 zvýhodňovaly zejména finanční sektor a průmyslové konglomératy. Je to takový začarovaný kruh. Bohužel je tu i další aspekt. Určitá část politiků prostě má zájem, aby většina voličů byla chudá, jinak by svůj populismus nedokázala prodat... Marx v tomto zaměnil příčinu a následek. Velké příjmové nerovnosti v 19. století byly způsobeny hlavně procesem transformace z feudálních dob. Neexistoval historicky prostě nikdy bod, kdy by všichni začínali za stejných podmínek. Jak se říká „krev není voda“. Myslím si, že Marx měl více rozebírat morálnost dědictví při transformaci feudální společnosti, a ne tolik svobodu podnikání.
Podle statistického úřadu poklesla v letech 2007 až 2014 reálná kupní síla americké domácnosti (respektive její medián) po započtení inflace o čtyři tisíce dolarů... Opět. Nenahrává současný systém velkým korporacím na úkor střední třídy?
Ano, současný systém není férový ke střední třídě a zatěžuje ji nejvíce.
A není to tak, že střední třída nese na svých bedrech hlavní daňovou zátěž – dotuje nadnárodní korporace i sociálně slabé či nepřizpůsobivé?
Takhle zjednodušeně to říci nejde, nicméně samozřejmě by měla platit rovnost lidí a podnikatelských subjektů před zákonem. Většina politiků ale chce dělat sociální inženýrství a to je založeno na tom, že někoho zvýhodňujete a někomu škodíte, i když mu populisticky vymýváte mozek a on vás volí. To je i typickým důsledkem současného školského systému, který podporuje mezigenerační sociální saturaci.
Psali jsme:
Jaké je ideální místo České republiky na ekonomické mapě světa a co by mělo Česko změnit? Ekonom Milan Zelený upozorňuje, že pro nás už končí doba levné práce a že řada investorů odtud bude odcházet. Doporučuje proto výraznou podporu těch nejmenších českých podniků. Stejně tak Ilona Švihlíková doporučuje podporu mikroekonomiky. Kde je tedy cesta? Co podporovat? Export do zemí BRICS?
Éra levné práce skutečně končí, ale musí to chtít i politici a ČNB nesmí manipulovat s českou měnou. Já však nemám rád slovo podpora. Vždy se musí nastavovat spravedlivé a efektivní institucionální podmínky pro všechny. Kdyby se tak dělo, tak už dávno nejsme územím levné práce. Byly to ale paradoxně odbory, které podporovaly třeba investiční pobídky... Je potřeba radikálně změnit školský systém a propojit ho s reálným světem. Četl jsem před nedávnem některá odůvodnění akreditační komise a to opravdu vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Například se některé nové, ve světě moderní obory sabotují s tím, že tu „nemají tradici“. Jakou tradici tady ale můžou mít? Školy se bojí oponovat a je to začarovaný kruh, který jde proti akademické svobodě. Vůbec celý systém akreditací vzdělávání je jednou z největších brzd současného rozvoje naší země. Preferuje formu a obsah utíká od dynamické reality dnešního světa. Inovativní potenciál naší ekonomiky v důsledku stagnuje.
Z předchozí otázky zcela vydělme dohodu TTIP. Jakým způsobem se ve vás osobně vyvíjí úvaha ve smyslu „podepsat, nepodepsat“? Jak nahlížíte na současný stav procesu ratifikace TTIP?
Dohodě TTIP by pomohlo, aby byla více transparentní a nevyjednávala se za zavřenými dveřmi. Každá liberalizace obchodu je pozitivní, pokud to neznamená jen liberalizaci pro státem zvýhodněné sektory, které jsou regulacemi naopak chráněny. To je to základní dilema „podepsat, nepodepsat“.
Jak vážně v současné době vypadá hrozba ještě většího zbídačení třetího světa, zejména Afriky, v důsledku klimatických změn? Čili bouře, záplavy, a zejména sucho. Geolog Václav Cílek často opakuje, že v důsledku těchto procesů se můžeme „těšit“ na další migrační vlny do Evropy. Má pravdu? Existuje nějaké řešení?
Historicky si lidstvo poradilo s mnohem většími katastrofami, které si vyvolalo samo. Netahal bych do toho přírodní vlivy. Pokud bude Afrika více bohatnout, nekreslil bych nějaké katastrofické scénáře.
Geneticky modifikované potraviny, téma diskusí o chudobě a kvalitě výživy. Jste pro jejich další rozvíjení? Souhlasíte s tvrzeními, že nejen geneticky modifikované, ale i jiné potraviny pochybné kvality začínají být problémem výživy chudší části obyvatelstva zejména v USA?
Samozřejmě je to vážné téma. Chudoba, zdravotní stav a kvalita výživy je pochopitelně často začarovaný kruh. Všichni máme jen jeden život, jedno zdraví... Nízká kvalita výživy v dětství a dospívání často nevratně poškodí zbývající fáze života. V USA jsou provozovny rychlého občerstvení přímo znakem chudoby... Paradoxně jsem se s tím setkal dokonce i při mém vědeckém působení na elitní Cornell University v USA. Většina čínských studentů díky rodičům jezdila v drahých autech a jedli v nejlepších restauracích, zatímco mnoho amerických studentů se muselo nadlouho zadlužit, jezdilo v ojetinách a jedlo po fastfoodech. Je to takový paradox dnešního světa. Politici prostě musí méně manipulovat a svět musí rychleji bohatnout. Jinak se to nevyřeší.
Psali jsme:
Ve světle všeho, o čem jsme hovořili... Jaké ekonomické recepty nyní potřebuje vyspělý svět? Novátorsky levicové typu nepodmíněný základní příjem, zdanění neproduktivního kapitálu, zdanění vyšších příjmů, „fair trade“ uspořádání vztahů mezi chudými a bohatými zeměmi...? Nebo konzervativně pravicové, tedy vyšší odpovědnost jedince, odbourávání sociálního státu, snižování daní, liberalizace trhu práce? Nebo „národní kapitalismus“ typu Ruska a Číny, kde stát je v určitých oblastech velmi silný, kontroluje strategická a síťová odvětví, na druhé straně jsou tam nízké daně, snaha odbourávat byrokratickou zátěž...?
Přerozdělovací metody nepomůžou. Paradoxně totiž ještě více saturují stav mezigeneračně a jsou demotivační. Jak už jsem říkal, je potřeba nastavovat spravedlivé a efektivní institucionální podmínky pro všechny. Sociální stát je demotivačním populistickým nástrojem, který nízkopříjmové rodiny udržuje v chudobě napříč generacemi. Je potřeba více dobrovolné solidarity, která je ale paradoxně sociálním státem vytlačována. Lidé mezi sebou budou obchodovat a pomáhat si do té míry, jak jim to umožníte...
Pro některé by rozpad EU byl katastrofou, pro některé požehnáním. Dovedete si představit lepší Evropu bez EU? Jak by naše země dokázala hospodářsky obstát bez EU? Stala by se „kořistí Ruska“, jak slyšíme v podstatě pokaždé, když se o rozpadu EU mluví?
Myslím si, že EU je lepší se pokusit reformovat, přizpůsobit ji současným světovým dynamickým změnám a členské státy by měly umět říci dost, jak se dnes často i děje. Je potřeba zejména udělat něco s tím neuvěřitelně neefektivním systémem regulací a dotací, který se neuvěřitelně zneužívá. Není ale rozhodně dobré bortit ty aspekty současného stavu, které národy naopak spojují. Nesmí se EU uzavřít a musí vnímat národní pestrost. Historicky by byla Evropa bez EU úplně někde jinde, a je tedy obtížné říci, co by kdyby. Dokázala by obstát, pokud by existovala čistě jen zóna volného obchodu? A zda bychom se stali kořistí Ruska? Pokud jsme členy NATO, to se někdo asi i v dospělosti moc dívá na pohádky o vlku a zajíci...
Tomáš Munzi je předsedou správní rady Czech Enterprise Institute, členem správní rady Asociace financování infrastruktury pro mobilitu (AFIM), působí na Národohospodářské fakultě VŠE a podniká v oblasti poradenství a informačních technologií. Absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a mezinárodní Master program IEL – International Programme in Comparative Analysis of Institutions, Economics and Law, jointly with Cornell University, Ecole Polytechnique of Paris and Universiteit van Gent.V roce 2011 působil jako Visiting Scholar na Cornell University v USA, kde se zabýval hospodářskou politikou a regulacemi. V USA též absolvoval letní univerzity CATO, Foundation for Economic Education a Mises University.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
