Podporujete vládní výzvu k udávání tzv. dezinformací?Anketa
Připomínáme si dnes svátek 1. máje. Ten u nás byl v posledních letech spojován spíše s nostalgií starších ročníků, ale letos možná není od věci připomenout si jeho původní smysl. Co má říci k dnešku?
Očekáváte asi trochu jinou odpověď. Ale mně se vybaví průvod studentů křižujících v roce 1965 pražské ulice s králem Majálesu, kterého nesli studenti v čele průvodu. Byl jím beatnický básník Allen Ginsberg, autor proslulého Kvílení. Někteří studenti, pořádající velký happening, byli tehdy nesmyslně zbiti rozdováděnou policií a Ginsberg byl z republiky vyhoštěn.
Původní smysl dal v Čechách prvnímu máji romantický básník K. H. Mácha – „Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas…“. Básníka připomíná jeho socha na Petříně.
Vy ale možná míříte spíše na Svátek práce, který v roce 1889 zavedla II. internacionála na připomenutí stávky dělníků v Chicagu, která vyústila v tzv. Haymarketský masakr. Stávkující dělníci požadovali o tři roky dříve zavedení osmihodinové pracovní doby a při střetech s policií a výbuchu bomby zahynulo několik lidí.
„Lásky čas…“ si jistě připomínají všichni zamilovaní. Bohužel, pravda a láska nejsou dominantní prožitky současného světa, který se pohybuje spíše po trajektorii hrozící katastrofy.
Z devadesátých let si pamatuji postřeh Eduarda Goldstückera z televizního dokumentu, že „každá velká válka posouvá společnost doleva“. Dnes debatujeme o tom, jestli naše země ve válce je, nebo není, ale sociální dopady už se rýsují poměrně jednoznačně. Můžeme tedy očekávat, že se společnost posune „doleva“?
Upřímně řečeno, obávám se spíše posunu k nedostatku energií, Green Dealu v podobě v kamnech pálených plastových lahví, stoupající inflace (která se stane pro část společnosti neúnosná), nezaměstnanosti, stagflace.
Obávám se zdrcujícího omezování svobody, která zazářila v listopadu 1989 jako kometa naděje. Trvala jen pár let. Prvním signálem, že happening skončil, byl souhlas české vlády s přeletem bombardérů, útočících pak 75 dní na elektrárny, mosty i civilní obyvatelstvo Jugoslávie. Tehdy jsme měli „levicovou“ vládu. Pouze tři ministři, sociální demokraté, hlasovali proti povolení přeletu vraždících bombardérů přes naše území.
Psaný zákon o legalitě nesvobody jsme přijali Lisabonskou smlouvou (2007). Jediným spravedlivým byl tehdy prezident Václav Klaus, vystavený na pranýř obchodujícími v Chrámu, do jejichž čela se postavil tzv. Ústavní soud, aby legalitu nesvobody požehnal jako legální.
Nesvoboda není ideologie. Nesvoboda je sociální katastrofa.
Po několika peripetiích svět zasáhla pandemie covidu-19, která si vyžádala astronomické náklady nemateriální i materiální povahy a ukázku, že vládnoucí vrstva nemusí ctít Ústavou zaručené svobody a může vytírat s obyvateli jako s hadrem na podlahu kdykoli si usmyslí pracující, učitele, žáky, penzisty – kohokoli.
Obden nás zvali ke svatému přijímání slovutní mužové, jejichž jména byla ozdobena všemožnými tituly. Občas k lidu promluvili i jejich guru Soros, Gates, Fauci a jejich koncelebranti.
24. února 2022 zemi zachvátilo šílenství válečného tažení Ruska proti Ukrajině, které znovu usvědčilo z omylu sny osvícenství o vývoji člověka jako druhu směřujícího k humanistickému konstruktu soužití. Rusko zradilo tradici svých velikánů světové kultury a bylo uvrženo zpět do časů, které tak sugestivně popisuje Naděžda Mandelštamová. Rusko P. I. Čajkovského a L. N. Tolstého bez zaváhání vraždí kazetovými a termobarickými bombami vojáky stejně jako civilní obyvatele, muže stejně jako ženy a děti. Nad Ruskem znovu ožívá stín povražděných 22.000 polských důstojníků a příslušníků inteligence, pohřbených v katyňském lese.
Ruské běsnění se stalo živou vodou pro zombie od psacích stolů „Federálního úřadu pro tisk a informace“, radující se z cenzurní posedlosti vítězící nad svobodou informovat a být informován. Lid je tzv. elitou považován za hromadu hlupáků, kterým je třeba jediný správný názor vtlouct do hlavy bez špetky důvěry ve zdravý rozum. Rodí se nové pojmy v „post-orwelovské“ řeči. Vláda vydává pro lid prostý i vzdělaný „Příručku pro boj s dezinformacemi“.
Syndrom vařené žáby nás ovšem uvrhl do apatie. Čekám jen, kdy budu muset pověsit na monitor počítače výstrahu: „Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí nebo i smrtí.“ Tak to bylo v Protektorátu Böhmen und Mähren. Snad ta káznice a smrt nebude v prvních fázích „boje“ nezbytná.
Velký ruský spisovatel, F. M. Dostojevskij prozřetelně napsal (Bratři Karamazovi):
„Jakmile se odřekneš Boha, všechno bude jiné. Padne morálka jako zanikající geologické období a lidé budou hledat radost tady na zemi. Člověk zvítězí svou vůlí a rozumem nad přírodou, pochopí, že je smrtelný, že nemá naději na vzkříšení a přijme smrt a přijme ji rád. Bude jako Bůh a všechno mu bude dovoleno. A jakmile se Člověk stane Bohem, přestane platit jakýkoli zákon. Všechno bude dovoleno, všechno!“
Goldstückerův výrok, který citujete, bych parafrázoval spíše: Každá velká válka posouvá člověka na škále živých tvorů zpátky ke zvířeti, které ovládají elementární pudy.
Fotogalerie: - Kříže před německou ambasádou
Jak podle vás zatím zvládá pomoc potřebným skupinám Fialova vláda?
Všichni tušíme, že bude hůře. Vláda usiluje o sociální smír, jaký ve společnosti, zasažené šokem, dosud přetrvává. Většina občanů zatím není postižena nouzí až na dřeň. Setrvačností společnost funguje. Ve jménu globalizace jsme se na rozkaz vzdali potravinové soběstačnosti. Postará se teď o nás NWO (Nový světový řád, prorokovaný Bushem), který jsme přijali bez mrknutí oka.
Vládnou nám lidé, kteří ani nezalistovali knihou „Meze růstu“ (1975), nečetli knihu vydanou v téže době disentem „Jak přežít?“.
My všichni jsme „potřebná skupina“ lidí, kteří potřebují živou vodu vědomí suverenity lidu. Slova Abrahama Lincolna v Gettysburgu, definující demokracii: „… vláda lidu, lidem a pro lid…“, postupně degenerovala v parafrázi: vláda „elit“ nad lidem, které odmítají uskutečnit suverenitu lidu, plnit řádně jeho přání a realizují vládu peněz nad všemi hodnotami. Přestaly platit smlouvy a dohody. Ani válka se už nevyhlašuje, ale zahajuje šokem. Zelené mozky nejezdí na koni v prvních liniích, ale dřepí v křeslech v podzemních bunkrech a stisknutím příslušného tlačítka zavraždí stovku lidí. Pak jdou na mši do kostela.
Psali jsme:
Svět je zasypaný sutí astronomických dluhů, které jsou ve skutečnosti dávno splacené úroky. Finanční systém je z podstaty zvrácený ustavičnou touhou po růstu a růstu růstu. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, jak o něm psal Adam Smith, překročilo meze distributivní spravedlnosti. Existuje sice deklarace formálně právní spravedlnosti, poměry ve světě se však každým dnem vzdalují přijatelným hranicím, které by zajišťovaly rovnovážný stav. Ztroskotání globalizace a nezbytný návrat k regionalismu bude bolestivým procesem pro všechny země. Bude se s ním potýkat i česká vláda. Nezáleží na tom, jak definují sebe sama subjekty, které jsou u moci.
Z vládní koalice zaznívají takové poznámky, jako že lidé si doposud žili nad poměry, či rady, že nemají „jezdit pro Putina“. Je vhodné a citlivé zrovna v této době komunikovat s veřejností tímto způsobem?
Doposud byl zachováván relativní sociální klid vytvářením neexistujících nemateriálních statků v tiskárnách peněz. Souběžně probíhá glorifikace mnohdy zcela zbytného hmotného produktu jako nejvyšší hodnoty. Aby mohla bezkonfliktně fungovat společnost spotřeby, musí existovat trvalý růst objemu hmotných statků. Co ještě včera představovalo zdroj společenské pohody, se stalo samozřejmým standardem. Podél ulice do Braníka vedla dobře vymalovaná cyklostezka. Nějaký příkaz, patřící patrně ke Green Dealu, stanovil normu kilometrů cyklostezek v Praze. A tak dobrý hospodář namaloval o metr dále do silnice druhou cyklostezku. Ne za své, ale z vašich daní.
Max Weber popsal velice srozumitelně přednost kapitalismu zakotvenou v protestantské etice. Zvrat protestantské etiky v etiku rozpínající se spotřeby a hédonismu si vynutily růst růstu, udržitelný pouze dluhem, „kvantitativním uvolňováním“ – tiskem peněz, které postrádají materiální bázi. Jakými slogany se současná krize, která povede ke katastrofě, popíše, je pouze formální záležitostí.
Nejde jen o konkrétní jedince z vlády. Vycházení vstříc voličům je dnes médii a elitami nálepkováno jako „populismus“. Nemůže ten termín sám o sobě, a jeho užívání, mít na společnost rozkladný účinek? Že je zkrátka bude „dolních deset milionů“ vnímat jako arogantní výsměch svým potřebám?
Doba přináší slogany, kterým většina těch, kdo je užívají, nerozumí. Nedávno to velmi přesně vyjádřil doc. Robejšek – copak davy, které podporovaly myšlenku socialismu, znaly dílo K. Marxe? Ani krátký „Komunistický manifest“ by nedokázali reprodukovat. Nebo snad ti, kdo se zaklínali neoliberalismem, někdy četli A. Smithe či M. Friedmana?
A vy sám nakonec formulujete otázku, jakoby jakási vláda z vůle Boží vycházela, či nevycházela vstříc voličům! Voliči jsou zaměstnavatelé vlády, poslanců, senátorů, soudců. Neprodukují žádné materiální hodnoty, které by nabízeli. Voliči zadávají v reprezentativní demokracii zákonodárcům úkoly, které si vybírají podle jejich programů, a zákonodárci mají za úkol zadání proměnit v zákony. Je jejich povinností vycházet vstříc svým voličům. Pokud to nečiní, jsou to záludní podvodníci, kteří by měli být vydáni právu. Tedy za předpokladu, že hovoříme o zastupitelské demokracii. Nikoli o hybridní tyranii.
Vláda důsledně prosazuje „adresnou“ pomoc na základě žádosti o sociální příspěvek. A odmítá pomoc „plošnou“ s tím, že si to nemůžeme dovolit. Je tento přístup v situaci skutečné sociální krize udržitelný?
Záleží na tom, jak budou vytvořené procesní situace. Vzpomínám si na volební kampaň ODS, kterou vedl v televizi Topolánek a Tlustý. Tehdy ukázali půlarch papíru a řekli, že tak bude vypadat po volbách daňové přiznání. A také, že nebudou muset obcházet úřady žadatelé, nýbrž že dokumenty budou obíhat jednotlivé úřady v elektronické podobě. Po volbách se voličům, kteří jim dali svůj hlas, vysmáli v Toskánsku spolu s politiky ČSSD ve vile u magnáta Berlusconiho.
Tentokrát to snad ODS a její společníci myslí vážně. V takovém případě by selektivnost příspěvků nemusela být na závadu. Žadatel ve stavu sociální nouze by na půl stránky napsal důvod svého problému a žádost by si úřady ověřovaly elektronickou cestou na daňové správě, katastrálním úřadu, odboru registrace vozidel atd. Pokud ona „adresná“ pomoc bude ovšem vyžadovat, aby všechna tato fakta na všemožných úřadech ponižujícím způsobem vyřizoval žadatel sám, je to asociální nesmysl – žebrota.
Můžeme se v Česku dočkat protestů vedených nějakými radikálnějšími prostředky, které známe třeba z jihoevropských zemí? Doposud to tu moc zvykem nebylo, ale situace, do které se dostáváme, zjevně bude zcela mimořádná…
To předvídat nedokážu. Záleží na míře psychologické tenze. A zároveň zapomínáte, že syndrom vařené žáby spolehlivě funguje. Radikální prostředky jako zapalování aut, destrukce výloh, střety s policií ovšem ničemu nepomůžou. Problémy se dají řešit pouze racionálními nástroji. A demokracie racionální nástroje ve svém instrumentáriu rozhodně má. Například vyslovení nedůvěry vládě nebo občanskou neposlušnost. Bez významu by nebyla ani odvolatelnost poslanců, vyvolávající v politicích a jejich kamarile panickou hrůzu.
Vraťme se ještě k 1. máji a ke klasikům socialismu. O ideologii marxismu se v poslední době mluvilo spíše v podobě „neomarxismu“, který si ochočily liberální elity pro prosazování agendy podpory menšin. Vrátí se podle vás do veřejné debaty klasický marxismus?
Jsem přesvědčen, že nevrátí. Uspořádání společnosti a struktura a fungování ekonomiky jsou zcela odlišné, než jak to bylo za časů Karla Marxe. Od té doby analyzovali aktuální situaci desítky nových teoretiků. Na katedrách vysokých škol se Marxovy teorie v rámci sociologie a ekonomie nikdy přednášet nepřestaly. Na některých amerických univerzitách patří do povinného „metru“ knih, které posluchač musí znát. Je to nudné čtení. Stejně jako filozofické knihy Hegela a mnoha dalších německých filosofů.
„Neomarxismus“ nikde není odborně definován. Je to také jen slogan. Používají to spíše publicisté, aniž se pokusí definovat základní znaky pojmu. Chtějí tak popsat nesvobodu, vnucenou společnosti třeba v závaznosti tzv. „politické korektnosti“, což je terminus technicus pro lhaní a překrucování skutečnosti.
Psali jsme:
Na české levici se v posledních měsících vedla debata, na koho se má orientovat. Jedna strana, třeba bývalá ombudsmanka Šabatová, trvala na tom, že levicová agenda musí být co nejširší a pomáhat všem skupinám, které se cítí znevýhodněné. Naproti tomu se objevila skupina kolem profesorů Kellera a Druláka nebo Matěje Stropnického, která formulovala tezi návratu k prioritnímu zaměření na třídu zaměstnanců. Která z tezí se podle vás v nastávající krizi prosadí?
Marxistická levice nezastupovala nikdy zájmy „zaměstnanců“. Vždy se hovořilo o proletariátu. Ba dokonce o diktatuře proletariátu. Ale existuje dnes třída proletářů? I spodní vrstva společnosti se zájmy dělí na kvalifikované dělníky a nekvalifikovanou pracovní sílu. Zastupovat zájmy všech sociálních skupin není logicky možné. Kdo popíše ty univerzální zájmy? Nějaký levicový ústřední výbor? Ty podstatné jsou zakotvené v Ústavě a v Listině základních práv. Dbát na jejich dodržování by měla vláda, poslanci, soudy. Potíž je v tom, že to jedni ani druzí nečiní. Kupříkladu poslední parlamentní volby zinscenoval Ústavní soud v čele s charakterově narušeným člověkem, který předchozí stav v Senátu bez zaváhání podporoval.
Moderní společnost je tak složitě rozvrstvená, že pojmy levice a pravice postupně ztratily reálný obsah. Od časů Blaira a Schrödera a jejich konceptů „nové levice“ se programy stran výrazně nepolarizují, jak to bylo v minulosti. Programy stran se liší detaily či zahraničně politickou orientací (NATO, EU ano, či ne, atd.). V církvi se kdysi vedla debata na téma „kolik andělů se vejde na špičku jehly“. Smysl debaty představitelů politické levice je přibližně stejný. KSČM i ČSSD měly jistě krásné programy a programové cíle. Ani jedna z těchto stran dnes nesedí v Poslanecké sněmovně.
K pojmovému zmatku přispěl vznik NAL (Nová antikapitalistická levice), která se pokusila sjednotit radikální proudy na pomezí extremismu se Socialistickou solidaritou, Skupinou revoluční mládeže (REVO). Vidíte, že praktický význam takových pokusů je marginální. Tak programově rozdílné organizace nejsou schopné dosáhnout v zásadních otázkách konsensu. A vidíte na současném vládním slepenci, že nalézání shody je nesmírně složité a vyústí v kompromisy.
Nejde jenom o zaměstnance. Hlavním tahounem protestů v západní Evropě je dnes střední třída. Bude se levice muset naučit oslovovat i tuto skupinu, která je v řadě věcí jiná, řekněme individualističtější, než zaměstnanci?
Část střední třídy se díky globalizaci začala sociálně propadat a splývat s vrstvou kvalifikovaných pracujících. Musíme ale vzít v úvahu, že na rozdíl od minulosti jsou v nejvyšších příjmových patrech manažeři a akcionáři, takže vyhledat teoreticky definovaného protivníka je prakticky nemožné. Moc je rozptýlená, občas neviditelná (různá nadnárodní fóra; před časem Bilderberg; Světové ekonomické fórum; Sorosův Open Society Institute; velké banky; tajné služby…atd.) a rozptýlené jsou i skupiny zaměstnanců, které se snáze dohodnou prostřednictvím své odborové organizace s vedením firmy, než celostátní odborové centrály.
Zorganizovat generální stávku za zájmy všech je utopií. Hovoříme-li o tom, že 2 % nejbohatších vlastní 80 % světového bohatství, jejich majetkové zájmy jsou disperzně spravované právě manažery, členy správních rad a tisícovkami právních poradců, konzultantů a neziskových skupin, lobbistů, řízených skrytými strukturami – tedy revolucí. Bylo by patrně obtížné shromáždit masu lidí stejného smýšlení a podobných zájmů, která by takovou revoluci uskutečnila. Prosadit záměry NAL by znamenalo rozvrátit rozptýlené skupiny, působící za kulisami, případně zakázat zcela jejich existenci, což v současné společnosti není reálné.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
