Zeman podává nejlepší výkony, když je pod tlakem. A teď to předvedl znovu, říká sociolog Herzmann. O Drahoše teď prý bude bitka v pražských senátních obvodech

Co podle vás rozhodlo o těsném vítězství Miloše Zemana nad Jiřím Drahošem?

Myslím, že se nedá říci jedna věc, to klání bylo velice těsné a samozřejmě mělo charakter referenda o Miloši Zemanovi. Vlastně v jeho prospěch rozhodlo především to, že se jemu a jeho příznivcům podařilo mobilizovat větší část voličů, kteří pro ně mohli hlasovat, včetně těch, kteří v prvním kole nevolili. Na druhou stranu u Jiřího Drahoše byla nejzákladnějším faktorem nedostatečná zkušenost nejen jeho, ale i jeho volebního týmu. Bylo vidět, že v některých okamžicích nebyla úplně dokonalá ani ta příprava, ani jeho způsob vystupování. Není tak zkušený debatér, není zvyklý na kamery jako Miloš Zeman; a to se také projevilo.

Očekával jste tak těsný výsledek?

Očekával jsem, že bude velice těsný, dokonce jsem několik dnů před volbami prohlásil, že rozdíl bude činit desítky tisíc hlasů. Výsledek dopadl nakonec méně těsně, než jsem čekal, přes sto padesát tisíc hlasů.

Odpůrci Miloše Zemana si polepšili oproti roku 2013 téměř o tři procenta, ale stejně zvítězil. Co udělali špatně?

Já bych nejdříve trochu oponoval otázce a pak odpovím. Myslím si, že je potřeba se dívat na absolutní počty hlasů, nikoliv na procenta. Zeman si proti volbě v roce 2013 polepšil řádově o sto tisíc hlasů, ale opozice řádově o sedm set tisíc hlasů, neboli je vidět, že proti Zemanovi existuje i vhodnější kandidát, než byl Karel Schwarzenberg. Co opozice udělala špatně a kde nebyla dostatečně silná, byl průběh kampaně. Nebyla tak profesionální, nebyla tak dotažená do konce a i sám kandidát profesor Jiří Drahoš v některých okamžicích nevystupoval tak průrazně a profesionálně jako Miloš Zeman.

Miloš Zeman měl během své pětileté funkce momenty, které se mu nepovedly, například vulgární vyjadřování. Často se tak objevuje tvrzení, že se za něj musíme stydět. Je podle vás důvod se za Miloše Zemana stydět s ohledem na průběh volební kampaně?

Já myslím, že Miloš Zeman má slabší i silnější momenty a nejlepší výkon podává, když je pod tlakem. Když je až příliš v pohodě a je si příliš jist sám sebou, dá se strhnout k nepředloženým výrokům a činům. Přitom Zeman je ve své podstatě intelektuál, a když nasazuje na pražskou kavárnu, dělá něco proti smyslu věci, protože do určité míry tam patří, snad tam jen fyzicky nechodí a ani nechodil v minulosti, pokud vím. Otázka, jestli je důvod se za Zemana stydět, je složitá, protože v některých situacích skutečně konal a mluvil, jak by prezident mluvit neměl; a jestli to někdo hodnotí, že se máme celkově stydět za prezidenta, nebo ne, je spíše otázka postoje.

Druhá oblast, ve které se často mluví o tom, zda se za Zemana stydět, nebo ne, je oblast zahraniční politiky a tady se zcela jasně ukazuje, že v české společnosti existují skupiny, které zahraniční politiku oceňují. Například jeho výrok, že se od Číny učíme stabilizovat společnost. Ale nikdo nejsme dokonalý, každý někdy pronese něco, co by za čtrnáct dní neřekl. Další skupina odmítá tuto zahraniční orientaci a má jinou představu. Protože je nálada ve společnosti vyhrocená, objevují se silné hodnotící soudy.

Milan Chovanec a Tomio Okamura stáli za Zemanem po vyhlášení výsledků voleb. Jak se na jejich přítomnost a jejich podporu Zemanovi dívá veřejnost?

Myslím, že se nedá říci, jak to vnímá, protože je hodně rozdělena, po těch volbách extrémně. Ti, kdo byli proti nebo jsou proti Zemanovi, to vnímají jako náznak budoucího komplotu, budoucí tiché koalice mezi některými osobnostmi a Milošem Zemanem. Ti, kdo stojí na straně Zemana, to vnímají jako výraz toho, že na vyhlášení voleb přišli ti, kdo ho tak jako tak podporovali. Když se na to dívám z hlediska sociologicko-politologického, přišli dva pánové, kteří zoufale usilují o to být přinejmenším poblíž vládě, a nejlépe v ní. Slovo zoufale říkám, protože šance, že se jim to podaří – například u Okamury – je malá, a u Chovance rovněž. Myslím, že to nebyl projev promyšlené politické taktiky ani od jednoho z nich. Nevyčítal bych, že ho podpořili, to je jedna stránka věci, ale že se takto úmyslně vystavili, prohloubilo jejich kontroverznost.

Zajímal by mne váš pohled na vysokou volební účast. Jak to, že tolik voličů dorazilo k urnám hodit hlas prezidentovi, který má velmi omezené pravomoci, zatímco k volbám do Poslanecké sněmovny přišlo lidí méně, i když ta má mnohem větší vliv na jejich každodenní životy. Čím to je?

Za prvé je to dáno podstatou volby samotné. Vždycky láká, když máme možnost rozhodnout mezi dvěma jasnými póly. Je to snazší než rozhodovat mezi dvaceti až třiceti subjekty, o nichž máme hlasovat ve volbách do Poslanecké sněmovny. Myslím však, že to není hlavní důvod. Ten spatřuji ve skutečnosti, že prezident má ve společnosti symbolicky silnou pozici. Začalo to profesorem Masarykem, pokračovalo to Havlem, a i ti prezidenti, kteří nebyli zvlášť milovaní – například Husák – tak měli lepší status, když se stali prezidenty, než v situaci, kdy byli předsedy nějakého prostředního výboru nebo něco takového. Status prezidentské funkce přispěl k volební účasti. Posledním faktorem byla vyhrocená situace souboje o Miloše Zemana. Řekl bych, že v mých očích to ani nebyl souboj mezi Zemanem a Drahošem, jako mezi Zemanem a někým, kdo by ho mohl porazit. Drahoš ho mohl porazit a je třeba přiznat, že ten potenciál tu byl. Volba dopadla poměrně těsně, a ta situace přivedla k volbám řadu lidí, kteří by k nim jinak nešli.

Drahoš po volbách řekl, že chce zůstat aktivní ve veřejném životě. Znamená těsné vítězství, že by mohl sbírat hlasy i ve volbách komunálních, evropských, senátních a tak dále?

Začal bych historií před rokem. Když jsme začali v různých výzkumech vídat jméno Jiřího Drahoše, tak ho až čtyřicet procent veřejnosti vůbec neznalo. Ta fáze je pryč a lidí, kteří nevěděli, kdo je Jiří Drahoš, bylo velice málo. To vytváří dobré předpoklady k tomu, aby se mohl uplatnit ve veřejném životě. Současně musím říci, že být aktivní ve veřejném prostoru nemusí nutně znamenat kandidovat ve volbách jakéhokoliv typu. Nevím, zda Drahoš uvažoval, že bude kandidovat. Můj soukromý názor bez opory ve výzkumech je, že kdyby kandidovat do Senátu, tak skoro jistě v Praze vyhraje. Soudím, že na podzimní volby do Senátu bude vyhledávaným kandidátem, budou ho hledat subjekty a nabízet podporu, protože vhodných kandidátů není nekonečně mnoho.

Zeman prý nebude Babiše vydírat krátkým termínem pro jmenování vlády, jak odpověděl na otázku novinářů na tiskové konferenci, zda jeho znovuzvolení znamená, že nebude na Babiše spěchat. Dalo se to čekat vzhledem k soudržnosti, kterou ukazovali?

Já dlouhodobě říkám, že to, co se nazývá koalicí soudržnosti, někdy není možná tak, jak se to na první pohled jeví. Myslím, že oba pánové se znali, mohou si být vzájemně prospěšní, a proto se podporovali. Nikoliv proto, že jsou ze stejného těsta nebo mají stejné politické cíle. Jak se to vyvine teď po volbách, je ve hvězdách. Zatímco Andrej Babiš v tuto chvíli Miloše Zemana dost nutně potřebuje, tak prezident Babiše už v zásadě nepotřebuje. To neznamená, že ho nepodrží na silné pozici vlády, ale výrok, že ho nebude vydírat krátkým termínem, bych považoval za bonmot.

Řekl bych, že prezident nyní spíše uvažuje, jak ovlivnit sociální demokracii, někdo tomu říká, jak pomoci sociální demokracii. Nechci se pouštět do úvah, co Zeman nosí v hlavě, ale nechce, aby sociální demokracie skončila v propadlišti dějin. Podstatnější pro něj je, zda a jak se angažovat ve prospěch sociální demokracie, a jeho významným cílem je pomoc sociálním demokratům do vlády. To je pro prezidenta důležitější, než jak dopadne Andrej Babiš. Ale je to jen spekulace.

Jedním z názorů, který jsem po volbách v rozhovoru slyšela o tom, jak se budou vztahy mezi Zemanem a Babišem vyvíjet, je, že nás čeká střet dvou alfa samců. Tedy, že postupně dojde k nějakému názorovému střetu, který je rozdělí, a začnou na sebe slovně útočit. Může to tak být?

Není to vyloučený scénář, ale jak vysoká je pravděpodobnost, že nastane, si netroufám odhadovat. Nevím, zda je pravděpodobnost dvacet, padesát nebo osmdesát procent. Musíme počkat, jak se situace vyvine.

Jak česká média podle vás zvládla tyto volby? Kritika k jejich objektivitě, nerozlišování zpravodajství a komentářů, stranění jedné či druhé straně se stále opakuje. Jak si vedla v prezidentských volbách?

Já myslím, že česká média jsou pod velkým ekonomickým tlakem a v této situaci nemají dost sil a prostředků, aby dělala žurnalistiku tak, jak by měla včetně toho, že není dost kapacit ani personálních, ani na oddělení zpravodajství, ani na komentáře. A v mnoha případech na obou stranách – jak v táboře těch, kdo se přiklonili k Zemanovi, tak v táboře těch, kdo se přiklonili k podpoře Drahoše – je vidět, že ta podpora nemá eleganci.

V těch nejvyspělejších demokraciích je to tak, že různá média z různých důvodů a dlouhodobých postojů straní určitému typu kandidátů. Ve Spojených státech některá média straní demokratům a jiná republikánům, ale jsou to dlouhodobě deklarované postoje, které se před volbou přetaví v nějaké doporučení. Tady to vypadá tak, že řada médií se snaží vypadat v mezivolebním období jako totálně neutrální, a pak se najednou překvapivě postaví na stranu jednoho z kandidátů.